Po hlavě do života, kapitola 2.

Anotace: Tak tu máme další díl o Adrianě, příběh je situován do 90. let, takže může působit v dnešní době trochu podivně:) Ale doba to byla krásná:)

Bibina ležela spokojeně na slámě a olizovala svého potomka, zatímco táta zářil jako supernova. Musím využít toho, že je v tak dobré náladě a začít ho pomalu, ale jistě zpracovávat.
„To tele se vážně povedlo,“ pochválila jsem novorozeného tura. „Co bys tomu říkal, tati, kdybych strávila dovolenou u Dominiky ve městě? Těch pár týdnů to tady beze mě vydržíte a já si aspoň trochu rozšířím obzory.“
Táta se na mě podíval, jako kdybych mluvila arabsky.
„Ádo, to přece nemůžeš myslet vážně,“ vypadlo z něj asi po půl minutě.
Na čele se mu objevily dvě vrásky, neklamné znamení, že se mi tu, podle něj pošetilost bude pokoušet rozmluvit.
„A co bys tam jako chtěla dělat? Tady máš přece všechno, co potřebuješ. A práce je tu dost, nudit se určitě nebudeš.“
Tátovy úvahy mě málem donutily k hysterickému smíchu, ale zvládla jsem to.
„No, to je právě ono, víš, chtěla bych se pro změnu trochu nudit, kdekoli, hlavně ne tady a co se týká mých potřeb, promiň táto, ale o těch nemáš ani páru.“
„No no,“ zabrumlal poněkud rezignovaně.
Vlastně mi ho bylo líto. Představoval si, že se provdám za nějakého venkovského balíka, pořídím si kupu dětí a budu až do smrti dřít na našem utěšeně se rozrůstajícím statku.
Jenže já chtěla studovat a když ne, tak alespoň najít si práci ve městě, a když se zadaří i nějaké to bydlení.
O tom jsem před našima ale nemohla ani hlesnout, protože by na Brno nejspíš uvalili embargo a do pětadvaceti mě nepustili ze sklepa.
Táta opřel vidle do kouta a hodil po mně zklamané oko.
„Nevím, proč tě to do města tak táhne, co by za to jiní dali, aby tu mohli strávit pár dní.“
„Jo, třeba Dominika, té bys musel ještě zaplatit za to, aby tu vydržela dva dny a já ji naprosto chápu.“ přitvrdila jsem.
Taťka splaskl.
„Dělej, jak myslíš, osmnáct ti bylo, ale nečekej, že budu jásat.“
To jsem fakt nečekala. Inu požehnání se nerozdávají každý den.
Spokojena, že jednání proběhlo relativně v klidu a na úrovni jsem se odplížila do své kajuty, abych napsala sestřence, že určitě dorazím.
Byla jsem na začátku druhé věty, když vrzly dveře a do pokoje nakoukla mámina kudrnatá hlava.
„Můžu?“ zeptala se zdvořile a mně bylo okamžitě jasné, že je čerstvě spravena o mých úmyslech a jde učinit poslední pokus o záchranu mého těla i duše.
„Adi,“ začala opatrně. „Jsi si opravdu jistá, že chceš strávit tři týdny na místě plném smogu, hluku a kapesních zlodějů?“
„Děláš, jako kdyby se chystala do Černobylu. Vy jste tam přece žili taky několik let bez újmy na zdraví.“
„Jo, ale ne bez újmy na psychice. Jsme rádi, že můžeme být tady, no však uvidíš sama, pochybuju, že tam vydržíš dýl jak týden.“
Máma nebyla nikdy optimistka, což je divné vzhledem k tomu, že se jí splnil sen. Teda já jako chápu, že určitě nebylo moc fajn, když jim vykradli kvartýr jen pár dní předtím, než jsem se narodila a že bydlení nad hospodou nebyl asi žádný med, ale proč mě nenechají nabrat nějaké vlastní zkušenosti, to je mi záhadou.
„Mami, tak já ti to vysvětlím ještě jednou, jo? Chci si jen trochu užít života, poznat nový lidi, možná nějakýho zajímavýho kluka, na tom přece není nic špatnýho.“
„Snad si nemyslíš, že ve městě najdeš slušnýho kluka? A to užívání života si dovedu docela dobře představit, stačí se podívat na Dominiku. To ona ti nacpala do hlavy ty blbosti, že jo? Víš vůbec, že byla vloni na potratu? Kluky střídá jako ponožky a Alice je z ní úplně na prášky.“
Máma vypadala, že to s ní každou chvíli sekne, zřejmě by jí nějakej prášek na nervy taky neškodil.
„Nevyšiluj, prosímtě,“chladila jsem ji. „Domča je dospělá a já taky. Stačí, když slíbím, že se nebudu chovat jak utržená ze řetězu, nebo to chceš písemně?“
Pomalu mi docházela trpělivost a určitě jsem nechtěla poslouchat výčet sestřenčiných nectností, zvláště, když jsem o nich byla informovaná líp, než kdokoli jiný. Domča je stoprocentně trochu prdlá, ale kdo ve dvaceti není, že? Já ji mám ráda, protože je skvělá kamarádka a je s ní sranda k popukání, to ale našim těžko vysvětlím, když se jejich žebříček hodnot s tím mým neslučuje ani v jediném bodě.
„No dobře, jeď si, ale jestli něco provedeš, ani se raději nevracej zpátky, to ti říkám.“ kapitulovala nakonec mamka a pro jistotu důrazně práskla dveřmi, aby ukázala, jak vážně to myslí.
Tak to bychom měli. Zakřepčila jsem svůj vítězný tanec, dokončila dopis a přemýšlela, co si pro všechno na světě vezmu s sebou na oblečení, abych nevypadala jako úplná idiotka. Po průzkumu skříně jsem usoudila, že si nebudu dělat předčasně starosti a začala zcela vážně uvažovat o výběru nějaké závratné částky ze spořitelny.