Po hlavě do života, kapitola 6.

Anotace: Adriana se seznamuje s Domčinou partou a společně vyrážejí za zábavou.

Dominika šla otevřít a já zaujala pózu stojícího vytlemence, opřeného o futra. Když budu mít štěstí, přežiju vítací a seznamovací proces, aniž bych se dopustila nějakého potupného držkopádu.
Do bytu vtrhly jako lavina dvě holky, obě naparáděné až strach a tak jsem prozatím pustila z hlavy obavu, zda nevypadám moc vyzývavě.
Sylva a Radka, jednou si možná zapamatuju která je která, obsadily sedačku a dožadovaly se svého přídělu alkoholu.
No fajn. Dámská jízda, to bych mohla přežít, myslela jsem si při druhé skleničce. Když holky zjistily, že jsem vyrostla na statku, v takřka naprosté izolaci od okolního světa, mohly se přetrhnout v udílení dobrých rad. Žvatlaly jedna přes druhou, za vydatné asistence vychlazené láhve jablečné vodky.
Venku se pomalu stmívalo a mně nějak ztěžkly nohy.
„Kdy půjdeme na tu diskotéku?“ zajímala jsem se, když byla flaška prázdná.
„Hele, nějaká nadržená,“ vyprskla Radka a přátelsky do mě drcla.
„Neboj, dočkáš se, půjdem hned jak dorazí kluci.“
Než jsem se stihla zeptat, kolik kluků má dorazit, začal někdo vytrvale bušit na dveře. O chvíli později se do obýváku vevalila lavina testosteronu. V nastalém zmatku a vítanici jsem byla schopna identifikovat pouze Domčina Aleše a to ještě jen proto, že všechny spolupříchozí o půl hlavy převyšoval. Co naplat, že se mi zbývající kluci jeden po druhém představili a já musela pětkrát po sobě zopakovat, že jsem nějaká Adriana. Nezapamatovala jsem si jediný jméno. Trapas co? Ještě než jsem stihla vymyslet, jak to budu řešit, kecl vedle mě ten, co se mi představoval jako poslední.
Luděk, Michal, nebo snad Jura? Každopádně docela příjemně voněl.
„Prej jsi přišla z džungle, říkala Nika,“ započal konverzaci, když už ticho začínalo bejt trapný.
„Jo,“ zamumlala jsem na půl pusy. „Ty Tarzan, já Džejn.“
„Zapomněl jsem si bederní roušku, myslíš, že je to hodně velkej malér?“
„Asi ne, ty rifle jsou taky dobrý.“ ujistila jsem ho a přitom si všimla, že má docela sympatickej úsměv a šedomodrý oči. Jedno z nich trvale zakrývala ležérní patka ze světlehnědých vlasů a to druhý koukalo přímo na mě, přesněji na moje nohy v minisukni.
„Teda Adriano, skoro jsem tě nepoznal. Nemá to chybu,“ ocenil moje nové vzezření Aleš, když mi nedopatřením málem přistál na klíně.
„Dávej pozor, zničíš mi moje umělecký dílo,“ okřikovala ho Dominika.
Konečně někdo zavelel k odchodu a já byla celkem ráda, protože později by se mi už možná nepodařilo vstát. Celou dobu jsem si pohrávala s myšlenkou, že se tajně vytratím a přezuju do něčeho pohodlnějšího, ale zkoušeli jste někdy nenápadně zmizet, když po vaší pravici sedí pěknej kluk a téměř vás nespouští z očí? Docela problém.
„No páni, ty jsi vysoká,“ učinil můj společník objev století, když jsem se vztyčila, za vydatné pomoci konferenčního stolku. Byla jsem mu fakt vděčná, že nepoužil třeba slovo veliká.
„To víš, po tatínkovi.“
„Tak to je klika.“
„A co jako?“ nechápala jsem.
„No že nemáš po tatínkovi úplně všechno.“
Nerozchechtala jsem se jen proto, aby si nemyslel, že je bůhvíjak vtipnej, ale věnovala mu jeden ze svých vražedných pohledů, o kterých máma řekla, že se kvůli nim nikdy nevdám. Zřejmě jsem si nedala dost záležet a nebo ho nechtěla tak úplně odehnat, protože se zdržoval v mé těsné blízkosti
i po té, co jsme hromadně vypluli na ulici. Klap klap, dělaly moje nové botky. Ten zvuk se mi pomalu začínal zamlouvat, teď jen, abychom kráčeli dost pomalu. Však to známe, jak chlapi dovedou natáhnout krok.
„Tak kam? Helios, Luxardo, nebo Tabarin?“
Všichni se jednomyslně rozhodli pro Helios a já málem zemřela štěstím, když jsem zjistila, že pojedeme tramvají až tam. Zbývalo mi ujít nějakých sto metrů k zastávce. Holky se na svých jehlách nesly jako bohyně a mě, v marné snaze je napodobit, chytla křeč do lýtka.
„Nějakej problém?“ otočila hlavu Dominika, kráčející přede mnou.
„A....ani ne, akorát jsem zakopla.“
„Hej Kájo,“ houkla moje všehoschopná sestřenice směrem k vedoucí skupince. „Co kdybys tady Ádě poskytl trochu té opory?“
„Jasně, žádnej problém,“ozvalo se zepředu a hádejte, kdo se vedle mě vzápětí objevil. Ani Petr ani Pavel. Tak vida, Karlík šedooký to byl. Zručně mě uchopil kolem pasu, takže jsem se o něj mohla z větší části opřít. Tím pádem povolila křeč a já pokračovala v chůzi.
„Cigáro?“ nabídl mi z otevřené krabičky.
„Ehm...dík. Nekouřím.“
„A tančíš?“
„To se uvidí,“ pokrčila jsem rameny.. Přece mu nebudu vykládat, že jsem poprvé a taky naposled tančila na základce, když se pořádal karneval.
Náš příchod do klubu se podobal vpádu bledých tváří do poklidné indiánské vesnice. Ukázalo se, že máme zamluvený box, kam se nás deset pohodlně vešlo. Kája hned objednal flašku sektu, prej na moji počest.
„Vidíš toho chlápka na baru?“ukazoval mi.
Na barových stoličkách seděli dva chlápci, ale jen jeden z nich byl diskžokej. Měl na sobě barevnou košili, hnědé kalhoty a na hlavě umaštěné kudrliny.
„To je Olda. Zahraje ti, co budeš chtít a pije vodku.“vysvětlil mi Karel zdejší systém písniček na přání.
Bylo mi to fuk, doma jsem poslouchala akorát rádio a teď bych si měla vymejšlet?
Tančilo se ve vedlejší místnosti plné zrcadel a světel. Zjistila jsem, že to natřásání je vlastně hrozně jednoduchý, když se člověk nepouštěl do žádných složitých krokových variací. Po vzoru ostatních koček v sále jsem co nejvíc kroužila boky a přešlapovala z nohy na nohu. Na ploužák mě vzal nejdřív Aleš a potom Kája. Zdálo se, že s ním to nezůstane jen u tance, protože jeho obličej se nebezpečně přibližoval. Dokonce tak nebezpečně, že to vypadalo na velmi blízké setkání jednoho druhu.
První diskotéka, první pusa, první opice, kruci já jsem dnes samá premiéra. No,... když se daří, tak se daří.