Souhra elementů : Kapitola 10. - Osudové odhalení

Anotace: Konečně se naplnilo to, po čem Gabriela tolik toužila. Už nemusela zůstávat jen u marného snění o něčem, co se nikdy nemůže splnit. Jednoho obyčejného dne se však dozvídá to, co by snad ani nikdy vědět nechtěla. Změní se tím nějak její vztah k Martinovi?

Sbírka: Souhra elementů

I když jsem se snažila, aby se má pozornost upírala výhradně na slova, z nichž byly složeny jednotlivé věty v knize, stejně se můj zrak od ní neustále odvracel. Roztěkaně jsem očima přejížděla po stropu místnosti a volně položené ruce, které zlehka přidržovaly okraje stránek, se mi začaly znatelně třást. Nasucho jsem polkla, když se mi do tváří nahrnula horká krev a srdce se mi zprudka rozbušilo, jakmile jsem si vzpomněla na včerejší odpoledne. Právě tehdy mi ten, o němž jsem si myslela, že se mnou nemůže mít nikdy nic společného, přesvědčivě dokázal, že jsem se mýlila. Po celou tu dobu, kdy jsem ve svých snech vídala jeho okouzlující a tolik tajemnou tvář, on sám v sobě skrýval pocity, které si odmítal připustit a hluboko uvnitř sebe je potlačoval. Stále mě přepadal strach, že si zřejmě nebyl jistý, jestli by to bylo vhodné a nemohlo to nějak ohrozit jeho významné postavení, na kterém si očividně velmi zakládal. Zajisté pro něj bylo nadmíru důležité, aby měl mezi svými vrstevníky poslední slovo a dokázal si tak u nich vybudovat značný respekt. Ať už však jeho pravé důvody byly jakékoli, nakonec se rozhodl a při včerejší návštěvě čajovny tak ubezpečil nejenom mě, ale i sám sebe, že udělal správnou věc, na níž jsem tak dlouho čekala.
Aniž bych si to uvědomovala, nepatrně jsem pootevřela ústa a roztřeseným prstem si přejela po dolním rtu. Nepřestávala jsem na něm cítit tu horkost, o jakou se Martinovy rty podělily s těmi mými, když se konečně spojily v našem prvním polibku, z něhož mi po rtech stále přebíhalo příjemné mravenčení. Stejně jako v prostředí čajovny, kde tiše plápolaly svíčky a vzduch byl obtěžkán vůní aromatického čaje, tak i teď v prostorách školní knihovny, kde jsem byla obklopena vysokými policemi s mnoha svazky knih, jsem jasně vnímala to, že se něco zásadního změnilo. Bylo to něco, při čem mé srdce výrazně poskočilo. Poprvé v životě jsem totiž uvěřila tomu, že mé city jsou konečně opětovány osobou, kterou už po tak dlouhý čas miluji, a že se má prázdná duše začíná postupně naplňovat něčím, o čem jsem si myslela, že nikdy nebudu moci poznat.
Tváře se mi roztáhly do širokého úsměvu, když jsem pohlédla z okna ven na padající sníh, který svým bílým závojem pokryl okolní stromy i několik omšelých popelnic, které byly umístěny na přilehlém dvoře. Hustá clona vloček po chvíli zesílila natolik, že téměř nebylo možné rozpoznat protější budovu školy, kde se nacházely počítačové učebny a kabinety některých profesorů. Se stále radostným úsměvem na rtech jsem pomalu vstala od stolu, na němž kromě několika odložených knih byl umístěn i počítač, a těsně předtím, než jsem se stačila otočit, abych vrátila knihu zpátky na své místo, mě zastavil v polovině pohybu neobvyklý zvuk. Na takřka neslyšném zaklapnutí dveří by nebylo nic zvláštního, kdybych ovšem kromě něj nezaslechla i tlumené zasmání, které mi svojí škodolibostí bylo až příliš povědomé. Teprve potom, co jsem si knihu pevně přitiskla k hrudi, jako kdyby mi měla zajistit ochranu, jsem se postupně otáčela dopředu a jasně přitom cítila tu neochotu a odpor, s jakou jsem to musela udělat.
Před bílými, nyní již pečlivě zavřenými dveřmi, stála v hrozivém postoji trojice chlapců. Každý z nich měl založené ruce na prsou a ve tvářích se jim zračil povýšený výraz, který jim snad zvyšoval sebevědomí. Dva chlapce, kteří stáli po boku jejich hlavního vůdce, jsem měla stále v živé paměti, když jsme s Martinem včera mířili k čajovně. Byla jsem si jistá, že právě ten kluk s krátkými černými vlasy i ten s ošklivě blonďatou patkou byli těmi, kvůli nimž jsme se museli včera zdržet před křižovatkou a poslouchat ty jejich nepříjemné řeči. Když jsem se přiměla pozorně pohlédnout i na chlapce uprostřed, celým tělem mi projela vlna chladu, jakmile jsem spatřila v jeho očích temný záblesk. Zdálo se mi, jako kdyby si byl mých obav velmi dobře vědom, když s lehkým úsměvem pohodil hlavou a na chvíli si tak oddělal hnědé prameny z čela.
,,Myslel jsem si, že tě najdu právě tady,“ prohlásil triumfálně Petr Křesťan a se stále pobaveným tónem v hlase dodal, ,,kde jinde by se dala najít taková knihovnice, jako jsi ty?“
Jeho pobočníci se nahlas rozesmáli, jak se od nich v takové situaci očekávalo, a aby jejich chování vypadalo opravdu přesvědčivě, ještě si klukovsky navzájem bouchli pěstmi.
Okraje knihy se mi tvrdě zarývaly do dlaní, jak jsem ji nepřestávala tlačit ke své hrudi, a snažila jsem se zachovat klid, i když mi ve spáncích bolestivě tepala krev a srdce mi bušilo jako splašené.
,,Proč jste sem přišli? A jak jste se vůbec dostali dovnitř?“ vydala jsem ze sebe chraptivě a mírně sebou trhla, když se Petrova štíhlá postava dala pomalu do pohybu. Ostatní dva chlapci se mezitím přesunuli k jednomu z regálů a vytahovali z něj knihy, na které házeli pohledy plné odporu pokaždé, když si letmo přečetli jejich tituly.
Petr se pobaveně rozesmál. ,,Máš pravdu - nikdy bych si nepomyslel, jak slabé zdejší knihovnice jsou. Stačil jediný milý pohled a trocha lichotivých slov, a nebyl žádný problém v tom, aby nás pustila dovnitř, i když jsme z úplně jinýho oboru.“ Ještě chvíli se tlumeně smál, než mi zpříma pohlédl do očí. ,,A proč? Ty se ptáš proč? To snad já bych se měl ptát tebe.“ Petrův hluboký pohled se do mě pozorně vpíjel a jeho kroky se přitom nepřestávaly přibližovat k místu, kde jsem stála. Opatrně jsem začala ustupovat jeho stále silnějšímu pohledu, který mi bral veškerou sílu, jaká ve mně ještě byla. ,,Nevím, o čem to mluvíš,“ prohlásila jsem tiše a překvapeně zamrkala, když jsem narazila do dřevěného stolu za mnou, od něhož jsem se příliš daleko nevzdálila. Se sevřeným hrdlem jsem přihlížela tomu, jak se vzdálenost mezi Petrem a mnou neustále zkracovala, až ode mě byl jen na několik metrů daleko. Do nosu mě udeřila silná vlna parfému, kterým byl Petr bezpochyby navoněný, aby udělal na své okolí co největší dojem a jeho ostré aroma se tak mohlo šířit do všech stran. ,,Tak ty nevíš? Dobře, v tom případě mi dovol, abych ti to vysvětlil.“ Jeho stálý pobavený úšklebek, který mu téměř pokaždé hrál na rtech, se v jediné vteřině rozplynul a nahradil jej ledový výraz bez sebemenší stopy humoru. Koutkem oka jsem si všimla, že i jeho pobočníci se náhle přestali smát a mlčky vrátili knihy zpátky, aby mohli svoji pozornost plně soustředit jen na mě. Než jsem se stačila zamyslet nad tím, co to má znamenat a čím dalším mě hodlají překvapit, předběhla mě Petrova prudká reakce. Se svižným dupotem se dostal až ke mně a když dlaněmi udeřil do dřeva vedle mých boků, přinutil mě se obranně skrčit a zlehka si tak sednout na okraj stolu. ,,Ani nevíš, co všechno jsi způsobila!“ zakřičel mi hlasitě do tváře a sklonil se ke mně tak blízko, až jsem jasně vnímala jeho zrychlený dech. Nejistě jsem pootočila hlavu na stranu, jako kdyby jeho slova mohla přijít z takové dálky, že bych jejich jedovatost ani nemusela zaslechnout. ,,Kvůli tobě jsem ztratil svého nejlepšího přítele, který byl jako mým bratrem!“
Krátký okamžik jsem jen poslouchala, jak se tlukot mého srdce postupně zpomaluje, než jsem se odhodlala k tomu, abych opatrně promluvila. ,,Petře, jsem si jistá, že to tak Martin chtěl a sám se pro to rozhodnul. Jinak by to přece neudělal, kdyby necítil, že je to tak správné.“
Když se ode mě začal odtahovat, ještě mi stačil do ucha zašeptat několik slov, která nenaznačovala vůbec nic dobrého. ,,Dokážu ti, že to tak zdaleka není.“
Se strachem v očích jsem ho pozorovala, jak se narovnal a rukou si rozhodně sáhl do kapsy u džínů, aby z ní mohl po chvíli šátrání vytáhnout to, co zrovna potřeboval. Chlapci za ním měli ve tvářích pevný výraz a mně bylo téměř okamžitě jasné, že oni velice dobře ví, co mi chce Petr ukázat a taky si zajisté byli vědomi toho, proč byl ochotný kvůli mně zajít tak daleko, že za mnou došel až do školní knihovny a seslal na mě tolik hněvu.
Úlevu mi nepřineslo ani zjištění, že tou předpokládanou hrozbou, kterou měl Petr vyndat ze své kapsy, nebylo nic jiného než pouhý mobilní telefon. Nevěděla jsem s určitostí, proč mě najednou přepadl takový zvláštní pocit, ale byla jsem si jistá, že v té malé věci se skrývá něco tak hrozného, že by se to klidně mohlo vyrovnat i něčemu většímu a mnohem nebezpečnějšímu, i když jsem nedokázala říci, co by to mělo být.
Soustředěně jsem se nadechovala a zase vydechovala, zatímco Petr na telefonu něco mačkal, jako kdyby potřeboval nějaký čas na to, aby to mohl se vší pečlivostí najít. Bezmyšlenkovitě jsem sledovala jeho snědé prsty, kterými zezadu přidržoval mobil, a podle toho, jak rychle se mu na nich prohýbaly klouby, jsem usoudila, že v tom musí být skutečně obratný.
Když chvatné mačkání tlačítek konečně ustalo, se zatajeným dechem jsem na něj pohlédla a střetla se tak s jeho chladnýma očima. ,,Tohle je ta jediná věc, kterou Martin kdy doopravdy chtěl,“ prohlásil bez ostychu a já jen stačila pocítit, jak se mi srdce nepatrně sevřelo, když mi Petr přidržel přímo před obličejem širokou obrazovku telefonu.
To, co jsem na ní spatřila, mi bylo velmi dobře známé už z dřívější doby, kdy jsem se o Martina začala poprvé zajímat, ale stejně se mi mírně zatočila hlava, když jsem to viděla. Byla to fotografie jeho a té záhadné dívky, která mi dlouhý čas nedala spát a neustále jsem musela přemýšlet nad tím, jaký vztah k němu ve skutečnosti má. Bylo to focené v zrcadle, což bylo snadno rozpoznatelné podle toho, že samotný mobilní telefon, kterým se fotili, v něm byl vidět, a také rám zrcadla byl dost viditelný. Martin měl na sobě to samé modré tričko s krátkými rukávy, které jsem na něm viděla i tehdy, když mě odváděl do tělocvičny, aby si se mnou mohl v klidu promluvit. Bylo to v době, kdy mu předchozí den Petr předal můj dopis a on to tak se mnou musel co nejdříve probrat. I na tak malé a poněkud nekvalitní fotografii jsem si mohla povšimnout, že se mu pod trikem rýsují výrazné svaly, jaké jsem na něm to ráno, kdy mě odváděl chodbou, mohla také zahlédnout. Pamatuji si, jak jsem tenkrát rozpačitě uhnula pohledem, jelikož jsem se styděla za to, jak se člověk jako já může dívat na někoho, jako byl právě Martin, tak opovážlivým způsobem. Vedle něj stála ona dívka, která byla neustále v mých myšlenkách, jež se díky ní stávaly čím dál zmatenější. Měla na sobě světle šedou mikinu a téměř po ramena jí spadaly špinavě blond vlasy, v nichž měla i hnědé prameny. Jednou rukou Martina objímala kolem pasu a byla k němu přitisknutá až nestoudně blízko. Prohlížela jsem si tu fotografii ještě dlouho, i když jsem na ní už znala snad každý detail. Stále jsem se však nepřestávala marně snažit o to, že bych v ní někde mohla najít něco ukrytého, co by mi dovedlo napovědět, jaké pouto mezi nimi vlastně bylo nebo snad pořád ještě je.
Zlehka jsem se nadechla a s mírně ublíženým výrazem jsem se podívala na Petra. ,,Proč mi ukazuješ zrovna tohle?“ Podle jeho lehce zmateného pohledu jsem hádala, že zřejmě čekal mnohem dramatičtější reakci. Překvapení z jeho tváře však rychle vymizelo a nahradil jej ledový klid, podle něhož jsem soudila, že tak trochu musel počítat i s jinou možností. ,,Chci tě jen přinutit, abys pochopila, jak šťastný a pevný vztah jsi to vlastně zničila.“ Obrátil mobil zpátky k sobě a znovu na něm začal něco mačkat. ,,Do té doby, než jsi se objevila v Martinově životě ty, byla ona ta, která vlastnila jeho srdce. Každý je znal pod přezdívkou Kristýnka A Martínek, právě pro jejich neobyčejný vztah, který byl tak silný, až jim kdekdo záviděl.“
Srdcem mi projela ostrá bolest, jako kdyby mi do něj někdo zabodnul ostrý meč, když se potvrdilo to, čemu jsem se v minulosti tak bránila. I když jsem měla neblahé tušení už tehdy, kdy jsem jejich společnou fotografii viděla poprvé, pořád jsem naivně doufala v to, že to nemusí být tak, jak se zdá. Proč by nemohli být jen šťastnými sourozenci, kteří chtějí dát ostatním najevo, že i bratr a sestra mohou mít hezký vztah a nemusí se jen nenávidět a neustále odsuzovat? Nebo to snad mohli být jen blízcí příbuzní, kteří pouze mají radost a cítí ve svých srdcích štěstí, že jsou v jedné společné rodině a mohou spolu trávit volný čas. Nyní se však ukázalo, že vzájemný vztah těchto dvou lidí byl mnohem vážnější a láskyplnější, než by se na sourozence či příbuzné slušelo, a já velmi dobře věděla, že to tak skutečně bylo a Petr by mi v něčem takovém nikdy nelhal, zvláště pokud se jednalo o jeho nejlepšího přítele.
,,Tady. Vidíš v jejich očích tu lásku?“ Znovu mi dal před obličej telefon, na jehož obrazovce se objevila další fotka Martina a jeho bývalé přítelkyně. Tentokrát stáli před nějakým domem, který byl osvětlený díky dvěma oranžovým lampám, jež byly umístěny na jeho zdech. Oba dva byli v jeho popředí a jejich postavy ozařovalo jasné světlo, jak je někdo vyfotil s použitím blesku. Martin měl na sobě opět modré tričko a přes rameno měl přehozenou černou tašku. Dívka, která se jmenovala Kristýna, stála před ním a na jejím boku zlehka spočívala Martinova ruka. Byli u sebe velmi blízko a na rtech jim hrál mírný úsměv, když se pozorně dívali do objektivu.
,,Nebo tady. Pořád si ještě nevyčítáš, o jaké štěstí jsi ty dva vlastně připravila?“ Aby si Petr nemusel telefon obracet zpátky k sobě, palcem nahmatal to správné tlačítko, na němž byla vyobrazena malá šipka. Po jeho stisknutí tak původní obrázek zmizel a byl nahrazen zcela jiným, který jej následoval. Fotografie zachycovala Martina spolu s jeho dřívější dívkou, jak spolu leží na bílém prostěradle a navzájem soupeří o to, kdo udělá bláznivější obličej. Zatímco Martin se vzmohl jen na to, že rty stáhl co nejvíce do strany, Kristýně se podařila mnohem lepší grimasa, když vytřeštila oči dokořán a ještě u toho vyplázla jazyk. I když se v té době musel Martin zřejmě vyrovnat s porážkou, bylo na nich poznat, že si ten okamžik skutečně užívají. Byli k sobě těsně přitisknuti hlavami a jak jsem tak zkoumala jejich rozzářené tváře, měla jsem v jednu chvíli dojem, jako kdybych je slyšela se nahlas smát a vzájemně se škádlit různými narážkami. ,,Čtyři roky. Tak dlouho spolu byli šťastní a tak dlouho se milovali.“ Víčka se mi nepatrně zachvěla, když jsem si uvědomila, že v očích začínám pociťovat nepříjemné pálení, a také dech se mi výrazně zúžil. Nezdálo se však, že by s tím Petr hodlal přestat a jednoduše toho nechal, i když si musel zajisté všimnout, jaká muka mi to působí. Proto v tom s naprostou lhostejností pokračoval a jeho prst tak znovu spočinul na tlačítku se zdánlivě nevinnou šipkou. Udělal to záměrně, abych ve svém nitru cítila ještě větší zoufalství, které bude následující fotografii nepochybně provázet. ,,Nic z toho by se nemuselo stát, kdyby ses nikdy neobjevila,“ prohlásil Petr chladně a jeho nehybný výraz se nezměnila ani poté, co mi po tváři skanula tichá slza. I když se mi zrak postupně zamlžoval, jak mi do očí stoupalo čím dál více slz, další obrázek jsem poznala poměrně jasně. Martin na něm byl s Kristýnou u nějakého jezera, které však stejně tak dobře mohlo být i mořem, a slunce mu zboku svítilo do obličeje. Ta téměř hmatatelná energie, kterou toho dne museli oplývat, z fotografie přímo čišela. ,,Dost už,“ pronesla jsem tiše, ale bylo to, jako kdybych promluvila do větru. Petrův palec mačkal tlačítko stále rychleji a já tak mohla bez dechu sledovat, jak se i ten poslední obrázek mění v rozmazanou šmouhu. Byl to ten, na němž Martin pevně objímal Kristýnu kolem pasu a vroucně ji líbal. To bylo to jediné, co jsem ještě stačila rozpoznat, než se všechny ostatní fotografie smíchaly dohromady. ,,Je to všechno tvoje vina, to tys všechno zkazila!“ Petrův hlas začínal nabývat na intenzitě, jak palcem nepřestával zuřivě mačkat tlačítko. Jako omámená jsem zírala na obrazovku telefonu, kde se míhal jeden obrázek za druhým, a do hlavy mi začala stoupat krev. ,,Jen se podívej, kolika vzpomínek se kvůli tobě Martin zbavil! Nechápu, jak se mohl rozhodnout pro někoho jako jsi ty! Ani v nejmenším se Kristýně nevyrovnáš, nikdy, i kdyby ses o to snad někdy snažila!“ Ještě okamžik jsem hleděla před sebe, než se to prudké bušení ve spáncích už nedalo vydržet. ,,Tak dost! Přestaň už!“ vykřikla jsem a z očí mi neovladatelně vytryskly slzy. V ten okamžik jsem na žádný stud ani nepomyslela, když jsem se před ním naprosto otevřeně rozvzlykala. Zatímco jsem se otřásala pod náporem stále silnějšího pláče, Petr beze slova schoval telefon zpátky do kapsy a krátký moment mě pozoroval, jak se topím ve vlastním žalu. ,,Můžeš si za to jen ty sama, nikoho jiného z toho nemůžeš obviňovat.“ S těmi slovy se otočil a tichými kroky se ode mě vzdaloval. Seděla jsem schoulená na okraji stolu a zoufale vzlykala do té doby, než ke mně Petr znovu nepromluvil a nevyžádal si tak moji pozornost.