Princezna z Terrenu - 21

Anotace: Poslední díleček Princezny z Terrenu...

21. kapitola

Kris se rozhlédl po nádvoří.
„Ahoj zlatíčko!“ objala Katherine svého manžela a poté i syna.
„Milane! Jsem ráda, že jste všichni v pořádku!“ zvolala Ester.
„Ahoj mami,“ usmál se Kris. „Kde je Fredie?“ rozhlédl se kolem, ale svou snoubenku nikde neviděl.
„Jsou v chaloupce. Je tam s nimi i Robin. Tvůj odjezd ho opravdu rozčílil.“
„Jedu za nimi,“ vyskočil Kris opět na koně a vyjel z brány.

Sluníčko pronikalo přes koruny stromů a hladilo Frederiku po tváři.
Ta se usmála, lehla si bokem k malému lesnímu potůčku a namočila si do chladivé vody špičky prstů.
Do tváře ji šimraly sluneční paprsky a malá zelená stébla trávy pod jejím obličejem.
Pomyslela na Krise. Kde asi je? Není mu nic? Kdy se vrátí?
Smutně zavřela oči a propadla se do lehkého spánku.

Kris seskočil z koně a vešel do chaloupky. Tam byl Robin s Verčou a Peny, ale Fredie nikde neviděl.
„Ahoj,“ pozdravil.
„Ahoj,“ odpověděla mu Verča s Peny. Robin mu pokývl hlavou.
„Omlouvám se, že jsem vám o tom odjezdu neřekl, ale chtěl jsem to udržet v tajnosti před Fredie. Měl jsem strach, že by se vypravila se mnou. A kdybych to řekl tobě, věděla by to i Verča a Fredie by to poznala.“
„Bylo to večer. Už by se neviděli,“ namítl Robin.
„Nevíš co se může stát. Navíc… měl jsem o tebe obavy. Vypadal jsi hodně unaveně.“
„Dobře, v pořádku,“ usmál se Robin.
„Kde je Fredie?“
„Šla k potůčku.“
„Díky,“ vyšel Kris z chaloupky a zamířil k potůčku. Fredie viděl už z dálky. Ležela na boku a ruku si máčela ve vodě. Když přišel blíž, všiml si, že spí.
Sedl si vedle ní a položil si její tvář do klína. Lehce ji hladil po vlasech.
„Krisi?“ zeptala se rozespale a pootevřela oči.
„Ano, jsem to já,“ sklonil se k ní a políbil ji.
„Odešel jsi a ani jsi mi nic neřekl!“ vykřikl potom.
„Bál jsem se, že se nějakým způsobem dostaneš až do té bitvy. A to jsem nechtěl. Mohlo by se ti něco stát,“ políbil ji na čelo.
„Máš pravdu, že doma bych asi nezůstala,“ usmála se nakonec Fredie.
„Tak vidíš,“ vrátil jí úsměv.
Ještě chvíli zůstali na mýtince.
„Karas i Alexandra jsou mrtví. Všichni kumajové taky. Budeme mít klid,“ řekl potom.
„To je dobře,“ povzdechla si. „Konečně,“ políbila Krise.
Potom se zvedli a šli do chaloupky.
„Já s Fredie se vrátíme do hradu. Kdo jede s námi?“ zeptal se Kris.
„Počkej! Já nechci ještě odjet!“ ohradila se Frederika.
„Já tu zůstat nemůžu. Ne teď, ale slibuji, že až budu moct, tak sem pojedeme.“
„Dobrá,“ rezignovala Fredie.
„My tu s Verčou zůstaneme do večera, ne?“ podíval se na Verču Robin.
„Jasně,“ přikývla nadšeně.
„Já pojedu s vámi,“ rozhodla se Peny.

Tak se vrátili do hradu.
„Proč ses musel vrátit?“ zeptala se večer Fredie.
„Uvidíš,“ usmál se tajemně. „Teď spi,“ pohladil ji po tváři.

Druhý den ráno se Fredie probudila do sluncem zalité místnosti, ale Krise nikde neviděla. Polekaně se posadila a chtěla zase běžet se zeptat Katherin kde její syn je, ale v té chvíli Kris vstoupil do dveří.
„Už sem se bála, že jsi zase někam odjel,“ padla Fredie zpátky na polštář.
„Neodjel,“ zavrtěl Kris hlavou. „Obleč si tohle,“ podal jí šaty.
„Potom přijď na nádvoří, ano?“
„Dobrá Krisi,“ přikývla Fredie zmateně.
Oblékla si šaty a prohlédla se v zrcadle. Šaty tentokrát měly bílou sukni a bledě modrý kabátek. Vlasy si Fredie sčesala do copu, který na temenu hlavy stočila do drdolu. Obula si bledě modré střevíčky a vyšla z pokoje.
Došla na nádvoří a překvapeně vyjekla.
Země byla posypaná bílými kvítky a lidi stojící všude, tvořili jakousi uličku. Tou Fredie prošla a naskytl se jí pohled na kněze, před kterým stál Kris. Vedle Krise stál Robin a naproti Verča. Za knězem stála Peny, Ester, Milan, Katherine a David.
Všichni se zářivě usmívali. Fredie došla ke Krisovi a chytla ho za ruku, kterou k ní natáhl.
Poklekli před kněze a Frederika se zadívala do Krisových očí zářících láskou.