Zuzán (1.)

Anotace: Jsem zpět! Máte radost? :D No nic, důležitý je, že jsem zase něco spáchala, zas je to zaláskovaný, i když si jasně vzpomínám, že jsem se po Husťákovi zařekla, že už nic zamilovanýho nenapíšu, ale třeba se vám to i tak bude zamlouvat. Názory by mi bodly.:)

Sbírka: Zuzán

Občas se divím, jakou jízdu může odstartovat zdánlivě nedůležité rozhodnutí. Jako můj osobní okamžik zlomu se jeví chvilka, kdy jsem Iře slíbila, že s ní půjdu na koncert kapely, kterou jsem znala jako hlasy bez tváří. Když se mi rozeřval u ucha mobil a já jsem byla nucená v půl druhé ráno přijmout příchozí hovor, netušila jsem, že ta kulometná palba Iřina nadšení spustí tenhle emocionální trip. Ale abych nepředbíhala, je důležitá trocha informací.
Jsem možná až moc obyčejná vysokoškolačka s trapně neoriginálním jménem, které absolutně nesnáším. Jsem Zuzana.. Zuzka. Za oslovení „Zuzano" vraždím. Jsem ve druháku, studuju češtinu a chovám fretky. Mimochodem, to že smdí, je mýtus...
Ale to v tuhle chvíli není důležité. Podstatné je, že jsme se dobrali k mému popisu: nevýrazná podivínka s fretkami.. bezva.
Ale na druhou stranu, je tu ještě Ira, tedy Irena. Moje kamarádka ze středoškolských dob, která se mě dost urputně snaží navést k troše společenského života, který jsem prostě zavrhla. Je něco jako moje svědomí, které se mě snaží udržet na hranicíh normálního světa. Zatím se jí to celkem daří. Všeobecně u mě platí jediné: každý jsme jiný, jen já jsem jiná na druhou.

Ten večer, kdy mi Ira zavolala, jsem se vymátožila z postele a pokusila jsem se kritickým okem zvážit moje možnosti před zrcadlem. Nutno dodat, že balancování ve studené chodbě takhle v půl druhé v noci a navíc v noční košili s evidentně duševně chorou žirafou, není zrovna ten správný akt odhadování krásy a osobního kouzla. Neslušelo mi to. Komu to taky uprostřed noci sluší, že jo? Byla jsem si jistá, že se to do rána nezmění, ale stejně jsem Iře plánované nabalování všeho živého odkývala. Dělala jsem to vždycky, když jsem chtěla, aby na mě přestal útočit její ječák a slůvko „prosíííím," kterým se mi pokoušela vyvrtat díru do lebky.
„Dííííky!" zaječela, když jsem konečně zamumlala, že slibuju, cokoli si přeje, hlavně když zmlkne. „Jsi vůbec nejvíc nejlepší!"
„Jo, fakt si tak připadám." zahučela jsem cestou zpátky do postele.
„Začíná to asi v půl osmý, tak se vyfikni, vyzvednu si tě."
„Hm..."
„Nebo přijdu dřív a vyfiknu tě sama!"
„Hm..."
„Nechci riskovat, že půjdeš zase v naprosto neerotických hadrech."
„Jeslti půjdu polonahá, odnesu to paralenem a angínou, tak si dobře rozmysli, jestli jsi ochotná obětovat můj život pro trochu toho sexuálního křepčení." zasmála jsem se a přitáhla jsem si deku ke krku, abych se trochu zahřála. Záviděla jsem Iře její každoroční jarní zapalování lýtek. Jakmile se objevilo první sluníčko, vyrážela do ulic s jasným cílem nabalit si prvního chlápka pod třicet a nad metr sedmdesát.
„To by sis vážně radši zkrášlovala pokoj barvama na sklo, než abys randila s nějakým bezva frájou?"
„Musim na to dopovídat?"
„Fakt nemáš ani trochu náladu zatáhnout někoho do temný uličky a zneužít ho?!"
„Tvoje chápání partnerství mě trochu znepokojuje." pousmála jsem se.
„No nic, no, všichni jsme děti boží." uzavřela debatu rázně.
Típla jsem mobil a hodila jsem ho na noční stolek. Nechtělo se mi moc dumat nad Iřinou snahou za každou cenu mě někoumu strčit do postele, takže jsem se otočila obličejem ke zdi, abych necítila ten fretčí puch, který se linul z klece a zvolila jsem léty prověřenou strategii spánku jako léku na všechno.

Nespornou výhodou vysokoškolského života byly bezpochyby volné pátky. Během prváku jsem zvládla zavést svojí osobní tradici, a tak jsem se ráno vykopala z postele už před devátou, proplížila jsem se koupelnou, abych si vydrbala zuby, umyla obličej a stáhla hnědou hřívu gumičkou. V pokoji jsem se nacpala do džínů, vytahaného trika a svetru s obřími knoflíky, napakovala jsem si tašku vším, co jsem za poslední týden dokázala přečíst a vyrazila jsem do knihovny.
V rámci střední jsem měla nakázanou knihovnickou praxi, kterou jsem si odkroutila právě tady, a tak byla každá návštěva provázená trochu křečovitým úsměvem a neuvěřitelně neodbytnou otázkou: Jak se mám.
„Pořád stejně." pokrčila jsem rameny a opatrně jsem se snažila vykroutit svojí průkazku postarší ženě z ruky, abych mohla prchnout. Když se mi to nepodařilo, zamumlala jsem, že si ještě něco vyberu a zapadla jsem mezi regály. Brouzdala jsem mezi záplavou ošmataných knížek a snažila jsem se objevit něco záživného, což se jevilo jako nadlidský výkon. S mumláním jsem vytahovala jednu knížku za druhou, abych jí po chvilce zase znechuceně vrátila. Neteře paní plukovníkové? Porno... Poslední tango v Paříži? drsný porno.. Deníky psané v korzetu? Ale fůj!... Všechno se proti mě spiklo. Když už mi i knihovna jasně naznačovala, co se od slečny mého věku takhle na jaře očekává, bylo to se mnou asi hodně tragické.
S pohrdavým úšklebkem jsem vyrazila najisto k druhému regálu, sjela očima až k písmenu F, a zdárně vytáhla knižní ekvivalent studené sprchy.
„Co hezkého sis tam našla, Zuzanko?" usmála se knihovnice, ale když jsem jí ukázala titul, trošku zaváhala. „Venku je tak krásně optimisticky a ty budeš číst Spalovače mrtvol?"
„Mám to do školy." zalhala jsem okamžitě a nacpala jsem si knížku i vysvobozenou průkazku do tašky. „Tak se mějte." Mávla jsem a zmizela jsem na chodbě. Oči mi padly přímo na nástěnku, kde visel obří plakát. Pozvánka na koncert v rámci festivalu Jeden svět. Fotka čtyř kluků a název jejich malého muzikantského kroužku byly jasným důkazem, že si Ira nadcházející akci nevymyslela jen proto, aby mě dostala do nějaké pochybné knajpy. Ten koncert existoval, což znamenalo, že mě od účasti nic nezachrání. Nechtělo se mi nad večerem dumat dřív, než mi Ira znárodní skříň a polovinu mi jí vyhází, aby našla něco nemravného. Vyšla jsem na malé nádvoří a automaticky jsem zamířila ke kavárně, která se za poslední rok stala mým pátečním útočištěm. Slunce mi pražilo do zad, když jsem překonávala náměstí ve snaze ztratit se v jedné z posrtanních ulic. Letmo jsem se zastavila u vývěsní cedule před radnicí, abych si prohlídla fotky psů, které nabízel místní útulek, ale nakonec jsem bez větších chovatelských ambic prošla kolem spořitelny a vpadla jsem do kavárny právě ve chvíli, kdy se kolem dveří probrouzdal číšník s kopičkou nápojových lístků v náručí. Jeden jsem mu ukradla a zamířila jsem k oknu, u kterého jsem sedávala.
„Co si dáte?" ozvalo se mi nad halvou po chvilce zírání na poslední stránku lístku. Zvedla jsem oči k číšníkovi, který takhle po ránu vypadal extrémně nevyspale a ubožácky, takže jsem se hned cítila trochu líp.
„Americkou kávu." zachraplala jsem a podala jsem mu lístek.
„Můžu se na něco zeptat?"
„Jistě."
„Proč si vždycky berete lístek, když si dáváte každej pátek to samý?"
„Mám ráda ten pocit, že mám z čeho vybírat." pokrčila jsem rameny s úsměvem. „Navíc si vždycky přečtu tu básničku, co máte vytištěnou úplně na konci. Je moc hezká, tak jsem si jí přidala k pátečním rituálům."
„Těch rituálů je víc?" zvednul obočí a vyčkávavě se na mě zadíval.
„Budíček v půl devátý, malá procházka do knihovny, výběr potencionálního psa na vývěsce města, básnička a amerika tady.. Teda, v případě, že bude někdo ochotný mi to kafe udělat."
„Jo, jasně, jdu na to." zamumlal číšník a zmizel za barem. S povzdechem jsem vytáhla z tašky Spalovače a letmo jsem ho prolistovala skoro do půlky, když mi pod nosem přistál obří hrnek.
„Věneček, nebo rakvičku?" zazubil se číšník a položil na stolek talířek s dost morbidní nabídkou zákusků. „To je na účet podniku. Oceňujeme dobrej literární vkus našich zákazníků."
„A nedostanu při placení po hlavě kovovou tyčí?"
„Ne, to musíte přijít v sobotu. I když si stejně nedokážu představit, jak bych vás asi tak spálil. Mám tu jen toustovač."
„Nedá se nic dělat, budete mě muset nechat žít." Zasmála jsem se a neušlo mi, že při mém smíchu naklonil hlavu na stranu a hodně podivně si mě prohlédl.
„Asi bych měl jít něco dělat." zamumlal po chvilce.
„Nejspíš čistit toustovač od poslední napálený mrtvoly."
„Nebo leštit ocelovou tyč."
„Jo, psychopatická osobnost vyžaduje tvrdou dřinu." pokrčila jsem rameny a přitáhla jsem si hrnek s kafem blíž. Neodolala jsem nutkání podívat se, jak odchází zpátky k baru. Nikdy jsem neměla tendenci hodnotit chlapy, natož jejich záda a zadek, ale nentokrát mi to prostě nedalo. Abych si sama před sebou nepřipadala jako úchyl, namluvila jsem si, že obdivuju jeho džíny, ale moc to nepomohlo. Pro jistotu jsem se vrátila ke knížce a zákuskům, ale dřív, než jsem se stihla na cokoli z toho soustředit, znovu se nade mnou objevil.
„Ano?" zvedla jsem oči.
„Můžu si sednout?"
„Je to vaše kavárna, tak asi jo." pokrčila jsem rameny.
„Popravdě je to kavárna mýho bráchy, já tu jen dělám."
„Fajn."
„Jinak ještě chodim do školy."
„Fajn."
„Vy si asi chcete číst, co?"
„Ne, do tý knížky zírám jen tak."
„Říkal jsem si, že když tu sedáváte každej pátek sama, mohl bych vám dneska dělat společnost."
„Aha."
„Teda, pokud si vážně nechcete číst."
„Vůbec ne." zamumlala jsem a očima jsem po čtvrté přejela stejný řádek.
„Fajn" špitnul a sesunul se do protějšího křesla. Cítila jsem na tváři jeho pohled a silou vůle jsem se snažila na něj nepodívat. Hlavou mi rotovalo jméno Lakmé a do nosu se mi vkradla vůně kávy. Bylo by to fajn dopoledne, kdyby proti mě neseděl zírající číšník s neodolatelnou touhou vyzkoušet na někom rentgenový pohled. Po další minutě jsem toho měla dost.
„Kdysi jsem četla jeden článek, kde psali, že existují lidi, co upřeným pohledem vysávají z ostatních energii."
„A jaká je proti nim obrana?" zeptal se s neskrývaným zájmem.
„Upřený pohled jejich oběti." Zvedla jsem oči a zadívala jsem se na něj tak odmítavě, jak jsem jen dokázala. Nebylo to zrovna snadné. Jeho oči měly dost prapodivný odstín slitých vodovek, se kterým si navíc pohrálo světlo, takže se zdálo, že každá sedivá skrvnka vrhá vlastní odlesky.
„Neměl bych si radši odsednout?" zaptal se opatrně, když se mi konečně povedlo donutit ho sklopit zrak.
„Jak chcete."
„V tom případě zůstávám. Tohle kolo jste vyhrála, ale zírání není všechno."
„Mě na hry moc neužije." nakrčila jsem noc. "Ale mám ráda jazykolamy."
„Jazykolamy? Jako nejkulaťoulinkatější a tak?"
„Dávám přednost celým větám. Jedno slovo se naučí kdokoliv."
„To je pravda, je to jedinej jazykolam, kterej umim vyslovit, i když dost neohrabaně a pomalu." zašklebil se. „A teď vy. Co nejsložitějšího umíte vyslovit?"
„Jde o to, co je pro vás nejsložitější, každej to má jinak. Já jsem se třeba hodně dlouho učila vyslovit: „Sto slz z nočních štkaní".
„Sto čeho?" zvednul obočí mírně vyděšeně.
„Sto slz," opakovala jsem pomalu, „z nočních štkaní."
„Stozlssnočníchšššš... nemáte něco lehčího?" zaškemral, když zjistil, že se mu nepokrytě chechtám.
„Tak zkuste třeba tohle: "Rozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonozora, či nerozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonozora."
„Já jsem říkal lehčího!" vyděsil se, když jsem to na něj vychrlila. "Vždyť nedokážu vyslovit ani jméno toho krále."
„Myslíte Nabuchonodozora?" zamachrovala jsem si ještě trošku.
„Jo, přesně toho." zamračil se. „Čekal jsem, že na mě budete hodnější, když jsme si už na začátku ujasnili, co se vám může přihodit v našem toustovači!"
„Koukám, že jsem vás s tím vraždícím běsněním trochu podcenila." zasmála jsem se. "Tak něco jinýho. Zkuste: „Nesnese se se sestrou."
„Cha, tohle náhodou zvládám." zasmál se trochu nafoukaně a vyklopil ze sebe spleskaninu sykavek.
„Díky bohu, že jsem se trefila do něčeho, co umíte."
„Pro tentokrát jste tyči unikla, ale byla jste blízko."
„Napětí do poslední chvíle je nutný."
„Hm, jste dramatická." pousmál se trochu zamyšleně. „Ještě něco bych měl vědět?"
„Jsem u zpovědi?" zvedla jsem obočí možná až moc vyčítavě, ale nakonec jsem se to pokusila trochu zachránit. „Nejsem moc svěřovací typ."
„Jste vůbec ženská?" zasmál se a vyhrabal se na nohy. Dřív, než jsem stihla začít kňourat, ať neodechází, slíbil, že se hned vrátí a ztratil se v útrobách kuchyně. Pomalu jsem srkala kafe a dloubala jsem se v rakvičce, zatímco mi hlavou brousily myšlenky na útěk. Hodit peníze na stůl, posbírat kabát a tašku a vytratit se dřív, než se vrátí. to bych byla já. Chovala bych se stejně jako kdykoliv jindy, jen s tím rozdílem, že tentokrát by mi to asi přišlo nefér. Když jsem se před pár lety zařekla, že mi trable s láskou jednou stačily, netušila jsem, jak snadné bude udržet si odhodlání. Motto: „Jednou a dost" mi vystačilo v posledních čtyřech letech naprosto dokonale, jenže teď se změnilo. Teď mi v uších brouzdaly verše z dávno zapomenuté básničky. „První není druhá, každá láska prvá se špatně zapomíná jen když nepřijde jiná."
Nechtělo se mi nad tím přemýšlet, nechtělo se mi oddávat se stereotypnímu nabalování v kavárně. Už vůbec se mi nechtělo ubírat se klasickou cestou vštříc reprodukčnímu aktu. Definitivně jsem se rozhodla, že je čas zmizet. Vyštrachala jsem peníze, zdárně jsem nacpala knížku i peněženku zpátky do tašky a natáhla jsem se po kabátu zrovna ve chvíli, kdy se vynořil za barem s kouřícím hrnkem v jedné a spoustou papírů ve druhé ruce. Zaraženě na mě zůstal zírat, když jsem až moc přehnaně začala kabát urovnávat. Bylo mi jasné, že herectvím se neuživím.
„Odcházíte?" řekl trochu odtažitě, ale když jsem zavrtěla hlavou, spokojeně se usmál a sedl si naproti mě. „A co ty peníze?" zeptal se a úsměv mu znovu zmizel.
„Myslela jsem, že přinesete karty a dáme poker, ale vidím, že to skončí omalovánkami." vychrlila jsem první blbost, co mě napadla a tiše jsme zadoufala, že si nevšimne, že mám přes rameno hozený popruh tašky.
„Ani náhodou," zazubil se a hodil na stolek svazek papírů, „protože lidi jsou bestie neupřímný, zahrajem si poznávací hru, u který se nedá švindlovat. Jen chvilku vydržte." Sklonil se k papírům a bleskově na ten vrchní napsal pod sebe několik slov. Zaujatě jsem si ho prohlížela a samotnou mě slušně udivilo, že mu zírám na ruce v přesvědčení, že se mi vážně moc líbí. Rukávy bílé košile měl vyhrnuté skoro až k loktům, takže jsme měla perfektní výhled na žíly, plazící se od kloubů prstů po předloktích. Ruce bylo snad to jediné, na co jsem u mužů zírala. Ne, že by mě zybtek nezajímal, ale pravdou bylo, že jsem se dokázala slušně zabavit i při pohledu na předloktí, takže nebyl důvod komplikovat si život vnímáním chlapa, coby celku.
„Hotovo!" oznámil po chvilce a přinutil mě trochu zmateně zamrkat. Přisunul mi list papíru a podal mi propisku.
„Co se ode mě očekává?" optala jsem se a prohlížela jsem si několik otázek, napsaných na papíře prvňáčkovským písmem. Očividně se snažil psát čitelně.
„Odpovědi." usmál se. „Každý odpovíme pravdivě na stejný otázky, a pak to dáme dohromady."
„A co to bude mít za účel?"
„Zabijeme čas a nebudeme mít možnost lhát."
„No co se dá dělat." povzdechla jsem si naoko znuděně, ale popravdě se mi ten nápad dost líbil. Sice mě moc nebrala taková ta současná posedlost sbíráním informací, ale byla pravda, že mě ten maník dost zajímal. Obdivovala jsem už jeho odvahu jen tak si k někomu sednout a začít si povídat. tohle jsem nikdy neuměla. Vždycky jsem byla já, a pak oni, nikdy to nebylo my. A teď najednou, jsme tu seděli - MY jsme tu seděli a hráli tuhle prapodivnou hru na pravdu.
Sklonila jsem se nad papír a pročetla jsem si otázky. U dvou jsemse musela hodně zamyslet, než jsem se rozhodla neodpovídat, ale nakonec jsem zdárně došla až na konec a zvedla hlavu. Očividně už měl nějakou dobu hotovo. Seděl pohodlně opřený, v dlaních svíral hrnek a díval se na mě zase tím vysávačským pohledem.
„Skončila jste?" Zeptal se s nevinným úsměvem, když zjistil, že jsem jeho zírání odhalila.
„Skončila." přikývla jsem. „Můžu vás o něco poprosit?" Skousla jsem si ret trochu nejistě a samotné mi moc nedocházelo, kde jsem k tomuhle sebrala odvahu.
„Jistě."
„Mohl byste mi přestat vykat? Proti společenským zvyklostem nic nemám, ale vzhledem k tomu, co tu provádíme mi to přijde trochu zcestný." pousmála jsem se a dost se mi ulevilo, když se spokojeně zazubil.
„Čekal jsem, kdy to konečně řeknete... řekneš. Vykání je praštěnej způsob, jak se tvářit odtažitě."
„Fajn, jmenuju se Zuzka."
„A bláznivá Zuzán chodí do zahrady a prstem maluje: vrať se mi..." zanotoval si s úsměvem, ale přestal, jakmile jsem si mírně naštvaně založila ruce na prsou. „Ehm.. omlouvám se, ta písnička je prostě hezká. A jméno Zuzán taky."
„Jo, fakt nádhera." zamumlala jsem.
„Aby byly účty vyrovnaný, já jsem Metoděj." narovnal se hrdě a natáhnul se přes stůl, aby mi mohl potřást pravačkou. Bylo mi jasné, že mi potlačovaný smích zbarvil tváře do ruda. „Když si odmyslíš strejdu ze Soluně, dá se to zvládnout, věř mi." pousmál se.
„Budu se snažit... Metude..."
„Nuže, dej sem papír, vrhnem se na to." zamnul si ruce odhodlaně a sebral mi můj výtvor.
„Oblíbenej spisovatel? Pratchett? Vážně? Tipoval jsem tě na Kinga."
„Ten je druhej v pořadí."
„Oblíbenej film? Asterix a Obelix.
„Jo, Mise Kleopatra, ten první nestojí za nic." upřesnila jsem a sledovala jsem, jak porovnává oba papíry.
„Oblíbený zvíře? Fretka? Fakt fretka? Vždyť smrdí!"
„To je pověra." protočila jsme oči. „Původně jsem chtěla napsat jako oblíbený zvíře mrtvý, ale pak mi to přišlo trošku ošklivý."
„Zajmavý.." zasmál se.
„Proč?"
„Protože já jsem tam to mrtvý napsal." Oba jsme se rozesmáli a mě udivilo, jak snadno to šlo. Nebyla jsem zrovna suchar, jen jsem neměla sklony k neutuchajícímu smíchu. Čas od času mě popadnul záchvat, ale ten časem odezněl, vtípek vyprchal a zase jsem se vrátila k permanentnímu lehkému úsměvu.
Dveře kavárny se otevřely a průvan vytáhnul smích z místnosti.
„No kde seš?!" vyhrkla Ira a rázným krokem dopochodovala ke stolku.
„Je pátek." zamumlala jsem, když se sesunula na poslední volné křesílko a podezřívavě se podívala na Metoděje, který se s povzdechem zvednul. Pak ale obavy nejspíš zahnala a hmátla po lístku.
„Dám si latté, díky."
„Jistě. A vám přinesu ještě něco?" obrátil se trochu zamtený Metoděj ke mně a posbíral papíry.
„Kovovou tyč." procedila jsem mezi zuby.
„Takže ještě jednu ameriku." zahlaholil s potlačovaným smíchem. "Hned to bude."
„Ty toho magora znáš?" zvedla obočí Ira.
„Jo, dělá fakt dobrý kafe, ale zpátky k tématu: Co se děje, že mě naháníš?"
„Přišla jsem tě vyfiknout, ne? Zvonim u vás jak blázen, a ty nikde."
„A já tady..."
„Tyhle tvoje páteční tradice jsou na hovno." shrnula téma věcně. "Fakt tě baví sedět v kavárně a číst?"
„Fakt tě baví krášlit se sedm hodin před začátkem akce?"
„Nejde o to, jestli mě to baví, ale o to, jestli to přinese výsledky."
„Občas mám potřebu červenat se za tebe." prohlásila jsem a neuniklo mi, že se Metoděj za barem pořád ještě věnuje mým odpovědím.
„Jeptiško..." zamumlala Ira. „Slib mi, že se večer pokusíš někoho sbalit."
„Nemělo by to bejt obráceně? Jako, že ženská má bejt ta, komu chlapi nadbíhají?"
„Jo.. možná v minulým století." odfrkla si Ira a zašvidrala k baru, kde se Metoděj pral s kávovarem. Když před nás po chvilce postavil hrnky a s úsměvem zase zmizel za barem, musela jsem odolat neaptřičné touze lacině se zahihňat. Chovala jsem se jako idiot, ale Ira si toho naštěstí nevšimla. Díky Bohu si mě nevšímala ani když jsem zvedla hrnek ve snaze přiotrávit se kofeinem. Na ubrousku bylo školáckým kostrbatým písmem napsáno: "Oblíbená kapela? Smiley?" Opatrně jsem se podívala po Metodějovi, který se s vyčkávavě zvednutým obočím opíral o lakované dřevo. S úsměvem jsem přikývla.
„Otoč to." naznačil bez hlesu, a tak jsem se ujistila, že Ira pořád ještě natěšeně brebentí a ubrousek jsem obrátila. „Jdeš na jejich koncert?" Znovu jsem přikývla. Metoděj se rozzářil a zvednutými palci naznačil, co si o mých plánech na večer myslí. na okamžik se sehnul a něco lovil pod barem. Když se znovu narovnal, svíral v prstech list papíru s jasným posláním: „Jdu taky. Uvidíme se tam."