Tajemství stříbrné růže 4.kapitola

Anotace: 4.

Po incidentu, který se odehrál u Rodericka v ložnici se Loraine snažila hraběti vyhýbat, seč jí síly stačily. Naštěstí, říkala si, ani mladý lord neměl potřebu vyhledávat její společnost. Byl náladový, to se o něm povídalo a proto se Loraine raději, jakkoli mohla, vyhýbala povinostem, které měly co společného s jeho osobou. Lucy se pomalu chystala na odjezd, s Loraine nepromluvila ani slovo už skoro celý týden a velmi se snažila zavděčit se hraběti, aby v domě mohla zůstat. Proto byla vždy po ruce, jakmile Roderick něco potřeboval, takže Loraine nikdo nepostrádal.
Loraine Lucyinu snahu ocenila, nechtělo se jí zažívat denodenní konfrontace. Nelíbilo se jí, jak s ní mladý pán mluví, nenáviděla jeho posměšné úšklebky, když se snažila chovat se tak, jak ji to celý život hrabě Norbert učil.
Pomáhala proto Mary v kuchyni a byla velmi vděčná staré hospodyni, že se příliš nevyptává. I když dnes měla Mary hodně veselou a zvídavou náladu.
"Děvenko, copak je ti? Jsi celá bledá. Měla bys jít na vzduch."
Loraine se usmála. Však mě to přejde, říkala si v duchu, jen co to hrabátko odjede zpátky do Lodnýna. Nahlas však před Mary neřekla nic. Nestála o další nepříjmené situace, které by jistě její názory na hraběte u hospodyně vyvolaly.
"Dojdi na trh, alespoň se trochu provětráš." pravila Mary dívce. Podala zároveň Loraine několik mincí, aby nakoupila čerstvou zeleninu pro hraběte k večeři. Loraine popadla košík, najednou byla hospodyni vděčná, že jí dala důvod opustit na chvíli dům. Potřebovala se projít, uklidnit se a hlavně potřebovala aspoň na chvíli vyhnat z hlavy lorda Blacka.
Loraine seběhla od domu malou cestičkou, vedoucí na tržiště. Venku vládlo kupodivu hezké teplé slunečné počasí. Po modré obloze se však honila mračna a nikdo nepochyboval o tom, že se v Perringhtonu brzy objeví typické deště. Vzduch osvěžoval mírný vánek od moře. Loraine se na chvíli zastavila, aby mohla nasát tu krásnou, svěží vůni moře. Ach, jak se jí zdála povědomá a známá. Přesně takto voněl.. NE! okřikla se. Zaplašila rychle myšlenky, které jí začaly vířit hlavou a zlobila se sama na sebe. Už několikrát se zařekla, že mu nevěnuje byť jen jedinou myšlenku. Toho člověka přece nenáviděla, byl hrubý a neomalený, neustále se jí vysmíval a jeho návrhy Loraine velice ponižovaly. Myslel si o ní jen to nejhorší, toto zjištění Loraine trochu zabolelo. Raději se rychle rozběhla k tržišti. Byla tu spousta lidí, někteří nakupovali, jiní prodávali. Loraine přecházely oči z toho množství krásných věcí, které viděla. Stály tu stánky s hedvábím, vedle žena nabízela saténové stužky, které měly ty nejkrásnější barvy, kousek opodál nabízel starší elegantní muž nádherný porcelán. Loraine tady dole nikdy nebyla, znala každé zákoutí domu a zahrad lorda Norberta, ale mezi lidi ji nikdy nechtěl pouštět. Když se nyní pozorněji rozhlédla, pochopila proč. Pro obyvatele Perringhtonu byly typické tmavé vlasy, snědá pleť a světlé oči. Loraine vypadala se svou téměř průsvitnou pletí, medovými kadeřemi a jiskřivýma zelenýma očima jako přízrak. Snažila se nevšímat si zvídavých pohledů a pomalu procházela mezi stánky.
„Co taková krásná dívka dělá tady a sama?“ Loraine se otočila, aby spatřila komu patří ten milý mužský hlas. Stál asi metr od ní a usmíval se. Byl to pohledný muž, vysoký a štíhlý, se světle hnědými vlasy pečlivě svázanými na šíji koženou stužkou. Skráně měl lehce protkány stříbrem. Oblečen byl podle poslední módy, v šedém kabátku a kalhotách stejné barvy. Vestu měl bohatě zdobenou stříbrnou výšivkou. V oříškových očích měl podivný lesk, když se na dívku díval. Jeho jemné rysy a trochu větší nos prozrazovaly urozený původ. Přestože se usmíval a jeho tón byl milý, zdálo se Loraine, že muž vypadá přísně. Možná to způsobovala tenká linka kolem jeho jinak velice hezkých úst. Mohlo mu být něco kolem čtyřiceti let, odhadovala Loraine.
„Ach, omlouvám se slečno, že jsem se nepředstavil Mé jméno je Cameron Lansey, madam,“ řekl s lehkou úklonou.
„Loraine, pane,“ lehce se zarděla. Opravdu vypadal jako šlechtic. Příjemné a gentlemanské vystupování její domněnku jen potvrzovalo.
„Jsem okouzlen vaším půvabem, madam. Mohl bych vás doprovodit? Přece nebude ten těžký koš vláčet sama.“ Loraine se zarděla ještě víc. Byl tak zdvořilý, ne jako ten arogantní panák, co u něho pracovala. Nemohla si však dovolit, aby takový milý muž zjistil, že je obyčejná služka. Přestože měla skromný oděv, její šaty byly slušné a čisté. Mohl si myslet, že je třeba dcerou nějakého obchodníka, kterých bylo v panství mnoho.
„Děkuji pane, jste laskav. Ale musím vaši nabídku odmítnout. Myslím, že se nesluší, abyste mi pomáhal. Zvládnu to sama.“ Vyhrkla, otočila se a pospíchala zpátky do zámku.
„Uvidím vás ještě madam?“ Zavolal za ní Cameron. Na chvíli se zastavila a ohlédla se přes rameno.
„Možná.“ Usmála se a pospíchala zpátky do domu. Ani jednou se neohlédla.

„Není tady? Jak to, že tu není!“ Roderick byl vzteky bez sebe. Majordomus Lance stál se sklopenou hlavou a mlčel. Ještě nikdy neviděl pána se takhle zlobit.
„Nikde jsem ji nenašel, pane.“ Zašeptal nakonec. Roderick chodil po salonku a v očích mu plál hněv. Byl pevně rozhodnut, že na malou divošku, která ho neustále pronásledovala v myšlenkách zapomene. Zjistil ale, že to nebude tak lehké, i přes to, že se jí vyhýbal a nežádal její společnost. Neustále myslel na ten pronikavý zelený pohled. Jaké plamínky se objevovaly v jejích jiskřících očích, když se ho snažila přesvědčovat, jak moc ho nenávidí. Nedokázal se na nic soustředit. Proto se rozhodl že odjede do Londýna. Zítra odjede a zapomene na čarodějku, co ho tak okouzlila.
„Hledal jste mě, pane?“ Ozvalo se ode dveří nesměle. Roderick si v tu chvíli nebyl jistý, jestli se mu pouze nezdá. Připqadala mu mnohem krásnější než před týdnem, když ji viděl naposledy. Tváře měla růžové, oči jiskřily jako dva smaragdy a její rty, tak plné a sladké. Roderick pocítil tlak ve slabinách. Ani si neuvědomoval, jak moc ji postrádal. Byl nepříčetný, když zjistil, že je pryč. Měl strach, že odešla a on už ji nikdy nespatří.
„Jestli mě omluvíte, pane, mám ještě nějakou práci,“ omluvil se Lance a při odchodu na Loraine povzbudivě mrkl.
„Kde ses sakra toulala?!“ Vybuchl Roderick vztekle.
„Jsem snad váš vězeň, pane?“ Zaútočila na něho.
„Nepřeju si, aby ses někde promenádovala sama. Rozumíš? Kde jsi byla?“
„Nikde jsem se nepromenádovala, a nejsem si vědoma toho, že bych se zrovna vám musela zpovídat, pane.“ Loraine si trvala na svém.
„Měla jsi snad nějaké dostaveníčko, nebo jak tomu ženy jako ty říkáte?“ Ušklíbl se ironicky. Loraine se jeho poznámka dotkla.
„Co si o sobě vůbec myslíte? Nic takového nemívám a i kdyby, vám po tom nic není. A pokud mi nechcete říct nic jiného, myslím, že bude lepší, když přinesu večeři, PANE,“ vyštěkla a vyšla ze salonku. Ten chlap ji dováděl k nepříčetnosti.
Roderick stále němě zíral na dveře, než mu došlo, co právě udělala. Kde se to v té holce jenom bralo? Náhle si plně uvědomil, jak moc mu chyběla. Zasmál se. V tu chvíli se Loraine vrátila do salonku i s podnosem. Aniž by o něho zavadila pohledem, položila stříbrný podnos na stolek.
„Mám vám nachystat jídlo na talíř, pane?“
„Ne, udělám to sám. Posaď se,“ vybídl ji. Loraine neposlechla.
„Není vhodné, aby služka seděla s pánem u jednoho stolu,“ řekla místo toho škrobeně.
„Ale moje drahá, o tom, co je nebo není vhodné tady rozhoduju jenom já.“ Ukázal na židličku naproti sobě. Loraine se posadila.
„Už jsi večeřela?“ Dívka kývla. Roderick přes to nabral hovězí a zeleninu na talíř, který posunul před ní.
„Nerad jím sám,“ vysvětloval s úsměvem. Loraine byla zmatená. Absolutně se v něm nemohla vyznat.
„No tak malá, přece mi zase nedáš košem.“ Loraine se usmála, byl milý a mluvil laskavým tónem. Jakoby to byl úplně jiný člověk.
„Nelíbí se mi, děvče, když chodíš venku sama. I když nemohli by ti udělat moc věcí, které neznáš, že?“
„Nebudu poslouchat vaše hloupé urážky!“ Prudce vstala a nadávala si, jak jen mohla zapomenout, kdo vlastně před ní ve skutečnosti sedí. Namlouvala si, že je milý, a on jen čekla na vhodnou příležitost ji opět urazit.
„Ale no tak, kotě. Nebudeme si nic nalhávat. Posaď se a jez. Jsi bledá, nevypadáš zdravě. Ještě bych si mohl myslet, že ses kvůli mě celý týden trápila,“ mrkl na ni.
„Nestýská se vám po Londýně? Doufám, že ano. Natolik, že odjede a sem se už nikdy nevrátíte.“
Roderick se usmál, byla okouzlující, každé její slovo bylo dokonalé jako vybroušený diamant.
„Moje milá, zůstat v Londýně a nechat tě tu, aby sis oči vyplakala? To bych nemohl.“
„Ano pane máte pravdu, plakala bych, ale radostí nad tím, že budete pryč. Hned by se mi lépe dýchalo, pane.“
„Máš jazyk jako břitvu děvče,“ pronesl Roderik a lehce povytáhl tmavé obočí.
„Tak si dejte pozor, ať vás nepořežu, pane,“ odsekla drze. Loraine věděla, že si dovoluje příliš, ale nechtěla dopustit, aby ji jen tak urážel a myslel si, že se nedovede bránit. Koneckonců nenechá si přece všechno líbit. Zadívala se na muže, který seděl proti ní. Byl to neobyčejně hezký muž, jeho rysy v obličeji působily trochu chlapeckým dojmem, ale malé drobné vrásky kolem očí prozrazovaly, že je zkušený muž, jež má do chlapce daleko. Loraine se zarazila, ne, nesmí dopustit, aby se jí hrabě začal líbit. Otočila se a měla se k odchodu.
„Připravím vám koupel, pane. Jistě jste unaven.“ Nečekala na odpověď a odešla. Rodericka zlobilo její odmítavé chování. Vše ukazovalo na fakt, že byla milenkou předešlého pána z Perringhtonu, tak proč se odmítala stát tou jeho? Neustále se pohoršovala nad jeho návrhy. Věděl, že ho touha bude spalovat, dokud nedostane to co chce. Sváděla ho svými kadeřemi, které jí volně splývaly k pasu. Líbil se mu ruměnec, který jí barvil líce doruda. Byla pro něho záhadou a zároveň obrovskou výzvou. A to Rodericka Blacka lákalo nejvíc.
Netušil, že Loraine nedala spát dalšímu muži. Muži, který však neměl o Loraine romantické představy. Jeho záměry byly totiž naprosto odlišné..