Cena lásky 23.

Anotace: Všechno krásné jednou končí, Sophie musí domů ...

Kočár konečně zastavil. Bylo načase. Z toho nekonečného kodrcání mě bolelo celé tělo. Okýnkem nakoukla dovnitř ustaraná Milesova tvář.
„Jak to snášíte, paní?“
Ani jsem nemusela nic říkat, stačilo se na mě podívat.
„Bojím se, že to už dlouho nevydržím,“ přiznala jsem otevřeně. „Potřebovala bych si odpočinout.“

Miles křiknul kamsi ke koním a vzápětí se objevili další chlapi. I s jejich pomocí bylo vystupování z kočáru utrpení. I když od mého pádu uplynuly už tři týdny, žebra i koleno pořád bolely, a navíc jsem byla slabá jako nějaká stařena nad hrobem. Aspoň že většina tmavěmodrých podlitin se už ztratila a lidi na mě necivěli jako na zjevení. Dva páry silných paží mě usadily na pokrývku do trávy, kterou tam pečlivě přichystal Miles.Nechtěla jsem dát nic najevo, ale obličej se mi stejně zkřivil bolestí.

„Odpočívejte jak dlouho jen chcete, paní. Máme čas.“
Ušklíbla jsem se: „Právě že nemáme, a vy to víte. Posaďte se ke mně, Milesi. Když si budu mít s kým promluvit, rychleji se vzpamatuju a můžeme pokračovat.“

Váhal. Spiklenectví z cesty do Cardiganu se vytratilo. Už brzy jsme měli být zase jen paní markýza a její sluha. Věděla jsem, že mi tyhle chvíle budou chybět.
„Třebas to dnes budete vy, kdo rozdělá oheň a připraví večeři,“ řekla jsem povzbudivě.

Miles se poškrábal za uchem a konečně si sedl. Díval se na Stormyho, který celou cestu pokorně dupal uvázaný za kočárem.
„Má černý svědomí, mizera,“ prohodil. „Až se pan Maxmilián dozví, co udělal, dá ho vykastrovat. A mě možná taky...“
Chápala jsem jeho starost. Markýz Monthermer uměl být ve svém hněvu nesmírně vynalézavý. Určitě ho nedojmou má zranění. Ovšem došlo k újmě na jeho majetku, tedy mě, a v tom případě býval neúprosný.

„Ten kůň za nic nemůže a vy už vůbec ne,“ snažila jsem se svého podkoního uklidnit. „Prostě jsem přecenila své síly a při nebezpečném skoku přes padlý kmen jsem Stormyho nezvládla. Maxe potěší, že jsem tak jen potvrdila jeho slova o tom, že ženská v sedle je hotová katastrofa.“
Miles si odplivnul do trávy. „Nechtěl bych se s váma v sedle měřit, madam. Mohla byste vyhrát a já bych přišel o živobytí.“
Otevřel koš s jídlem a nabídl mi sice neohrabaně, přesto s jistou dvorností, občerstvení. Přijala jsem s úsměvem.

„Vám se domů nechce,“ prohlásil Miles zničehonic a já zrudla. Ješitnost mi velela, abych ho okřikla, že překročil své meze, a že mu do toho nic není. Jenže místo toho jsem si vzpomněla na dnešní ráno, kdy jsem se loučila s Williamem.

„Nechci domů,“ šeptala jsem mu do košile, dokud jsme ještě byli sami, a tiskla se k němu jako bych se topila. Proč bych se tedy měla zlobit na Milese za to, že vyslovil nahlas totéž? Jen jsem potřásla hlavou a ponechala jeho otázku bez odpovědi.
„Promiňte, paní markýzo,“ ošil se Miles, „já občas prostě moc mluvím.“
„A já vás ráda poslouchám,“ opáčila jsem. „Mluvíte mnohem rozumněji než většina těch lidí, které musím poslouchat na Monthermeru nebo v Londýně. Kdybych byla chudá a bezvýznamná Sophie de Brudenell, měla bych vás ráda za přítele. Takhle...“

Nebylo třeba vysvětlovat, bratříčkování vysoké šlechty se služebnictvem bylo v lepším případě považováno za lehkomyslnost, v horším pak za zostuzení celého stavu.
Miles pokývl hlavou: „Je čest už jenom to, že to říkáte, madam. Chci, abyste věděla, že se mnou můžete vždycky počítat. Že až vám bude zase ouvej, nemusíte vandrovat přes půl Anglie.“ Na chvilku se odmlčel a hledal další slova. „Asi to nemáte lehký, i když jste markýza. Kdybyste byla poddajná a ohebná, možná by to bylo jednodušší. Ale vždycky platilo, že právě nejbujnější koně dostanou nevětší díl bití, a u lidí to není jinačí.“

„Takže jsem se nemýlila,“ musela jsem se zasmát, „vy jste skutečně filozof.“
„Ale kdepak. To mi už před lety řekl starej Adam.“
„Adam?“
„Mluvil o vás často a dělal si o vás starost. Všichni jsme se mu pošklebovali, že si jen zbytečně dělá vrásky pro namyšlenou paničku, ale časem jsem mu musel dát za pravdu. Vlastně...“ Miles se nejistě podíval, jestli si může dovolit pokračovat. „Vlastně jsem mu dal za pravdu, až když jsem vás viděl s panem Williamem. To s tím psem a s koňma a vůbec. Změnil jsem na vás názor.“
„To jsem ráda,“ řekla jsem. „To jsem opravdu moc ráda. Jsem tak ráda, že možná dokážu vlézt zpátky do toho kočáru a přežít další cestu.“
Miles vyskočil na nohy. „Nespěchejte. Na chvíli se natáhněte a odpočiňte si. Budete na cestu potřebovat každý kousínek síly, co ve vás ještě zbyl.“

V tom měl Miles pravdu. Byl vůbec zázrak, že jsem přežila tu zběsilou jízdu do Monthermeru, a stejný zázrak byl, že ze mě pak Stormy nevyrazil duši. Když jsem k tomu připočetla ztrátu krve, zbylo ve mně sil asi tak za půlpenci. Vlastně jediné, co mě zachránilo, byl William

William...

Bylo tak příjemné probouzet se a vědět, že je poblíž a že ho mohu mít celý den jen pro sebe. Stokrát za den nám nenápadné maličkosti dokazovaly, že jsme stvořeni jeden pro druhého. Stačilo nám tak málo – dotek, pousmání nebo pouze tón hlasu. Žádné výlevy citů, žádné vášnivé scény. Jen absolutní uspokojení z blízkosti toho druhého, takové to zvláštní chvění kdesi uvnitř, které by jakýkoli neuvážený čin mohl zaplašit. Bylo to, jako by se Osud slitoval, a dopřál nám těch pár dní, o něž nás předtím připravil můj odjezd do Londýna. A možná... možná, že teď jsme si je vychutnali ještě líp, než bychom to udělali tehdy.

Bylo úžasné probouzet se a vědět, že první, koho uvidím, bude William. Stačilo, abych jen otevřela oči a sklouzla pohledem k lenošce u postele. Ron hned hlasitě plácl svou oháňkou o podlahu a v další chvíli už u mě stál William a přál mi dobré ráno. Po prvním týdnu, když už bylo zřejmé, že všechna zranění přežiju, mu z hlasu zmizela úzkost a zůstala radost z dalšího dne, který máme pro sebe.
„Co by tě potěšilo?“ byla jeho nejčastější otázka.
„Povídej mi něco,“ byla má obvyklá odpověď.

Většinou jsme vzpomínali na své dětství. Bylo legrační, jak rozdílně jsme si pamatovali stejné věci.
„Když jsi mi tehdy rozbila pusu kamenem, zařekl jsem se, že s tebou do smrti nepromluvím. Taky jsem to vydržel celý měsíc.“
„Vydržel jsi to týden a tu ránu sis zasloužil.“
„Aha. Protože jsem řekl, že miluješ George Withspooka?“
Rozesmál mě tím tak, až mě píchla polámaná žebra. „Ne, ty blázne. Protože jsi tomu věřil. A navíc, když jsem pak viděla, jak tě doktor sešívá, brečela jsem víc než ty.“
William povytáhl obočí. „V tom případě jsme vyrovnání, sestřenko. Protože když byl doktor teď u tebe, brečel jsem zase já...“
Připadala jsem si provinile. „Způsobila jsem vám jen starosti, a vlastně ani nevím, co jsem si od cesty sem slibovala...“
„Třebas tohle?“ Ústa mi překryl Williamův ukazovák a vzápětí i jeho rty.
„Mmmm, to mi přijde jako dost dobrý důvod...“

Doma v Covinghamu se William mnohem víc podobal Williamovi mých vzpomínek. Pryč byla upjatost a zasmušilost, kterou si přivezl na Monthermer. I když byl pořád vážný, dokázala jsem ho leckdy přimět k úsměvu a občas i rozesmát, a každý takový okamžik mě nesmírně těšil. Milovala jsem jeho smích, možná právě proto, že byl tak vzácný.

„Sluší ti, když se směješ,“ prořekla jsem se jednou při podobné příležitosti.
Neodpověděl a na čele mu naskočila vráska. Až po dlouhé chvíli utrousil zasmušile: „Jistě, jsem neodolatelný. Asi přestanu odhánět tu tlačenici ženských u našich vrat...“
Dívala jsem se na jeho ostře řezané rysy a jemné rty.
„Opovaž se!“ utrhla jsem se na něj něžně. „Všechny bych je vypráskala bičem.“
Nezasmál se, ale aspoň už nevypadal tak napjatě. „Teď bys to sotva zvládla. Ani neuzvedneš bič.“
Zavrtěla jsem se, abych se k němu mohla víc přitisknout. Ležet vedle sebe a mlčet, při tom nám ubíhal čas nejlépe. Nikdy do té doby mě nenapadlo, že se s někým dá mlčet o tolika věcech...

„Vlastně mám svým způsobem štěstí, že mě nevidíš,“ začala jsem přemýšlet nahlas. „Takhle mě nikdy neuvidíš stárnout. Navždycky pro tebe budu ta Sophie, kterou jsi vídal před lety. I když ze mě už bude stará tlustá matróna, pro tebe nikdy nezestárnu...“
William otočil pomalu tvář ke mně: „Zatímco ty si už ani nedokážeš vzpomenout, jak jsem vypadal dřív...“
„A to jsi právě na omylu,“ odhrnula jsem mu z čela pramen vlasů. „Kromě toho, léta navíc ti svědčí. Dřív jsi býval jenom kluk, teď jsi muž, a to dost hezký muž. Zejména když se usměješ...“

Beze slova vstal a došel až ke karafě s vodou. Nalil si tak zručně, až jsem si znovu říkala, že to bez očí prostě není možné. Jenže mnohem důležitější bylo, že přitom vypadal jakoby ztracený v hořkých vzpomínkách.

„Řekneš mi o tom?“
Oba jsme věděli, nač se ptám.
William se napil a tvrdě postavil sklenici zpět na stůl.
„Vlastně to ani nestojí za řeč. Armáda je podobných historek plná...“
„Neznám armádní historky.“
„Jistě.“ William těžce polkl. „Můj přítel prohrál v kartách obrovskou sumu, navíc ho rodina tlačila do sňatku, o který nestál... A tak jednou v noci došel na konec své slepé uličky a rozhodl se vyřešit všechny problémy kulkou. Podezíral jsem ho z podobných myšlenek už nějaký čas a spěchal jsem za ním. Strhl jsem zbraň včas, jenže se mu roztrhla v ruce. Nezachránil jsem ho...“
„Ale pokusil ses."
William si sedl na pelest mé postele.
„Byl jsem příliš pomalý a zaplatil jsem za to. Snad až příliš.“
„Psala jsem ti tehdy,“ odvážila jsem se pípnout.
„Vím,“ opáčil a konečně se pousmál, i když velmi hořce. „Tvůj dopis byl jednou z posledních věcí, které jsem viděl. Brzy na to už nebylo nic než tma...“

Cítila jsem pod dolámanými žebry každý úder svého pošetilého srdce.
„Možná teď není úplně nejvhodnější chvíle, ale možná bys měl něco vědět,“ usmála jsem se na něj, jako by to snad mohl vidět. „Miluju tě.“
William se naklonil a strefil se mi polibkem na víčko.
„To nemusíš říkat,“ zašeptal, „vím to.“

Odkudsi ke mně dolehl cinkot postrojů a frkání koní. Poplašeně jsem otevřela oči, abych zjistila, co se děje... a uviděla nad sebou Milese. Ležela jsem pod pokrývkou a slunce povážlivě sestoupilo k obzoru.
„Už musíme dál, madam,“ řekl podkoní a já jen přikývla. Už jsem se těšila zpátky do kočáru, na to, až mě houpání ukolébá a já se aspoň ve snech vrátím o spoustu mil a dní zpět.