Louka lučního kvítí - prolog

Anotace: Krásná blonďatá Sofie se musí vyrovnat se zrátou někoho blízkého...musí se znovu naučit žít...jak se ji to povede?

„Sofie podívej!“vydechl okouzleně pohledný hnědovlasý kluk. Blonďatá dívka přispěchala k němu a stoupla si po jeho boku.
„To je nádhera.“pronesla tiše snad aby slunce zapadající pomalu za obzor nevyplašila. Stáli na louce lučního kvítí. Vzduch voněl létem a nádherným aroma heřmánku, vlčího máku a zvonečků. Slunce se odráželo od jejich rozněžněných tváří plných lásky. Lásky k tomu druhému.
„Slibme si tady a teď, že budeme přátelé navždy.“pronesl kluk tiše, ale tak aby ho dívka slyšela.
„Navždy.“zašeptala a konečky prstů se dotkala klukovi ruky. Kluk se ji podíval do tmavě modrých očí plných lásky, přátelství a něhy. Do široka se usmál a stiskl její ruku v pevné hřejivé dlani.
„Něco pro tebe mám.“vzpomněl si a zašátral rukama po kapsách. Vytáhl z ní lesklý předmět, ve kterém dívka po zaostření poznala stříbrný řetízek s přívěškem ve tvaru poloviny srdce.
„Kryštofe…“hlesla okouzleně, ale nedopověděla, protože by ji selhal hlas. Dojatě se dívala do jeho tváře.
„Mám druhou polovinu.“vytáhl z kapsy svazek klíčů a ukázal dívce přívěšek s opačnou polovinou srdce. Spojil je a dívka si tak mohla prohlédnout celý přívěšek s vyřezaným anglickým nápisem Forever Sofie&Kryštof.
„K-kryštofe to je n-nádhera.“vzlykla dojatě.
„Tak proč pláčeš?“usmál se a prstem ji jemně setřel slzu, která ji vyklouzla ze studánkových očí. Jemně k ní přešel ze zadu a zapnul ji řetízek kolem krku.
„Miluji tě Sofie.“zašeptal ji do ucha. Dívka se k němu otočila a jemně ho chytla kolem krku.
„Já tebe taky Kryštofe.“vzdychla. Nastavila mu rty a on se do nich svými vpil. Byl to jejich první polibek. Hřejivý, teplý, plný elektrizující něhy a hlavně lásky. V pevném objetí tam stáli dokud Slunce nezmizelo v dáli a oblohu neosvítili první lesknoucí hvězdy. Pak se vydali ruku v ruce do svých domovů.


„Podle pověstí, které sepsal v eposu Aeneis byl zakladatelem Říma Aeneas, který byl typickým trojským uprchlíkem a putoval 10 let po středomoří….“diktoval profesor Urbášek a všichni si poslušně zapisovali do svých sešitů. Kromě jedné dívky. Seděla vzpřímeně v lavici a nepřítomně koukala z okna. Ve tváři měla výraz utrpení a oči se jí leskly pláčem a únavou. Po celou hodinu se ji v obličeji nepohnul ani sval. Spolužáci se po ní neustále otáčeli a pak zase zapisovali látku. Učitelé ji nechávali, neboť měli pochopení nad její ztrátou. Ztrátou někoho blízkého v tak mladém věku. Když hodinu utnul ostrý školní zvonek, zvolna se zvedla ze židle a s batohem na zádech vyšla ze třídy pomalým klidným a unaveným krokem. Všichni důvod jejího utrpení a zoufalství znali. Věděli, že si s ním byla blízká. Na chodbách se po ní otáčeli, šeptali si a beze slova uhýbali na stranu, když chtěla projít. Nevšímala si jich, byla duchem nepřítomna. Zahloubaná do vzpomínek a do svých vlastních myšlenek. Aniž by se jen ohlídla vyšla ze dveří školy. Zrak ji padl na černou vlajku vyvěšenou z hlavní budovy a fotku mladého kluka ve stříbrném rámečku s kolem dokola zapálenými svíčkami. Po tvářích ji začali stékat slzy. Rozběhla se pryč…věděla kam…šla na místo, kde se s ním naposledy viděla, kde si vyznali lásku a kde se poprvé políbila. Celá zadýchaná s napuchlíma očima plné slz doběhla na louku…na tu nádhernou, sluncem prozářenou louku lučního kvítí. Shodila batoh se zad a plácla na znak do trávy.