Louka lučního kvítí - 1.kapitola

Anotace: ...

Seděla jsem na parapetu s dokořán otevřeným oknem. Koukala jsem na zářivý, kulatý měsíc a hvězdy…Byl chladný večer…byl cítit déšť…určitě bude pršet. Nebo bude bouřka, které se tak strašně bojím. Vlastně už ne. Teď už mi je všechno jedno…
„Sofie? Zlatíčko, myslíš že by si mohla za námi?“ozvala se klepání na dveře a mámin tlumený hlas. Pomalu jsem vstala a následovala ji do obýváku, kde seděl i táta.
„Posaď se prosím.“požádal mě a pokynul na křeslo naproti němu.
„Víš Sofinko, chtěli jsme si s tebou o něčem promluvit.“začala máma.
„Je mi fajn.“zavrčela jsem podrážděně a silou zatlačovala slzy.
„Já vím miláčku.“sedla si ke mně a pohladila po vlasech. „Já vím.“
„Chtěli jsme s tebou mluvit o tom co bude dál…“řekl tiše táta. „víš…našli jsme dobrou psycholožku, a řekli ji co se ti stalo, ráda by se s tebou seznámila.“vychrlil ze sebe nervózně. Nechápavě jsem očima těkala na mámu a tátu a mámu a tátu. Nastalo trapné ticho.
„Cože?“vyhrkla jsem nevěřícně. „Vy mě chcete dát do blázince?“
„Co to plácáš Sofinko.“zděsila se máma. „My ti chceme pomoct.“
„Tím že mě dáte do blázince?“vykřiknu a prudce si stoupnu.
„Sofie, my tě nikam dávat nechceme.“ohradil se táta. „Jen chceme aby ses setkala s doktorkou Nývltovou. Je to výborná psycholožka, pomůže ti.“
„Já nejsem blázen tati.“vyhrkla jsem zoufale.
„Ale psycholog nezkoumá blázny Sofinko. Bude si s tebou povídat a pomůže ti...“vysvětlila mi tiše máma a ustaraně se na mě dívala.
„Ale já se nepotřebuju nikomu svěřovat.“namítla jsem rozzuřeně.
„Sofie, ale to ti pomůže.“přesvědčoval mě táta.
„Nechci! Rozumíš! Já nechci!“zakřičela jsem a s třísknutím se zavřela v pokoji. Ztěžka jsem dosedla na postel a objala si kolena. Slzy mi tekly proudem jak tomu je zvykem už nějaký týden. Miluji tě Sofie…ozvou se mi v hlavě ty krásná slova jeho sametovým hlasem…Miluji…rozvzlykám se hysterickým pláčem. Lehnu si na postel a hlavu přikryji polštářem abych zapudila vzpomínku deroucí se na povrch. Nepotřebuji se nikomu svěřovat! Nechci nic cítit! Ani to srdce, které mi tak zoufale buší a chce mi vyskočit z hrudi. A to tak strašně bolí….


„Sofie!“uslyšela jsem pod oknem volat moje jméno. „Sofie!“zakřičel znovu zoufale. Rychle jsem se přiřítila k oknu a otevřela ho dokořán.
„Kryštofe? Co se děje?“usmála jsem se.
„Představ si Týně se už narodilo hříbátko!“zajásal nadšeně.
„To je úžasné.“vyhrkla jsem. „Viděl si ho?“rozněžnila jsem se.
„Viděl. Byl jsem u porodu.“usmál se.
„Vážně? A jaký je?“zeptala jsem se dychtivě.
„No dost nechutný, ale vydržel jsem to.“
„Neptám se na porod ty pako.“rozesmála jsem se. „Myslím to hříbátko.“
„Když půjdeš, uvidíš.“ Nebylo proč se rozmýšlet, oblékla jsem si rifle, proužkovanou košili a na nohy bílý tenisky a vyběhla jsem před dům. Kryštof se na mě krásně usmál, chytl mě za ruku a společně jsme běželi nejbližší cestou do hřebčína.
„Počkej.“zastavil mě, když jsme běželi náměstím. „Dáš si zmrzlinu?“nabídl mi.
„Moc ráda.“usmála jsem se. Ruku v ruce jsme si šli ke stánku koupit točenou vanilkovou zmrzlinu.
„Jednu obrovitánskou porci.“poručil si. „Do tohohle kornoutu.“ukázal na největší sladký kornout co tam měli. „A jednu malou do obyčejného.“
Zaplatil a podal mi tu obrovskou.
„Měl si mi taky koupit malou.“namítla jsem zamračeně.
„Proč? Vím jak máš zmrzlinu ráda. Zvlášť vanilkovou.“cvrnkl mě roztomile do nosu a postrčil k lavečce blízko stánku.
„Tak děkuji.“
„A helemese, naše Bonnie a Clyde.“rýpl si Tomeček Blbeček, jak mu říká Kryštof, a přiřítil se na skateboardu společně se svými dvěma gorilami.
„Jdi si po svým a nestarej se o nás.“spražil ho Kryštof a dál si nevšímavě okusoval se svého kornoutu.
„Moc si nefrkej ty malej smrade.“sykl a nás ovinul závan alkoholu. Zhnuseně jsem se otřásla.
„Vypadáš k světu Sofie.“obrátil se ke mně a prolustroval mě od hlavy až k patě. Mlčela jsem. Z tohohle týpka jsem měla strach, takže jsem veškerá obraná gesta nechávala na Kryštofovi.
„Nemluv na ni.“zavrčel podrážděně Kryštof.
„Kdyby tě tenhle žabař přestal bavit, ozvi se mi. Nebylo by špatný si spolu…povyrazit.“mrkl a olízl si rty. To už Kryštof nevydržel, odhodil nedojezený kornout a vystartoval po Tomečkovi. Chytl ho pod krkem a zlostně zavrčel.
„Něco sem ti řekl ne?“zasyčel výhružně. Tomeček s alkoholem v krvi zavrávoral, neustál jeho výpad a sesul se k zemi.
„Nemluv na ni! A zkus se ji jen dotknout…“přimhouřil výhružně oči, popadl mě za ruku a táhl od těch třech.
„Co když si tě někde podají.“zeptala jsem se vystrašeně a odhodila nedojezenou zmrzlinu do koše který jsme míjeli.
„Tak ať…ale tebe se nesmí ani dotknout.“řekl rázně. Silou jsem ho zatáhla za ruku a donutila zastavit.
„Díky.“usmála jsem se a pohladila ho jemně po tváři. Jeho zamračený pohled vystřídal usměvavý, přátelský, něžný, který patřil jen mě. Měl spoustu pohledů pro všechny ostatní, ale pro mě měl speciální. Chytil mě za ruku, kterou jsem mu přejížděla po lícní kosti a přitiskl si ji ústům.
„Půjdeme se podívat na to hříbátko, co říkáš?“usmál se. Nadšeně jsem kývla….


Seděla jsem na židli s hlavou položenou na lavici a dívala se k oknu. Byla tam moucha zamotaná v pavučině. Bzučela, vzpouzela se, snažila se zachránit svůj malý, ale pro ostatní mouchy, třeba její děti, důležitý život….Hlava mi třeštila nevyspáním, oči mě pálily od slz a srdce hlasitě tlouklo. Nejlepší lék je zapomenout…zapomenout všechno co jsem prožila s ním…možná by to pak tolik nebolelo…možná bych se pak dokázala i smát…možná…možná…kdo to má k sakru vědět?
„Slečno Vernerová, jste v pořádku?“optala se mě starostlivě třídní učitelka Jelínková. Narovnala jsem se do sedu a pomalinku kývla. Tohle pravděpodobně Jelínkové stačilo, takže dále vysvětlovala látku. Daleko se nedostala, ozvalo se slabé klepání na dveře a do třídy vstoupil ředitel se zástupcem a nějakým dobře oblečeným namakaným vysokým klukem s dělšími hnědými vlasy a pohledným obličejem.
„Promiňte že rušíme paní profesorko.“omluvil se. „Ale vedu vám nového žáka. Přestěhoval se sem z Olomouce.“
„Ach ano…vítej..“vyhrkla Jelínková.
„Viktor Nývlt.“představil ho zástupce.
„Vítej Viktore.“přivítala ho s úsměvem Jelínková.
„Dobrý den. Ahoj.“pronesl kluk hlubokým hlasem a usmál se do třídy.
„Provedl jsem ho po škole, takže by mělo být v pořádku, ale přece jenom kdyby se ho dneska někdo ujal a řekl mu jak to tady chodí…“požádal ředitel a rentgenoval třídu. Přihlásilo se hned několik ruk, a to dívčích, takže si mohl vybírat.
„Dobře děkujeme a ještě jednou promiňte, že jsme rušili.“usmál se zástupce a spolu s ředitelem odešli.
„Dobře Viktore, posaď se do té volné lavice.“ukázala mu na jediné volné místo vedle mě. Trochu jsem se napřímila a koukla na volnou židli..Kryštofovu židli….
„Ahoj.“došel ke mně s úsměvem na tváři a posadil se. Šlehla jsem po něm pohledem a oči se mi zalily novými slzami. Zřejmě jsem Viktora vystrašila, protože se otočil na třídní a na mě se už ani nepodíval. Přestávky trávím většinou posazená na parapetu a dívám se z okna na dění před školou. Viktor se docela rychle skamarádil, kluci ho vzali do party a holky nad ním zasněně vzdychají. Samozřejmě mu o mě řekli…to trapné ticho a ještě trapnější šeptání těch slepic nelze přeslechnout. Druhou hodinu jsme psali test z literatury. Zaraženě jsem civěla po třídě, zatímco všichni horlivě škrábali propiskou na papír. Já měla svůj čistý nedotčený před sebou.
„Sofie…“přišla k mé lavici profesorka Blažková. „přijď za mnou o přestávce do kabinetu. Promluvíme si.“navrhla mi. Zavrtěla jsem hlavou.
„Nechci.“šeptla jsem sotva slyšitelně. Profesorka Blažková byla ve škole výchovný poradce, takže mě její starost nepřekvapuje. Má to v popisu práce, starat se o studenty…ať se stará…ale já o to nestojím.
„Pomohlo by ti to…ale dobře..nemůžu tě nutit.“vzdychla a vrátila se ke svému stolu. Pomohlo by ti to…to už sem slyšela…a mě nic nepomůže paní profesorko! Nic!


„Sofinko? Co by si řekla na nákupy. Koupíš si něco pěkného a sebe.“navrhla s úsměvem máma. Zavrtěla jsem hlavou a dál se rýpala v lasagních, které mi mamka připravila na oběd. Nejím ve škole, takže mi denně vaří teplá jídla.
„No tak…“šťouchla do mě. „Jako za starých dobrých časů.“usmála se. „Bude to legrace.“
„Mami…“pomalu jsem položila vidličku. „Nech mě laskavě být.“řekla jsem pomalu a důrazně. „Na žádný nákupy nejdu!“
„Tak můžeme jít na zmrzlinu.“navrhla další variantu. Zmrzlinu….!?? „Vanilkovou…co říkáš? Tu máš přece ráda.“
„Já nesnáším zmrzlinu! A vanilkovou ze všeho nejvíc!“rozkřičím se se slzami v očích a rozběhnu se do pokoje.


„Kryštůvku, já tam nepůjdu.“vzlykla malá holčička s dvěma zapletenými culíčky před zašedlou budovou.
„Sofinko. Neboj se. Půjdeme tam spolu.“utěšoval ji malý hnědovlasý klučina a hladil po blonďatých vlasech malou hubenou ručičkou. Holčička se na něho zazubila téměř bezzubým úsměvem. Malý kluk ji oplatil úsměv a společně s kornouty s bonbónama v ruce se vydali po schodech do základní školy. Vystrašeně se plahočili narvanou chodbou a hledali svou třídu. Malý spolužáčci poslušně seděli za lavicemi a vystrašeně se po sobě koukali. Kluk s holčičkou se společně posadili do volné lavice a potichu si prohlíželi nové tváře. Ozval se ostrý zvuk až sebou všichni drobečkové trhli. Školní zvonek. Do třídy vešla postarší paní s šedými vlasy svázané do drdolu.
„Dobrý den děti.“usmála se na ně milým mateřským úsměvem. „Jmenuji se Alena Sedláčková a jsem vaší paní učitelkou.“….
„Ťůfku, nepůjdeme domů že ne?“zeptala se holčička smutně před školou.
„Nepůjdem Sofinko.“uklidnil ji a chytil za ručičku. „Půjdeme se podívat na žáby.“navrhl a rozběhl se s ní směrem k parku. K obrovskému rybníku u kraje zabláceným. Děti se tam vyblbli, házeli po sobě bahno a smáli se a smáli….doma pak večer dostali od svých rodičů vynadáno, za to že zašpinili sváteční oblečení…


Druhý den po škole na mě rodiče čekali před školou ve stříbrné Octavii. Nasedla jsem si na zadní sedadlo.
„Sofinko…jedeme se někam projet.“vysvětlila mi máma ustaraně.
„Kam?“zeptala jsem se unaveně.
„Překvapení.“hlesl táta za volantem. Dál jsem je nevnímala, nepřítomně jsem civěla z okýnka na ubíhající krajinu. Nepřítomně, dokud nezastavili před divnou budovou, kde na cedulce stála "soukromá psycholožka Marie Nývltová". Zlostně jsem po rodičích švihla pohledem.
„Já tam nejdu.“zavrčela jsem a snažila se zalézt zpátky do auta.
„To teda jdeš Sofie! Uvědom si že tě máme rádi. Chceme abys byla zase šťastná, a uděláme proto cokoliv, i kdyby si nás měla začít nenávidět!“řekl tvrdě táta, chytl mě za paži a dovlekl dovnitř…