Bez názvu 4

Anotace: 2. kapitola, 2. část.

Monika

Položím telefon a zavřu oči.
Do hajzlu, to bylo rychlé...článek o mě vyšel teprve včera, já sama jsem si ho zatím nečetla, nějak jsem na to ani neměla náladu, ale zřejmě musel být celkem zajímavý, když...
Proboha...
Zírám na telefon a stále se nejsem schopná z toho šoku vzpamatovat. Dali by mi sto tisíc. Měla bych na kanál, jen... Jen nevím, jestli jsem schopná takovou nabídku přijmout. Ještě v pondělí ráno bych řekla, že v žádném případě. Ale dnes...Po té, co jsem se ráno konečně odhodlala na bazén, a cítila, jak špatně se plave bez motivace, jak to nejde s obavou, že to je vlastně všechno k ničemu... A jak šílený pocit je to, že k ničemu možná bude všechno, co jsem pro kanál doteď udělala...
Sto tisíc. Nepředstavitelné peníze. Jenže za co? Je to něco, co bych opravdu byla schopná obětovat? Nestydím se v plavkách, v těch se nafotím klidně. Ale bez nich?
Playboy. Už v rozhovoru mě srovnávali s Yvettou. Takhle už budu úplně jako ona. Jenže...já nejsem jako Yvetta. A nemyslím tím jen to, že ona pózovala pro jiný plátek než zrovna konkrétně Playboy. Chybí mi její sebevědomí, její suverenita a chuť provokovat. Být to na mě, nelezu ani do těch novin. Nedělám haló z mistrovského titulu, poháru, ani z žádných jiných závodů. Být to na mě, plavu si spokojeně naprosto bez zájmu ostatních.
Kupodivu, ač je plavání nemedializovaný sport, to moc nejde. Dost na tom zřejmě dělá snaha některých funkcionářů svazu ho nějak dostat do povědomí lidí. Kdo ví, co by řekli na takovouhle reklamu.
Dozví se to hodně lidí, když to udělám? Co naši? Co třeba trenér? A co lidi na dálkovém, budu mít pověst jako Yvetta?
Na druhou stranu, když z kanálu teď vycouvám, kdo mi uvěří, že to je kvůli penězům, a ne proto, že jsem srab, co jen dělal velké haló, ale když došlo na lámání chleba, lekl se a strčil hlavu do písku? A chci znovu obvolávat lidi a firmy a žebrat o peníze? Když na to mám tak maximálně dva týdny...
Přejdu pomalu k zrcadlu a zadívám se na sebe. Já a erotický časopis? Co na mě vidí? Krátké, ale opravdu krátké černé vlasy, řekla bych, že vcelku obyčejný obličej. Na fotkách vypadám líp než ve skutečnosti, možná to bude jeden z důvodů. Ale postava? Taková normální, řekla bych. Rok tréninku se na ní dost podepsal, není už tak ženská, jak byla ještě vloni v létě. Padají mi kalhoty, nedopnu košile. Ale samý sval zatím nejsem, na kanál nemůžu shodit všechny tuky, musím si nechat určitou vrstvu. Nenadávám na svou postavu, ale nepamatuju si, kdy mi naposled nějaký kluk řekl, že se mu líbí. Vždyť jsem, proboha, zatím panna.
Panna v Playboyi. Smála bych se nejednat se o mě.
Znovu se zadívám na telefon.
„Rozhodněte se co nejdřív a zavolejte nám,“ řekl mi na konci pan Horák. A mě samotnou nepřestává udivovat, že jsem to pohoršeně neodmítla hned.
Na čem mi záleží víc?
Zavřu oči. Pověst a kanál. Zásady a sen. Dostanu až neuvěřitelnou chuť jít plavat, naprosto se zničit. Za dvě hodiny budu mít tu šanci. Zeptám se na radu trenéra?
Je to vlastně něco, co bych měla řešit s trenérem, nebo se jedná o mou soukromou věc? S kým asi Yvetta řešila své rozhodnutí?
Dám vytáčet mámino číslo. Kdo jiný.
Trvá dlouho, než to vezme.
„Ahoj mami,“ oslovím ji, když se ozve. A nevím jak začít. Že neuhodneš, co se mi právě stalo? Volali mi z Playboye. Tak takhle asi ne. Maminka je poměrně silně konzervativní.
„Potřebovala bych se o něčem poradit,“ začnu velice nejistě. Ale už když to vyslovuju, vím, že mám prohráno, vlastně jsem to věděla už ve chvíli, kdy jsem vytáčela její číslo.
Jenže zatímco co nejdiplomatičtějšími slovy popisuju situaci, dochází mi, že právě proto volám. Jenže ne z důvodu, který bych od sebe očekávala, aby mi to máma vymluvila. Ale z naprosto opačného. Ona totiž v prvé řadě není zrovna velkým fandou ničeho z toho kolotoče zvaného La Manche. A stane se přesně to, co očekávám. Po krátkém relativně klidném rozhovoru se do telefonu pohádáme, a já naprosto lživě prohlásím, že vlastně volám kvůli tomu, že jsem to přijala.
Na druhé straně zavládne ticho, což je věc, kterou jsem po tomhle sdělení opravdu neočekávala. „Dělej jak myslíš,“ promluví konečně až nepřirozeně klidným hlasem, zvlášť v porovnání s hlasitostí, kterou na mě ještě před chvílí křičela. „Ale abys nelitovala.“ A na to mi zavěsí.
Zavřu oči. Něco uvnitř mě ví, že jsem nevolala pro radu, ale proto, že jsem doufala, že vztek mi pomůže se rozhodnout. Že se naplní stará dobrá pravda, co o sobě vím už dávno – že ze všeho nejlíp mě motivuje nepřízeň okolí. Jenže její reakce nebyla tou pravou motivací.
Spíš se díky ní cítím ještě hůř.
Na druhou stranu...ona už to ví. A táta bude brzy taky. Ti, kterým by se mi to oznamovalo nejhůř. Trenér oproti tomu bude už malý oříšek, a nikomu jinému nic říkat nemusím, ať si to buď zjistí sami, nebo ať o ničem neví.
Vždyť už to v dnešní době není až takové terno. Missky, modelky, herečky, Hlaváčová...ty všechny nafotily erotické fotky. O jednu víc či míň...Kolik lidí to bude řešit a jak dlouho? Několik fotek, několik blbých komentářů, dvě až tři mlčenlivé návštěvy doma...nebo odvolaný kanál? A vezmu-li to kol a kolem, mám teď dvě možnosti. Buď zavolat znovu mámě a oznámit jí, že to co jsem před chvílí řekla, jsem vlastně nemyslela vážně, nebo vytočit číslo pana Horáka, a udělat to, co už si mamka stejně myslí, že mám za sebou.
Můžu se rozhodnout hned, nebo to nechat na později a užírat se tím o to dýl. Podívám se na hodinky. Hodina a čtvrt do tréninku. Pokud to stihnu předtím, můžu to zrovna oznámit i tam. Nadechnu se...a pan Horák vyhraje.
„Abys toho nelitovala,“ zopakuju do prázdné chodby máminy slova, a přiložím mobil k uchu.

Z bazénu se domů vracím pomalým krokem přes park. Je pozdě, ale vzhledem k tomu, že je konec května, je stále ještě trochu vidět na cestu. Možná bych měla pohnout, zkouškové v plném proudu, díky včerejšímu neúspěchu mám před sebou ještě tři zkoušky, na které mám jen dva týdny, než odjedu na školní sportovní soustředění (sportovní soustředění před pokusem o La Manche...to je skoro stejné terno, jako už zmiňovaná panna v Playboyi. A oboje se týká mě...), ale najednou mám znovu pocit, že to půjde. Možná toho budu litovat, ale momentálně mám ze svého rozhodnutí radost.
Trenér ji se mnou sice nesdílel, ale ani nereagoval jako mamka.
„Je to cekem škoda, ale snad to ničemu neuškodí.“ Snažil se lehce moralizovat, ale řekla bych, že je rád, že ani jeho práce nevyjde vniveč. Tolik času, co se narozčiloval nad mým stylem, co se mnou strávil na bazéně nad rámec obvyklých tréninků... „Jen možná budeš pod větším tlakem, abys to teď opravdu dokončila,“ dodá. V čemž musím uznat, že má pravdu. Opravdu si nedokážu představit horší scénář, než že po deseti hodinách vylezu někde na dohled od Francie z vody, protože se jí díky proudům budu už spíš vzdalovat, než přibližovat. A obzvlášť teď ne.
V kapse mi zavibruje mobil v rytmu melodie oznamující příchozí zprávu. Mamka? Vzhledem k tomu, jak moc času jsem měla tenhle rok na cokoliv jiného, než školu a bazén, bych byla někým jiným upřímně překvapená.
Ale občas se zázraky dějí. Nad řadou zpráv od mých rodičů a dvou od trenéra (ohledně včerejška a mé absence ve vodě) se vyjímá nové jméno.
Jarek.
Jarek?!
Hodnou chvíli si to jméno jen prohlížím, dokonce kvůli tomu zastavím. Jo, vyměnili jsme si včera večer čísla, ale že by napsal, to jsem nečekala.
Já už vlastně opravdu ani nečekám zprávy od nikoho jiného, než od rodičů, uvědomím si. I ty od trenéra mě včera překvapily. Popadne mě lehce melancholická. No, lehce... Přejdu několik kroků k nejbližší lavičce a posadím se na ni. Teprve potom otevřu zprávu.
„Ahoj, nechtelo by se ti nekdy zajit ven? Jarek z cajovny.“ Nic extra originálního, ale stejně mě to zahřeje u srdce. Tipuju, že kromě včerejška jsem v čajovně byla naposledy...vloni před maturitou? A venku s někým? Snad někdy v létě?
Opřu se zády o počmárané dřevo na lavičce a zamyslím se. Jarkův obraz ze včerejška nevybledl, až do dnešního rozhovoru s panem Horákem jsem ho nemohla dostat z hlavy. Pak jsem na něj, zřejmě celkem pochopitelně, zapomněla, což ale rozhodně neznamená, že nemám chuť skákat radostí, že mi napsal. Jen...
Jen ta melancholická nálada, co na mě padla, je silnější než radost. Jsem unavená, i když svaly mě nebolí, už si na tu každodenní dřinu dávno zvykly. Ale hlavně mám před očima dnešní večer. Dojdu, najím se, vlezu do postele, budu si chvíli číst, zřejmě nějakou povinnou četbu do britské či americké literatury, a pak, odhadem okolo jedenácté, zaspím. Ráno vstanu krátce před šestou, abych na sedmou mohla být na bazénu, kde se budu minimálně do devíti snažit přiblížit se svému snu zase o jeden malinký krůček, a poté zamířím přes obchod domů učit se na zkoušky. Což přeruším tak maximálně obědem, než se v šest sbalím a v sedm budu opět stepovat u bazénu, opět do devíti. V průměru uplavu deset kilometrů za den jen díky tomu, že o víkendu není otevřený dlouhý bazén, a tak se ty dva dny v týdnu nejsem schopná dokopat na pětadvacítce k tomu, dát víc než pětku, a i tomu říkám výkon. Ostatní dny dřu výrazně víc. Do začátku května jsem se kromě toho snažila dávat dvou oborové studium na výšce, včetně momentálně nešťastně zvoleného oboru „tělocvik“. Nebyla jsem schopná ostatním ve sportech stačit, byla jsem zničená přípravou. Ale nechtěla jsem se na to vymlouvat.
Po maturitě jsem tak nějak přerušila pravidelný kontakt s kamarády ze třídy. Neměla jsem jich tam moc, vždycky jsem byla spíš samotářka. Ale moje nejlepší kamarádka odešla studovat do Prahy, což nás za ten rok zvládlo rozdělit téměř dokonale. V novém plaveckém oddíle jsem si výrazně dobré známé taky nenašla, jo, popovídám si s nimi, ale spoustu z nich ani neznám jménem, natož, abych s nimi někam zašla ve volném čase. A spolužáci? Nechodím s nimi na studentské párty, nemám ráda alkohol, nemám čas jít si po škole někam pokecat. Velice často sedím i na menze sama, o volných hodinách si čtu.
Nejsem nespokojená...jen si teď najednou přijdu hrozně sama. Nikdy jsem nepotřebovala nějak výrazně velkou společnost, ale obvykle jsem měla alespoň někoho blízkého. A teď, když jsem se nepohodla pro jistotu i s mamkou...jak to, že mi to nepřišlo nikdy dřív? Neměla jsem dost času ani na to si to uvědomit?
„Pujdu rada,“ začnu psát odpověď Jarkovi. Ale co dál? Neumím už komunikovat ani písemně? „mas nejaky konkretni navrh?“ S těžkým srdcem můj těžkopádný výtvor odešlu. Nejsem ale schopná se zatím zvednout z lavičky, dokud mi neodepíše.
„Co treba zajít jeste jednou do cajovny? Treba v pátek v sedm?“
Smutně se usměju. V pátek v sedm budu na bazéně. A i když bych ráda, hrozně ráda...vynechat si nedovolím.
„V sedm nestiham, v pul devate?“ Pátek je díky bohu jediný den, kdy končíme trénink už v osm. Obvykle tam druhou hodinu zůstávám ještě do devíti už sólo, ale stejně tak dobře můžu dojít už na šestou.
„Plati. V pul devate. Rezervuju stul.“
Nemůžu si pomoct, ale po přečtení téhle zprávy se nahlas rozesměju. Začínám znovu žít. Nepočítám-li včerejšek, je tohle poprvé za tu dobu, co v tomhle zatraceném městě žiju, kdy jdu jinam než do školy a na bazén. Paradoxně do čajovny, kterou jsem navštěvovala celkem pravidelně ještě v době, kdy jsem žila v Břeclavi, a do Brna dojížděla jen dvakrát týdně trénovat freediving – další věc, kterou jsem s přípravou na kanál zahodila. Tehdy jsem si říkala, že až tady budu bydlet, budu tam s pár kamarády z potápění chodit častěji. Kam tyhle sliby se poděly? Na podzim mě zvali pravidelně, ale já nikdy nemohla. Divili se, ale nakonec si zvykli, že kanálu u mě uhne všechno. A teď už v paměti mobilu nemám jedinou zprávu od nich.
Jakmile to budu mít za sebou, dojdu k nim na trénink a omluvím se jim. A znovu si užiju toho úžasného klidu pod vodní hladinou.
S úsměvem se zvednu z lavičky a výrazně rychlejším krokem pokračuju v cestě. Teď už mě obklopuje naprostá tma. Ale skrz Lužánky jsem šla letos už tolikrát, že mi absence jakékoliv lampy nevadí. Trefila bych to i se zavřenýma očima.

Čtvrtek proběhne přesně podle tradičního scénáře, můžu ho dokonce považovat za velice úspěšný den. Na trénincích se mi daří, zvládnu se celkem dost naučit, vedu dlouhý telefonický rozhovor s panem Horákem...no dobrá, to poslední do mého stereotypu nepatří. Obvykle neslyším o tom, co mám od focení – které mě mimochodem čeká v sobotu – očekávat, nikdo se mě neptá, jak daleko jsem ochotná zajít. Překvapí mě hlavně rychlost, s jakou začnou tohle focení organizovat, bojí se snad, že vycouvám? Podle pana Horáka by bylo vhodné stihnout to do červnového čísla, jestliže v červenci plavu. Nevím, mě by přišlo logičtější objevit se tam až poté, co to dokážu. Nebo se snad bojí nejen toho, že ztratím odvahu fotit? Nechtějí mít fotky „neúspěšné plavkyně přes La Manche – první Češky, která to kdy zabalila“? A když už, tak alespoň v době, kdy to o ní ještě nikdo neví? Nicméně nehádám se s nimi, nevadí mi ani sobotní výlet do Prahy, alespoň si tam zaplavu na Podolí, změna je život.
Čtvrtek se pomalu překulí v pátek, a s blížícím se večerem má nervozita stoupá. Myslela jsem, že jsem celkem kliďas. Ale když si po večerním tréninku na bazéně suším vlasy (dost ve spěchu, mít je delší, jsem nahraná...že já se domlouvala už na půl...) cítím, jak se mi nervozitou svírá žaludek. Ještě že jdeme do čajovny a ne na večeři.
Zítra jdu fotit erotické fotky, za necelé dva měsíce poplavu skoro čtyřicet kiláků...a mám nervy kvůli čajovně s cizím klukem?
No, viditelně jsem stále ještě ženská a ne robot, jak mě nazval jeden spolužák poté, co mě viděl na školním tělocviku plavat. Usměju se. Na všechno se dá dívat z víc úhlů.
Chvilku zvažuju i to, jestli se nalíčím, dokonce jsem si za tím účelem sbalila i řasenku a stíny, ale pak se rozhodnu nepokoušet čas (a svou šikovnost) a raději nechám svůj vzhled na paní přírodě.
Díky čemuž vycházím z bazénu celkem včas. Což znamená, že musím běžet jen asi třetinu cesty.
Dokonalá taktika, na první schůzku běžet. Jenže...prostě nechci dojít pozdě. Asi by se nějakým pěti minutám nedivil, ale prostě se necítím dobře, když chodím pozdě.
Jen si dám pozor, abych se během nezapotila a pokud možno ani nezrudla.
Když dorazím do čajovny, už tam sedí. Díky bohu, naštval by mě, kdybych tak spěchala zbytečně. Usmívá se na mě od malého stolu na opačném konci místnosti. Má na sobě bílou košili s krátkým rukávem, ve které i v nepříliš dokonalém místním osvětlení vynikne, že je výrazně opálenější než ostatní lidi v téhle místnosti. Překvapí mě na něm brýle, které si z úterka nepamatuju. Sluší mu.
Co se mého názoru týče, sluší mu to i bez nich, líbil by se mi snad i v lennonkách. Zřejmě nebudu nejobjektivnější pozorovatel.
Usměju se zpátky, a doufám, že alespoň mé červené tváře místní přítmí úspěšně skryje. Hlavně, že jsem se snažila nezadýchat...k čemu mi to bylo, když pak stejně zrudnu, jakmile ho uvidím?
Utěšuje mě jen fakt, že i jeho úsměv vypadá vcelku nesměle. Příliš suverénní lidi mě trochu děsí.
Sednu si naproti němu a nevím, jak začít konverzaci.
Zdá se, že jsme na tom oba stejně. Po vzájemném „ahoj“ na sebe asi minutu nejistě koukáme, než jako první promluví čajovník.
„Co si dáte?“ zeptá se nás, a já si nedokážu pomoct, a rozesměju se.
„Babiččinu zahrádku,“ objednám si. Jarek si dá ledovou kávu. K mé hrůze se mi nepodaří uklidnit až do číšníkova odchodu, a tak jen doufám, že pod nejistým Jarkovým výrazem se neskrývá otázka „s čím já to tady proboha jsem?“
„Jak dlouho bychom mlčeli, kdyby nedošel?“ zahájím konverzaci vskutku originálně, i když podle Jarkova výrazu asi ne zrovna šťastně.
„Promiň,“ v jeho tváři teď čtu upřímné zděšení. Raději nechci přemýšlet nad tím, jestli může mít jiný důvod než mé podivné chování. Dlouho jsem nebyla mezi lidmi. Měla jsem ho radši varovat. „Nejsem zrovna ukecaný, a nějak mě ne a ne napadnout jiná věta, než „jak se máš“. A to se mi zdálo jako opravdu pitomý začátek.“
Pitomější než můj? Ztěžka...
„V pohodě,“ ujistím ho nahlas rychle, protože se mi zdá, že je zděšen sám sebou (to jsme dva). „Já to nemyslela zle, spíš jsem se ptala ze zvědavosti, protože taky nejsem zrovna dobrá na zahajování rozhovorů.“ Na chviličku se zamyslím a dodám. „A jinak se mám dobře, a ty?“
Načež se rozesměje i on. Má zvláštní smích. Nikdy jsem nikoho neslyšela smát se podobným způsobem. Líbí se mi.
„Já taky,“ odpoví. „A bude mi ještě líp, až mi přestane v hlavě strašit téma počasí.“

V jedenáct čajovna zavírá. Nechce se mi ještě domů, ale jít někam jinam už si nemůžu dovolit. Ráno mi jede vlak celkem dost brzo, a i když jsem si jistá, že mě výrazně nalíčí, za kruhy pod očima by mi asi nepoděkovali. Vydáme se tedy na cestu domů, automaticky se nabídne, že mě doprovodí. Jdeme pomalu, takže je mi jasné, že to se vstáváním v pět opravdu veselé nebude, ale rychleji se mi nechce.
Přes podivný začátek jsme se pak rozpovídali celkem slušně oba. Ne, že bychom dvě a půl hodiny nezavřeli pusu, na to asi ani jeden nejsme ten správný typ, ale tak dobře jako s ním mi už nebylo hodně dlouho.
Zjistila jsem o něm celkem dost věcí, ale hovoru o sobě jsem se docela vyhýbala. O knížkách, které ráda čtu, proč ne. O filmech, zvířatech, lyžování, přírodě...ale nepamatuju, kdy jsem naposled s někým mluvila dýl jak hodinu, aniž by padlo slovo „plavání.“ Možná to není zrovna důkaz upřímnosti, ale dnes jsem ho nezmínila ani jednou.
Trochu mě překvapí, o kolik je starší, než já, osmadvacet jsem mu netipovala. Zaujme mě i jeho práce. A dost mě potěší právě záliba v knížkách a filmech.
A taky sportu – uznávám, sportovní typ je u mě jedna z celkem důležitých charakteristik ideálního kluka (je v osmadvaceti ještě kluk?)
I pomalým tempem se bohužel nakonec přece jen dostaneme k mému privátu.
„Co děláš o víkendu? V neděli?“ zeptám se. Nervozita je v tu chvíli zpátky. Stojím naproti němu a hrozně se mi líbí jeho výška. Se svým metrem osmdesáti a širokými rameny si málokdy přijdu drobná.
„Přemýšlel jsem o menším výletu do okolí Brna. A rád bych tě pozval,“ odpoví a skoro se mu podaří skrýt svou nejistotu ta úsměvem.
„Kam?“ zeptám se. Čistě ze zvědavostí. Vím, že půjdu.
„To bych si nechal jako překvapení. Jen na jedno se pro jistotu zeptám, plaveš ráda?“
Nevím, jestli postřehne, jak mi ztuhne úsměv. Jo holka, holt ti není souzeno něco tutlat. Neodpovím nahlas, jen přikývnu.
„V tom případě doporučuju vzít si sebou plavky. Pokud teda se mnou budeš chtít jet,“ dodá.
Znovu jenom přikývnu. Možná bych mohla něco říct, snad bych i věděla co, ale...
Taky už mlčí, ale k odchodu se ještě nemá. Prohlížím si jeho tvář a nadávám si proč nemám odvahu naklonit se blíž. Ticho je výrazně delší, než to na začátku, než se, díky bohu, odhodlá on. Je to jen krátká pusa, kamarádská, dalo by se říct, ale já vím, že ani on ji tak nebere.
„V deset se pro tebe stavím?“ zeptá se poté, a já do třetice přikývnu.
„Dobrou noc,“ projevím se pak konečně i nahlas. „A díky za hezký večer,“ doplním, než zbaběle zdrhnu do bezpečí našeho domu.
Chtěla bych další pusu, a možná bych chtěla i trochu víc, ale bojím se. Bojím se proto, že jsem dva roky nikoho neměla, proto, že ani tehdy jsem se s Lukášem necítila tak jak teď s ním, a hlavně proto, že jsem si vzpomněla na zítřek.
„Abys toho pak nelitovala,“ naservíruje mi mozek živou vzpomínku na máminu výčitku. Zatím ještě nelituju...jen...jen si už nejsem jistá, jestli to opravdu bylo to správné řešení...

Iveta

Dovolená. Jak sladce to slovíčko zní. Přesto, že se nikam nechystám, že zrovna tenhle týden budu trávit jen v Brně, po nekonečném měsíci věčného dohadování se se studenty, se mi to i tak zdá jako ráj. Co může být teď lepšího, než nemuset vylézt z postele před desátou ráno, a i pak si jen dojít pro snídani a vrátit se tam s něčím zajímavým na čtení? Jít si zatancovat bez obav, že druhý den budu jako nevyspalá mít ještě míň trpělivosti s blbostí některých mladých strojařů? Líp řečeno s jejich drzostí, než blbostí, protože já bych se s takovými znalostmi matiky neodvážila jít ani k maturitě, natož na VUT...
Konec, padla! Napomenu se. Je pátek odpoledne, dřív než příští pondělí mě tady nikdo neuvidí. Jestli v mé přítomnosti někdo po dobu příštích devíti dní vysloví v jakékoliv souvislosti slovo „integrál“, pozná, že pravidelnými lekcemi tance se dá získat i celkem slušná síla a švih. Miluju matiku, ale každý vztah potřebuje čas od času chvíli odloučení.
Zamknu za sebou kabinet – odcházím jako poslední, i před dovolenou se projevují mé lehce workoholické sklony – a lehkým krokem zamířím k výtahu. V něm z kabelky vyhrabu MP3 přehrávač a pustím si do uší hudbu. Nemůžu se dočkat na dva semináře, které jsem si na tenhle víkend našla v centru tance. Dovolená v Brně opravdu nemusí být nudná.
Zkontroluju mobil, a až při pohledu na něj si vzpomenu, že jsem hudbu vytahovala vlastně zbytečně. U školy mě čeká Radim.
Milý a celkem malý vojáček Radim. Doktorand z Univerzity obrany. Prý má metr osmdesát, ale obávám se, nemít při našem posledním setkání na hlavě lodičku, budu vyšší než on. Nicméně i přes malý vzrůst se zdá být celkem fajn. A hlavně celkem dost odhodlaný mě získat.
V čemž mu ovšem dávám celkem malé šance. Stále si přijdu příliš konsternována mou nedělní eskapádou. Abych si zpravila průměr, bude se muset snažit hodně dlouho.
Tak mě napadá, jak se vlastně průměruje jedna noc s nekonečnem? A stačí mi jedno nekonečno na to, abych mohla alespoň teoreticky prohlásit, že držím celoživotní celibát?
A jen tak mimochodem, neříkala jsem před chvílí něco, co se týkalo matiky? Jo, já vím, mluvila jsem o integrálech, ale myslela jsem to o něco obecněji.
Vyjdu z budovy a schovám přehrávač zpět do kabelky. Ani jedna celá písnička, pomyslím si trochu smutně. Zato Radim se na mě usmívá s nefalšovanou radostí.
Usměju se taky. Vidím ho ráda, ne že ne. Jen doufám, že nebude chtít mluvit o škole.
Nebo třeba vysvětlit matiku, když už jsme u toho. I když tahle možnost se mi zdá krajně nepravděpodobná.
„Ahoj,“ přivítá mě, pusu od ucha k uchu. „Když tě tak sleduju, nevěřil bych, že nejsi studentka,“ dodá něco, co zřejmě má být lichotka.
„Jo, ten problém tu řeším celkem často,“ poznamenám trochu kysele. Nevypadat na třiadvacet, a nebýt zřejmě podle měřítek většiny zdejších prakticky výhradně klučičích tříd „fakt kus“, měla bych to možná trochu jednodušší. Asi by mi věnovali o něco méně pozornosti při výkladu, ale zase by třeba někteří z nich neměli protivnou tendenci předvádět se přede mnou za každou cenu.
Radim si mého tónu viditelně nevšimne. Zato vidím, že si všimne, jak hluboký mám dnes výstřih. Moc ne, kamaráde. Až moc studentů má tendence dívat se podobným směrem jako teď ty.
„Co bys řekla tomu, jít si sednout do středověké krčmy? Pozval mě tam jeden známý, vrátil se z mise, dlouho jsem ho neviděl. Když tě to nebude bavit, můžeme klidně po chvíli odejít,“ navrhne. Pokrčím rameny.
„Můžeme,“ odsouhlasím neurčitě. Vlastně to je docela fajn nápad. Celkem ráda si poslechnu, jak to na takové misi vypadá. A od Radima se těch informací v dohledné době asi nedočkám, vzhledem k tomu, že už si plánuje po skončení doktorandského studia učitelskou kariéru.
No jo, na UNOBce bude výrazně líp placený učitel, než já na VUT. Asi jsem si špatně zvolila sektor.
Mezitím nám už dojede tramvaj, takže nic nebrání tomu, abychom za chvíli scházeli po schodech do sklepa, ve kterém se Krčma nachází. Radim jde první, následuju ho, a zvědavě si pro sebe tipuju, kdo z osazenstva zřejmě bude ten jeho známý. První můj odhad mineme, a když se rozhlížím po druhém, zahlédnu povědomou tvář. A přesně v momentě, kdy se na mě Radim otočí, aby mě představil, poznám ho sama.
Skoro se mi podlomí kolena. Což rozhodně nemůžu říct často. Stejně jako to, že v tu chvíli nejsem schopná slova.
Jen zírám, a roboticky natáhnu ruku směrem k němu poté, co nás Radim naprosto zbytečně představí. Vidím, že i Adam mě poznal, a že je minimálně stejně překvapený jako já.
Radim zřejmě nepatří mezi všímavé lidi, protože nepostřehne ani tohle. Pokračuje spokojeně dál.
„A tohle je Daniela,“ probere mě. Vcelku sympatická blondýnka po Adamově boku. Výrazně všímavější, než Radim, protože mě s Adamem teď pozoruje s čitelnou otázkou v očích.
„Vy dva se znáte?“
No dobrá, nejen v očích. Slečna možná vypadá na první pohled nesměle, ale asi to tak horký nebude.
Podívám se zpátky na Adama, a i když se ti dva nijak nedotýkají, je mi jasné, že to není kamarádka. Celkem dobrý vkus uznám mu v duchu. Jediný problém na tom je pro mě šokující zjištění, že žárlím.
Rozhodnu se však být na ni hodná. Teď se jí vrátil z mise. Proč jí přidělávat vrásky.
„Chodili jsme spolu na gympl,“ odpovím. Nelžu, ale i tak jsou tam ty dvě poslední slovíčka zbytečné. Jo, chodili jsme spolu na gympl. Čtyři roky. A ještě o rok dýl jsme spolu chodili, tečka. Ale jak říkám, přes nezvyklý bodavý pocit žárlivosti mám náladu být hodná. A na Radima taky. Asi by neměl radost, že mě právě představil mému bývalému. Hm, bývalému...asi jedinému vážnému vztahu, který jsem kdy měla. Pět let. Pět zatracených let, z nichž minimálně čtyři jsem věřila, že to bude napořád. Jenže to bychom asi museli jít po gymplu oba do stejného města.
„To zvládneme, jsem si tím jistý,“ ujišťoval mě, když mě chytil menší hysterický záchvat a byla jsem v podstatě odhodlaná vykašlat se na celý matfyz. „Neblázni, neznám nikoho chytřejšího, než ty. Přece nezahodíš to, za čím si jdeš, kvůli mě. Když to nepůjde, dojedu já za tebou.“
„Jo? A v čem to bude lepší, když zběhneš z výšky ty?“
„A k čemu potřebuju u vojáků tak nutně výšku? Půjdu si stoupnout k hraďákům, a ty se ještě budeš vyžívat v tom, že mě budeš chodit znervózňovat.“ Na tohle jsem se usmála. Pohladil mě po tváři. „No vidíš, hned je to lepší,“ řekl, a já mu v tu chvíli i věřila. Jak naivní ta víra byla. Podívám se na Danielu. Taky mu věřila, že to zvládnou, když odjížděl na misi? A zvládli to? Usmívala se, ale to já dokážu zahrát taky. Hrála jsem to, konec konců, celý poslední rok, alespoň pokud jsme byli ve společnosti. Zajímalo by mě, jestli taky zaháněl její chmurné nálady tím, že ji rozesmíval. A hned pak tu myšlenku zapudím. Ta představa je až příliš bolestivá.
Už proto, že po Adamovi mě nikdo nedokázal rozesmát ve chvíli, kdy se mi chtělo brečet.
Nicméně z toho, že jsme bývalí spolužáci, má Radim druhé Vánoce. Přisedneme si, a on spokojeně spustí, nevšímajíc si napětí, které u stolu panuje.
Daniela mi totiž viditelně neuvěřila. Taky bych si neuvěřila, vidět Adamův výraz. K divadlu by se opravdu nehodil, a hlavně mám pocit, že by z něj byl dokonalý detektor lži. Uznávám, z rozchodu se obvykle hůř vzpamatovává ten, kdo kopačky dostal, ale už na to měl osm let...tak proč se stále tváří, jako by viděl ducha? Uznávám, já ten výraz taky chvíli měla, ale život jde dál...
„Dojedu za tebou. Nechám školy a dojedu, jak jsem ti sliboval,“ přesvědčoval mě do telefonu. Telefon se vůbec stal náš až příliš častý společník.
„Ne, neblázni,“ vyměnili jsme si role. A já se tady začala cvičit v mém sebeovládání. Uvnitř mě všechno křičelo, ale navenek jsem byla klidná. Spolubydlící ani nezvedla hlavu od knížky. „Chceš zahodit budoucnost? Nemělo by to smysl. Teď už ne, už je pozdě.“ Chtěla jsem věřit tomu, co jsem mu říkala. Měla jsem ho příliš ráda na to, aby nechal školy. Nechtěla jsem, aby dojel za mnou do Prahy a dal se třeba k těm hraďákům. Věděla jsem, že by u nich nebyl šťastný, věděla jsem, že ho ta představa naopak vyloženě děsila.
A byla jsem si stoprocentně jistá, že by to hned udělal, kdybych řekla, že si to přeju. Jenže k čemu by to bylo? Rok to na dálku ještě docela šlo. Jenže pak, nevím přesně kdy, ale odhaduju to na období jeho prvního aplikačního kurzu, jsme se začali vzdalovat. Najednou jsem mu nedokázala říct všechno, cítila jsem se hloupě projevit před ním některé své pocity. Najednou bylo těžké pustit si ho fyzicky blíž k tělu, na kontaktu mi začalo chybět něco, intimita, něha, nevím jak to přesně nazvat, prostě určitá věc, kterou jsem do té doby považovala za samozřejmou. Nejdřív bylo ponižující ukázat v jeho přítomnosti slzy, a potom začalo být těžké se smát.
Bylo to v háji. Neustále mi šíleně chyběl, a v noci jsem brečela do polštářů, ale když jsem ho viděla, nepomohlo to. Chyběl mi, i když jsem byla s ním. Protože i v tu chvíli jsme od sebe zůstávali daleko.
Jak by v takové situaci mohlo dopadnout to, že by se sbalil, všechno zahodil a dojel za mnou? Už tehdy jsem na pohádky nevěřila.
„Nemá smysl to řešit po telefonu. V pátek se hned po škole sbalím a dojedu za tebou. Promluvíme si pak. Bude to zase lepší, uvidíš.“
Protiřečila jsem si, a uvědomovala jsem si to. A hlavně jsem šíleně lhala. Věděla jsem, že až v pátek dojedu, rozejdu se s ním. Jen jsem ještě netušila, že já, která dřív obrečela pomalu i vášnivější debatu o tom, na jaký film půjdeme do kina, to zvládnu udělat bez jediné slzy. Mockrát o mě od té doby někdo řekl, že jsem potvora. Ale jestli jsem se tak někdy cítila já sama, bylo to tehdy. Jenže ukázat tehdy slabost, myslel by si, že má šanci. Což by znamenalo, že by to tady zabalil a dojel za mnou.
Radim vede prakticky spokojený monolog, ve kterém mu my tři jen občas lehce sekundujeme. O zážitcích z mise se dnes zřejmě moc nedozvím, pomyslím si. A možná by i bylo taktnější zabalit to tady brzo. I když už se Adam vzpamatoval, je mi Daniely líto. Na druhou stranu po deseti minutách se otočit nemůžeme, to by bylo snad ještě horší.

Nakonec se v Krčmě zdržíme hodinu a půl. Kupodivu se hovor vcelku zmátoří, a z Daniely se vyklube velice výřečná osoba. Jediné, co trochu prozrazuje její nervozitu, je její hraní si s ubalenou cigaretou, kterou v jejích rukách vidím už od našeho příchodu. S takovou si ji zničí dřív, než si ji vůbec stihne zapálit. Na druhou stranu nemůžu říct, že zrovna to by mi vadilo. Pokud ovšem ignoruju tuhle drobnost, atmosféra se změní téměř neuvěřitelně. Ke konci už se dokonce ani necítím jako vetřelec. Teda až na chvíli, kdy si Adamov řeknu o číslo, zatímco si Daniela odskočí. To, že je toho svědkem Radim, je mi upřímně jedno.
Když odcházíme, a naposled se od dveří otočím, cítím se zvláštně. Ti dva sedí vedle sebe, a ona konečně, po celé té době, vytáhne zapalovač a připálí si. A já jsem z toho obrázku, co vidím, zmatená. Na jednu stranu je ve mě pořád část té hodné Ivety, která to Adamovi, a vlastně i Daniele přeje. Ale na druhou tam někde hlodá i ta mrcha, které si tak rádi všímají ostatní, mrcha, která si vzala jeho číslo, a která s určitou dávnou zlomyslnosti zaznamenala, že je mezi těma dvěma určitý chlad.
Ať už ji před svým odjezdem utěšoval jakkoliv, úplně bez následků to odloučení nezůstalo. Ale copak by mohlo?
Celkem krátce nato se, k jeho poměrně velkému zklamání, rozloučím i s Radimem, a zamířím domů. V tramvaji mi pípne smska, a mě bláhově napadne, jestli to není Adam. Přesto, že on moje číslo zatím vůbec nemá.
„Zkusim se taky nenechat odradit prvnim neuspechem...nemas o vikendu cas?“ Podpis chybí, číslo neznám. Až po chvíli mi dojde, o koho se zřejmě jedná. Povzdechnu si, hypoteticky vzato by ten text mohl sedět i na Adama, ale ten mi druhou šanci asi nedá. Raději mobil vypnu, abych odolala náhodnému nutkání psát mu hned teď.
Třeba mě ta melancholie do rána přejde. A hlavně, nechci mu psát, dokud je s Danielou. Líp řečeno, dokud najisto vím, že je s ní.