Cesta životem - 1.kapitola - 1.část

Anotace: ...

„Takovou smůlu mohu mít jen já.“zavrčela jsem a kulhavým krokem zamířila k nejbližší lavičce nedaleko vlakového nádraží. Nohy mě bolely jako nikdy…vlastně si nepamatuji, že by mě nohy vůbec někdy bolely. Chodidla jsem měla poškrábaná a vytvářely se mi tam obrovské puchýře. Ztěžka jsem sedla na lavičku a mnula si poraněná chodidla. Ono se není čemu divit, když jsem spoustu kilometrů ušla na těch zatracených botách na podpatku a asi 3 kilometry bosky po asfaltce plné ostrých kamínků. Byla jsem bůh ví kde. No opravdu…jenom bůh ví, kde jsou Chvalovice. Já neměla ani zdání a nikdo tu ani nebyl abych se mohla zeptat. Ani ten, co má sedět za okýnkem a prodávat jízdenky se tu nevyskytoval. Jsem ztracená, bez peněz, s vybitým mobilem, unavená, zraněná, bolavá, oblečená do bílo černých společenských šatů, celých špinavých od bahna, s umazaným obličejem a rozmazanými líčidly a ještě včera krásně vyčesaný účes vzal taky za své. Musel být na mě panečku zoufalý pohled. Seděla jsem tam tak hodinu se skrčenými kolenama pod hlavou a upadala do spánku, no spíše mikrospánku, po probděné noci bych si snad usnout zasloužila ne? Pořádně mě probral až syčivý zvuk přijíždějícího se vlaku. Se stále zavřenýma očima jsem čekala až projede a krajina zase utichne. Kdybych alespoň měla na jízdenku, mohla bych jet…prostě tam kam tenhle vlak jede.
„Mám šílenej hlad.“uslyšela jsem nějaký klukovský hlas a hlasité šoupavé kroky několika nohou. Donutila jsem se otevřít oči a podívat se na rušitele mého ticha. Narazila jsem na pohled hnědovlasého kluka, který se na mě díval vcelku lítostivě a se zájmem. No jo, tak se podívej na smolaře dne! Pár sekund jsem jeho pohled opětovala, poté jsem si zase položila hlavu na kolena a zavřela ztěžklá víčka.
„Půjdem si dát něco k snědku.“promluvil další.
„Počkejte!“zarazil je další klukovský hlas.
„No jo…holka.“všimli si mne. „A co jako?“
„Neměli bychom ji nějak pomoct?“zašeptal.
„Ale já mám vážně hlad.“zakňučel jeden a hned potom se ozvalo děsivé hřmění jeho žaludku.
„Víš co? Tak si jděte! Doženu vás.“vyštěkl naštvaně.
„No tak…“
„Ne…fakt jděte, přijdu za vámi.“řekl už o něco mírněji. Pak už jsem slyšela jen několikatery vzdalující se kroky a jednu přibližující se k mému místu.

Zahlídl jsem ji už z okna vlaku. Hnědovlasá dívka seděla na lavičce s bosíma nohama, objímala si kolena a hlavu měla ponořenou na nich. Div jsem nesletěl ze chodů, když jsem vystupoval z vlaku, jak jsem od ní nemohl odtrhnout zrak.
„Mám šílenej hlad.“zařval hladově Martin. Holka zvedla hlavu a podívala se přímo na mě. Na moment jsem přestal dýchat. Měla překrásný zelený oči, takový čistý a lesklý, ale co mě zarazilo, byl její utrápený výraz v obličeji. Trvalo to jen pár vteřin, než ode mě odtrhla zrak a položila si hlavu zase na svá kolena.
„Půjdem si dát něco k snědku.“navrhl Štěpán a už se chystal k odchodu.
„Počkejte!“zarazil jsem je a pohodil hlavou k té dívce. Kluci si ji konečně všimli a setinku na ni koukali.
„No jo, holka.“pokrčil Martin rameny. „A co?“
„Neměli bychom ji nějak pomoct?“šeptl jsem k nim a z dívky nespouštěl pohled.
„Ale já mám vážně hlad.“namítl zoufale Martin a na důkaz jeho slov se vzbouřil jeho žaludek.
„Víš co?“ otočil jsem se prudce k němu. „Tak si jděte! Doženu vás.“navrhl jsem.
„No tak…“začal Štěpán s přemlouvavým tónem.
„Ne.“zarazil jsem ho. „Fakt jděte, přijdu za vámi.“řekl jsem už o něco mírněji a bez rozloučení se vydal k lavičce. Pomalu jsem došel až k ní a vzal místo vedle ní. Prohlédl jsem si ji zblízka. Měla na sobě bílé špinavé tričko a černou sukni…no byly to asi spíše šaty. Vlasy měla hnědé, se světlým melírem, ale teď mokré, slepené blátem a posypané větvičkami a další různou špínou. Měla zkrvavený a špinavý chodidla i zbytek částí těla měla od zaschlého bláta. Pod lavičkou jsem uviděl skopnutý černý páskový boty na podpatku a na lavičce pohozenou malou černou kabelku. Jemně jsem si odkašlal, abych na sebe upozornil. Holka trhla rameny a zvedla ke mně hlavu.
„Jsi v pohodě?“zeptal jsem se tiše abych ji snad nevyplašil. Její oči mě absolutně omamovaly, přitahovaly ty moje jako magnet, svítily energií i přesto že byli unavené a pravděpodobně nedávno brečely. Byly nádherně zelené, světle zelené…takovou barvu jsem u nikoho nikdy neviděl. Byla roztomilá, jak na mě vyděšeně koukala. Pootevřela ústa, aby mohla něco říct. Tím moje oči sklouzly na její rty. Byly úžasné, smyslné, šťavnatě lesklé do třešňové barvy, až ve mně vyvolaly touhu je políbit. Rychle jsem zamrkal abych si z hlavy tyhle myšlenky vypudil. O čem to sakra mluvím, vždyť je to obyčejná holka…obyčejná, nádherná, překrásná….
„Jsem v pořádku.“řekla tiše úžasným jemným hlasem a uhnula pohledem.
„Já jen…právě ti ujel vlak.“řekl jsem hloupě.
„Já nečekala na vlak.“hlesla.
„No a kam máš namířeno?“vyzvídal jsem.
„Nevím.“pokrčila rameny. „kam mě nohy ještě zvládnout donést.“usmála se trpce a pohladila si zakrvácený chodidla.
„No…měla by sis to ošetřit.“kývl jsem k jejím zraněním. „Mohla by se ti tam dostat infekce.“
„To je jedno.“zavrtěla hlavou.
„To tedy není.“vyhrkl jsem. „Ošetřím ti to, jestli chceš.“nabídl jsem ji. Holka se na mě znovu zamyšleně podívala a lehce kývla. Z batohu jsem vytáhl lékárničku. S klukama trampujeme po Česku po druhé, takže vím, že nějaká ta zranění se vždycky najdou, proto nosíme vybavenou lékárničku pro poskytnutí ošetření. Natočila nohy ke mně. Nejdříve jsem ji je omyl vodou z lahve, abych se septonexem dostal k ranám. Jemně jsem ji rány čistil a dotýkal se tak její hebké kůže. Ty nohy! Ach bože ty nohy! I ty bych nejradši zulíbal!
„Co se ti vlastně stalo?“zeptal jsem se abych navázal rozhovor a vyhnal tak moje prokleté myšlenky.
„Trmácela jsem se lesem.“vysvětlila mi.
„Takhle v šatech?“podivil jsem se.
„Neměla jsem možnost se převléct.“namítla.
„Tak jsem to nemyslel…jen, co tě napadlo se takhle brouzdat po lese?“pozměnil jsem otázku.
„Musela jsem…“špitla. Podle jejích lesknoucích se očí jsem si uvědomil, že jsem narazil na téma, které ji není příjemné, takže jsem se snažil zavést rozhovor jinam.
„Odkud si?“
„Z Brna.“
„To je odsud docela daleko ne?“podivil jsem se.
„Přiznám se že nevím. O Chvalovicích jsem jak živ neslyšela.“
„Tady si ve okresu Znojmo.“prozradil jsem ji.
„Tak to asi je daleko.“připustila s jemným úsměvem.
„To si šla celou tu cestu pěšky?“podivil jsem se.
„Ne! Kdepak! Byla jsem někde…no někde, asi tady v okolí.“vzdychla a rozhlídla se okolo. Polepil jsem ji nohy náplastmi a omotal kolem dokola bílým obvazem.
„Hotovo.“usmál jsem se a ještě ji jednou nenápadně pohladil po noze.
„Děkuji ti mnohokrát.“usmála se.
„Úsměv ti sluší.“vzdychl jsem okouzleně.
„Prosím?“otázala se.
„Nic nic…jen že je hezky že?“zamluvil jsem to.
„Ano. Moc hezky.“souhlasila.
„Ještě jsem se ani nepředstavil.“uvědomil jsem si. „Jsem Matěj.“natáhl jsem k ní pravičku.
„Ach ano. Já jsem Viola.“usmála se. „Ale po dnešku by mi asi nejspíš sedělo jméno Smůla.“uchechtla se a vložila svoji hebkou ručku do té mé.
„Moc mě těší. Krásný jméno.“usmál jsem se a líbnul ji polibek na tvář.
„Děkuji Matěji.“usmála se rozpačitě.
„Všichni mi říkají Mat.“ Když mi někdo říkal Matěj, nesnášel jsem to, ale od Violy znělo moje jméno tak hezky, že bych ji to i odpustil.
„Mat?“podivila se. „A máš někde i Pata?“uchechtla se.
„Ne…toho jsem ještě nenašel.“zrozpačitěl jsem. Nechápu, co to semnou je. Normálně bych ji vtipně a trefně odpověděl. Kde si nechal hlavu Matěji!
„Co kdyby si šla semnou se najíst.“navrhl jsem ji neboť jsem pociťoval v žaludku prázdno. Jemně a s úsměvem zavrtěla hlavou.
„Jen se jdi najíst.“pobídla mě. „Ráda jsem tě poznala.“
„Jestli ale opravdu nemáš nikam přesně namířeno, mohla by jsi se přidat k nám.“navrhl jsem nadšeně.
„Já nevím…“usmála se. „Nemám peníze a žádné oblečení.“
„To nevadí.“mávl jsem nad tím rukou. „Zvu tě na oběd a nějaký to tričko ti taky klidně půjčím.“ujistil jsem ji.
„Tak tedy dobrá.“připustila po dlouhém přemýšlení. „Přijímám tvé pozvání na oběd i tu vaši cestu. A slibuji, že ti všechno vrátím, jak budu moct.“vyhrkla.
„S tím si nelam hlavu.“