Louka lučního kvítí - 2.kapitola

Anotace: ...

„Sofie! Dávej pozor přece!“křičel za ní chlapec jakmile klopýtla o kořen stromu.
„Přidej!“zasmála se a dál mrštně kličkovala mezi stromy.
„Sofie!“
„Jsi pomalej!“rozesmála se. Najednou si všimla něčeho chlupatého před sebou a prudce zastavila.
„Kryštofe!“zavolala dívka zadýchaně a dál se dívala na malý chumáček čehosi. „Kryštofe, tady jsem.“upozornila ho.
„Děje se něco?“zavolal kluk zadýchaně, přiběhl k ní a tázavě se na ní podíval. Dívka pohodila k černému chlupatému klubíčku.
„To je...pes?“podivil se a udělal pár kroků blíž k němu, sklonil se a prohlídl si malé štěňátko zblízka.
„Je...mrtvé?“šeptla.
„Ne, dýchá.“ujistil ji a vzal malý chomáček do náruče. „Třese se a vypadá slabě.“podrbal ho za ouškama. „Musíme ho donést k veterináři.“
„Tak pojďme.“pobídla ho a sama se rozběhla směrem ven z lesa. Zadýchaně proběhli lesem až na náměstí rovnou k doktoru Mlynářovi do ordinace, kde odevzdali štěně do rukou ordinační sestry.
„Bude v pořádku?“vyhrkla dívka, jakmile vyšla sestra s úsměvem na rtech.
„Je v pořádku. Je jen slabé, ale s dobrou péčí a láskou se rychle zotaví.“usmála se sestra a podala jim malinký uzlíček štěňátka zabaleného do teplé plínky. Štěňátko koukalo z jednoho na druhého a nadšeně vyplazovalo jazyk.
„Ten je rozkošný.“rozplývala se dívka a přimknula si ho pevněji k hrudi. Štěňátko ji olízlo tvář. „Co s ním budeme dělat?“zajímala se.
„Chceš si ho nechat?“nabídl ji.
„No snad mi to rodiče dovolí.“pokrčila rameny a rozněžněně si štěňátko prohlížela.


„Nechci! Rozumíte mi? Mluvím snad čínsky?“rozkřikla jsem se a bouchla pěstí do kožené sedačky na které jsem seděla.
„Nerozčiluj se Sofie. Když nechceš, tak nechceš.“ujistila mě.
„Nemluvte na mě jak na blázna! Já nejsem blázen!“vyštěkla jsem.
„Blázna ze sebe děláš ty, ne já.“řekla mi klidně. Zaťala jsem ruce v pěst.
„Já tu nechci být.“procedila jsem skrz zuby.
„Já tě nenutím, ale udělej rodičům tu radost a vydrž tu semnou alespoň ještě deset minut.“požádala mě a upila si v klidu ze svého hrnku. ...To je teda profesionalita...pomyslela jsem si. Chvíli jsem mlčela a prohlížela si její kancelář. Byla moderně kombinovaná do černé a bílé barvy. Vypadala normálně...kdepak blázinec no...
„To máte dobrou práci, jestli dostáváte za takový zbytečnosti peníze.“rýpla jsem si.
„Nesuď podle sebe Sofie.“odvětila s klidem. „Ten kdo chce pomoct, tomu pomoct dokážu.“
„Mě nikdo nepomůže.“ušklíbla jsem se.
„Kdyby jsi chtěla a dovolila to, určitě bych se pokusila ti pomoct.“řekla vyrovnaně.
„Nechci.“prskla jsem a zamrkala neboť se mi slzy drali na povrch. „Chci už jít.“řekla jsem tiše.
„Prosím.“pokynula rukou na dveře. Na nic víc jsem nečekala. Rychle jsem se zvedla a vystřelila z místnosti.
„Sofie? Zastav!“zavolala za mnou máma kolem které jsem v rychlosti proběhla. Neposlouchala jsem ji. Běžela jsem tak rychle jak jsem jen mohla. Směr mého cíle byl jasný...na louku lučního kvítí...


„Co na tom nechápeš prosím tě?“zaúpěl kluk zoufale.
„Nezvyšuj na mě hlas laskavě.“zpražila ho dívka zamračeně a dál si nervózně okousávala špičku propisky.
„Tak mi řekni, jak to nemůžeš chápat, když ti to tu už po třetí vysvětluji.“vyhrkl na ni.
„Tak třeba proto, že to neumíš vysvětlit.“vyplázla na něho jazyk.
„A nebo, že ty si na matiku úplně blbá.“oplatil ji napruženě.
„Tak naposledy.“prskla naštvaně.
„Tady to zkrátíš, taky vynásobíš...“začal únavně.
„Proč?“
„Co proč? Protože proto...protože se to tak dělá už po staletí proto...“
„Ale proč se to vynásobí a ne vydělí.“zeptala se ostře.
„Co je to za hloupou otázku Sofie? Proč by se to mělo dělit, když tu máš krát?“bouchl dlaní do stolu.
„Chovej se slušně Kryštofe.“sykla. „Se ti omlouvám, že jsem takový poleno no.“řekla uraženě.
„Hlavně se neurážej Sofie. Člověk ti chce pomoct a ty jsem na mě tak protivná.“prskl naštvaně kluk.
„Hlavně, že ty jsi usměvavý jak sluníčko že?“prohlásila ironicky.
„Byl bych, kdybych se tu nemusel s tebou rozčilovat. Dávej pozor a pochopíš to.“rozčílil se.
„A já snad nedávám pozor?“vyštěkla překvapeně.
„Ne nedáváš, pořád koukáš všude možně, jen ne do sešitu, tak se nediv.“pokrčil rameny.
„To není pravda.“bouchla do stolu. „Já se snažím.“zakňučela.
„Ale málo, takhle ten test nenapíšeš.“
„Máš být na mě hodnej a ne tu na mě pořád křičet!“nařknula ho.
„A to říkal kdo?“zeptal se posměšně. Dívka po něm hodila ostrý pohled.
„To říkám já!“sykla.
„A z toho si mám sednout na zadek jo?“
„Jo!“vykřikla rozčileně. „A teď padej!“praštila ho do ramene.
„Taky že jdu!“prohlásil povýšeně.
„Však jdi! Ale ne proto, že chceš! Já tě vyhazuju!“ujistila ho.
„Já nejdu proto, že mě vyhazuješ, ale protože bych to tu s tebou už nevydržel!“opravil ji.
„Už padej!“hodila po něm sešitem z matematiky, ale ten se rozplácl na už zavřených dveří a svezl se po stěně dolů. Dívka se nejdříve mračila na zavřené dveře, poté ji vráska na čele postupně povolovala až se zvedla a šla otevřít dveře.
„Pojď zpátky Kryštofe!“vzdychla unaveně. Kryštof se do široka usmál a vrátil se zpátky do jejího pokoje s novým odhodláním ji matiku do hlavy třeba narvat.


„Pojď ke mě Amando.“pobídla jsem chlupaté stvoření u dveří. Amanda se podrbala nožkou za ušima a vyplázla dlouhý jazyk. Už nebyla to malý roztřesený vychrtlý štěňátko, které jsem si onehdy přinesla domů. Máma si tehdy Amandu zamilovala snad víc než já a Amanda ji též. Byla její ocásek. Šla všude, kam mamka dokonce i k ní do postele. Amanda vyskočila za mnou a já si ji přitulila k tělu. Obličej jsem si položila do její voňavé chlupaté srsti a nechala slzy volně téct.

„Nela.“navrhl kluk.
„Nela? To není psí jméno.“odmítla dívka.
„Tak ji pojmenuj Sofie.“pokrčil rameny. Praštila ho se smíchem do ramene.
„Já nemám psí jméno.“vyplázla jazyk.
„Tak já nevím...třeba Sylva?“navrhl.
„To ne...to se mi nelíbí.“zavrtěla hlavou. „Co takhle Marry?“vyhrkla.
„Na to je moc roztomilá.“nesouhlasil a podrbal štěňátko za ušima. „Co třeba Míša?“
„Není to medvídek.“zasmála se.
„Mohl by být, viď. Je stejně roztomilý.“mrkl na chundelaté stvoření.
„No a co Paty?“vyhrkla.
„To je moc tvrdý.“zamračil se. „Penny je hezčí.“
„Moc sladký. Emily.“
„To se nehodí.“zamračil se. „Síma.“
„To je jak rýma.“rozesmála se. „Nika?“
„Nic moc.“zavrtěl hlavou. „A co Amanda? Po Amandě Seyfried. Tu máš ráda ne?“navrhl s jiskřičkou v očích.
„Amanda?“zapřemýšlela. „Jsi Amanda?“otočila se na štěňátko. Štěně slabě zaštěkalo a olízlo jí nadšeně obličej.
„Tak tedy Amanda.“umál se.