Ovocný sad - Kapitola III.

Ovocný sad - Kapitola III.

Anotace: +++

Kapitola III.
Alfréd opravdu odjel pozdě v noci. Eliza celou noc proplakala. Ráno byly její oči opuchlé a rudé. Když jí matka viděla zhrozila se, ale nakonec uznala, že většinu obřadu bude mít Eliza závoj přes obličej, tak to snad nebude vidět. Všude byl hrozný zmatek, služebnictvo pobíhalo sem a tam, služebné nosili šaty a šperky zatímco jiné oblékali Elizu. Matka stála a komandovala je, jak měla ve zvyku. Eliza měla nádherné šaty. Ušité podle poslední módy. Jemná bílá látka jí zakrývala téměř celé tělo, koukala jí jenom hlava a ruce, ale ty nakonec schovali krajkové rukavičky. Vlasy měla vyčesané nahoru a z nich splýval dlouhý závoj. Když bylo vše hotovo vyhnala matka služebnictvo, aby zůstala s Elizou sama.
„ Je tu tvůj velký den drahoušku,“ zašvitořila a poupravovala Elize šaty. Eliza mlčela.
„ Chci s tebou teď mluvit jako žena s ženou. Po svatbě přijde svatební noc a já chci, aby tě nic nepřekvapilo a aby si splnila funkci ženy-manželky,“ matka se odmlčela, ale když Eliza nereagovala pokračovala, „ Nejlepší je nechat to na muži. On si ví rady. Ty buď jen milá. Asi to bude divné a nepříjemné, ale vydržíš to a věř mi, že pak to bude jen lepší a lepší, víš o čem mluvím ne?“ zeptala se.
„ Ano mamá vím o čem mluvíš,“ odpověděla Eliza.
„ Výborně, věřím, že si povedeš skvěle,“ usmála se matka a pak jí vyprovodila ven.

Ke kostelu přijeli jejich nejlepším kočárem. Jelikož svatba byla honosná sešlo se zde mnoho zvědavých lidí. Hlavně dětí a žen. Eliza vystoupila z kočáru a zavěsila se do otce. Najednou jí naprosto zčista jasna blesklo hlavou – uteču. Ale nakonec si to rozmyslela, takovou ostudu by otec nepřežil. Za znění zvonu vešla do kostela. Bylo zde spousta lidí, některé už viděla na včerejší oslavě, ale také nové tváře.
Bude tu? Zeptala se sebe sama Eliza, ale pak její srdce posmutnělo. Matka jí potvrdila, že Alfréd odjel v noci do Indie. Zvedla tedy hlavu a podívala se směrem k oltáři, tam už stál její snoubenec. Perfektně oblečený s úsměvem na rtech. Eliza si představila na jeho místě Alfréda a srdce se jí rozbušilo. Když došli k oltáři, Frank jí vzal za ruce a pošeptal: „Jste krásná,“ Eliza se smutně usmála. Nutila se vnímat knězova slova a pak celý Frankův slib, když přišla řada na ní, hlas se jí chvěl, ale přesto začala mluvit: „ Já Elizabeth, se odevzdávám tobě Franku, a přijímám tě za svého manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi dopomáhá Bůh. Amen.“ Poté promluvil kněz: „Ať Bůh ve své dobrotě upevní váš slib, který jste vyjádřili před církví , a naplní vás svým požehnáním. Co spojil Bůh, ať člověk nerozlučuje. Amen. Nyní polibte nevěstu.“ Frank odhrnul Elize závoj a letmo jí políbil. Eliza zůstala naprosto klidná. Žádná vlna, která by jí projela celým tělem ani motýli v břiše. Frank se na ní usmál a ona mu úsměv opětovala.

Oslava byla honosná. Jídla pití bylo dost a hosté se velice bavili. Eliza nepochybovala o tom, že většina z nich přišla na svatbu spíš kvůli otci, aby se mu zavděčili. Když se přehoupla desátá hodina Eliza už padala únavou. Věděla, ale že musí počkat na svého manžela, až ji vezme na lože. Konečně něco po půl jedenácté zamířili jeho kroky k ní.
„ Elizo drahoušku, jste unavená? Chcete si jít lehnout? Klidně běžte, já za vámi brzy přijdu,“ políbil Elizu na čelo.
„ Děkuji,“ řekla jenom a odešla nahoru. Nová manželská ložnice byla prostorná. Dominovala jí velká vyřezávaná postel. Eliza se svlékla do spodního prádla a omyla se. Poté ulehla do velkých peřin. Čekala. Asi usnula, protože jí probudil lomoz. Její manžel přišel za ní.
„ Elizo, drahoušku jste tu,“ zašeptal. Eliza přitakala, ale mlčela.
„ Pojďte sem ať vás vidím,“ řekl a ukázal před okno. Eliza vstala z postele a přešla k oknu. Styděla se a tak si oběma rukama držela výstřih. Frank jí dal ruce dolů. Potom jí uchopil za tvář a políbil jí. Eliza cítila alkohol. Díval se na ní. „ Jste tak krásná a jenom moje,“ říkal a svlékal si košili. Eliza mlčela a snažila se zachovat klid. Všimla si boule, která se mu udělala v rozkroku. Frank si všiml kam se kouká a pousmál se. „Nebojte, nekouše.“ Potom začal Elizu líbat, nejprve na tváře, potom na krk, na klíční kosti. Zároveň jí prsty hbitě rozvazoval korzet. Začal dýchat rychleji a Eliza se musela přemáhat, aby se mu nevytrhla. Je to tvoje manželská povinnost. Opakovala si v duchu. Když měla ňadra holá začal líbat i je. Pak jí zval za ruku a položil jí na bouli u kalhot. Eliza ucukla i když nechtěla. Frank se zasmál. „ Vy jste opravdu ještě dítě.“ Elize se chtělo plakat. Vzal jí do náruče a odnesl do postele, nechal jí tam ležet a svlékl sám sebe až byl úplně nahý. Eliza nechtěla, ale měla pocit, že vytřeštila oči, když spatřila jeho ztopořený úd. Frank si toho už nevšímal. Pomalu se nad ní naklonil a roztáhl jí nohy. Eliza ucítila bolest. Tak pronikavou, že se jí chtělo zakřičet. Frank, si z toho ale nic nedělal a pronikal do ní dál. Začal ještě více funět a pach alkoholu teď Elizu celou pohltil. Cítila bolest a nechuť. Chtělo se jí křičet a brečet a prosit ho, aby přestal, ale nemohla.
Frank se v ní ještě chvíli pohyboval, potom jeho obličej udělal zvláštní grimasu a s jedním velkým výdechem padl Frank na záda. Za chvíli se přikryl a usnul.
Eliza děkovala Bohu, že už je konec. Podívala se dolů do svého klína a zhrozila se. Celý spodek těla měla od krve. I peřiny byly od krve. Rychle šla k umyvadlu a poslední vodou se omývala. Tak jak jí voda začala ochlazovat její bolestivá místa, tak slzy ochlazovaly její tváře.

Ještě několik dní potom měla Eliza bolesti. Když šla na záchod cítila snad všechno. Postupem času, se to ale zlepšovalo. Snažila se být Frankovi v posteli povolná jak jen chtěl a bolesti postupně mizeli. Při tom, co ale dělali Eliza necítila vůbec nic. Po půl roce si zvykla úplně. Jendou když manžel odjel na čtyři dny z města pozvala svou matku na čaj. Povídali o svatbě, o počasí, i o klepech.
„ Jak jdou manželské povinnosti?“ zeptala se matka náhle.
„ Jdou,“ řekla Eliza.
„ A je ti dobře?“ pokračovala nejistě matka.
„ Ano je.“
„ Elizo byl u tebe lékař?“ řekla matka bez dalších okolků.
„ Ne proč by měl?“ divila se Eliza.
„ Je to už půl roku od svatby a ty nejsi v naději?“ divila se matka.
„ Ach tak, děťátko. No zatím nás asi Bůh neobdařil, ale věřím, že už brzy to přijde.“ Matku to evidentně nepotěšilo, ale mlčela.
Elize samotné bylo divné, že ještě neotěhotněla. S manželem spolu spali celkem pravidelně a ona ne a ne otěhotnět. Nijak se nesnažila, možná dělala něco špatně, třeba to, že se potom vždy umývala. Nevěděla, ale nechávala to být.
Jednoho listopadového odpoledne za ní přišla do její pracovny tchýně. Přinesla čaj a sušeny. Vedli normální hovor, jako každé dvě ženy. Nakonec se odmlčeli. Ticho přerušila paní Buttonová.
„ Ach málem bych zapomněla. Alfréd se nám vrátí. Zítra přijede na nádraží. Celý půl rok se neozval. Měla jsem strach jestli žije, když byl v té Indii nebo kde a -.“ Zbytek už Elisa neslyšela. Alfréd. To jméno. Zakázala si na něj myslet, zakázala si, ho milovat. Zakázala si jej jenom představit. Alfréd přijede. Od této chvíle to byla jediná myšlenka, kterou měla v hlavě. Celou noc se převalovala, aby ráno mohla brzy, celá rozespalá vstát. Co mu řekne? Jak se bude chovat? Vzpomene si ještě na ní? Eliza byla opět jako ve snu. Jenom představa, že se sním setká jí opět navracela ten zvláštní pocit. Zase cítila motýli v břiše, zase viděla jeho hluboké tmavé oči. On, já, sad a polibek.
Byl krásný den a tak se po obědě rozhodla jít do sadu podívat se na jablka. Bylo, ale už přeci jenom chladno a tak nemohla usednou do trávy, jak to ráda dělávala a zaposlouchat se do šumění listů. Stála tedy tiše a poslouchala. Uslyšela kroky. Rychle se otočila a srdce jako by jí vyletělo až do krku. Alfréd. Šel k ní. Eliza se snažila tvářit neutrálně a nezaujatě, ale čím dál tím víc, potlačovala touhu se rozeběhnout a skočit mu do náruče.
„ Dobré odpoledne,“ řekl když dorazil až k ním.
„ Dobré,“ odpověděla a snažila se, aby to působilo neutrálně.
„ Věděl jsem, že vás najdu tady,“ usmál se.
„Ano, chodím sem ráda. Je tu klid a ticho,“ řekla. Teď bylo také ticho. Nakonec Eliza promluvila první.
„ Jak bylo v Indii.“
„ No, exoticky,“ řekl. Nepřestával si jí prohlížet. Elizu to znervózňovalo.
„ Byly tam také ovocné sady?“ zeptala se.
„ Ne, je tam ale řeka, Ganga a chrámy celé ze zlata a spousta lidí a dětí a taky much a komárů,“ usmál se.
„Aha,“ odpověděla Eliza a pokusila se také o úsměv.
„ Tak jste se změnila,“ řekl nakonec. Eliza na něj vrhla rychlí pohled.
„ Prosím?“ zeptala se.
„ Že jste se změnila, mluvíte jako můj bratr, suše a škrobeně,“ řekl. Elize poskočilo srdce. On jí uráží.
„ To se vám jen zdá,“ řekla už mírnějším tónem.
„ Byla jste veselá, když jsem odjížděl, váš smích bylo to jedné, na co jsem celou dobu myslel, vrátil jsem se abych ho mohl slyšet, ale vy jste se změnila. Už se nesmějete.“
„ Když jste odjížděl, druhý den jsem se vdala za vašeho bratra pokud si nevzpomínáte a vy jste mne tu i přes mé naléhání nechal,“ odsekla mu Eliza.
„ Mrzí mne to,“ řekl.
„Bohužel už je trochu pozdě,“ řekla Eliza a zadržovala slzy. Jak ráda by mu všechno řekla. Jak trpěla, co musela snášet, jak jí bylo, jak si zakázala myslet na osobu jménem Alfréd Button , ale věděla, že jedině zdrženlivost jí dovolí žít vedle něj.
„Elizabeth,“ řekl a vzal jí za ruku, „ nikdy jsem na vás nepřestal myslet.“ To jak vyslovoval její jméno Elizabeth, bylo krásnější než zpěv ptáků na jaře, než zvuk potoka, než tóny té nejkrásnější hudby.
„ Proč jste se vracel?“ zavzlykala Elizabeth. Dál už slzy nemohla udržet. Padla do mokré trávy a plakala. Klekl si vedle ní a hladil jí po vlasech.
„ Všechno jste zkazil, všechno. Přestala jsem na vás myslet a vy se pak objevíte a myslíte si že nám padnu k nohám?“ plakala.
„ Ne, já. Je to líto, nevěděl jsem, že jeden polibek -,“odmlčel se.
„ Doufala jsem, každý den že se objevíte,“ řekla.
„ Neodjel jsem hned v den svatby. Šel jsem tam a když jsem vás viděl, musel jsem, protože bych nevydržel a vyrval vás z jeho náruče,“ řekl konejšivě.
„ Byl jste na svatbě?“ řekla tiše.
„ Ano. Odjel jsem hned po vašem slibu.“
„ Ach bože, kdybych to věděla -.“
„ No právě, kdyby jste to věděla nikdy by jste k oltáři nešla, to jsem nemohl způsobit.“
„ Byl jste vůbec ten půl rok v Indii?“
„ Ano byl. Jedině tam jsem dokázal zapomenout,“ řekl. Eliza věděla, že to nemá cenu. Vydala se tedy zpět do domu a klečícího Alfréda nechala v sadu samotného.
Autor nathre, 17.05.2011
Přečteno 248x
Tipy 8
Poslední tipující: Lenullinka, Tynna, kourek, Vernikles, Darwin
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Tak to je prvotřídní závislácká červená knihovna :-D Čímž se dobrovolně přiznávám k závisláctví :-)

17.05.2011 12:22:00 | Darwin

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí