Ovocný sad - Kapitola IV.

Anotace: +++

Kapitola IV.
Ten večer se vrátil také Frank. U večeře se mluvili samozřejmě o politice. Frank byl na nejlepší cestě stát se členem senátu. Rodiče na něj byli náramně pyšní. Eliza se snažila vyhýbat se pohledům Alfréda, ten jí ale doslova hypnotizoval očima. Když skončilo Frankovo chlácholení ujala se slova Eliza.
„ A povězte nám Alfréde, jak bylo v Indii. To je exotická země, ne?“ Všichni se podívali na Alfréda, protože doposud dělali, jako by tu spíš nebyl.
„ Jistě, krásná,“ polkl Alfréd sousto.
„ Stejně tam jel za ženskými,“ pronesl Frank už v silně podnapilém stavu.
„ No tak Frankie,“ napomenula ho matka.
„ Jistě mamá, tvůj velký Alfi chodí za děvkama,“ zasmál se Frank.
„ Drahý nechceš si jít lehnout si jistě unavený po té cestě,“ vybídla ho Eliza.
„ Ne, já jsem v pohodě. To spíš tady Alfího jestli nepálí v -.“
„ Tak dost! Franku, jak se to chováš před dámami. Jdi si lehnout!“ rozkázal otec.
Frank ještě dopil plnou sklenici vína a odešel. Eliza cítila jak je rudá. Upírala oči do svého talíře.
„ Já jdu taky,“ řekla matka. Následoval i otec, takže v jídelně zůstala Eliza s Alfrédem.
„Doufám, že -,“ chtěl říct Alfréd, ale Eliza ho zarazila.
„ Nic si nemyslím,“ řekla, zvedla se od stolu, „ jdu nahoru, manžel bude potřebovat pomoct,“ řekla a doslova vyběhla z jídelny.

Dny plynuly a Eliza se celou dobu snažila Alfrédovy vyhýbat. Nechtěla s ním mluvit a tak se snažila, aby byl s nimi vždy někdo třetí. Dařilo se to. Časem se oklepala i z toho nepříjemného rozhovoru v jídelně. U Buttonů se dělalo jako by se nic nestalo.
Jednou ležela vedle svého manžela a on jí začal svlékat.
„ Drahý, dnes ne, prosím,“ řekla a zavazovala si tkaničky u blůzy na spaní.
„ Dnes ne a kdy?“ zeptal se Frank.
„ Jindy, ale dnes prosím ne,“ řekla. Frank se posadil na posteli. „Dnes ne, dnes ne,“ opakoval.
„ Kdy mi dáš syna?“ zeptal se náhle. Eliza ztuhla. Zatím o tom, že se jí nedařilo otěhotnět nemluvili.
„ Snažíme se drahý, ale-,“
„ Ale co? Jsme spolu už přes půl roku a ty si ještě neotěhotněla. Jsi nemocná?“ zeptal se.
„ Ne jen to chce čas,“ řekla.
„ Přijdeš mi nesvá,“ řekl.
„ To se ti jen zdá,“ odpověděla a pro jistotu se otočila na druhý bok.
„ Víš od kdy jsi taková nesvá? Od té doby co přijel můj bratr, “ řekl. V Elizabeth hrklo. Bože snad nic netuší.
„ Opravdu? To je hloupost, s Alfrédem to nemá nic společného,“ řekla a snažila se aby její hlas zněl co nejklidněji.
„ No ano je to hloupost. Co by si na tom děvkaři viděla,“ zasmál se.
„ Proč si takový?“ zeptala se Eliza.
„ Jaký?“
„ Zlí, na něho.“
„ Nejsem zlí sem takový jaký si zaslouží. On byl vždycky nejoblíbenější a mě všechno na co si ukázal, ale teď se karta obrátila, teď to mám já!“ dodal vítězoslavně. Eliza potlačila jízlivou poznámku. Radši zavřela oči a usnula.

Už to byl rok co byla Eliza manželkou Franka Buttona. Nebyla těhotná. Nedařilo se to ať chtěla jak chtěla. Nakonec šla i k lékaři, který ale potvrdil, že je v pořádku a děti mít může. Přestala se dokonce i mýt po styku, aby náhodou nezabránila početí, ale nic nepomáhalo. Pila i bylinné čaje co jí dala Dolly, ale zdálo se, že to je k ničemu. Eliza začínala být zoufalá, protože okolí s všímalo. Eliza všem tvrdila, že čekají až Frank bude kandidovat, ale byla to hloupost. Nakonec začínala věřit, že jí Bůh trestá, za její křivou lásku. Snažila se Alfrédovi vyhýbat, ale copak to šlo když byl v domě?
Jednoho jarního večera uspořádal Frank zahradní oslavu pro všechny kdo jej podporovali. Přišlo snad sto lidí a Eliza je jako paní domu měla hostit. Přichystala manželovi oslavu jakou si přál a on se pak nerušeně staral o své hosty. Eliza se bavila s dámami, manželkami továrníků, politiků, obchodníků, bankéřů, prostě všech z vyšší společnosti. Kolem desáté hodiny měla toho ruchu už dost a šla do svého oblíbeného sadu. Tady, daleko od hluku byl krásný klid. Přivoněla si ke květu jabloně a zasnila se. Najednou ji kdosi zakryl oči.
„ Franku jak to že nejsi -.“ zarazila se. Hleděli na ní hluboké oči Alfréda Buttona.
„ Kde jinde by jste mohla být, když tam venku je takový povyk,“ usmál se a Elize cítila jak se jí podlamují kolena.
„ Vy mne snad sledujete,“ nasadila útočný tón.
„ Kdepak, sad mi to zašeptal, že vás najdu tady.“
„ Běžte radši pryč,“ řekla Eliza.
„ Kdepak. Celou tu dobu se mi úspěšně vyhýbáte, abychom ani na minutku nebyli sami a já hodlám teď využít této příležitosti,“ řekl a začal jí líbat ruku.
„ Marníte čas Alfréde,“ řekla a i když nechtěla ruku mu vytrhla.
„ Elizabeth, proč jste tak chladná? Co vám Frank nakukal, že mě teď nenávidíte?“
„ Nic. Nechci vás vídat. Nesmím -.“
„ Máte zákaz?“
„ Ano.“
„ O něj?“
„ Ne od sebe.“
„ Bojíte se mne snad?“
„ Ne bojím se sama sebe,“ ukončila rozhovor. Chvíli tam stáli a nechali vyslovená slova aby plynuly.
„ Měla bych jít.“
„ Nechoďte.“
„ Frank mě bude shánět.“
„ Zůstaňte.“
„ Mám své povinnosti.“
„ Já tě miluji Elizo.“ Ta slova udeřila Elizu jako blesk. Podívala se na něj. V očích se mu třpytily slzy.
„ Cože?“ zašeptala.
„ Ano, miluji tě,“ řekl. Eliza se vrátila pár kroků zpět. Alfréd jí uchopil za pas a jejich rty se po tak dlouhé době opět setkali. Eliza pocítila tu vlnu znovu. Ale teď už moc dobře věděla co to je. Chtíč, vášeň, láska. To vše teď bušilo jejími smysly a chtělo ven. Začala Alfréda líbat, zuřivě a vášnivě, tak jako nikdy nelíbala žádného muže. Cítila že musí uspokojit svou touhu. Začal jí rozepínat blůzu, pak korzet, líbal jí po celém těle. Svlékali se a líbali jako dva blázni. Čas se zastavil a oni vnímali pouze jeden druhého. Svůj dech, tlukot srdce a chtíč, ten neukojitelný chtíč. Eliza se Alfrédovi poddala, aby si s ní dělal co chtěl. Milovali se, tak jak to ještě Eliza nezažila, s vášní a láskou. Alfréd byl něžný a voněl jako čerstvě posekaná louka. Chtěla ho líbat pořád a pořád. Její tělo se napínalo pod jeho a byli spojeni, tak jako by se už nikdy neměli rozdělit. A pak přišel ten okamžik. Eliza ucítila zvláštní vlnu, která začínala v nejcitlivějších místech a končila blaženým úsměvem na jejích rtech. Nakonec oba padli vyčerpáním do trávy. Ve společném objetí. Neskutečně šťastni.

Eliza už byla oblečená a pozorovala hvězdy. Najednou prořízl ticho noci křik. A pak pláč. Hlasitý a dlouhý. Eliza se zvedla a nechala Alfréda ležet, aby nešli spolu. Utíkala směrem k domu odkud se zvuky ozývaly. Vběhla dovnitř. Tam pobíhalo služebnictvo a ona se setkala s tchýní, která chodila po domě pouze v županu.
„ Elizo, Elizo!“ volala se slzami v očích.
„ Co se stalo?“ nechápala Eliza. Paní Buttonová ukázala nahoru. Eliza běžela do jejich ložnice. To co viděla jí vyrazilo dech. Její manžel ležel na posteli, přes hlavu měl polštář a všechno bylo od krve. Polštář, prostěradlo, zeď na postelí, všude byla krev. Eliza chtěla jít k manželovi, ale tchán jí zastavil.
„ Né má drahá nesahat “ řekl. Byl poněkud v klidu, ale to mohlo být šokem. Přijel lékař a policie. Lékař konstatoval smrt. Policie řekla, že mu někdo prostřelil hlavu pistolí. Eliza seděla jako zmražená. Asi pět minut po ní vešel do ložnice také Alfréd. Matka i otec plakali, Eliza byla v šoku. Policie je nechala a řekla, že přijede ráno, aby vyslechla svědky. Eliza dostala náhradí pokoj pro hosty. Spát ale nešla. Celou noc přemítala události večera. Někdo zabil mého muže, když jsem byla s Alfrédem. Kdybych s ním nebyla, byla bych v ložnici a vraždě zabránila. Nejhorší, ale bylo, že vrah věděl, že Eliza nebyla v ložnici, musel ji tedy s Alfrédem vidět.