Nebezpečné známosti 44. kapitola

Anotace: Přidávám další víkendový díl. Není ani dlouhý, ani krátký. Myslím, že je to tak akorát, ale jednou doufám. Snad vás nebude nudit. Přeji hezké čtení ;)

PS: Chtěla bych ještě poděkovat děvčatům, která mi poctivě komentují mé kapitoly. Za to jim moc děkuji a jsem ráda, že aspoň někdo je schopen se vyjádřit. :)))





 „Nech mě být, jsi opilý...“ utrousím mezi zvlyky a on s mými vlasy trhne ještě víc. „Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat!“ zařve mi přímo do ucha a praští se mnou o zem. Dopadnu do sněhu a otočím se na něj. Míří na mě. „Sejdeme se v pekle, čubko!“ ucedí a už jen vidím, jak mačká spoušť. „Neeeeeeeee!“ ozve se výkřik a následně výstřel.

Ještě před tím, než Oliver zmáčknul spoušť, se Rachel odhodlaně zvedla a skočila po něm. Tím odvrátila jeho směr střelby a výstřel namířil na šedou oblohu. Rachel těžce dopadla na zem s Oliverem a začali se prát o zbraň. Samozřejmě jsem nenechala nic náhodě a po čtyřech jsem se rychle k nim přesunula, abych Rachel pomohla. Na pomoc přišel i ten nový fotograf, Mike. Jako smyslů zbavená, jsem ho mlátila do hrudi, aby tu zbraň pustil. Mike ho chytnul pod krkem a začal ho škrtit, ale ne tak, aby ho zabil. Rachel se s ním přetahovala o zbraň, ale opět je štěstí na jeho straně. Okolím zazněl třetí výstřel a tentokrát zasáhnul.

Část štábu jen zděšeně přihlížela a druhá dávala první pomoc, postřelené ženě. Snad někdo zavolal záchranku. Ale proč o tom přemýšlím teď? Cítím teplou krev, cítím ji na rukou, vidím zděšený výraz Mika a následně Rachel, jak bezvládně padne na zem vedle omráčeného Olivera. „Rachel!“ vykřiknu a uvědomím si, že ten postřelený nejsem já, ale ona. Jsem v šoku, ale i přesto k ní rychle přistoupím a vidím velkou rudou skvrnu na jejím hrudníku, díky Bohu na druhé straně od srdce. „Zavolejte záchranku!“ zakřičím zoufale a podepřu Rachel hlavu. Poplácám ji po tváři, aby se probudila, avšak ozvěna žádná. Dýchá? Dýchá ?!!! Šáhnu ji na krk, abych cítila její tep, jenže jsem tak rozrušená, že maximálně slyším své srdce, jak bije. „M-miku dýchá?“ zeptám se, když se k ní Mike sehne, aby zjistil stav jejího dýchacího ústrojí. „Dýchá, ale strašně málo.“ odpoví Mike a vyhrne ji triko. „Možná ji zasáhnul plíci, tak kde je ta záchranku do hajzlu!“ křikne jakoby do davu a jakou na zavolanou se ozvou sirény. „Vydrž to Rachel.“ utrousím a zadržuji slzy. Mike ji začne dávat první pomoc, dokud si to nepřevezmou lidé od záchranné služby. „Odstupte!“ křikne na mě doktor v modré vestě a já odstoupím. Sleduju její bleskovou resistutaci, kdy ji málem ztratili, ale zázrakem zase přivedli zpátky k životu. „Budeme potřebovat vrtulník, hej Rogere, zavolej na dispečink!“ zavelí hlavní doktor na řidiče sanitky a ten to okamžitě udělá. „Musíme ji dostat na rychlou operaci, nebo budeme muset zase resistutovat.“ oznámí svým kolegům a mně je pomalu na zhroucení. „Amber!“ uslyším za mnou a přiběhne pan Sullivan. „Pojďte, pojedeme na před do nemocnice!“ houkne na mě a chytne mě za ruku. „Ne...já nemůžu, musím jet s ní!“ utrousím a tentokrát už emoce neudržím. A to žádné. V zápalu zlosti, zuřivosti a ještě větší zuřivosti, se rychlým krokem dostanu k omráčenému Oliverovi a skočím na něj. „Ty hajzle zasranej !!!“ začnu ječet a jsem smyslů zbavená. Biju ho, mlátím mu do hrudi a pak si jen pamatuji, že mě museli od něj odtrhnout. Byla jsem mimo natolik, že jsem najednou upadla do tmy.


„Amber.“ slyším několikrát mé jméno, ale ne a ne vidět, kdo ho vyslovuje. Pak pochopím, ztěžka otevřu oči a následně zase zavřu. Má víčka jsou tak těžká. Nemohu se ani pohnout. „No tak Amber, vzbuď se.“ uslyším zoufalou prosbu. Další pokus a otevřu oči, zlehka, tak aby mě neoslnilo světlo. Když se mi podaří oči otevřít aspoň trochu, žádné světlo mě nečeká. Jen malá záře ode dveří. „K-de..to...jsem.“ dostnu ze sebe ztěžka, mé rty vypověděly službu, jsou suché a popraskané. „Jsi v pořádku, nemusíš se bát. Ležíš v nemocnici.“ oznámí mi známý hlas. „Silere?“ utrousím nadějně. „To jsem já, Jameson.“ řekne tiše a ucítím jeho dotek po tváři. „Rachel?“ zeptám se jasně. „Je na operaci, je tam asi dvě hodiny, nevím co tam dělají tak dlouho.“ odpoví mi klidně. „Co je to se mnou?“ padne další otázka na jeho bedra. „Prý si se vrhla na Olivera a bezhlavě ho bila, píchli ti něco na uklidnění, pak tě převezli sem a ošetřili ti zbytky ran. Máš modřiny skoro po celém těle.“ odpoví laskavě. „Chci se posadit...“ řeknu vážně, ale mé oči a mysl o tom nevypovídají, chce se mi z toho spát. „Spíše se prospi.“ oboří se Jameson a vstane ze židle, na které seděl celou dobu u postele. Přikryje mě a narovná polštář. „Nejsem malá.“ zamumlám a najednou uslyším zaťukání na dveře. Jameson se k nim otočí a čeká kdo vejde. „Jamesone, Rachel je už po operaci.“ ozve se cízí mužský hlas. Usuzuji, že to bude doktor, nejspíše známý Jamesona, když si tykají. „Chci to také slyšet.“ obořím se a pokusím se zvednout na loktech. Dali mi snad nějakou koňskou dávku ne? Se nemůžu ani zvednout. „Rachel jsme zachránili, ale utrpěla velmi vážné zranění jedné plíce a navíc, ta kulka zasáhla i dvě žebra, která se naprosto roztříštila. Ztratila i mnoho krve. Nyní je na přístrojích a v příštích 24 hodinách, bude záviset, zda přežije nebo ne.“ oznámí pochmurně doktor. „Dej nám vědět, kdyby se cokoliv změnilo nebo stalo.“ řekne Jameson a stejně jak mě, tak i jeho dostala tato informace. „Samozřejmě.“ usoudí doktor a odporoučí se pryč. „Kde je Aaron?“ zeptám se po cvhíli. „Volal jsem mu, jenže je opět sněhová vánice a silnice jsou ucpané, ale bude tu každou chvíli.“ ujistí mě a rozsvítí malou lampičku na nočním stolku. „Nevadí ti to?“ zeptá se opatrovně. Jen kývnu hlavou že ne a ztěžka polknu. „Chce trochu vody?“ nabídne mi a já se zmůžu opět jen na souhlasné kývnutí. „A co Silar?“ polknu jeho jméno a chce se mi opět brečet. „Nedovolal jsem se mu.“ přizná tiše Jameson a odejde na chodbu, aby sehnal od sestry aspoň hrníček vody.
Zůstanu tam sama. Na pospas sobě, s mými problémy. Ale než další neustálé přemýšlení, mě předběhne spánek.