Přízraky a zázraky - 4.

Anotace: Další díl je na světě :)

4. kapitola
Taylor otevřela dveře bytu.
„Francesco!“ zavolala, ale nikdo neodpověděl.
Z tváře si odhrnula mokré vlasy. Venku už se strhla zuřivá bouře a chodníky smáčely proudy vody v podobě obrovských dešťových kapek.
„Francesco!“ zopakovala. „Neschovávej se! Vím, že tu jsi. Nebylo zamčeno!“
Když se Francesco stále neukázal, pomalu začala procházet byt a hledat ho.

Francesco doběhl k domu, vyběhl po schodech do třetího patra a rozrazil dveře od svého bytu.
„Taylor! Jsi tady?“
„Ano,“ dívka vyšla z kuchyně. Stejně jako on, byla celá mokrá. „Lekla jsem se, když jsi tady nebyl,“ prohlásila tiše.
„Byl jsem tě hledat. Taky jsem se o tebe bál. Asi jsem se vydal na opačnou stranu než ty.“ S úlevou se na ni usmál.
„Chtěla jsem s tebou mluvit,“ prohlásila Taylor odhodlaně.
„Nejdřív se převleč do něčeho suchého,“ pobídl ji.
„Ne, tohle nepočká,“ zavrtěla hlavou.
Francesco jen zavrtěl hlavou nad její umíněností a stáhl ze své postele deku, kterou jí přehodil kolem ramen.
„Tak co se děje?“
„Mám jisté dokumenty, které Manels chce získat.“
„To my došlo,“ povzdechl si.
„Jsou to dokumenty, které by ho mohly dostat do vězení.“
„Ano?“ pobídl ji Francesco, když dlouho mlčela.
„Vlastně jsou to různé smlouvy, které podepsal s různými úředníky. Podplatil je, aby přehlédli jeho prohřešky. Tyhle smlouvy to potvrzují. Také je tam pár seznamů se jmény lidí, kterých se chtěl zbavit.“
„Aha.“ Francesco si sedl na postel a zamyšleně na Taylor hleděl.
„Jak jsi k nim přišla?“
Taylor se zhluboka nadechla.
„Já…“ zarazila se a zachvěla se. „Já…“
„To je dobrý,“ zvedl se Francesco a objal Taylor kolem ramen. Ta mu položila hlavu na rameno.
„Taylor, hlavně, že už vím, proč po tobě Manels jde. Zbytek mi povíš někdy jindy,“ zašeptal jí do ucha.
Trochu přikývla a pohlédla na něj svýma velkýma šedýma očima.
V hlavě se mu mihla vzpomínka na tu podivnou dívku ve skladu. Ale proč? Vždyť ta s Taylor neměla nic společného. Každá měla úplně jinou barvu očí a vlasů, byly jinak staré, jinak vysoké…
„Na co myslíš?“ vyrušila ho Taylor.
„Ale na nic. Jenom jsem si vzpomněl na jedno děvče.“
„Aha,“ přikývla Taylor. „Tak já se půjdu převléct do něčeho suchého,“ usmála se smutně.
Sklonila se k batohu vedle dveří a po chvíli hledání z něj vytáhla červené tričko a tepláky.
„Tohle je poslední oblečení, které mám,“ poznamenala.
„Támhle na skříni máš složené to vyprané,“ ukázal Francesco na úhledně složenou hromádku.
„Ach ano, děkuji ti,“ věnovala mu úsměv a odešla se převléct.
Francesco se také převlékl do čistého trika a džínů. Potom se zadíval na Taylořino oblečení. Vše už bylo obnošené a vybledlé.
Usmál se. Překvapí svou drahou kamarádku.

Taylor vyšla z koupelny a vyprané věci pověsila na sušák pod oknem.
„Pojď, někam tě vezmu,“ oslovil ji Francesco ode dveří.
„V teplákách?“
„To nevadí. Pojď.“
Taylor ho tedy následovala. Vyšli ven z baráku a Francesco si ji přitáhl k sobě a oba je schoval pod deštník.
Šli asi deset minut a došli na maličké náměstíčko plné nejrůznějších obchůdků. Francesco zamířil k obchodu s oblečením.
„Proč tam jdeme?“ zarazila se Taylor.
„Koupit ti něco pořádného na sebe.“
„To ne!“ Taylor se mu chtěla vytrhnout, ale přitiskl ji k sobě pevněji.
„Ano, Taylor. Nechci ti to dávat. Zaplatíš mi za to až budeš mít peníze.“
„Dobře,“ uvolila se Taylor a Francesco se v duchu usmál. Věděl, že by nepřistoupila na nákup, kdyby jí chtěl věci dát jako dárek.

O půl hodiny později vyšel Francesco z obchodu a v ruce nesl dvě igelitky. Taylor také nesla dvě a společně, stále schovaní pod jedním deštníkem, zamířili k Francescovu bytu.
„Jdi si něco z toho obléct,“ pobídl ji hned za dveřmi Francesco.
„Dobře,“ usmála se Taylor.
Radostí celá zářila, i když se to snažila nedat najevo.
Francesco ji rád viděl takhle nadšenou.
Skoro okamžitě se v místnosti objevila ve světlých džínsech, které jí sedly jako ulité a ve žlutém tričku s černobílým obrázkem nějaké holky. Prý to byla jakási zpěvačka.
„Sluší ti to!“ zakřenil se Francesco.
„Děkuji ti,“ pohlédla na něj Taylor.
Pochopil, že mu neděkuje za pochvalu, ale za oblečení. Schválně však dělal hloupého.
„Nemáš zač. Za to, jaká ses narodila já nemůžu.“
Dívka se zatočila dokolečka a zvonivě se rozesmála. Vlasy kolem ní vlály a její smích se propaloval do Francescovy duše.
„Proč mne tak sleduješ?“ podivila se Taylor.
„Jen jsem přemýšlel,“ zavrtěl hlavou a rychle odešel do kuchyně.

Ze všech stran ji obklopovala zelenohnědá voda a její divoký tok se ji snažil stáhnout zcela ke dnu. Ze všech sil k sobě tiskla svou sestru a snažila se vyplavat nad hladinu, aby se mohly nadechnout.
Rozbouřený tok řeky ji opravdu na chvíli nechal vyplavat nad hladinu, ale jen co zalapala po dechu, hned ji i sestru stáhl zpět dolů.
Nestačila se ani rozhlédnout, kam až je voda zanesla.
Ucítila jak jí sestra sevřela ruku. Otočila hlavu jejím směrem a setkala se se sestřiným pronikavým pohledem.
Sebrala poslední zbytky sil a odhodlaně kopla nohama. Vynořila se nad hladinu a zamířila ke břehu. I její sestra se jí snažila pomoci. Ze všech sil kopala nohama a rukou, kterou se jí nedržela, mávala ve vodě.
Nedaleko zahlédla větev. Natáhla se a chytila ji.

Taylor se probudila.
Byla celá zpocená a roztřesená. Nenáviděla tenhle sen. Tu připomínku události, kterou si tolik přála nechat za sebou.
Zabořila obličej do polštáře a pevně zavřela oči.
Opět viděla pronikavé oči své sestřičky.
„Taylor, jsi v pořádku?“ slyšela Francesca.
„Ano,“ zamumlala do polštáře.
„Dobře. V tom případě ještě spi. Je teprve pět hodin.“
Slyšela, že si Francesco znovu lehl a po chvíli se jeho dech zklidnil, jak usnul.
Ona však už neusnula. Do sedmi se dívala do stropu, potom tiše vstala a šla připravit snídani.

Francesco se probudil a pohlédl na postel, kde měla spát Taylor. Ta tam však nebyla, ale zvuk tekoucí vody ho navedl do kuchyně.
Taylor stála u kuchyňské linky a mazala chleby.
„Dobré ráno.“
Trochu sebou trhla a otočila se na něj.
„Dobré ráno.“
Byla velmi bledá, oči v jejím obličeji vypadaly obzvlášť temné a obrovské.
„Jsi v pořádku?“ zopakoval otázku, kterou již dnes ráno jednou položil.
„Ano Francesco, jsem v pořádku,“ věnovala se dál chlebům.
„Taylor, myslím, že by ti pomohlo, kdybys o tom mluvila,“ řekl tiše a prsty ji lehce pohladil po vlasech.
„Kolik chceš chlebů?“
„Dva budou stačit,“ povzdechl si.
„Po jídle se chci jít podívat do parku,“ otočila se na něj. „Půjdeš se mnou?“
„Dobře. A jdeš tam z nějakého důvodu nebo jen tak?“
„Jen tak,“ pokrčila rameny. „Vlastně… stýská se mi po větším kousku zeleně. Všude tady kolem je samá špína, dům, hluk,“ rozmrzele se podívala k oknu.
Francesco se usmál.
Sám vyrůstal v městě, ale v jeho bohaté části. Tam byly velké domy obklopené zahradou, takže nedostatkem zeleně netrpěl, ale vždy měl venkov radši. Ten klid tam.
„Půjdu s tebou moc rád,“ zakřenil se.
„No eště aby nerad!“ ohnaal se po něm rukou.
Francesco se zasmál, chytl ji za ruku a přitáhl k sobě.
„Co blbneš?“ vyjekla a zachytila se jeho ramena, aby neupadla.
Francesco neodpověděl, ale dlouze se na ni díval. Potom zvedl ruku a lehce jí odhrnul vlasy z čela. Potom jí lehce přejel prstem přes horní ret.
„Mělas tam nějakou špínu,“ stáhl rychle ruku a pustil Taylor.
Ta od něj rychle odstoupila.
„Tak dí… díky,“ vypravila ze sebe a rychle se otočila ke chlebům.