Junoon

Anotace: 16.část...

„Láska je jediným bohatstvím, které se nedá ukrást..“(Seneca)

Stíny začínaly pomaličku mizet a za okny se začínal probouzet nový den. Tabby otevřela opatrně oči a šťastně se usmála. Ani ve snu by ji nenapadlo, že pekelně nudná párty skončí takhle úžasně. Vůbec neměla pocit viny, že je všechny tak lehkomyslně opustila. Táta to jistě pochopí a Ted...a Nicole…Tabby se škodolibě usmála. V této chvíli nebylo nic sladšího než tahle pomsta. Vlastně bylo…leželo to vedle ní, a usmívalo se to ze spánku. David…
Kadeře vlasů mu padaly do tváře a ona odolala nutkání je odhrnout, políbit ho a zmapovat lehoučce konečky prstů obrysy jeho tváře...nechtěla jej probudit. Bylo ještě příliš brzy, ale jí se už vůbec nechtělo spát. Usoudila, že setrvávat déle v posteli již nemá cenu. Chtěla se osprchovat a přichystat něco ke snídani. Tichounce tedy vylezla z postele a po špičkách se vydala směrem ke koupelně. Očima zavadila o obrovský cestovní batoh, který již byl plný k prasknutí a maličko jí píchlo u srdce, protože si uvědomila, že čas loučení je již na dosah. Slabounce povzdechla s nadějí, že si to David přece jen rozmyslí a na chvilku se zastavila u jeho stolu, kde dosud ležely ony prastaré mapy. Opatrně se k nim přiblížila. Vypadaly úžasně, jako z nějakého dobrodružného filmu. Jejich okraje byly zčernalé, jako by ohořelé. Vztáhla k nim ruku a najednou ucítila zvláštní brnění, a udiveně zírala, jak starým zažloutlým papírem proběhl slaboučký záblesk. V tu chvíli se jí zdálo, jako by odněkud z veliké dálky zaslechla několikrát za sebou slabý šepot, znějící jako „Junoon“…

Najednou sebou ustrašeně trhla, protože na svém rameni ucítila lehký dotek a zároveň měla pocit chladu, jako by jí ovanul mrazivý vánek. Lehce se otřásla a rychle se otočila. Za ní stál David…pocit strachu rázem pominul a ona se na něj usmála. Přivinul ji k sobě a řekl tiše a mírně vyčítavě.
„Proč nespíš, Tabby, když jsem se probudil a neviděl tě vedle sebe, polekal jsem se, že jsi mi utekla...“ Zjihle se stulila v jeho pevné náruči. „To nic, jen jsem chtěla jít do koupelny...“ špitla, ale přece jen jí to nedalo a pověděla mu o tom, co viděla na stole. David se krátce zamyslel a odvětil.
„Hm, to je zvláštní, taky se mi to stalo, a už víckrát, možná součástí map jsou nějaké znaky z fosforu, jinak si to nedokážu vysvětlit. Ale ten šepot jsem ještě nikdy neslyšel.
„Opravdu jsi si jistý, že tam chceš jet? Prosím, rozmysli si to! Já sice moc nevěřím na nějaké pradávné mýty, ale mám u srdce takový podivný pocit…“ „Hlupáčku, je to jen průzkumná výprava, nic víc, vůbec se nemusíš bát…“ zašeptal ochraptěle, a v duchu jej opět trápily veškeré okolnosti, narušující jejich vztah. Než usnul, dlouho o tom přemýšlel. Rozhodl se proto pro náhlý odjezd. Noc s Tabby byla až příliš úžasná na to, aby začal věřit tomu, že se stane nějaký zázrak a on ji dokáže dát to, co si přeje, zaslouží a co udrží veselá světýlka v jejích pomněnkových očích. Skutečnost byla zcela jiná. Noční můra jeho smutné budoucnosti jej uvnitř sevřela pevně a bolestně jako račí klepeta. Zavřel oči a snažil se marně potlačit slzy, které orosily jeho tmavé řasy. Jedna z nich se jako malá perla skutálela po jeho snědé tváři a své útočiště našla v havraních pramenech Tabbyiných vlasů. Aniž by to sám chtěl, unikla mu z úst dost chladná slova, která rozsekla sladký pocit z prožité noci jako ostří meče.

„Zítra s Aaronem odjíždíme, musíš se s tím smířit…se vším…prosím, pochop mně, já jsem nemocný, tvůj táta ví nejlíp jak na tom jsem a ty možná taky tušíš…lásko, já jsem jako polorozbité hodiny, které nikdy nikdo nedokáže spravit…a které postupně přijdou o všechna ozubená kolečka až se zastaví docela…prosím, Tabby, zapomeň na mně, to co se dnes v noci stalo, budu v sobě hýčkat jako nejvzácnější poklad, až do úplného konce…ale…“ Tabby se na něj nevěřícně a vyděšeně podívala.
„Cože? Tohle myslíš vážně?“ Mlčky přikývnul, i když bolest, kterou cítil uvnitř, nebylo možné snést. Tabby tiše vzlykla, odstrčila jej od sebe a v rychlosti na sebe naházela své oblečení. Srdce jí bušilo jako o závod, brada se jí třásla a v hlavě jí šumělo rozrušením. Stěží se snažila zadržovat slzy, aby si zachovala svoji hrdost. „Tabby, prosím, pochop mne…“ řekl ještě. Nyní již vztekle pohodila svou havraní hřívou a vykřikla.
„Tak si jeď, jeď si, vidím že ti na mně vůbec nezáleží! Jsem ti ukradená, jako falešný pětník viď? Nějaká hloupá jeskyně a staré mapy jsou ti přednější! Dobře, odcházím a beru si k srdci vše co jsi mi právě řekl… je to tvoje rozhodnutí. Ale uvidíš, že toho všeho budeš litovat!“

Její slova pálila jako oheň. Když za sebou práskla dveřmi, sedl si na postel a rozplakal se do dlaní jako malý kluk, šeptajíc mezi vzlyky…lásko, promiň, všechno je úplně jinak, nikdy v životě už nebudu milovat nikoho jako tebe…ani na to vlastně nebudu mít čas… a pak zabořil hlavu do polštáře. Poprvé a možná naposledy ve svém mizerném životě dal volný průchod svým bolestným citům, které se řinuly ven, jako řeka hlubokým údolím…