Nebezpečné známosti 50. kapitola ZÁVĚR

Anotace: Tak, po dlouhém půl roku a něco, jsme se společně dohrabali ke konci. Na tento poslední jsem hrdá. Psala jsem ho s láskou ke svým postavám a taky Vám, aby se vám tento poslední díl četl dobře. Přeji hezké čtení!

ZÁVĚREČNÝ DÍL


I když jsem si na noc sehnala noclech, u svého otce, byl mi celkem k ničemu. Celou noc jsem nezavřela oči, neustále přemýšlela, čeho všeho jsem se to dopustila a komu jsem ublížila. Věděla jsem, že ani jeden z nich mi neodpustí, ale hold...tak už to bývá, člověk je totiž nevyspitatelný a myslí si, že za své činy neodpovídá.
„Dobré ráno.“ pozdraví mě služebná, která zrovna vytírá podlahu pod schody, když zrovna scházím schody z prvního patra dolů do jídelny. „Dobrý.“ pozdravím laskavě a opatrně přejdu navlhlou podlahu do obývacího pokoje a následně do jídelny, kde uvidím otce, jak snídá. „Dobré ráno.“ pozdravím a usadím se na židli blízko něj. „Nespala jsi, že?“ otáže se, když si všimne mých kruhů pod očima. „Ne, neměla jsem šanci.“ přiznám se. „Na...napij se, je to čistá Kolumbijská káva Chiatto, myslím, že je to jedna z nejlepších černých káv.“ nabídne mi svůj hrnek zdobený černými květy. Přijmu ten hrnek a připadám si trochu trapně, ale když se na něj podívá, ujistí mou nejistotu jeho vřelý úsměv. Nakonec k hrnku přiložím ústa a trochu mu upiji. „Mmmm je fakt výborná!“ řeknu překvapeně a podám mu hrnek zpátky. „Řeknu služebné, ať ti také nalije...Se-!“ „Ne, já si pro něj dojdu sama...tati.“ řeknu klidně a musím říct, že oslovené tati, mi dalo trochu zabrat, ale jeho to potěšilo. „Dobře.“ řekne s úsměvem a já se zvednu a odejdu do vedlejší místnosti, kde je kuchyně. Prošacuji všechny skříňky, až najdu tu pravou s hrnky. Mají tu všechny stejné, bílé zdobeny černými kytičky. Nevadí. Vezmu si jeden a na lince uvidím kávovar s naplněnou baňkou té černé magie. Naliju si skoro po okraj a opatrně se s tím vydám zpátky. Usadím se a společně posedíme u jednoho stolu, v jedné místnosti a úplně sami. Máme šanci si spolu promluvit.

Těsně po obědě, se pro mě staví Aaron, protože jsem ho požádala, zda by mě odvezl do nemocnice za Rachel. Když mu tak zhruba vyvsvětlím co se vlastně stalo, že jsem přespala u táty, už se nevyptává hloupými otázky jako: „A proč si spala u táty?“ „A proč si nezavolala nejdříve mně?“ „A proč si říkala, co jsi neměla?“ Myslím, že jsem ho zastavila včas, další otázky totiž nepřišly. Ne, mýlila jsem se. „A co hodláš teď dělat?“ zeptá se mě po chvíli, když zastavíme na semaforu, kdy před námi stojí dlouhá kolona aut. „Dá se říci, že už to mám vymyšlené. Dnes ráno, jsem si zabookovala letenku.“ „Kam?!“ zhrozí se Aaron a podívá se na mě s naštvaným výrazem. „Do New Yorku.“ odpovím mu vážně. „Chceš tam pobýt hodně dlouho?“ „Když si tam najdu práci, tak jo.“ usoudím a on jen zakroutí hlavou. Na nic dalšího už se nezeptal, po zbytek cesty, už byl zticha.

Když už přicházíme k pokoje Rachel, Aaron navrhne něco, co mě celkem potěší. „Já, počkám venku, asi si potřebujete promluvit osamotě.“ uzná Aaron a zastaví se. Otočím se na něj a obejmu ho. „Díky, bráško.“ usměju se a on je zřejmě furt naštvaný, poznám to na něm. Nic méně se otočím a vejdu do pokoje Rachel. „No díky Bohu, už jsem myslela, že tu vyluštím celou křížovku a to je tak nesnáším!“ vyhrkne Rachel a pohrdavě zahodí křížovku kam si. „Ahoj.“ pozdravím ji a vlepím ji lehkou pusu na tvář, jak má ve zvyku. „Jsi nějaká...pochroumaná, si pařila celý večer ne?“ rýpne si do mě. „Ne...já...musím ti něco říct.“ navážu dialog a pokračuji tím, co se všechno stalo za poslední týden.

Když to dovyprávím, a to jsem do toho zahrnula i to, že odjíždím, Rachel na mě kouká a neví co říct. „Jen, ale abys věděla, nezmínila jsem se ani o tom, že to mám od tebe...informaci o Silarovi a Kate. Tebe jsem do toho nezatáhla ani o píď, všechno jsem to jakoby vzala na sebe, ale věř mi...ujelo mi to úplnou náhodou.“ utrousím popravdě. Znervózňuje mě, jak Rachel nic neříká. „No...musím přiznat, že nikdo mě ještě takhle nezaskočil.“ přizná se a nuceně se usměje. „Doufám, že víš, že tím, že odletíš pryč, tím nic nevyřešíš.“ řekne vážně Rachel a musí si sednout. „Vím to, ale pokusím se tomu dát nějaký čas.“ opáčím a už je mi zase úzko. „Ztratila jsem je oba dva, našla jsem svého dalšího příbuzného a nechci ztratit ještě tebe a Aarona, Rachel, odpustíš mi to?“ zeptám se a posadím se na postel vedle Rachel. „Jasně, že jo...“ utrousí tiše Rachel a obejme mě kolem ramen. „Celkem dost sis zavařila holka.“ usoudí Rachel a uchechtne se nad tou ironií. „Budeme se spolu držet v kontaktu?“ zeptám se ji ještě dodatečně. „Určitě.“ usměje se Rachel a já vím, že Rachel, je má opravdová přítelkyně. Po dalším desetiminutovém loučení, teprve vyjdu z pokoje a domluvím se ještě s Aaronem, že mě odveze na letiště. Jeho prosba.



Zbytek dne uteče, jako voda, protože jsem měla dost zařizování i ihledně Woku a co si sebou ještě nakoupit a najednou jak, zpařená stojím na letišti a zírám na tabuly, kde se neustále mění přílety a odlety. „Nerozmyslela sis to?“ oboří se Aaron stojící vedle mě. „Ne.“ odpovím jednoduše a otočím se čelem k němu. „Budeš mi chybět bráško.“ utrousím a obejmu ho pořádně. „Však ty mně taky, do koho teď budu rýpat a štvát ho.“ usměje se Aaron a odkloní se ode mě, když k nám přijde táta. „Tady jsem ti koupil knížku na čtení, ty dvě hodiny se můžeš nudit.“ řekne s úsměvem a podá mi takovou menší bichli. „Děkuju.“ obořím se s mírným úsměvem. „A ještě si vem tohle.“ řekne a podá mi obálku. Uchopím ji a podívám se dovnitř, protože je mi tak trochu jasné, co v ní je. „Já, tohle nemůžu přijmout...je to moc peněz, navíc mám své peníze.“ „Vezmi si to Amber, to máš ještě k dvacátým narozeninám a k těm předchozím, které jsem zameškal.“ trvá si na svém táta a následně mě pevně obejme. „I když, jsme neměli pořádnou šanci se poznat jako otec a dcera, věř mi, že tohle je ta situace. A věřím, že budeme mít ještě příležitost, se poznat.“ usoudí táta a mě tyhle slova opravdu dojali. Chtělo se mi začít brečet, ale vydýchala jsem to, je to dobrý. „Už musím jít, tak se tady všichni mějte, a budete mi chybět.“ řeknu se smutkem a vydám se ke dveřím, kde se odbavují lidé před letem. Ohlédnu se ještě na ty dva, kteří mi horlivě zamávají a též mi spadnou oči na ostatní lidi i dál. Zda ho neuvidím. Jak to bývá ve filmech, muž přiběhne na poslední chvíli a zabrání své milované k odletu, ale bohužel, tohle není můj případ. Sbohem, Atlanto!




Ještě není konec ;D





O necelý rok později

„Tenhle článek se ti fakt povedl, smála jsem se tomu, ještě půl hodiny!“ oboří se se širokým úsměvem Lisa, má kamarádka a také kolegyně z práce, která drží v rukou noviny New York Times. „Taky jsem si na něj dala záležet.“ uchechtnu se a líbí se mi, jak je moje jméno pod tak velkým článkem. „Myslím, že si zasloužíš ještě velké ovace, to si piš.“ usměje se Lisa a přeloží noviny na další stranu. Já si mezitím užívám trochu volna. „Už mě bolí zadek z toho sezení.“ přiznám a sednu si jinak, protože ta lavička je trvdá. „Prosím tě, sedíš sotva deset minut a navíc, sedíš v Central Parku, tak si to užívej...my, tvrdí pracanti, se sem dostaneme málo kdy.“ „Jsme tu ob den, Liso, chodíme sem běhat.“ utřu ji. „Obrazně řečeno.“ brání se a zaujatě si čte další článek. Mezitím mi zazvoní telefon. Vytáhnu ho z kabelky a ztěží přijmu hovor, debilní dotykový displey. „Prosím?“ opáčím na cizí telefonní číslo. „Nazdar New Yorčanko!“ vyhrkne ženský hlas. „Rachel! Pane bože, já myslela, že už tě neuslyším!“ přiznám. Abych vyjasnila situaci, necelý měsíc po příjezdu sem, jsem byla na férovku okradena. O mobil, o peníze v peněžence a řetízek po mamce. Ještě, že jsem tu obálku s penězi od táty, dala do menší kapsy u kufru. Tudíš, krádeží telefonu, jsem ztratila veškeré kontakty, adresy, prostě všechno. „Jak si našla tohle číslo?“ vyhrknu nadšeně a stoupnu si. „To víš, jsem borec. Jsem ráda, že tě slyším.“ přizná Rachel a úplně slyším, vidím, cítím, jak se usmívá od ucha k uchu. „No a jak se máš?“ zeptám se a podejdu od naší lavičky směrem k jezírku. „Naprosto skvěle a musím ti něco říct.“ „Copak?“ „Aaron mě požádal o ruku, budu se vdávat!!!“ vyhrkne Rachel, div mi neupadne ucho. Ale sama radostí pomalu skáču. „Páni, tak to ti moc přeju!“ vyhrknu s úsměvem. „Děkuju ti moc, myslíš, že by jsi mohla přijet?“ „No jasně, že váháš a kdy svatba je? Doufám, že v létě, to jsou nejhezčí svatby.“ „Nom...je za tři dny.“ utrousí Rachel. „Cože?!“ vyhrknu a myslím, že padá má šance stihnout tuto velkolepou svatbu. „T-to já nestihnu, musím si vzít dovolenou v práci, zařídit si let a obstarat ještě švechno ostatní.“ „Prosím, prosím, moc prosím.“ prosí Rachel, jak malá uličnice. „Pokusím se, ale nic neslibuju, nevím zda mě pustí z práce, tady odchody musíš hlásit týden předem. Kdyžtak bych přijela až po svatbě, ale to máte líbánky co?“ „Jojo, jedeme do Thajska.“ „Vy si žijete!“ zdrbnu ji a přemýšlím, jak to udělat, jenže zničeho nic si uvědomím. „Když teď o tom tak přemýšlím...já...budou tam...-“ „Silar už je šest měsíců pryč, odjel do severní Itálie a myslím, že se mu tam daří, ale Jameson tu bude, ale nemáš se čeho bát Amber. Jameson je zase při sobě a má teď plno úspěchů. Napsal trilogii, pod mým dohledem a nabídli mu podle jeho knižní předlohy natočit film. Za to dostane určitě kupu prachů.“ odpoví mi Rachel i tím, co jsem až tak nepotřebovala vědět, ale nevadí. Jameson tam bude. To my i tak celkem nahání strach. „No jak říkám, pokusím se jo. Večer ti zavolám.“ „Jasně, a ulož si tohle číslo!“ „Jasně, pane. Tak se zatím měj, ahoj.“ „Hoj hoj!“ zasulutuje Rachel a já típnu hovor. Rychlým krokem doběhnu k Lise, která na mě zírá, jak z jara. „Musím běžet, zatím!“ vyhrknu, čapnu kabelku a na pěti centimetrových podpatcích si to pádím na Time Square, kde sídlí New York Times.



„Pane Taylore, moc vás prosím, pomalu na kolenou aby jste mi dal týden volna. Já vím, moc dobře vím, že volno si máme zařizovat týden před tím, ale tohle je naléhavý. Můj bratr se žení a tohle já prostě musím stihnout. Žije až v Atlantě a já, si musím ještě zabookovat letenku a-“ „Thomasová!“ zastaví mě slovně a i náznakem rukou, abych toho nechala. Utiším svou mluvnost a čekám co řekne. „Za ten článek, který jste včera napsala, vás výjimečně pustím. Volali mi z ředitelství, že ten váš článek tam nahoře, opravdu na všechny zapůsobil, takže teď jste vrchní pisálek New York Times a padnou vám přední stránky našich novin.“ oznámí mi šéf. „Páni...já nevím, co říct.“ utrousím zaskočeně. To je, ale den! „Raději si běžte zabookovat letenku, mladá dámo!“ vyhrkne pan Taylore a rukama mě jakoby popožene. Otočím se na podpatku a vyletím z kanceláře, jak uragán. Samozřejmě stihnu ještě poděkovat. Všechno si obvolám, zařídím si, aby mi Lisa krmila mého pana Buclíka, mého kocoura! Aby se mi starala o kytky, a taky o pořádek. Zabookuju si letenku a začnu si rychle balit. Další den zařídím pár maličkostí a ve tři hodiny ráno, v den svatby odlétám z New Yorku, do Atlanty.




Zamluvím si v hotelu jednolůžkový pokoj a zajdu se tam osprchovat. Upravím si vlasy, do takového jednoduchého drdolu, navléknu do silonek a navleču na sebe krémově losové šaty, které mě tak těsně obklopují, jako kdybych na sobě ani nic neměla. Nandám si šedé boty na podpatky, za ty na mě Rachel bude hrdá. Namaluji se, do kabelky nastrkám všechny blbosti, společenský kabátek a může se jít. Vyrazím do podzimních ulic Atlanty. Zavolám si taxíka a nechám se odvést do Lionelova paláce, na kraji Atlanty, kde se pořádájí velmi časté svatby.

Když vystoupím z taxíku uvidím plno lidí, jak nosí květiny, bílé ubrusy, různé pokrmy. Přijede i dodávka s kapelou a mladičkou zpěvačkou a dokonce se už začínají sjíždět i hosté. Zaplatím řidiči taxíku a vyběhnu schody až k velkým železným dveřím se zdobením. Vejdu dovnitř, kde panuje totální chaos. Zeptám se jedné ženy, jestli neví, kde je nevěsta a ta mě odporoučí nahoru, do dalšího patra. Vyjdu další schody a naskytne se mi pohled na jediné dveře. „Pokoj něvěst“. Zlehka zaklepu. „Dále!“ křikne Rachel za dveřmi a já vejdu. „Ahooooj!“ vyhrknu a zastavím se přede dveřmi, protože mě překvapí její krása, v těch ohromných a bílých šatech. „Čááááu!“ vyjekne Rachel a pomalu na mě skočí. Zároveň se vyvlékne ženě v modrém kostýmku, který ji upravovala závoj. „Rachel! Nemůžeš chvíli stát!“ pyskuje ji. Chápu, její maminka. Rachel nás představí a následně odejde. „Jsem ráda, že jsi tady.“ oboří se Rachel a posadí se na malý rudý tabiret obšívaný zlatou nití. „Já taky, to mi věř!“ opáčím a prohlížím si jí, jak je krásná. „Strašně moc ti to sluší.“ uznám s úsměvem. „Děkuju.“ oplatí mi úsměv a chytne mě za dlaně. „Je to tady...na tenhle den, jsem čekala dlouho.“ řekne Rachel a vidím, jak se jí do očí hrnou slzy. „Nemíníš plakat, že ne?“ „Nééé, ještě by se mi rozmazal make-up!“ zařekne Rachel s nakažlivým smíchem a zažene slzy zpátky. „Do háje!“ zhrozím se najednou. „Co je? Co? Mám někde pupínek, šmouchu, roztrhlé šaty!“ začne zmatkovat Rachel. „Neee, ale ne, já jen, že jsem úplně zapomněla na svatební dar!“ připadám si jako idiot. „Amber, pro nás je dar, že jsi kvůli nám přijela, to mi věř a navíc...my toho budeme mít dost, až to doma budeme všechno rozbalovat a všem odepisovat, za každý dárek. Kdybys nám ještě něco dala ty, zabila bych tě.“ opáčí s úsměvem Rachel. „Víš co, já jdu ještě pozdravit Aarona, sejdeme se pak dole, okey?“ „Jasňačka!“ odpoví Rachel a já se vydám hledat svého brášku.

Sejdu schody zase dolů a zrovna na něj narazím, pod chody, když se tam baví s nějakým zřejmě jeho známým. „Aarone!“ vyhrknu a poskakuju na schodech, jak debil. „Amber.“ usměje se Aaron a obejme mě. „Stihla jsi to!“ usoudí překvapivě Aaron. „To si piš, že jo!“ usměju se. „Brzy to začne, možná by ses měla jít posadit. Jo a musím říci, že ti to sluší!“ „Díky, dobře, tak já jdu.“ usoudím a vejdu do místnosti, s krásnou výzdobou, květinami, židlemi a plno lidí. Může tu být tak přes sto lidí. Jdu až do předu, protože většinou, až ve předu sedí příbuzenstvo a blízcí lidé. Plno lidí mě pozdraví, protože mě znají třeba z večírků, nebo z práce. „Amber! Dlouho jsme se neviděli.“ uslyším za mnou. „Ah pane Harrisone!“ usměji se a podám se s ním ruku. Musím přiznat, ač nechtě, že je rok od roku krásnější. A to je muž se zralými lety! Prohodíme pár slov a já se vydám dál, kde ve předu najdu tátu. „Ahoj tati!“ pozdravím ho a on mě nadšeně obejme. Posadíme se vedle sebe, protože, tak jsou na židlích rozestavěné kartičky. Jednoduchý zasedací počádek. „Tak jak ses měla, povídej přeháněj.“ poručí si táta vyprávění o zapeklitém New Yorku. „Měla jsem se dobře tati, sice na začátku to trošku drhlo...zvyknout si na jiné prostředí a jiný život, především rušný, ve městě.“ přiznám. „No a co Silar s Jameson. Vyřešili jste to nějak mezi sebou?“ zeptá se tišeji a s klidem. „Ne, od té doby co jsem odjela...sem se s nimi nemluvila, nebyla jsem s nimi v žádném kontaktu.“ odpovím. „Aha.“ „Ale co, vede se jim skvěle i beze mě. Siler odjel a zřejmě zapomněl, stejně by nám to nevyšlo tati...lhal mi. Nevím jestli mě tehdy podváděl, nebo kšeftoval s cizími lidmi, nevím, ale řeknu ti, ani to vědět nechci. No a Jameson, ten je taky šťastný, vede se mu s knihami, má čím dál tím větší majetek a možná nějakou přítelkyni.“ proberu to tak zhruba mým názorem na ty dva. „A co ty? Nějaký mužský?“ opáčí táta otcovským akcentem. „Ne.“ odpovím s úsměvem a najednou si všimnu, že vedle mě jsou další dvě volní místa. Jameson a Christin. No to mi byl čert dlužen, na ni jsem úplně zapomněla. Teď už Jamesonovi nic nebránilo, takže mohou být klidně spolu! Po chvilce se začnou slézat i družičky a přátelé od Aarona a i oddávající. Už jen ti dva vedle mě chybějí. Najednou uslyším rychlé kroky, pomalu běh z druhé strany. „Hahh stihli jsme to!“ uslyším vedle mě Christin a posadí se na kraj a vedle mě zapadne do židle Jameson. „No to teda jo, tak tak.“ usměje se a začne si upravovat kravatu. „Počkej, upravím ti ji.“ nabídne se Christin. Nakloní se k němu a něco mu tiše říká a začne se chychotat. Avšak, najednou si mě všimne, jak na ní zírám s povytáhnutým obočím. „Amber.“ vydechne překvapeně. Sakra! Na to se Jameson otočí a podívá se na mě. „Amber?“ zopakuje též mé jméno. „A-ahoj.“ pozdravím oba a otočím se k tátovi. Ten se zubí od ucha k uchu. „Neměla ses na ně tak dívat, třeba by si tě nevšimli.“ sykne tiše táta. „Tati, sedí vedle mě, všimli by si mě tak jako tak.“ ucedím a fakt mě těší, že se táta baví na můj účet. „Jak jsi tu dlouho?“ zeptá se Christin se zájmem. „Dneska ráno jsem přiletěla z New Yorku.“ odpovím s mírným úsměvem. „Páni, až z New Yorku, tak to jo, Rachel musí být nadšnená, že jsi přijela na její svatbu.“ usoudí Christin. „Jo, to je.“ odpovím trpce a otočím se na Aarona, který vyšel pár schůdků k panu oddávajícímu. Hudebnící začali hrát svatební pochod a na to si všichni stoupnuli. Přichází krásná nevěsta. Všichni se otáčejí, stoupají na špičky a přehlížejí, aby viděli Rachel kráčející v uličce a před ní tři malé holčičky jako družičky. „Je vážně krásná.“ utrousím tiše plná štěstí i za ní.

Celý obřad proběhne v klidu. Pak následuje hostina a pak přesunutí do zahrady, kde jsou postavené venkovní stany, pod kterými je další náruč jídla, pití a hlavně je tam parket s kapelou. Když už se stmívá, rozsvítí se i světla a pochodně, která jsou skoro všude, aby bylo velmi dobře vidět. Fontány se zapnou a vše působí tak pohádkově. Rachel měla vážně štěstí na toto místo. Pak se začne tančit a jako první tanec má nevěsta s ženichem. Všichni na ně koukají, šuškají si, jak jim to spolu sluší a culí se od ucha k uchu. Já stojím též opodál, ale tentokrát u menšího minibaru a poprosím o jedno martini bez olivy. Celkem pěkný mladý čišník, mi jej namíchá a ihned podá. „Děkuju.“ řeknu a koukám na ty dvě hrdličky. „Jednu whiskey s tonikem.“ ozve se za mnou a já se ani nemusím otáčet. „Rachel měla vážně štěstí na tvého bratra.“ řekne Jameson a postaví se vedle mě. „To teda.“ přiznám. „A on na ni.“ dodám a podívám se na něj. „Jsi šťastný s Christin?“ zeptám se zvědavě. „Jak to myslíš?“ zeptá se a mě přijde, že se mě ptá snad ještě naschvál. „Jak asi, všimla jsem si jak se k sobě máte. Jste tu spolu, kde je teď vůbec?“ „To, že mi vázala kravatu, to neznamená, že spolu něco máme.“ „No, nebylo by to poprvé.“ ucedím hnusně, už jsem zase přepískla. „Promiň.“ omluvím se následně. „Amber,“ začne mluvit a odloží prázdnou skleničku na bar. Postaví se přede mě a přinutí mě se mu podívat do očí. „Věř mi, nevěděl jsem, že jsi odjela. Nevěděl jsem, ani, že jsi to chtěla udělat. Kdybych to věděl, nedovolil bych ti to. Já jsem to taky celkem dost přepískl. Neměl jsem být takový, jaký jsem byl a už vůbec jsem tě neměl uhodit.“ přizná svou chybu. Nic mu na to neřeknu, protože hodlal ještě pokračovat. „Když jsem se to pak dozvěděl od Rachel, rozmýšlel jsem co dělat, zavolat ti, nebo se za tebou vydat, ale neudělal jsem ani jedno. Měl jsem strach o tebe a taky o to, co sis o mě po té noci myslela. Nechtěl jsem ti ublížit ještě víc a rozhodl se, nechat to být, že se to samo nějak vyvine. A teď jsi tady.“ pronese a cítím, že to myslí upřímně. „Není chyba jen na tvé straně, udělala jsem ti taky celkem dost špatností.“ uznám a upiji martini. „A furt k tobě cítím, ty samé city. Miluju tě.“ dodá po chvíli. „Nemůžeš jít přímo na věc.“ osočím ho popichavě. „Co takhle, jít na kafe?“ nabídnu s úsměvem. „Beru.“ usměje se na mě a vezme mě za ruku. Pevně ji drží a zároveň tak jemně. Koukáme na ty dva a cítíme se šťastně. Že by už konečně přišly ty šťastnější časy?



PODĚKOVÁNÍ > Chtěla bych moc poděkovat mnoha lidem. Začneme u těch nejbližších. Chci poděkovat mým rodičům, kteří neměli páru o tom co píšu, ale neotravovali mě, přitom, když jsem psala a půjčovali mi notebook ke psaní :D Dále chci poděkovat Domče, která mě ve psaní velmi podporovala, otravovala s dalšími kapitolami a radila. Další na řadě je Evička s Miou, obě my vždy poradily v situacích, kdy jsem absolutně nevěděla co psát. Vždycky mě dokázali na ladit, abych se dokopala k další kapitole. No a pak jsou fanoušci této povídky. Vám též moc děkuji a budu se těšit na další spolupráci s Vámi !
Vaše Klaný!