Dominik a Sina XVII.

Anotace: Střídavé vyprávění o Sině a Dominikovi..

Nechávám oči zavřené, cítím jen Dominikova ústa, jeho rty, které pomalu postupují a otevírají mou pusu..Srdce mi bije jako splašené, hlavou mi táhne: děje se to, je to skutečnost. Je to Dominik, kdo mě teď líbá. Dominik! Dominik! Dominik!
Chtěla bych vypnout myšlení, to bušení v hlavě, ale to pokračuje, jen je postupně tišší a tišší..
Dominik mě objal. Jeho prsty mi hladí obličej, tváře, objíždí konturu rtů. Stále mám zavřené oči, tak nějak se stydím podívat se na něj, přitisknu se mu k paži a zavrtám se hlouběji do jeho svetru.
"Je..ti pořád ještě zima?" Dominikův hlas zní nejistě, chraplavě, jako by už dlouho nemluvil. Odkašle si.
"Ne, je mi teplo." I můj vlastní hlas se mi zdá příliš normální, příliš hrubý pro něžnost a vzrušení, které mě plní.
Dominik mě přitáhne ještě pevněji k sobě. "Ale pořád se třeseš."
"To má..hm, úplně jiný důvod.." Konečně se mu dokážu podívat do očí a oba propukneme v osvobozující smích.
"Ostatní určitě promokli na kůži.." Dominik mi otevřenou dlaní shrne vlasy dozadu. Jeho druhá paže mě objímá kolem ramen.
"Hm, také si myslím." Cítím tep jeho srdce pod mokrým tričkem, vnímám vůni jeho těla a lehký závan tabáku. Jak sedíme, začne mě brnět ruka. Snad mi nezmrtví. To je jedno. Za žádnou cenu bych se teď nepohnula.
"Hlavně Angii určitě déšť postihl." Dominik se ušklíbne.
Kruci, proč musí zrovna teď mluvit o Angií?
"Jak to?" zeptám se zdánlivě nezúčastněně.
"No, má to domů nejdále, bydlí až za školou."
Odkud ví, kde Angie bydlí?
"Její krásný make-up je teď nejspíš pryč."
Neovládnu se. Najednou se slyším říkat: "Co vlastně bylo mezi tebou a Angií?"
Sakra, jak to, že mi to uklouzlo? Koušu se do rtů a napjatě čekám na jeho odpověď. Nebesa, já jsem blbá, blbá, blbá!
Jeho tělo se napne. "Nic.. tedy nebylo to nic..ehm, důležitého."
"Hmm." Víc už vědět nechci. Bylo by bývalo lepší, kdybych nic neřekla. Jen abych teď všechno nepokazila.
Rozhodně se k Dominikovi otočím, dám mu ruce kolem krku a přitisknu rty k jeho. Reaguje okamžitě, obejme mě.. jeho jazyk v mojí puse, má ruka pod jeho tričkem, napjatá, teplá kůže. Tak příjemná na omak. Chtěla bych zastavit čas.
Kéž by nikdy nepřestal. Nikdy!

Nevím, jak dlouho už sedíme v mokrém oblečení pod stromem v pevném objetí, jen se na sebe díváme, líbáme se, hladíme.. Skoro jsme nepromluvili.
"Co tu ještě děláte?"
Proboha, plavčík! Najednou tu stojí, jako by vyrostl ze země, a zvědavě se na nás dívá. "Není trochu chladno na šmajchlování?" zeptá se a šklebí se na nás dolů.
Když nereagujeme, zabručí nezřetelně "Už zavíráme" a s pokrčením ramen odejde.
Kromě nás není na koupališti ani noha. Je to, jako bychom byli na světě úplně sami. Ztuhle vstaneme, shledáme své věci a pomalu se loudáme ke kolům. Přestalo pršet, ale obloha je stále ještě tmavém pokrytá mraky.
Dívám se ze strany na Dominika, ráda bych ještě něco řekla, věděla, co s námi bude dál a tak vůbec. Ale nedostanu ze sebe ani slovo, najednou se zase ostýchám.
Dominik si v chůzi ubalil cigaretu, několikrát z ní náruživě potáhne, připevní si batoh na kolo. Chvíli stojíme nerozhodně proti sobě, mezi námi kola.
"Tak, já musím tamhle." Kývne bradou směrem doleva.
"A já musím opačným směrem."
"Mám tě ještě doprovodit?"
"Ne, není třeba, už je pozdě a tobě je zima."
Tiše se uchechtne. "Jen zevně."
"No, tak.." Posunuji kolo kolem něj, zdráhám se, čekám doufám, že ještě něco řekne, že bude trvat na tom, že mě doprovodí domů.
Pak mi položí ruku na moji. "Sino?"
"Ano?"
"Uhm,..uvidíme se zítra."
"Ano, jasně.. měj se hezky." Vyhoupnu se na kolo a bez ohlédnutí odjíždím.

Už celé hodiny nemohu usnout, převaluji se v posteli sem a tam a jsem příliš rozrušená, než abych mohla usnout. Chvíli jsem přemýšlela o tom, že bych zavolala Katrin, abych jí všechno zčerstva vyklopila. Ale pak jsem to neudělala, tenhle pocit si chci nejdřív sama vychutnat, nechci nic rozebírat, nic protřepávat. Zdá se mi to tak neskutečné, tak nové, tak křehké.
V polospánku si vyvolám každou sekundu tohoto odpoledne: Dominikovy ruce, jeho polibky, objetí, každé slovo, které řekl. Dominik..
Když zazvoní budík, jsem přesvědčená, že jsem nespala ani minutu. Jsem úplně vzhůru, jako zelektrizovaná. Nerozhodně stojím před skříní a pak bezděčně sáhnu po sukni ze včerejška. Chvíli tisknu obličej k měkké látce a jsem si jistá, že z ní ještě cítím závan trávy a vlhkosti.

Když vyjedu, stojí už před domem Katrin vedle svého kola a čeká. Zvědavě se na mě dívá.
"Tak co bylo včera?"
Mávnu rukou. "Budu ti to vyprávět později, v klidu, okay?"
Ale Katrin se nedá odbýt. "Ale, běž! Alespoň něco naznač! Bylo něco s Dominikem nebo ne?"
Jen se mnohoznačně usměji.
"Dík, to mi stačí. Zatím.." Spokojeně vedle mě šlápne do pedálů. "Také k tomu včera byly ideální podmínky. Jestli se konečně nezajiskřilo.."
Zašklebí se na mě. "Ale později mi musíš všechno přesně povědět!"
"No, jo."
Čím víc se blížíme ke škole, tím bídněji se cítím. Jaké to bude, až se setkám s Dominikem? Chodíme teď spolu? Jsme.. pár nebo něco podobného? Nebo je všechno jako dříve a já se mám raději chovat jako normálně? Ale co je normálně? Už nevím vůbec nic. Nejraději bych se otočila, vrátila se domů a zavrtala do postele.
Když si zamykám kolo, nenápadně se rozhlédnu, ale po Dominikovi není nikde ani stopa. Kruci, byla bych si s ním tak ráda krátce promluvila ještě před vyučováním. A co bych mu řekla? To je jedno, prostě něco.
Kuřácky koutek zeje prázdnotou, jen Bill přichází zpoza rohu. Rychle pryč, jeho poznámky bych dnes nesnesla.
Protože Katrin musí ještě na záchod, jdu do třídy sama. Pátravě se rozhlédnu. Tam, tam vzadu stojí Dominik a baví se s Jonasem a Tomem. Už mě viděl? Nevím. Proboha, jsem tak nejistá! Nejraději bych si prostě sedla na své místo a skryla se za knihu. Ale nechci být zbabělá, chci Dominikovi ukázat, že.. no, co vlastně?
S roztřesenými koleny jdu k trojici. Těch deset kroků se mi zdá jako kilometr. Mám pocit, že na mě všichni zírají: opona vzhůru, druhé jednání, první scéna: Dominik a Sina. Ale já svůj text zapomněla. A nápověda není v dohledu.
Konečně Dominik vzhlédne.
"Ahoj, Sino." Jeho hlas zní podivně nezúčastněně. Nebo si to jen namlouvám?
"Hm, ahoj.." Stojím jako vrostlá do země, nevím, jak dál.
Tom a Jonas pokračují v rozhovoru, jako bych byla vzduch. A Dominik nijak nenaznačí, že by se chtěl ke mně přiblížit nebo mě zapojit do hovoru.
Vůbec si mě nevšímá. Stojím tu němě a bezmocně, pak už to nevydržím, otočím se a jdu na své místo.
Zděšeně cítím, že mi vyhrkly slzy, snažím se je potlačit. Jen abych se teď nerozbrečela. To by bylo to poslední! Jsem úplně zmatená. Co bylo to s Dominikem? Malé šmajchlování na koupališti, stejné jako před týdnem s Angií. Je to jeho způsob zacházení s holkami? Nemohu tomu uvěřit!
Katrin dopadne na svou židli vedle mě a zkoumavě se na mě podívá. "Všechno v pořádku?"
Pouze kývnu a upřeně zírám před sebe. Konečně vchází Šostaková, naše zkostnatělá učitelka matiky. Jen málokdy jsem byla tak šťastná, že začalo vyučování.