Já anděl 61

Anotace: Žádost vpravdě nečekaná. Sakriš. Dělám z toho telenovelu. No hrůůůůůůůůza :-D

Sbírka: Já anděl

„Našel jsem deku a mám další naprosto dokonalý nápad. Co bys tak řekla na piknik?“
„To zní báječně. Ale kde zrovna tady?“
„Nech se překvapit. O jednom místě bych věděl.“
„Tak to by mě vážně zajímalo, jak bys k němu přišel.“
„Dobrá rada od jednoho příjemného pána.“
Vyrazili jsme nejprve do restaurace, kde se ani příliš nebránili tomu nám zabalit jídlo s sebou. Bylo ještě brzy, takže jsme potřebovali jak na oběd, tak na večeři. Měl jsem to perfektně vymyšlené a naplánované a nehodlal jsem si to nechat nikým zkazit.
Všechno jsem zabalil do batůžku včetně nenápadně schované lahve prvotřídního šampaňského a dvou skleniček. A pochopitelně také jedné dosti nezbytné věcičky, která na svůj účel čekala již několik staletí. Ani o jednom neměla Santin ani ponětí.
„Myslím, že máme všechno.“
Chytli jsme první autobusek, který jel kolem a vystoupili jsme na druhé straně vesnice, odkud byl kouzelný výhled do údolí.
„Chtěla bys vědět, jak chladná je voda v Colorado river?“
„To je ta, co teče tam dole?“
Ve skutečnosti jsme se jenom domnívali, že tam je, protože vidět nebyla. Ale já jsem ji samozřejmě cítil.
„Přesně ta.“
„No určitě. Prý má pouhých 8 stupňů.“
„To je pravda.“
Nastavil jsem ruce a stáhl do nich vodu ze dna samotného Grand Canyonu. Byla vpravdě ledová. Nerozpakoval jsem se ani okamžik a šprýchl jsem ji Santin rovnou do obličeje. Mohl jsem si to dovolit. Na to, jaké bylo zrovna roční období, bylo stále neobyčejné teplo, takže ji to nejspíš osvěžilo.
„Háááááá. To studí.“
„Jestli ti to vadí, klidně ti to zase vysuším.“
„Jen nemachruj.“
„Ovládám všechny živly.“
Lehkým pohybem jsem jí ofoukl teplým větrem její tričko a to bylo skoro okamžitě suché.
„Působivé.“
„To bych řek.“
Vyšlápl jsem po hřebeni vyznačenou stezkou se Santin v těsném závěsu. Měla na sobě lehké plátěné kalhoty a jednoduché tričko a vypadala nad očekávání uvolněně. Asi bych se měl jejím příkladem řídit. Je to náš poslední den, tak ať je nejhezčí ze všech. Rozhodl jsem se ho učinit nezapomenutelným. Pokud mám dál žít bez ní, pak chci čas, který strávíme spolu, naplnit až po okraj.
Skákala po kamenech a nastavovala občas obličej slunečním paprskům. Její oči zářily a dávaly mi skoro pocit, jako kdybychom byli na dovolené a strasti posledních dnů jakoby ani nebyly.
Zase jsem si vzpomněl na ten den, kdy v tom příšerným slejváku v hadrech z polního strašáka přišla k mojí továrně a dostala ránu proudem od elektrického oplocení. Kdo by mi v ten den řekl, že zrovna tahle bytost převrátí můj život vzhůru nohama způsobem, který byl dokonale nenásilný a přesto maximálně účinný, a já že už nebudu chtít žít tak jako dosud, nejspíš bych si poklepal na čelo a poslal ho k šípku.
Vlastně tím, že jsem ji potkal, nabral můj život naprosto jiný spád. Vyřešil se problém mého původu. Sice pofidérně, ale přece. Zjistil jsem, že moje kočka mi rozumí každé slovo a má ke mně parádně cynický přístup. Že existuje síla, která mě může zabít, i když by se to Nejvyššímu nejspíš vůbec nelíbilo. Ale co je nejdůležitější, zjistil jsem, že vůči andělu, kterým Santin bezesporu je, nemám nejmenší obrany, i když ovládám všechny pozemské živly.
Našel jsem to, pro co mnozí umírali, to pro co se vedly války. Našel jsem to, o čem básníci napsali bezpočty básní a spisovatelé napsali bezpočty knih. Našel jsem nejdůležitější koření života, když už jsem to vůbec nečekal. Našel jsem lásku.
„Proč mlčíš?“ zeptala se mě a vytrhla mě tak ze zahloubání.
„Přemýšlím. Je mi teď příjemnější mlčet.“
„Nad čím?“
„Nebudeš tomu věřit, ale nad tím, jak jsi mi zatočila se životem, když jsi se v něm objevila.“
„Jé podívej, to je ale nádhera, viď.“ Řekla náhle a ukázala na překrásné panorama, které se před námi otevřelo, když jsme prošli přes úbočí jedné ze skal.
„To ano.“
Nebyl jsem moc rád, že změnila tak rychle téma. Potřeboval jsem někde začít. Měl jsem tu touhu jí všechno říct, ale když mi takhle skočila do řeči, tak jsem znejistěl. Kolik má mít muž odvahy k tomu, aby se vyznal ženě? Nejspíš nekonečně mnoho.
„A k čemu jsi dospěl?“ zeptala se mě, jako kdyby k žádnému přerušení ani nedošlo.
„Podívej, támhle je dokonalé místo na piknik. Co říkáš?“
Pro jednou jsem si dovolil odvést pozornost zase já.
„To máš pravdu. Sama bych lepší nevybrala.“
Místo, které jsem vybral, bylo výjimečné především svou polohou. Byl to nejvyvýšenější pahorek široko daleko a byl přímo na okraji srázu. Přesto tu rostl košatý strom, který tvořil příjemný stín. Vlastně to, že jsme se rozhodli si tam sednout, bylo celkem nebezpečné. Ale Santin se to tu jednoznačně zamlouvalo a já jsem za to byl rád.
Roztáhl jsem deku, sundal si sandály a sedl si zhruba doprostřed ní. Batůžek jsem začal vybalovat postupně tak, aby láhev sektu nebyla okamžitě spatřena.
„Páni to je jídla. Jako pro regiment. Hlady vážně neumřeme.“
„A teď si představ, že je to jen oběd. Můžeme tu být docela hodně dlouho. Poslední autobusek zpátky jede kolem osmé večerní. To bude tak ideální čas k odjezdu.“
„Musím uznat, že jsi to zařídil skvěle. Nemusím se vůbec o nic starat. Báječnější poslední den bych si vymyslet asi nedokázala.“
„Tohle? To nic nebylo.“
„Jerome, chci se tě na něco zeptat.“
„Jen do toho.“
„Budu ti chybět?“
Povzdechl jsem si. Takže ani ona o na to nedokázala nemyslet.
„Doufal jsem, že se dnes tomuto tématu vyhneme. Ale ano. Odpověď je jednoznačně ano.“
„To je dobře. Pokud budu v tvých vzpomínkách, tak budu nesmrtelná.“ Řekla tak zvláštně smutně, že mi tím málem vyrvala srdce z hrudi.
*Teď je ten nejvyšší čas.* zahlaholilo mi v hlavně moje vlastní vědomí.
Z hluboka jsem se nadechl.
„Chtěl jsem s tím počkat až po jídle, ale …“
Zašátral jsem do batůžku a vytáhl to, co již tolik let čekalo na své uplatnění.
„Ale?“ nezdálo se, že by mi to chtěla ulehčit.
Poklekl jsem před ní tak blízko, že nás dělily pouhé centimetry.
„Santin, můj padlý andílku, chtěla by ses stát mou ženou?“
Vypadala, že jsem ji totálně šokoval. Chvíli na mě nevěřícně hleděla a lapala po dechu. V očích měla výraz jako kotě co vypilo redbull na ex.
„To jako doopravdy?“
„Úplně doopravdy.“
A vytáhl jsem krabičku s prstýnkem.
„Kdes ho vzal?“
„Byl na dně té truhly, kterou jsi otevřela u mě v továrně. Patřil mé matce. Když jsme byli tenkrát na tom dostaveníčku v Nebi, tak se ke mně naklonila a pošeptala mi, že kdybych byl náhodou tak slepý a nepřišel na to, že mám vedle sebe svou druhou půli, že by přišla na Zemi jen proto, aby mi dala jeden výchovný pohlavek. Prý abych na to pak přišel sám.“
„Jak to mohla vědět?“
„Sázím na zásah Nejvyššího. Dost by se mu to podobalo.“
Pak zašvihala poděšeně očima.
„Ale vždyť na to není čas a nemám šaty a takový věci.“
„Postačí mi pouhé ano.“
Začala se jí klepat brada a oči vykazovaly neklamný důkaz blížících se vodopádů slzí. Jen jsem nevěděl, jestli jsou to slzy smutku a nebo štěstí.
„Bylo by to na jediný den.“ Namítla.
„Chtěl bych s tebou být, dokud nás smrt nerozdělí. Nebo klidně i dýl. Myslím, že ani jeden z nás dvou netuší, co přijde. Nemyslíš? Santin, já jsem zjistil, že tě miluju a jsem vděčný za každou vteřinu, kterou jsme spolu. A pravdou je, že už s nikým jiným být nechci. Přál bych si, abys mi to věřila a sdílela ten pocit se mnou.“
Její slzy už nešly zastavit. Začaly se řinout z těch přenádherných studánek, které mi byly nade všechno drahé.
Potom ke mně natáhla ruku a já jsem jí mámin prstýnek navlékl na prst. Těžko tomu uvěřit, ale naprosto přesně padl.
„Ano.“ Zašeptala. „Hrozně ráda si tě vezmu za muže, Jerome de Monti.“
Plakala a smála se. Obojí najednou a mám pocit, že sama netušila, co víc převládá.
Vytáhl jsem sekt a sklenky.
„Máme co oslavovat.“
Špunt vylétl vysoko nad nás a pak přelétl okraj kaňonu a řítil se střemhlav na jeho dno.
„Hups.“
„Děláš tady bordel, mužíčku. Na to si nezvykej. Po svatbě si tě pořádně srovnám do latě.“
„Tak toho bohdá nebude, ženuško.“