Tajemství stříbrné růže, 15. kapitola

Anotace: 15.

Sbírka: Tajemství stříbrné růže

"Zklamal jsem tě matko."
Lady Abigail znovu seděla na svém místě u okna s výhledem do zahrady. Poslední dobou zde sedávala často. Ven téměř nechodila a její pleť tak měla bledý až průsvitný odstín. V kombinaci s těžkými tmavě modrými taftovými šaty se její obličej připomínal porcelánovou panenku.
Pomalu odvrátila oči od šedivé oblohy a zadívala se na syna.
"Co se ti stalo?" pronesla, avšak Roderick necítil v jejím hlase ani pramalý zájem.
"To není hlavní matko, našla se. Dřív než já ji objevil. Jsou tady v Londýně a já nemám tušení co bude následovat."
"Je to skutečně ona?"
"To nevím, všichni si o tom šuškají. Objevila se tu se strýcem. Nezmínil se otčím někdy o bratrovi?"
Abigail zavrtěla hlavou. Roderick si až nyní všiml, jak strhaně matka vypadá. Něco svíralo její duši a tížilo její chladné srdce.
"Co mám udělat?" naléhal mladý hrabě.
"Nic. Vyčkej."
Roderick zbrunátněl.
"Nemůžu jen tak čekat a dívat se, jak nás připraví o střechu nad hlavou. Nemůžeš po mě přeci chtít, abych jen přihlížel tomu, jak přijdeš o titul a všechno na čem ti kdy záleželo."
Agigal upřela mrtvolné oči na syna.
"To, na čem mi záleželo nejvíc, jsem ztratila už dávno. Od té doby nemám v životě žádnou radost. Copak to nevidíš? Není nic, co by mě dokázalo potěšit. Měl jsi najít Norbertova potomka. Jeho dceru.. Místo toho se taháš s nějakou služkou a oblékáš jí do šatů, jako by byla něco víc. Ty jsi nikdy nebyl syn, jakého by si matka představovala. Nikdy!"
Ledový ton, jakým pronesla svá slova Rodericka zamrazil. Věděl, že k němu matka odmala nechovala příliš citů, ale netušil proč. Několikrát se lord Norbert v náznaku zmínil, že kdysi bývala jeho matka veselá a plná citu. Jenže potom se něco stalo, událost, která ji zlomila. Abigail o své bolesti nikdy nemluvila. Roderick byl zklamán. Ztratil Loraine a navíc přijde o všechen majetek, postavení a titul.
Při vzpomínce na rusovlasou divoženku ho píchlo u srdce. Kvapně odešel z matčina pokoje a na chodbě zhluboka vydechl. Rána na boku se ještě zcela nezhojila, naštěstí se nejednalo o životu nebezpečné zranění.
Od doby, co viděl svou malou divoženku naposledy, uběhlo již více jak měsíc, a on nenašel jedinou stopu. Kam jen mohla zmizet. Vyptával se v Perringhtonu každého, kdo by mohl znát vozku, jež odjel v tu osudnou noc kočárem. Bezvýsledně. Pátral, kde mohl, ale po Loraine jakoby se slehla zem. Na svůj úkol úplně zapomněl. Teprve když mu přinesli spěšný vzkaz, aby se urychleně vrátil do Londýna, došlo mu, jak moc času promarnil. Nejen čas na hledání pravého dědice, ale také čas, který trávil s Loraine. Vyčítal si, že jí nedokázal říct, jak moc je pro něho důležitá. Teď byla ztracena a on nevěděl, zda-li jí ještě někdy uvidí.
"Miláčku, jsi v pořádku?" zjevila se před Roderickem Lucy.
"Nech mě!" zavrčel.
"Říkal jsem ti, že tady budeš zase jenom služka. Nechoď mojí matce na oči. A teď plav." Lucy se nahrnuly slzy do očí, za tu dobu co se Loraine ztratila, si vyslechla mnoho podobných výpadů, ale stále se jí vyplatilo být lordova milenka. Po Lorainině zmizení ji Roderick několikrát v noci navštívil, ale Lucy moc dobře věděla, že je pouhou záplatou na jeho hluboký žal.
Lucy se otočila, aby Roderick neviděl, jak moc ji znovu ponížil.
"Jak já tu bestii nenávidím!" zasyčela skrze zuby, "kéž by se nikdy nevrátila!"



Rose stála na chodbě a váhala zda vejít. Loraine byla každým dnem víc a víc podrážděná, nedalo se s ní prakticky vyjít. Rose zlehka otevřela dveře a nakoukla do ložnice. Loraine opět seděla na posteli a nepřítomně zírala před sebe. Služebné bylo dívky líto, ale nevěděla, jak Loraine vytrhnout z letargie.
"Slečno? Nechcete jít na chvilku ven? Sluníčko by vám určitě zlepšilo náladu. Dáme si venku čaj."
Loraine ani nehlesla, zdálo se, že služebnou nevnímá. Po tolika dnech, které strávila sama ve svém pokoji, ponechaná jen svým myšlenkám, byla Loraine zmatená víc než kdy předtím. Vzpomínky, které se zdály tak skutečné pomalu bledly. Jakoby je obestřela mlha, přes kterou Loraine nedokázala prohlédnout.
"Slečno, přijde za vámi strýc, je rád, že se vám daří lépe a že už nemáte ty.. představy.." dodala Rose rychle.
"Pojďte, pomahu vám obléci se. Vyberete si nějaké šaty a já vás učešu. Budete zase krásná."
Rose neztrácela optimismus. Loraine ji za její péči byla vděčná, nicméně poslední dobou si přála být jen sama a spát. Neměla náladu na nic a na nikoho. Nevnímala ubíhající hodiny ani dny.
Rose pomohla dívce vstát a odvedla ji do šatny.
"Podívejte, takových krásných šatů. Které si vyberete? Tyhle modré? Nebo tamty červené?"
Loraine se lehce probrala z letargie a zadívala se nádheru před sebou.
"To je všechno.. moje? Jenom moje?"
"Ano, madam, všechny jsou ušity jen a jen pro vás."
Loraine se kochala nádherou barev a materiálů, nepamatovala si, že by někdy viděla tolik krásných šatů pohromadě.
"Vezměte si tyhle fialkové slečno. Ty vám půjdou k pleti."
Dívka se oblékla a posadila se k toaletce, na níž stálo několik parfémů s rozprašovačem, růž na tvář i pudr. Sáhla po černi na řasy, ale Rose ji zastavila.
"Slečno, jste krásná i bez líčidel, podívejte." A podala Loraine do ruky zrcátko.
Loraine se dívala na ženu v zrcadle a nepoznávala se. Bledý obličej a smutné velké oči. I přestože se Rose snažila ze všech sil, mrtvolný výraz z dívčiných očí nezmizel.
Rose obratně vytvořila z hustých medových kadeří drdol podle poslední londýnské mody a poté podala Loraine šperkovnici, z červeného mahagonového dřeva, zdobenou vyřezávanými růžičkami a bíle malovynými lístky.
"Ukažte, zapnu vám ho."
Rose vzala náhrdelník, který Loraine vybrala a zapla ho dívce kolem štíhlého krku.
"No vidíš, jak jsi krásná!"
Loraine i Rose se poplašeně otočily ke dveřím.
"Pane Jeremy! Vylekal jste nás." usmála se a rychle odešla.
Loraine seděla, rukou svírala chladivý kov, který obtáčel bělostné hrdlo a téměř nedýchala.
"Moje malá! Jsem tak rád, že jsi v pořádku. Chystáš se ven?"
Dívka neodpovídala.
"Copak maličká? Je ti lépe? Rose tvrdila, že jsi v pořádku, že ty tvé bludy zmizely. Musela to být opravdu rána, viď děvče."
Loraine neznatelně přikývla. Světlovlasý muž ji nabídl rámě.
"Projdeme se spolu." Loraine poslechla a přijala Jeremyho ruku.
"Pane.. Já.. já vůbec nevím, proč tu jsem. Netuším kdo jste vy.. Prosím, řekněte mi pravdu.." vychrlila ze sebe jedním dechem.
Jeremy se usmál.
"Ale zlatíčko. Jsi tam kde máš být. Tak dlouho jsme tě hledali. Tohle všechno je tvoje, a máš mnohem víc. Jsi jediný žijící potomek lorda Norberta, mého drahého zesnulého bratra."
"Ano, lorda Norberta si pamatuji, ale nejsem přeci jeho dcera. Vždyť já jsem..." Loraine se odmlčela. Znovu se zdálo, že si vzpomene, ale hustá mlha ji opět zakalila vzpomínky.
"Jsi co?"
"Já.. já nevím, pane.. nepamatuji se téměř na nic."
"To bude v pořádku, drahá, zřejmě jsou to stále následky tvého ošklivého zranění."
Kráčeli chodbou k velkému francouzskému oknu, odkud vyšli na zahradu. Loraine na okamžik oslepily sluneční paprsky.
"Můžete mi říct víc? O mě, o tom kdo jsem?"
"Děvenko, jsem tvůj strýc, tak mě tak prosím oslovuj. Máme jen jeden druhého, nikdo jiný nám už nezbyl a na krku spoustu falešných přátel a příživníků, kteří tě chtějí připravit o všechno. Můj bratr, budiž mu země lehká, tě schoval před námi všemi. Proč, to už se nedovíme, svoje tajemství si vzal do hrobu. Po jeho smrti tě dostal do spárů jeho falešný dědic, ale našel jsem tě a teď už jsi v bezpečí. Věř mi, tady ti nic nehrozí."
"A jak, jak víte.."
"Víš, jak strýčku víš.." opravil ji Jeremy.
"Ano, tedy jak strýčku víš, že jsem to opravdu já?"
"Máš mateřské znaménko, tady na šíji. Stejné měl tvůj otec."
"A moje matka? Kde je moje matka?" Loraine se zamotávala do otázek stále hlouběji. Byla lačná zjistit, co nejvíce jí Jeremy dovolí.
"To nevím, drahoušku. Nevím, kdo byla ani kde je. Hodně jsem cestoval a se svým bratrem jsem příliš nepobýval. Bohužel. Do dnes toho lituji. Kdybych býval.." Jeremy se odmlčel a Loraine si všimla, jak zatlačil slzu.
"Strýčku.. Já jsem zmatená, ale věřím, že až si na vše vzpomenu, dokážeme spolu přijít na to, proč mě můj otec schoval. A najdeme moji matku."
V Loraine se vzedmula vlna kuráže, nepamatovala si téměř nic ze svého dosavadního života a každým dnem se její paměť zhoršovala, ale usmyslela si, že vypátrá co se v její rodině stalo. A to za každou cenu.
"Drahoušku, bude také čas představit tě londýnské smetánce. Bude čas, aby uznali tvůj nárok na titul a zbavili nás jednou pro vždy toho člověka, který měl v úmyslu připravit tě o čest, majetek a nakonec i o život."
Loraine se zadívala do Jeremyho tváře, jeho bolest byla znatelná v každém rysu jeho pěkné tváře. Jeremy si všiml, že ho dívka pozoruje a vesele se usmál. Loraine měla pocit, jakoby ten úsměv už někde viděla. Jen si nedokázala vzpomenout kde. Ta tenká linka kolem Jeremyho úst ji děsila. I jeho veselý úsměv se díky ní zdál chladný a nevypočitatelný. Loraine pocítila úzkost. Zahnala špatné myšlenky a úsměv strýci opětovala.
Proč by se nemohla radovat ze života? Neměla vzpomínky, ale lékaři, Rose i strýc ji přesvědčovali, že je jen otázkou času, kdy se paměť vrátí.
"Ano strýčku, je na čase představit mě Lodnýnu." přitakala s úsměvem Loraine.




P.S: Doufám, že se vám dílky líbí, vaše komentíky a tipy mě motivují k pokračování.. ještě jednou díky všem kterým se příběh líbí :-)