Tajemství stříbrné růže, 18. kapitola

Anotace: 18.

Sbírka: Tajemství stříbrné růže

"Nekřič krásko, ať nepřivoláš nežádoucí společnost."
Loraine ucítila jemný stisk teplé dlaně na svých ústech. Překvapeně stále zírala na muže, který jí tak důverně oslovoval.
"Myslel jsem, že už tě nenajdu a ty si zatím užíváš jako hraběnka. Co na mě tak zíráš, lásko?"
Loraine zalapala po dechu a chtěla odpovědět, ale muž jí stále dlaní přikrýval ústa.
"Budeš křičet?"
Loraine zavrtěla hlavou a muž povolil stisk. Zároveň však obejmul silnou paží dívku kolem pasu a přitáhl jí blíže k sobě.
"Já nevím pane kdo jste a co po mě chcete.."
Roderick ji přerušil.
"Ale ty víš moc dobře co chci. A stejně tak ti nevěřím, že jsi zapomněla kdo jsem. Ale překvapila jsi mě, nečekal jsem, že budeš až takhle vychytralá mrška." Muž odhalil v úsměvu řadu bílých a dokonalých zubů.
"Vezměte si šperky pane, já.. Já nikomu nic neřeknu, jen mi prosím neubližujte."
"Na co mi budou takové cetky, já si přišel pro něco jiného.." smál se a nešetrně přitáhl Loraine ještě blíže k sobě, aby si mohl prohlédnout křivky jejího bujného dekoltu.
"Moje milá, proč jsi mi utekla? Co když ti povím, že jsi mi chyběla?"
Loraine zrychleně dýchala, snad vlivem jeho sevření nebo přítomností pevného teplého mužského těla?
"Ty sem přece nepatříš, mon cheri, patříš zpátky ke mě. Co bys řekla, kdybych si tě odvezl?"
Loraine netušila, co má odpovědět. Netušila, kdo je muž stojící před ní, muž který se jí tak bezostyšně dotýká a neurvale pozoruje její téměř odhalené poprsí. Tváře jí zrudly a dívka sebou škubla.
"Pane, prosím. Já opravdu nevím kdo jste, nechci nikam odejít. Prosím pusťte mě!"
"Nešij s sebou lásko, nebo si poneseš následky." znovu se zasmál.
"Následky, vždyť..." Loraine se zarazila, když jí došel význam mužova sdělení a zrudla ještě více.
"Tak dcera pana hraběte. To bych nikdy nevěřil, jaký poklad jsem měl na dosah."
"Pane, ocenila bych kdybyste mě pustil a přestal se mnou zacházet jako s nějakou..."
"Ale ale, už tě poznávám lásko, tohle jsi ty, divoká a drzá. Žádná jemná milostpaní."
"Přestaňte se mi posmívat pane! A řekněte mi CO PO MĚ VLASTNĚ CHCETE?!"
"Tebe přece miláčku.." zašeptal muž a sklonil se k dívčině tváři tak blízko, že cítila dotyk jeho horkých rtů na svém čele.
"Já si tě zase najdu, užij si tu slávu dokud můžeš, protože až se se mnou vrátíš, tak ne jako falešná hraběnka, ale zase jako prostořeká holka, co mě dokáže vytočit k nepříčetnosti a pak si povíme kdo je dědic a kdo nikoli..."
Muž šeptal Loraine do ucha a jeho slova se dívce zarývala až do morku kostí. Vnímala jeho teplý dech na krku a jeho smyslný šepot, líce jí nachově plály a nohy vypovídaly poslušnost.
Loraine zavřela oči a a zhluboka se nadechla vůně, která jí najednou přišla tak neskutečně povědomá. Všechny pocity, jež jí zaplavily jakoby už dávno znala. Proč si ale nemohla vzpomenout odkud? Najednou jí v hlavě projela Jeremyho slova jako blesk z čistého nebe. To je ten muž, který ji chtěl připravit o titul a snad i ... O život.. Loraine vyjekla a znovu sebrala síly, aby mohla bojovat a získat tak převahu. Začala sebou divoce škubat snažíc se vykroutit z ocelového sevření. Po zádech jí stékal pot, tak divoce se bránila, aby mohla uniknout. Ale nemohla se s jeho silou měřit. Spona, která držela pečlivě vyčesané prameny dopadla s cinknutím na zem.
"Takhle se mi líbíš, ne jako upjatá namyšlená slečinka."
Znovu zašeptal muž a sklonil se k dívce. Jejich rty se spojili v něžném polibku. Loraine zaskočena jemností jeho žádostivých rtů přestala bojovat. Muž ji jemně hladil rty po jejích smyslným ústech, lehce jakoby si vychutnával její náhlou poddajnost se jí dotýkal jazykem. Loraine povolila sevření a pootevřela ústa. Cítila, že muž se usmál, ale stále pokračoval v polibcích. Jazykem prozkoumával její ústa a vyzýval Loraine ke spolupráci. Neohrabaně oplácela muži polibek, snažila se napodobit jeho laskání jazykem. Samotnou ji překvapilo, jak příjemné pocity v ní vyplavaly na povrch. Srdce dívce zběsilo tlouklo, jakoby chtělo zvonit na poplach. Ale Loraine byla klidná, po dlouhé době se cítila v bezpečí, nechtěla, aby tato chvíle skončila. Muž jí zlehka nadzvednul a víc ji přitiskl na svoje tělo. Loraine se nebránila ani když polibek zintenzivnil.
"Elizabeth! Kde jsi? Elizabeth!"
Zvuk Jeremyho hlasu protnul ticho na terase. Loraine ale nevnímala nic, než jeho planoucí ústa, která ji zasypávala něžnými i vásnivými polibky.
"Elizabeth!"
Jeremyho kroky se rychle přibližovaly. Muž se odtrhl od dívky a nešetrně ji postavil na zem, Loraine zavrávorala a zachytila se kamenné podezdívky.
"Přijdu si pro tebe."
Loraine se zdálo jakoby byla v jiném světe, jen mlhavě vnímala poslední větu, kterou jí muž sdělil a poté zmizel ve tmě. Stála a zoufale hledala, kam se stín poděl.
"Elizabeth! Tady jsi! Proboha co tu vyvádíš?!" spustil Jeremy zprudka.
Poté si všiml malé lesklé krůpěje stékající po Lorainině tváři.
"Proč pláčeš? Co se ti stalo?" Když se Jeremy nedočkal odpovědi ani tentokrát, popadl dívku za ruce a surově s ní zatřásl.
"Co se ti stalo, Elizabeth! Slyšíš?!"
Loraine se probrala a podívala se do Jeremyho tváře, ve které se mísila zlost a zvědavost.
"Já nejsem Elizabeth! Rozumíš?! Já nejsem Elizabeth! Tohle nejsem já!" vykřikla Loraine, vysmekla se z Jeremyho sevření a utekla do svého pokoje, kde se vyčerpaně zhroutila do postele a propadla usedavému pláči.