Přízraky a zázraky - 11.

Anotace: ...

11. kapitola
Pomalu se přibližoval svými rty k jejím a políbil ji.
Oplácela mu polibek, pevně ho objímala kolem krku a ze všech sil se k němu tiskla.
Odtáhl od ní hlavu.
„Taylor,“ usmál se. „Mám tě rád maličká. Mám tě rád,“ zašeptal jí do ucha.
„Já tebe taky,“ usmála se a pohladila ho po vlasech.
„Dobré ráno, mládeži!“ vešel do místnosti Frank.
Ve dveřích se zarazil a upřeně se zadíval na ty dva.
„Dobré ráno,“ pozdravil Francesco s širokým úsměvem a pohladil Taylor po vlasech.
„Dobré ráno,“ zamumlala Taylor do Francescova trika, aby skryla rudou barvu svých tváří.
„Kde je máma?“ zeptal se Frank svého syna s pobaveným úsměvem.
Překvapeně se rozhlédli kolem sebe. Melisa v kuchyni nebyla.
„Nevim…“ zavrtěl Francesco hlavou.
Frank se ušklíbl a vyšel z kuchyně ven.
Taylor zvedla hlavu a zadívala se Francescovi do očí.
Vzápětí oba vyprskli smíchy.
„Francesco!“ pocuchala mu vlasy a políbila ho.
Když odtáhla hlavu, potěšeně se usmál a zvedl Taylor do náruče.
Položila mu hlavu na rameno a zavřela oči.
Vychutnávala si ten okamžik lásky mezi nimi.
Francesco ji znovu začal líbat.

Annie stála vedle rozzuřeného Manelse a mírně se přikrčila strachy.
Z jeho rozezleného obličeje šel opravdu trochu strach. Svoje prasečí očka mhouřil a tlusté rty tiskl k sobě.
„Ta malá zmije se neobtěžovala přijít!“ soptil.
„Vždyť o tom věděl Francesco a ten jí tam nedovolil jít. Je dost možný, že ji přivázal k židli, ale z domu ji nepustil.“
„Hm…“ zavrčel Manels. „Ale já tu slepici dostanu.“
„A já ti pomůžu. A potom budu mít Francesca jenom pro sebe.“
Zasněně se zahleděla do stropu.

Francesco se usmál a pohladil Taylor po vlasech.
Ta mu stiskla ruku a pohodlněji si položila hlavu.
Seděli na houpačce za domem. Francesco je trochu pohupoval. Taylor ležela a hlavu měla položenou na jeho kolenou.
„Měli bychom se vrátit zpátky do města,“ nadhodila.
„Proč? Nelíbí se ti tady?“
„Líbí, ale nezapomínej na tu maličkou“
„Ach, no jo! Dobře, tak se vrátíme za dva dny. Ale potom se sem ještě vrátíme, ne?“
Taylor se usmála a přitakala.
„Je tu nádherně. A až tu budeme příště, musíme se projít po okolí.“
„To můžeme ještě zítra.“
„Nevzal jsi mi nic vhodného,“ zamračila se na něj.
„Ale, ale…“ políbil ji na čelo. „Tak já tě obleču.“
„Jen to ne!“ vykřikla zděšeně.
Francesco se rozesmál
„Zítra jdeme do lesa, ať se ti to líbí nebo ne.“

Bylo brzy ráno a Taylor s Francescem se rozhlédli po nádheře kolem nich.
Na zemi ležel mech, kam až oko dohlédlo a tvořil jakýsi mechový koberec. Vycházející slunce pronikalo korunami stromů do lesa a vznikalo jakési nazelenalé světlo.
„Je to překrásné, Francesco,“ usmála se Taylor a stiskla Francescovu ruku.
„Ano, ale to není to, co ti chci ukázat. Pokračujeme,“ zatáhl ji za ruku.
Pokračovali lesem asi ještě hodinu.
„Něco slyším,“ zastavila se Taylor.
Lesem se rozléhal jakýsi hukot.
„Voda!“ vyhrkla potom.
Francesco se tajemně usmál a za chvíli, potom co sešplhali prudký kopec, ji vyvedl na planinku.
„Vodopád!“ vykřikla Taylor překvapeně.
Za zády měli les a před nimi byla maličká loučka, kterou ukončovala řeka. Celá planinka vlastně byla v údolíčku, které bylo ze tří stran vyznačeno skalami a ze čtvrté lesem.
„To je překrásné,“ rozplývala se Taylor, která stála u konce lesa a kochala se pohledem na vodu, která se pod paprsky slunce blyštila.
„Uděláme si tu piknik. Než bude čas oběda, můžeme se koupat,“ usmál se Francesco. Na trávu poblíž vody rozprostřel deku a postavil na ni košík s jídlem, který přinesl.
Taylor zůstala stát u kraje lesa a stále sledovala vodu. V jejím pohledu však už nebylo okouzlení, ale strach.
„Taylor?“ otočil se na ni Francesco.
„Já…“ vydechla.
Francesco přešel k ní a dovedl ji k dece.
Tam se posadili a Taylor upírala pohled na kostkovaný vzor deky.
„Vyrůstala jsem s rodiči a sestrou mimo město. V přírodě. Blízko domu tekla řeka, která se jednoho dne rozvodnila. Rodiče se utopili, ale já a sestra jsme se zachránily.
Vylezli jsme na břeh úplně mokré a vysílené. Snažila jsem se poznat okolní krajinu, ale řeka nás zanesla daleko od domova a navíc byla tma.
Když jsme si odpočinuly, šly jsme kousek dál. Dál od řeky.
Došly jsme k jakémusi starému domu. Byl z velké části rozbořený, ale kus ještě stál. Schovaly jsme se tam a téměř okamžitě obě usnuly.
Nevím, jak dlouho jsem spala, ale probudila mne Sarah. Ve vedlejší místnosti, než jsme se skrývaly, bylo několik lidí. Přesněji řečeno mužů a s nimi jedna žena.
Bavili se o tom jak zabít jim nevyhovující lidi. A koho vlastně. A také o těch dokumentech, které teď mám.
Sarah mne prosila, abychom odešly, dokud si nás nevšimly. Já jsem ale chtěla počkat a získat ty dokumenty. Čekaly jsme docela dlouho, než se ti lidé vydali spát.
Potom jsme vešly do té místnosti a sebraly dokumenty na stole.
V tom tam vešel nějaký muž – byl to Manels – a když nás uviděl, vzbudil všechny ostatní. Daly jsme se se Sarah na útěk, ale ti muži vytáhli pistole a začali střílet.
Nebyly jsme už daleko od lesa, když….“ Taylor se rozvzlykala a skryla tvář do dlaní.
„Je to moje vina! Kdybych tam nezůstávala, tak by se sestřičce nic nestalo!“
„Taylor!“ vykřikl a vzal ji do náruče. „Není to tvoje vina. Nemohla jsi vědět, co se stane. Na tvém místě… taky bych tam zůstal.“
Tiskl dívku k sobě a hladil ji po vlasech.
Když se Taylor uklidnila, odtáhla se od Francesca a rozpačitě si odhodila vlasy z čela.
„Dáme si něco k jídlu a půjdeme do vody?“
„Hm… no… já….“
„Bojíš se vody,“ doplnil ji.
„Ano,“ zamumlala.
„To nevadí. Je tu mělko. Půjdeme jenom na kraj, ano?“ usmál se na ni.
Taylor hleděla do jeho očí a pousmála se.
„Dobře.“
„Tak jez,“ strčil jí do ruky chleba s máslem a salámem.
„Stejně bych nemohla do vody daleko. Nemám plavky.“
„Vzal jsem ti je,“ blýskl po ní pohledem.
„Ty!“ ohnala se po něm a zasmála se.
Francesco si lehl na záda a strhl ji na sebe.
„No, myslím, že už se dojedlo,“ zašklebil se, hbitě se zvedl a vzal Taylor do náruče.
„Co blbneš?“ vyjekla, když viděla, že dlouhými kroky kráčí k řece. Pevně ho chytila kolem krku a neklidně sledovala vodu.
„Nemusíš se bát,“ pohladil ji po zádech. „Nenechám nikoho, aby ti ublížil.“
„Já vím, ale stejně…“
Francesco došel doprostřed řeky a tam Taylor postavil. Stále ho rukama objímala kolem krku a po kolena byla ve vodě.
„No vidíš, že to není tak hrozné,“ pohladil ji po tváři. „Pust se mne,“ vyzval ji. Když své sevření nepovolila, vzal ji za ruku a stáhl ji ze svých ramen.
„Pojď projdeme se,“ vyzval ji s úsměvem.
Taylor se mu držela těsně u boku a pevně tiskla jeho dlaň. Pomalu se procházeli chladivou vodou a Taylor postupně svůj stisk uvolňovala.
„Vidíš, že to není taková katastrofa,“ usmál se na ni a políbil na nos.

Taylor ležela na své posteli a dívala se do stropu.
V mysli si přehrávala ty krásné okamžiky dnešního dne, které jí připravil Francesco.
„Taylor,“ ozval se vedle ní tichý, ale přesto nepřeslechnutelný hlas. Otočila se a hleděla do krásné bledé tváře.
„Dhario, věděla jsem, že přijdete,“ posadila se.
„Musíme si promluvit Taylor. A nejlépe i s Francescem. Potřebuji vaši pomoc.“