Přízraky a zázraky - 14.

Anotace: ...

14. kapitola
Taylor se ráno probudila poměrně brzy.
Ležela na boku a zády se tiskla k Francescovi.
Pohlédla na holčičku, ležící na posteli.
Spala a tvářičku měla uvolněnou spánkem a jednu ručičku měla položenou na kraji postele.
Potom si náhle Taylor uvědomila, že u holčičky stojí postava.
Skláněla se nad Mirandou a hladila ji po hlavičce.
„Dhario,“ zašeptala Taylor. Žena se k ní otočila a Taylor spatřila slzy v jejích očích.
„Děkuji vám, Taylor. Moc vám děkuji.“
„Není zač. Rádi jsme pomohli,“ zašeptala a usmála se na ni.
Dharia se usmála a pohladila Mirandu po hlavě.
„Vyřiďte jí, že ji mám moc ráda,“ zaprosila.
„Vyřídím jí to, ale… určitě sem za ní někdy můžete… ehm… zajít.“
„Snad ano,“ povzdechla si Dharia. „Ale teď už musím jít. Vyřiďte můj dík i Francescovi. Ještě jednou vám děkuji,“ usmála se a zmizela.
Taylor se s povzdechem obrátila tváří k Francescovi a zadívala se do jeho široce otevřených očí.
„Dobré ráno Taylor,“ políbil ji na nos.
„Dobré ráno,“ schovala mu tvář na hrudi.
„Je mi tolik líto, že Dharia nemůže být se svou dcerou!“
„Ano, je to smutné. Ale mi se o tu malou postaráme. Dáme na ni pozor a budeme jí o rodičích vyprávět.“
„Vyprávět? Neznali jsme je!“
„Zjistíme si něco. Seženeme nějaké jejich fotky a tak dále. Prostě na ně nezapomene.“
„Když to říkáš.“
„Myslím to smrtelně vážně,“ zamračil se.
„Já vím, Francesco, já vím.“
Chvíli mlčky leželi v objetí.
„Taylor, slib mi, že kdyby ses kdykoli měla s Manelsem sejít, povíš mi to.“
„Slibuju, Francesco,“ řekla bez většího váhání. „Ale ty mi slib, že mne zase nikam neodvezeš. Chci to už konečně vyřešit. Už mne to hraní na honěnou unavuje.“
„Slibuji ti to,“ políbil ji.
„Víš, moje kamarádka je přítelkyně Manelse. Dává mi informace. Proto jsem věděl o té schůzce s ním i o tom, že plánuje tě zabít.“
„Manelsova přítelkyně? Annie?“ podivila se Taylor.
„Ano,“ přikývl.
„A proč je u Manelse?“
„Poprosil jsem ji o to krátce poté, co jsem tě potkal.“
„No, ale… víš… ta žena jak jsem ti povídala… v tom rozbořeném domě… to byla Annie.“
Francesco překvapeně pootevřel ústa.
„To není možné,“ zavrtěl hlavou. „Znám Annie odmala, nikdy by mi takhle nelhala.“
„No… je možné, že… já nevím, ale prostě to je ona. A pokud je to ta tvoje informátorka, proč ti tenkrát neřekla, že Manels se mne chystá nalákat do skladu? Byl jsi přeci u ní, ne?“
„Nevěděla to.“
Taylor se na něj dlouze zahleděla.
„Tomu sám nevěříš.“
„Nezradila by mne! Jsme přátelé už tak dlouho!“
„Jsme přátelé už tak dlouho a od prvního okamžiku se mi líbíš,“ opáčila Taylor.
„Počkej… myslíš, že by… že by mne měla ráda. A chtěla se tě zbavit?“
„To nevím, ale každá normální holka by tě chtěla pro sebe.“
Francesco se na ni usmál.
„Ty mě máš pro sebe. Jen a jen pro sebe.“
Po dlouhém polibku se na ni vážně zadíval.
„Pokud je Annie na Manelsově straně, jsme v nebezpečí ještě větším. Musíme odtud co nejrychleji zmizet.“
„Jdeme balit?“
„Dobře,“ vstal Francesco.
„Ale… kam půjdeme?“
„Do hotelu,“ prohlásil Francesco po chvíli uvažování.
Pomohl Taylor na nohy a pustili se do balení nejnutnějších věcí.
„Musíme se ještě stavit koupit nějaké oblečení Mirandě,“ poznamenal Francesco a opatrně holčičkou zatřásl.
Ta se převalila na druhý bok a zamračila se.
„Mirando, musíme jít pryč,“ zašeptal.
Otevřela oči a objala Francesca kolem krku.
„Zdálo se mi, že tu byla maminka,“ zašeptala.
Francesco s Taylor na sebe pohlédli.
„Vzkazuje ti, že tě má moc ráda,“ prohlásila Taylor s úsměvem. „Ale teď opravdu musíme jít.“
Miranda vstala z postele, vyčistila si zuby a oblékla se.
Všichni rychle snědli něco k snídani a vyšli z bytu.
Franscesco i Taylor měli na zádech batoh a vydali se k autu.