Zakázané ovoce - Kapitola I.

Anotace: impulzivní první kapitola, možná povídka bez pointy, možná román s příběhem.

Z okna bylo vidět uhánějící silnici. Autobus byl zaplněný, až na pár předních míst, které zůstávaly volné. Někteří lidé znuděně koukali z okének, jiní se zavřenýma očima odolávali spánku. Před osmnáctiletou Monikou seděla skupina kamarádů různého pohlaví, věku i vzezření, ale na první pohled je něco svazovalo. Dívka před ní, v šedé mikině a dlouhými hnědými vlasy a stejně barevnýma očima, se neustále ošívala na místě. Jakoby nemohla najít to správnou polohu pro pohodlnou jízdu. Monika si všimla, že si přisedla bezpečnostní pás. Napadlo jí, že by ho mohla nenápadně stáhnout a dívce tak ulevit. Natáhla se tedy a pomalu uchopila černý pásek. Najednou jí někdo pevně chytil za zápěstí. "Co to děláš?" Monika se lekla a místo rozumného vysvětlení rychle vykřikla:"To nic, já nic nedělám."
"Kradeš?" obvinil ji.
Podívala se mužskému hlasu do tváře. Byl to starší, asi padesátiletý pán s mnoha vráskami na čele. Neoholená šedá tvář se na ní rozzlobeně mračila a čekala na odpověď.
"Já jsem jen tady slečně chtěla vytáhnout pás, vypadalo to, že se jí nepohodlně sedí."
Dívka hleděla milým výrazem na rozruch, co se děl za ní. Nevypadalo to, že by se do toho chtěla vložit, jakoby se jí to netýkalo.
"Tak to se omlouvám." řekl už jemnějším hlasem vrásčitý muž a ruku jí pustil.
Z Moniky opadl šok, přemohla se do úsměvu a ruce si pečlivě složila do svého klína. Bála se rozhlížet kolem sebe, vždyť by to mohlo vypadat, že hledá jinou oběť svých zlodějských choutek. Vždyť nevypadám jako někdo, kdo okrádá - říkala si.

Ale vypadala.

Cesta utíkala pomalu, snad pomaleji, než v jiné dny. Parta před ní mluvila tiše a tajemně. Co jsou zač? přemýšlela v duchu Monika. Cítila pohled mladíka vedle ní a znervózněla. Vždycky znervóznila, když se blížil kontakt s cizí osobou. Ale po delší chvíli, kdy se nic nezměnilo a tep srdce se vracel do normálu, spolucestující promluvil:"Neboj se, jen se chci zeptat, jestli náhodou nejsi Monika." V hlavě se jí spustil nekontrolovatelný - Jak poznal, že se bojím? Jak ví, že jsem Monika? Proč se ptá? Mlčela a čekala, až řev otázek opadne a ona bude moci odpovědět. Minuta se prodlužovala. S obtížemi vykoktala:"Jsem. Proč se ptáš?"
"Já, že jsem znal jednu podobnou holku a jmenovala se Monika, ale to asi nebudeš ty."
Jak tuhle větu dořekl, všimla si, že všichni jeho kamarádi se na ní otočili. Upřeně jí zírali do obličeje, prohlíželi ji, zkoumali ji. Snažila se tvářit, že je všechno v pořádku, ale uvnitř byla vyděšená jak zajíc, co mylně kličkuje před monstrem snažící se ho zabít, tedy před autem. Netuší však, že řidič sedící v něm musí pevně držet nohu na brzdě, aby mu život zachránil.
"Promiň, ale neznám tě."
"Za to ty přece nemůžeš," usmál se. Usmál se tak krásně, tak upřímně, tak něžně a pevně, až Moniku překvapilo, že si nevšimla dřív, jak je hezký. Jenomže právě toto uvědomění jí bránilo pokračovat v konverzaci. Tedy spíš stydlivost, která se jí uhnízdila v hrdle a bránila čemukoli, co by chtělo být vysloveno nahlas. Sklonila hlavu a usmála se. Na tváři se jí vybarvil červený ruměnec a ruce se jí začaly potit. Nenáviděla se za to, ale co mohla dělat.
"Doufám, že jsem se tě tím nijak nedotkl," pokračoval v rozhovoru. Bylo zřejmé, že každý v okolí poslouchal.
"To určitě ne," mluvila co nejjednodušeji to šlo. Byla ze všeho tak nervózní, že už se v duchu modlila, aby byla doma. Konečně neznámý otočil hlavu k okénku. Ulevilo se jí. Jenomže pocit osvobození rychle vystřídala zvědavost a divný pocit lítosti, že rozhovor nepokračuje. Ty náno pitomá - nadávala si v duchu - Mohla si říct tolik vět, na které by se dalo nějak navázat, ale ty musíš odsekávat, jako kdyby ti snad on něco udělal.
Hučící motor uspával cestující. Všichni vypadali tak klidně a tiše, mírumilovně a odevzdaně. Jenom Monice ležel na srdci velký kámen, který nemohla odvalit. Kéž by byla víc bezprostřední. Nejspíš už je nikdy neuvidí. Nejspíš je to poslední setkání. Autobus projížděl jí známou vesnicí. Vesnicí pro ní konečnou. Když si oblékala bundu, nekontrolovatelně jí vylétla ruka přímo cizinci do obličeje. Nebyla to velká rána, spíš pohlazení.
"Promiň."
"To nic, Mony," řekl, jakoby se znali celou věčnost.

Pro ní to byl neznámý kluk, kterého viděla poprvé v životě. Pro něj to však byla dívka, kterou miloval. Bolestná ztráta mu přebarvila realitu, neboť jediné, co mu zbylo z reality, byla bolestná ztráta.