Zakázané ovoce - Kapitola II.

Anotace: jednoduché, nenáročné

Do deštivého rána ji probudil nepříjemný sen. Podvědomí jí neustále vracelo do onoho autobusu. Procházela mezi sedačkami a hledala místo, kam si sednout. Paradox byl, že místo bylo všude, jen ne pro ní. Netrpělivý řidič křičel:"Nemůžete stát! Okamžitě si sedněte, nebo si vystupte." Dveře však neotevřel. Uvězněná v dopravním prostředku, stísněná nutností se posadit na místo, které neexistuje. Žádní známí okolo ní. Ani jediný.

Ve čtyři hodiny ráno se převalovala v posteli neschopna znova usnout. Netrpělivost ji donutila vstát a jít se nasnídat. Posadila se k televizi s hrnkem kakaa. Ve spícím bytě dýchala ranní zima. Okna byla zamlžená. Znuděně přepínala z programu na program. Co teď? Z ložnice rodičů bylo slyšet pronikavé pípání budíku. Aby nemusela vysvětlovat, proč v pět hodin neleží v posteli, ale nepřítomně posedává v obýváku, rozhodla se vyklidit co nejdřív prostor. Už vypínala televizi, když v tom jí zaujala reportáž na jakési stanici 89. Inteligentně vypadají paní s brýlemi odborně přenášela o dětech v předškolním věku, které ztratili jednoho z rodičů. Monice zůstalo v paměti, že když 2-3leté dítě ztratí maminku, je pro něj naprosto automatické, přijmout za její náhradu toho, kdo bude zastávat její funkce, tedy toho, kdo ho bude ho ukládat k spánku, zpívat ukolébavku, budit polibkem a jiné úkony dokazující mateřskou lásku. Malé dítě vidí maminku tam, kde jsou její činy. Z naprosto nevzrušené řeči doktorky šla Monice husí kůže. Jak může o takových věcech mluvit tak obyčejně a bez citu? Představa, že by sama ztratila někoho blízkého jí vháněla slzy do očí a rozpalovala nos. Rozčíleně vypnula televizi, přešla do kuchyně a nevypité granko vylila do dřezu. Proklouzla do svého pokoje a lehla si zpátky do ještě vyhřáté postele. Pečlivě pozorovala nudný dřevěný strop a počítala palubky, jako už tolikrát. Snad z přebytku času nebo z myšlenek o snu, který se jí zdál, si vzpomněla na včerejší jízdu domů, na sympatického kluka a rozčíleného dědka. Kdo asi byla ta dívka, kterou mu připomněla? Sestra nebo kamarádka, přítelkyně nebo milenka? Vždyť je to jedno. Ještě chvíli poslouchala, jak po chodbách rachotí rodiče odcházející do práce a pak znovu usnula do děsivého snu.