MIluješ mou dceru? 3

Anotace: ....

„To je teda hnus ten rozvrh co?“ řekne Gabča a já jen přikývnu. „Zlato, co ti je?“
„Nic, nic“ usměju se na ni „už mi řekneš, co pro mě máš?“
„Vážně to chceš vědět?“ zeptá se a na tváři se ji objeví úsměv.
„Určitě“ přikývnu.
„Tak pojď“ vyzve mě. V okamžiku jsem sbalená a ještě rychleji jsme venku, kde nasedneme do auta, ovšem Gabča nenastartuje.
„Zavaž si oči“ podá mi šátek.
„Si děláš srandu, že jo,?“ zasměju se, ale když uvidím její výraz, je mi jasné, že si srandu nedělá. „je to fakt nutné?“. Gabča přikývne a dokonce se toho chodí a oči mi zaváže sama.
„Tak a jedeme“ a teprve teď nastartuje. Tohle je divné, co tímhle sleduje? Nikdy mi nezavazovala oči, když jsme někam jeli. Co má za lubem kruci? Vůbec tu cestu nepoznávám. Jedeme někam, kde to určitě neznám. Kdybychom alespoň jeli známou cestou, takhle jen vím, že jsme vyjeli kopec nahoru a zahnuli doleva, víc nic.
„Gaby, nechceš mi říct kam jedeme?“ zajímám se po chvilce ticha.
„Už tam budeme, ale ty si nech šátek na očích“ řekne jen a já opět mlčím. Za pár minutek opravdu zastaví a vystoupí. Pak se otevřou dveře na mé straně a ona mě vezme za ruku. Opatrně vystoupím, přece jen není jednoduché vystupovat ze dveří se zavázanýma očima.
„Pojď“ vyzve mě. Odstoupím kousek, Gabča zavře a bere mě ze ruku a někam vede. „schody“ řekne a já udělám malý krůček až na ně narazím. Opatrně je vyjdu, a i druhé a v tu chvíli mě Gabča pustí. Po chvilce mě opět bere za ruku a vede někam dál.
„Už si to můžu sundat?“ zajímám se, ale odpověď je stejná. Ne. Někam dojdeme, Gabča mě pustí a když mě chytí vzadu, aby mi rozvázala šátek, leknu se.
„Jsme tu“ a šátek mi sundá. Jen co uvidím vše kolem sebe, jsem v šoku. Kolem mě je spousta svíček. Jsou na podlaze, skříni, poličkách... Jsou zatáhlé žaluzie, takže vidět jde jen díky nim. Sem tam jsou lístky rudých růží a když Gabča zapne věž, z kama se spustí zamilované písničky, nemá tenhle okamžik chybu.
„Jak? Proč? Kdy?“ zeptám se užasle a nestačím zírat na tu krásu kolem nás.
„Jak? Takhle. Proč? Protože a kdy? Dnes“ usměje se na mě.
„Tak proto jsi dojela pro mě autem, byla jsi tu,“ otočím se na ni a ona jen souhlasně přikývne. „Nevím co říct“
„Ale já vím. Miluju tě, už celých 13 krásných měsíců“
„To bude až za týden“ řeknu. Že by si Gabča spletla už i náš datum, napadne mě.
„Já vím, jen jsem to s tebou chtěla oslavit už teď, protože mám volný rodičů byt, nespěchám domů a hádám, že se teď najde moc málo času, kdy můžeme být spolu“
„Miluju tě“ řeknu jen a přitisknu se k ní. Začneme se líbat. I když jsme byli ve třídě jen pár minut, tak mi její dotyky tolik chyběly. Toužila jsem po jejím polibku, objetí, dotyku.. A teď ji mám. Jsem jen s ní, sama, bez všech, jen s ní...