Nebezpečné Známosti 2 - 1. kapitola

Anotace: Yes, dokopala jsem se dnes k tomu. Nevím, zda se Vám bude líbit tento díl. Je dlouhý, nic moc říkající, ani akční ani ne romantický. Prostě začátek :D Uvítám názory všeho směru. Přeji hezké čtení! ;)

NEBEZPEČNÉ ZNÁMOSTI 2
1.kapitola – Five years later

http://www.youtube.com/watch?v=XGPvGzfoJAg

„Dobré ráno Atlanto, je 17. září, venku máme krásných 24 stupňů a dnes proběhne impozantní symfonický koncert v Atlanta Royal Hall a Arnold Schwarzeneger chce opět kandidovat na prezidenta. Jako skvělý budíček tu máme pro vás skvělou píseň od Aly & Aj Walking on sunshine, znova dobré ráno Atlanto a zůstaňte s námi v éteru!“ rozezní se rádio místo budíku, vedle mé postele a já už v hlouby duši proklínám, že jsem si nenechala budík, který sloužil lépe. Méně agresivněji.
„Dobré ráno, lásko.“ uslyším za zády a Jamesonova ruka mě obejme kolem pasu a přitiskne více k jeho tělu.
„Dobré,“ odpovím a usměji se.
„Nikam se mi nechce.“ dodám a protřu si oči, kde mi na prstech zůstane zbytek od řasenky a očních linek.
„Nemusíš mě odvést, zvládnu to na letiště klidně taxíkem.“ opáčí Jameson, líbne mi pusu do vlasů a vstane z postele.
„Ne...řekla jsem, že tě odvezu a taky, že jo.“ řeknu a dokopu se k tomu, abych aspoň zvedla ruku a vypla to blbý rádio. Z koupelny se ozvala sprcha, takže je mi jasný, že Jameson byl rychlejší a zabral koupelnu. Vstala jsem tedy, oblékla se do černých džín, bílého tílka a modré košile a zamířila dolů do kuchyně.

Po těch necelých pěti letech se skoro nic nezměnilo. Stále bydlíme s Jamesonem v jeho bytě, oba dva pracujeme na stejném místě, Rachel je stále s Aaronem a otci stále patří ta velká hacienda na konci města.
Postavím vodu na kafe do kávovaru. Toustovač nacpu včerejším pečivem a z lednice vytáhnu sýry a mléko. Když čekám než se uvaří voda a tousty se upečou, zamyslím se nad tím, co vše mě dnes čeká. Musím odvést Jamesona na letiště, vyzvednout večerní róby z čistírny, stavit se ve Woku, podepsat pár papírů, stihnout zasedací schůzy rady, objednat na dnešní večírek výzdobu, obtelefonovat pár známých a připomenout jim dnešní gala večer desátého výročí časopisu Woke, no a pak se stavit doma, poklidit a připravit se na večer.
„Jsi nějaká zamlklá,“ hlesne Jameson, když si to napochoduje do kuchyně jen s ručníkem kolem pasu. Zkřížím ruce na prsou a podívám se na něj.
„O tomhle jsme si něco řekli, ne?“ nadhodím důležitě.
„O čem?“ zatváří se nevinně Jameson a vytáhne dva hrnky z police.
„Kape z tebe voda a je zaťapkaná celá podlaha, nemluvím o tom, že mě tu svádíš a my nemáme čas na svádění a následné...ty víš co.“ obořím se důležitě, přitom vím, že moc důležitě nevypadám. Cukají mi koutky a Jameson se na mě jen zašklebí. Jak malý Jarda! A to mu táhne na 36 let!

Společně posnídáme a pak vyrazíme na letiště. Jameson totiž letí na týden do Anglie, kde představí svoji novou knihu a bude tam mít pár interview.
„Je mi líto, že dneska nemůžu být svámi na tom večírku.“ nadhodí Jameson, když procházíme letištní halou a míříme k bráně osm, kde je Jamesonův odlet.
„Práce volá, zlato...však si to vynahradíme. To se neboj.“ utěším ho, kvůli jeho výčitkám.
„Miluju tě, víš to?“ otáže se s úsměvem a zastaví se před branou.
„Vím.“ odpovím a políbím ho.
„Zvládni to tady a já se ti ozvu až budu v Londýně, jo?“
„Určitě, a už běž, nebo ti to uletí.“ popoženu ho a plácnu ho po zadku. Laškovně se na mě otočí a pak zmizí za letištní branou, kde mi ještě přes sklo zamává a pak zmizí v tunelu.
Bože, co já tu budu bez něj dělat týden?!


„Nazdar, Mamino!“ pozdravím Rachel, když vejdu do její kanceláře. OU, jasně...mamino, no jo, zapomněla jsem zmínit, budu tetou!
„Ahoj! Máš to?“ vyhrkne Rachel a zaklapne svůj laptop.
„Jasně, že jo.“ uculím se a z tašky Mr. Bakery vytáhnu krabičku, kde se ukrývají dvě karamelové koblihy a dodám k tomu vanilkové laté s dvoujtou porcí cukru a mlékem navíc.
„Oh, ty jsi zlato!“ utrousí nadšeně Rachel, laptop odstrčí stranou a místo toho si položí na stůl svoji dávku emocí a cukru. S úsměvem ji pozoruji, jak baští a přijde mi, že s bříškem ji to sluší dvakrát tolik.
„Víš...ne, že bych se cpala...ale víš co....jím za dva.“ opáčí s plnou pusou a mě rozesměje.
„Jasně...však já nic neříkám, jen je vidět, že jsi šťastná.“ obořím se a všimnu si jejího výrazu.
„Joooo jsem šťastná...“ začne natahovat a oči ji začnou slzet. Ach, to těhotenství.
„No, a taky hodně citlivá, ty trdlo!“ rozesměji se, ale jdu utěšit svojí dojmutou kamarádku.
„Už jsi byla u sebe v kanceláři?“ zeptá se po chvilce, když už jí je zase dobře a cpe se následující druhou koblihou.
„Ne, proč?“ otáži se.
„Wayne ti všechny papíry dal na stůl, máš to tam připravené, jo a taky tam máš puget.“
„Puget?“ udivím se, omyl?
„Jo, ale není tam psáno od koho, ale myslím, že ten dotyčný je právě ve vzduchu a míří si to napříč oceánem.“ řekne zamyšleně Rachel.
„Jo nejspíš.“ usoudím a rozejdu se tedy do svého kanclu.
„Jo! A Amber...“
„No?“
„Platí ten večer, můžu tedy u tebe přenocovat...víš fakt nerada spím teď doma sama, když má Aaron noční.“
„Jasně že můžeš, přeci jsme se domluvily ne?“ opomenu ji, že taková maličkost je pro mě samozřejmost.




Když procházím chodbičkou, která vede mezi malými „kanclíky“, které jsou složeny jen ze stolu, počítače a židle, zastihne mě můj asistent.
„Thomasová, tvoje laté!“ zastihne mě Wayne.
„Toto trvalo!“ rýpnu do něj.
„No, taky ti to tvoji kafíčko můžu nalít do výstřihu, no jo...ale to by jsi nejdřív nějaký musela mít!“ oplatí mi to a já to přejdu s menším úsměvem a svoji kávu od něj převezmu. Vejdu do mé kanceláře a opravdu, na stole je puget, ale kopretin. Což je podezřelé, protože Jameson mi vždy posílá růže a nebo lilie, tohle není u něj obvyklé.
„To tě nahání zase tvůj manžel a nebo tě stíhá nějaký ten klient?“ cekne rýpavě Wayne a posadí se na můj červený kožený gaučík.
„Tak za prvé, Jameson není můj manžel, zatím...za druhé, dej dolů ty tvoje špinavé boty z mého gauče a za třetí mazej z mé kanceláře, mám práci.“ řeknu zatížena prací, kdy si sednu za stůl do křesla, hodím nohy na stůl a piju kafe.
„Musím ti vysvětlit pár papírů...“ nadhodí Wayne, vstane z gauče, zavře dveře a přejde ke stolu, kde leží stohy papírů.
„Teď mám ranní siestu, fakt mě chceš otrávit hned po ránu?“
„No já měl dojem, že máš dneska plný program, tak to chceš mít co nejdříve za sebou...“ řekne Wayne. Bože, on je tak vychcaný-až mě štve, jak je chytrý. Dělá mi asistenta už rok a půl a chováme se k sobě přátelsky, vztah mezi nadřízeným a pracujícím, mezi námi nefunguje. Kvůli němu. Je o dva roky starší než já a ojel snad celý Hollywood. I muže. Bisexuální manijak.
„Fajn, sem s tím.“ ucedím nesouhlasně a odložím ranní siestu na dýl.

Kolem šesté hodiny se konečně dostanu domů s čistými šaty z čistírny a dám se do úprav, kdy po hodině odjíždím zase zpět taxíkem do Woku, kde se koná večírek, ve spodní hale.
Když vystoupím z taxíku, nedokážu si nevšimnout fotografů před vchodem a taky na chodníku, fotící přijíždějící hosty. Woke se už po páté stal nejlepším módním magazínem USA a reklamu nám na něj dělala nejedna slavná osoba. I tento večírek by měl být hvězdný.
„Aaah slečno Thomasová, můžete nám zodpovědět pár otázek!“ skočí mi do cesty mladičká reportérka se zápisníkem v ruce a hned za jejím zadkem visí fotograf.
„Můžete.“ odpovím moudře a čekám, co na mě spustí.
„Od jakého návrháře je vaše róba?“ začne a prohlíží si mě a během toho si mě ten fotograf fotí.
„Je to Dolce&Gabanna, jejich podzimní kolekce.“ odpovím klidně. Myslím, že na takový velkolepý večírek jsem zvolila skvělé šaty. Tmavě modré, s delší vlečkou a spuštěnými ramínky.
„Dobře, tedy.....“ zapíše si to rychle a pokračuje.
„No a kde máte vašeho přítele...kde je Jameson Gilbert?“
„Bohužel, je na pracovní cestě.“ odpovím na druhou otázku a kolem mě projde Wayne a výsměšně na mě dělá posunky.
„Dobře, no a kdy plánujete svatbu...jste spolu, pět let ne?“ otáže se a mě zaskočí.
„Eeeh, to vůbec netuším...promiňte, ale už půjdu dovnitř.“ utrousím a rozejdu se po širokých schodech do haly.
„Na co se tě ptali?“ zeptá se mě ihned u vchodu Wayne a típne svoji cigaretu o odpadkový koš.
„Na blbosti.“ řeknu rozhořčeně.
„Neměla jsi jim odpovídat, stejně tam napíšou, co jsi ani neřekla.“ usoudí Wayne a spolu vejdeme dovnitř, kde hraje živá kapela a halou se nesou housle a basa.
„Co nadělám...hele támhle je Rachel, jdem za ní...“ nadhodím a dojdu k Rachel, která si zrovna povídá s dodavateli kvalitních papírů.
„Aaah tady jsi...no není to úžasný, připravili jsme to skvěle a představ si, že by měla přijet i Madonna...“ řekne natěšeně Rachel a odstoupí od dodavatelů.
„Moc ti to sluší.“ okomentuji její jednoduché šaty. Tmavě zelené se skládanou sukní, bez ramínek. Vyniká hlavně její bříško.
„Jooo díky, ale lepší to bude až bude Stacy venku...“
„No to si ještě tři měsíce počkáš.“ usměju se pobaveně a všimnu si, že Wayne někam zmizel.
„Jak si můžeš být vůbec jistá, že to bude Stacy...vždyť sis to nenechala říct, co to je, ne?“ opáčím zvědavě.
„Já to prostě vím.“ řekne Rachel.
„Jo jasně, víš asi jen to, jakou koblihu si dát po ránu...a to se ještě rozhoduješ mezi karamelovou a čokoládovou.“ utřu ji a ona do mě dloubne loktem.

Celý večer proběhne v naprostém klidu, s přípitkem, focením, zodpovídání dalších otázek a nacpání žaludku kuřecími křidélky s hlávkovým salátem, pařížským dortem a krevetími závitky.
„Ach, necítím nohy!“ postěžuji si, když zhurta nasednu do taxíku a vedle mě se usadí unavená Rachel. Taxikáři nadiktuji adresu a rozjedeme se ke mně domů.
„Ale bylo to příjemné dneska, fakt jsem se bavila...akorát mě teda mrzelo, že tam nebyli naši chlapi.“
„Jo to mě taky,“ usoudím a sundám si z nohou boty.
„Hele a bavili jste se s Jamesonem už o svatbě?“ nadhodí najednou Rachel. Prokroutím oči vzhůru a ruce bezvládně zvednu nahoru.
„Bože, proč se mě na to všichni ptají?!“ utrousím nechápavě.
„Tak, možná proto, že se tolik milujete a jste spolu pět let? Možná je čas.“ odpoví Rachel smířlivě.
„Já nevím Rachel, neříkám, že bych nechtěla svatbu, ale...přijde mi, že Jameson se k tomu nemá, navíc...my svatbu nepotřebujeme, budeme spolu šťastní tak jako tak.“
„Hm...to máš asi pravdu, no ale nebylo by to hezké?“ začne Rachel s vyprávěním o šatech, družičkách a svatebním dortu.
„Rachel...nech toho, nebo tě nechám spát přede dveřmi.“ ceknu.
„To by jsi neudělala.“ našpulí pusu Rachel a vytáhne si z kabelky mobil a začne psát textovku Aaronovi. Předpokládám. Na to si vzpomenu, že Jameson by měl už být v Londýně, let trval 12 hodin a on se ještě neozval. Nebudu zbytečně předbíhat a opřu se hlavou o okénko.



„Ten taxikář, byl ale vůl...“ ucedí rozlobeně Rachel, když vystoupíme z výtahu na našem patře a já vytáhnu z psaníčka klíče.
„Zajímalo by mě, na co s sebou táhneš tak velkou tašku...vždyť u mě jen přespíš.“ řeknu nechápavě, a mezi velkým svazkem klíčů hledám ten pravý.
„No je to sice jen jedna noc, ale musela jsem si vzít i karimatku, abych si mohla zacvičit jógu a ráno udělat pár cviků pro těhotné, pak tam mám tekutiny, které musím vypít před usnutím, no a pak oblečení. Nic moc...“ odůvodní svůj kufr na kolečkách a já se konečně dostanu do bytu. Zavřu za námi dveře a rozsvítím velké světo, které osvětlí celý byt především obývák. Vzuji si boty a všimnu si zaražené Rachel.
„Co?“ houknu na ni, ale v tom mi spočine pohled na návštěvu sedící nám na sedačce. Dva statní chlapi, jeden starší vousáč a ten čtvrtý...plešoun.
„Dobrý pozdní večer, dámy.“ cekne plešoun a mě naskočí husí kůže. Kurňa, toho jsem naštěstí neviděla dlouhou dobu. Hmátnu rychle do kabelky pro mobil, ale to mě zastaví plešoun mířící na mě svojí pistolí.
„E-e-e žádný takový...posaďte se sem, obě.“ pokyne nám a my se odšouráme k sedačce a sedneme si mezi ty dva hromotluky.
„Co chcete?“ nadhodím vážně a chytnu Rachel za ruku, abych ji uklidnila.
„Mám na vás pár otázek, především na tebe Amber, dlouho jsme se neviděli.“ usměje se křivým úsměvem plešoun. Nijak líbezně mu úsměv neoplatím.
„Hledáme vašeho přítele...Silara, kde je?“ promluví ten vousatý.
„Neviděly jsme ho už hodně dlouho, pět let to bude určitě...“ odpoví ihned Rachel.
„No nevím, jestli bych měl věřit...“ nadhodí plešoun a svoji zbraň nabije. Namíří ji na Rachel.
„Nech ji být...opravdu jsme ho neviděly...tenkrát odjel do Evropy, nevíme kde je teď, tak si dej pohov.“ vyjedu na něj, ale ten chlap vedle mě mě stáhne zpět do sedačky.
„Hm...no já si zjistím, zda tu opravdu je...a jestli zjistím, že jste mi lhaly...přijdu se za vámi ještě jednou podívat.“
„Nejsme žádné tvoje děvky, abys nás kontroloval.“ procedím mezi zuby, ale na to dostanu facku od něj.
„Nikdo se tě na nic neptal!“ sykne z ostra a zbraň zajistí. Strčí ji zpět do pouzdra a kývne na svoje chlapy.
„Odcházíme.“ rozkáže a společně se rozejdou ke dveřím.
„Myslím, že se ještě uvidíme.“ řekne plešoun, ještě mezi dveřmi a pak všichni zmizí. Myslím, že máme jeden velký problém.