Přízraky a zázraky - 17.

Anotace: Další díl. Doufám, že se bude líbit.

17. kapitola
Probudila se o dvě hodiny později a polekaně si uvědomila, že Francesco v pokoji není. Miranda ještě spala a Taylor potichu vylezla z postele.
Vydala se do koupelny, ale ani tam Francesco nebyl.
Nakonec otevřela dveře na chodbu, ale než na ni vyšla, zarazila se.
Přeci nemůže odejít hledat Francesca a nechat tady Mirandu samotnou.
S povzdechem dveře zase zavřela a stoupla si k oknu.
Výhled měla na ulici. Byla tichá, úzká a blízko řeky.
Francescovo auto na ní pořád stálo.
Změnili mu espézetku, nechali mu změnit barvu, takže teď z černého auta bylo prapodivně bílé.
Otevřela okno a zahleděla se na nebe.
Bylo ocelově šedé, jako by odráželo chmurnou náladu, kterou poslední dobou měla.
Na okně přistál holub a zadíval se Taylor šedýma očima.
„Ty se máš,“ povzdechla si Taylor. „Jsi úplně volný a nemáš žádné starosti. Nikdo tě nepronásleduje s úmyslem tě zabít.“ Vztáhla ruku a pohladila ho po jemném peří.
Holub zavrkal a lehce ji klovl do prstu.
„Nechceš si to se mnou vyměnit?“
Holub zamával křídly a odletěl pryč.
„A proč taky ano, že?“ povzdechla si unaveně.
Otevřely se dveře a dovnitř vešel Francesco.
Taylor se otočila a pevně ho objala.
„Francesco! To mi nedělej! Víš, jak jsem se o tebe bála?“
„Nevím,“ zavrtěl hlavou a políbil ji. „Šel jsem se jenom podívat, kam bychom mohli zamířit dál. Spala jsi a já tě nechtěl budit.“
Usmála se a položila mu hlavu na rameno.
„Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ zašeptala a přivřela oči.
Francesco ji hladil po hlavě.
„Je devět hodin. Měli bychom se najíst a jet dál.“
„Dobře,“ přikývla Taylor. „Mám pocit, že jsme projeli už všechny hotely ve městě.“
„Tak můžeme jet pryč z města.“
„Proč? Ne, to nemůžeme,“ zavrtěla hlavou.
„Proč ne?“
Ale v duchu s ní souhlasil. Bylo by rozumné odjet, ale něco mu napovídalo, že by neměli opouštět město.
„Najdeme hotel a já si skočím něco zařídit,“ oznámil Taylor.
Právě se rozhodl, že je nejvyšší čas na návštěvu skladu.
To neznámé děvče mu určitě poradí co dál.

Za hodinu už seděli v autě a mířili k dalšímu hotelu.
Taylor seděla vzadu společně s Mirandou a vyhlížela ven z okýnka na známá místa.
„Je to neuvěřitelné, když jsem sem přišla, vůbec jsem tohle město neznala a teď…“
Francesco se podíval do zpětného zrcátka a usmál se.
„Jo, je to tak. Už se tu vyznáš asi líp než já.“
„To zase ne!“ zasmála se Taylor.
„Nebude nás strýček hledat?“ přerušila jejich debatu Miranda vážným hlasem.
„Možná bude, ale nemusíš se bát,“ pohladila ji Taylor po vlasech.
„Už mám papír, který tě prozatím svěřuje do naší péče.“
„Prozatím?“ zajíkla se Miranda.
„Ano, až se přestaneme skrývat, zařídíme to tak, abychom tě mohli adoptovat. Tedy…pokud budeš chtít.“
„Jasně, že budu!“ vyjekla holčička nadšeně.
Taylor ji objala.
„Mám tě moc ráda Mirando,“ zašeptala jí do ucha.
„Já tebe taky. A tebe Francesco taky. Moc,“ usmála se Miranda spokojeně.
„Co třeba támhleten hotel?“
„Můžeme to zkusit,“ pokrčila Taylor rameny a nedůvěřivě pohlédla na starou, omšelou budovu, nad jejímiž dveřmi byl oprýskaný nápis: Hotel U Jatek.
„Hotel U Jatek?“ řekla nevěřícně, když stanuli před dveřmi.
Francesco to raději nekomentoval a vešli do hotelu.
V maličké, potemnělé hale zamířili rovnou k pultu, za kterým stál mohutný muž a nerudně si je měřil pohledem.
„Dobrý den, chceme se tu ubytovat. Na jednu noc.“
Muž jim podal starý klíč a převzal si od Francesca peníze.
Zamířili nahoru po schodech a odemkly pokoj číslo 13.
Miranda si sedla na postel pod oknem a z batůžku, který měla na zádech si vytáhla knížku, kterou si zaujatě začala číst.
Taylor padla zády na postel a zavřela oči.
Francesco si sedl vedle ní a pohladil ji po vlasech.
„Půjdu si tedy něco zařídit, ano?“
„Dobře, ale vrať se brzy,“ vzala jeho ruku do svých dlaní a pevně ji stiskla.
„Neboj, budu tu za chvíli,“ ujistil ji a zvedl se z postele.