Život za život

Život za život

Anotace: 1. kapitola. Snad se bude líbit.

Emma zamyšleně seděla na lavičce v parku a pozorovala několik dětí na prolézačkách. Blonďaté vlasy ji povlávaly ve větru a šedýma očima těkala mezi dětmi.
Pár minut tam ještě seděla a potom se smutně zvedla a zamířila domů, za pár hodin ji začíná směna. Měla by se najíst a připravit.
Když domů přišla byly už dvě hodiny. Její byt byl docela velký a hezky vybavený. Měla ráda hezké, jednoduché věci. Byl natřen na žluto a všude byla tmavě dřevěná podlaha. Venku bylo teplo, a tak se převlékla do lehkých modrých šatů. Při její štíhlé postavě mohla nosit všechno. Ale k čemu to, pomyslela si hořce. Připravila si toast, vzala si kabelku a vyšla z domu.

Zaparkovala před nemocnici. A vešla do pochmurně vypadající budovy. „Nazdar, doktorko,“ pozdravila ji Annette- sestřička- stejně stará jako byla ona. Tedy dvacet osm let. Nasadila jsem milý úsměv a pozdrav ji oplatila. Annette byla, malá, živá osůbka, svým elánem a vitalitou rozzařovala celé oddělení a všichni ji tu měli rádi. Měla rezavé vlasy, nos plný pih a zasněné zelené oči. Znali se už od školy. Byla blázen do rocku a tak ji tahala na všelijaké koncerty od známých rockových kapel až po ty neznáme. Netřeba říkat, že byla zamilovaná do všech kluků, kteří někdy drželi v rukou kytaru.
Momentálně nebyla zadaná, ale už dva měsíce vykládala o novém doktorovi Mattu Collinsovi. Byl opravdu hezký, to musela připustit, ale neuvěřitelný děvkař.
„Doufám, že ten zítřek platí?“
„No jasně, už jsme si nevyrazili celou věčnost a vezmu taky Mirandu.“
„Prej nevyrazili celou věčnost, vždyť jsme byly před třemi dny na tom koncertě v Soho,“ zdrbnu ji. „No já jdu, za chvíli mi začíná směna,“ rozloučím se a jdu se převléct. Když jsem převlečená, vydám se do své ordinace na pohotovosti. Dneska bude dlouhé odpoledne, pomyslím si hořce, když zaslechnu sirény.


Po osmi hodinové směně jsem byla naprosto utahaná, sedla jsem si do pohodlně vypadajícího křesla, nohy dala na stůl a v klidu si popíjela kávu. V tom do místnosti vtrhla sestřička.
„Andersen už je zase tady.“
„Ale ne, co to je tentokrát?“
„Sanitka ho přivezla, je opilí a má zlomenou ruku.“
Nevrle jsem vstala. „ Kde je Stue? Už tu měl dávno být.“
„ Nevím,“ zazněla odpověď a sestřička se rozešla za svým pacientem.
Andersen byl oříšek. Byl tu snad každý týden a všechny úrazy se mu staly, když byl namol.
Když jsem vyšla na chodbu, už mi bylo jasné, že s ním dneska budou potíže. Vypadal obzvlášť agresivně. Drželi ho dva saniťáci za paži. On sebou házel, kopal a řval.
„Ahoj Emmo,“ pozdravil mě Patric. Byl to krásný, milý a usměvavý. Kdysi jsme si párkrát vyšli, ale nakonec z toho nic nebylo.
„ Čau, dejte ho do ordinace a počkáme než se zklidní.“
Anderson se na mě rozzuřeně podíval. Asi mě poznával, byla jsem u většiny jeho případu a moc rád mě teda neměl.
„Neměli bychom mu něco píchnout?“
„Asi budu muset, odveďte ho do té ordinace,“ řekla jsem už mírně netrpělivě.
Začali se s ním přetahovat. Čekárna byla plná lidí. Sakra, kde ten Stue je?
Když ho konečně dovlekli do ordinace, vytáhla jsem jehlu. Jen ji Anderson uviděl, stal se ještě víc nepříčetný.
„Ty čubko,“ vztekle zařval a máchl rukou tak silně, že Patric ztratil rovnováhu a spadl na stolek s lékařskými věcmi. Bolestně zavyl, když dopadl. Anderson se znova rozpřáhl a zasáhl Erica do obličeje a pravděpodobně mu zlomil nos. Zlomená ruka mu ochable visela podél těla. Podíval se na mě s nepříčetným výrazem v očích. Vztekle zařval a vrhl se na mě. Chytl mě za krk a povalil na zem. Neuvědomila jsem si, že jsem pronikavě zařvala. Začal mě surově škrtit. Udělala jsem jedinou věc, kterou jsem mohla a jehlu jsem mu zapíchla do zad.
Docházel mi dech, ta látka nezačne působit ihned, zmatkovala jsem. Začala jsem se hystericky vzpouzet, ale byl pořádně velký a nemyslím, že si toho vůbec všiml.
Otevřeli se dveře a do místnosti vpadl Matt Collins. Rychle zhodnotil situaci a vrhl se na Andersona. Strhl ho vedle mě a obrátil ho na břicho a zdravou ruku mu stočil na záda, aby se nemohl ani pohnout.
Horko těžko jsem popadala dech. Pořád jsem nemohla uvěřit, jak se to rychle odehrálo. Začala jsem kašlat. Anderson sebou přestál zmítat, nejspíš mu už zabíral ten lék. Pomalu jsem se posadila a zhodnotila situaci. Patric se bolestně zvedal se země. Eric si držel nos. A Matt pořád seděl na Andersenovi.
„ Jste v pořádku?“ zeptal se.
„Jo, už je to dobrý.“ Pořád se mi třepal hlas, ale zvedla jsem se z podlahy. Do místnosti vstoupil Stue.
„Co se tady stalo?“ zeptal se opatrně.
„Nic, co by se mělo stát? Jen se mě pokusil zabít pacient, který by měl být už tvůj.“ řekla jsem naštvaně a vyšla jsem z ordinace. O nic jsem se už nestarala, musela jsem to nějak rozdýchat. Převlékla jsem se a zamířila domu. Celou cestu v autě jsem se ještě klepala.
Autor katkas, 09.10.2011
Přečteno 387x
Tipy 15
Poslední tipující: Klaný, Liška76, Kars, Lenullinka, kuklicka, Darwin, kourek, Bernadette
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

pěkné....chválím :D

12.02.2012 12:56:10 | PohádkaCopánek

Souhlasim, taky mne to střídání osob trochu zmátlo, ale je to moc pěkný!!!! XD

10.10.2011 11:49:00 | kuklicka

Začíná to zajímavě :-) Jen na začátku mě trochu zmátlo to střídání osob a časů.

10.10.2011 01:14:00 | Darwin

Jooo !!!

09.10.2011 15:18:00 | Bernadette

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí