Přízraky a zázraky - 18.

Anotace: další díl...

18. kapitola
Francesco se rozhlédl a čekal, kde uvidí to děvče.
„Ahoj, čekala jsem, kdy přijdeš.“
Otočil se a hleděl do známé tváře.
„Ahoj. Poraď, co máme dělat?“
„No, brzy dojde k rozhodujícímu střetu s Manelsem. Už velmi brzy. Bude to zkouška pro vás oba. Zatím jeďte do hotelu Černý kocour, kde se na dva týdny ubytujte. Za dva týdny sem za mnou přijď i s Taylor a Mirandou.“
„Dobře. Díky za radu,“ usmál se na ni. „Ale… kdy dojde k tomu střetu?“
„To ti nemůžu říct,“ zavrtělo děvče hlavou. „Už ho nelze oddalovat. Musí se to vyřešit.“
„Věřím ti. Tak… zatím ahoj.“
„Ahoj.“
Francesco vyšel ze skladu a děvče ho sledovalo.
„Máš štěstí Taylor. Však si brzy uvědomíš, jak velké,“ zašeptalo s láskyplným úsměvem a zmizelo.

Francesco vešel do hotelového pokoje a usmál se.
Taylro seděla na Mirandině posteli a četla z knížky.
Miranda si opírala hlavu o její rameno a s úsměvem naslouchala.
„Ahoj,“ vzhlédla k němu Taylor.
„Ahoj,“ odvětil Francesco a sedl si vedle nich.
Vzal Taylor kolem ramen a Mirandu hladil po vlasech.
Hlavu si opřel o zeď a přemýšlel.
„Nevíš, kde je hotel Černý kocour?“ zeptal se Taylor.
„Černý kocour? To je blízko našeho domku!“ vyjekla Miranda.
„Ano?“
„Jo! Zavedu vás tam!“
„Dobře. Zítra nás budeš navigovat,“ mrkl na ni Francesco. „Zahrajeme si karty?“
„Dobře!“ přikývla Miranda nadšeně.

Druhý den vstali brzy a vydali se do hotelu s názvem Černý kocour.
Miranda se ukázala jako výborná navigátorka a cesta netrvala dlouho.
Objednali si pokoj na dva týdny.
„Proč na dva týdny? Vždycky v hotelu trávíme jen jednu noc!“
„Za dva týdny se dozvíš odpověď,“ usmál se na Taylor Francesco.
Ta se opřela o jeho rameno z jedné strany, z druhé se k němu stulila Miranda a obě naslouchaly jeho uklidňujícímu hlasu, když četl příběh z Mirandiny knížky.

Taylor otevřela dveře.
„Dobré ráno,“ pozdravila postarší ženu s černými, místy prošedivělými vlasy, která k nim chodila každý den uklízet.
„Dobré ráno,“ odvětila žena a vešla do pokoje.
Úsměvem pozdravila Mirandu, která si četla na posteli další ze svých knížek a pustila se do úklidu.
Taylor si sedla vedle holčičky na postel a začala si luštit.
Byly tady v hotelu už třináct dní.
Francesco trávil dny ponořený do svých chmurných myšlenek, ale Taylořinu naléhání, aby se jí svěřil, se nepoddal.
Právě teď šel na jednu ze svých obvyklých procházek do okolí hotelu.
Když se k němu Taylor s Mirandou chtěly připojit, rázně odmítl.
Taylor mu neodporovala.
Ne, že by s Francescem souhlasila, ale věděla, že to myslí dobře. A nechtěla mu přidělávat víc starostí.
Uklízečka vyluxovala, utřela prach a s přáním dobrého dne opustila pokoj.
„Francesco by měl přijít každou minutu,“ pohlédla Taylor na hodiny. „Domluvíme se s ním a zahrajeme si nějakou hru, co ty na to?“ mrkla na Mirandu.
„Jo,“ přikývla. „Taylor, co vás oba trápí? Francesco je pořád ustaraný a ty také!“
„To nic Miry. Nedělej si s tím starosti, ano?“ usmála se na ni Taylor a dala holčičce pusu do vlasů.
„Učešeš mne?“
„Dobře. Pojď do koupelny pro hřeben a gumičky,“ vstala Taylor a s holčičkou v patách zašla do koupelny.
Vyndaly gumičky z krabičky na poličce, když se otevřely dveře od pokoje.
„Ahoj Francesco!“ zavolala Taylor.
Když jí nikdo neodpověděl, zastavila se v půli pohybu.
Postrčila si Mirandu za záda a vykoukla z koupelny.
Vzápětí vylekaně polkla, protože v pokoji uviděla Manelse.
Muž na ni namířil pistoli.
„Pomalu vyjdi ven z té koupelny,“ vyzval ji.
Ve tváři měl úsměv a oči se mu třpytily radostí.
Taylor postrčila Mirandu ještě dál a sama pomaličku vyšla do pokoje.
Teprve teď si všimla Annie, která stála vedle dveří opřená o stěnu a radostně se usmívala.
Vlasy měla obarvené na zrzavo a zastřižené nad ramena.
Pohled, který vrhala na Taylor, byl plný zášti.
Manels přitáhl Taylor k sobě a k zádům jí přitiskl pistoli.
„Teď pomalu půjdeš přede mnou a nic neřekneš!“ zavrčel jí u ucha.
Taylor nic nenamítala.
Chtěla jen Annie s Manelsem dostat z pokoje, aby nenašli Mirandu.