Dvě dítka z bohatého hnízda (5. část)

Anotace: po dlooouhé době pokračování :)

*Jen si kopej, však ono tě to přejde,* pomyslela si Joana a vedla hřebce dál do ohrady. Odepnula ho z lonže a nechala ho volně běžet na druhý konec ohrady. Jen tak, jako by nic si sedla k vratům a zakousla se do jablka, které měla, společně s dalšími schovaná po kapsách. Jak očekávala, Thunder si jí absolutně nevšímal a postával u nejvzdálenějšího konce ohrady. Joana z druhé kapsy ošoupané bundy vytáhla knihu, pokrčila kolena a dala se do čtení.

Gregory se nestačil divit, jak si tam může jen tak sedět a ukusovat z jablka. Když si vzpomněl na nepěkné modřiny, které jemu a jeho stájníkům Thunder způsobil, začal uvažovat o tom, zda je doktorka, tedy Joana, zcela duševně zdráva. Když si ale po chvilce dokonce vytáhla knihu a začala si ji v klidu číst, myslel, že se neudrží a půjde jí vytáhnout z ohrady a polít kýblem studené vody. K jeho překvapení se, ale právě v té chvíli Thunder otočil k Joaně a pomalu se šoural jejím směrem. Viděl, jak Joana pomalu otočila další stránku a odhodila ohryzek od jablka směrem ke kraji ohrady. Z kapsy si pak vytáhla další a zakousla se do něj.

Thunder už to psychicky nevydržel a došel k ohryzku a šťouchl do něj čumákem. Joana se po něm po očku dívala, ale nijak nereagovala. Hřebec schramstl ohryzek a opatrnými kroky popošel až nad Joanu. Zastavil se a čekal. Joana ani nevzhlédla a četla si dál. Hřebec strčil čumákem do Joanina ramene a dožadoval se jablka. Joana k němu vzhlédla a podala mu na natažené dlani nakousnuté jablko. Thunder ho zběžně očichal, vzal do tlamy a odběhl ke svému konci ohrady.

Gregory se musel pozastavit nad jednoduchostí jejího řešení. Joana seděla u vrat opřená o kůl a měla tak výbornou pozici vykulit se kdykoliv z ohrady ven. Jablek bylo na jeho ranči dost a knih měl také slušnou zásobu. Stál klidně a ani si neuvědomil,jak čas letí. Netušil ale, že se jeho klidné pozorování mělo za okamžik naprosto změnit.

K ranči se blížila limuzína majitelů Thudera. Pan a paní Crowenovy byli majiteli velké marketingové společnosti a svoji dcerušku rozmazlovali, jak jen mohli. Je pravda, že Gregory u její nehody nebyl, ale byl si zcela jist, že jejich dcera nesla na nehodě i svoji část viny. Už jen z toho, jak se po nehodě chovala k hřebci mu prozradil, že je to jen zpovykané dítě.

Když jejich auto dorazilo před hlavní budovu, nenapadlo jejich řidiče nic lepšího, že hlasitě zatroubil, aby ohlásil jejich příjezd. Všichni koně, kteří byli na doslech se rozeběhli do všech směrů. Gregory bl příliš daleko na to, aby mohl Joanu varovat, případně dostat ven z ohrady. Thunder se nekontrolovatelně rozběhl po ohradě a Joana se rychle vykulila z ohrady jen pár vteřin před tím, než by ji zasáhla jeho kopyta. Ležela před ohradou, ruce stále tiskla v obranném gestu kolem hlavy. Když k ní Gregory doběhl, už se pomalu zvedala ze země, ještě stihl zaslechnout pár nelichotivých slov na účet řidiče vozu, který zmařil její práci. Oklepala si prach a stébla trávy, která se jí zachytila o bundu.

„Joano ,není Vám nic?“ otázal se až s přehnanou starostlivostí, která naznačovala upřímnou starost.
„Ne, nic mi není“, zamumlala a zbavila své vlasy posledních stébel trávy. Ještě jednou zkontrolovala, že není nikde umazaná od prachu a otočila se směrem k neklidnému hřebci. *Škoda krasavče, chtěla jsem se projet*. S omluvným výrazem se otočila na Gregoryho, který už nestál vedle ní, ale rázným krokem mířil k limuzíně, která zastavila před jeho domem a z níž už stihli vystoupit majitelé vzpurného hřebce.

„Co vás to u všech ďasů napadlo, troubit na ranči, kde se chovají koně? Jste blázen člověče!“, osopil se na řidiče limuzíny. Ten se zděsil výrazu Gregoryho tváře víc, než jeho rozčilenému výkřiku.

„Jestli se jen jedinému koni na tomhle ranči něco stane, postarám se, aby jste si v téhle zemi nemohl dovolit řídit ani taxi.“ Gregory se jen taktak udržel, aby nedal šoférovi jednu do zubů.

Joana stála stále u Thunderovy ohrady a sledovala, jak se bude vyvíjet situace. Z kapsy bezmyšlenkovitě vytáhla z kapsy jablko a zakousla se do něj. Vůbec se nevšimla, že se k ní hřebec přiblížil a chňapl po jablku. Joana div nevyjekla, ale místo toho se otočila a natáhla k Thunderovi ruku. Hřebec couvl, ale po chvilce postoupil o krok a nechal se pohladit. Sice jen na malou chvilku, ale byl to pokrok.

„My si budeme moc dobře rozumět, krasavče,“ prohodila a vydala se k majitelům černého hřebce.
Jak se blížila ke skupince před limuzínou, uvědomila si, že už manžele Crowenovi někde viděla. Nemohla si ale vzpomenout kde. Jakmile došla až k nim, Gregory ji představil jako hlavní ošetřovatelku všech jeho koní a vysvětlil, že se uvolila pracovat s Thunderem.

„Velmi mě těší, slečno McArthurová. Nevím, jestli si na mě pamatujete, setkali jsme se na výročním plese McArthur Inc.,“ usmála se žena, jejíž obličej jí právě prozradil, že je to ona žena, která ji na plese jejích rodičů pomluvila. Joana to nechtěla nechat jen tak, ale uvědomila si, že bude třeba hrát hru úslužného snoba.

„Ale jistě, paní Crowenová. Je mi ctí, že Vás opět potkávám. Máte pravdu, nejprve jsem Vás nemohla poznat.“ Joana se ukázkově usmála. „Nezměnila jste barvu účesu? Ohromě Vám to sluší.“

Žena se zapýřila jako pávice. „Máte pravdu, zvolila jsem
světlejší odstín, oříšková je teď v módě.“ Nasadila ohromující úsměv, ze kterého se Joaně udělalo nevolno. Znala ho. Její matka ho užívala vždy, když chtěla budit zdání, že jí přítomnost opovrhované osoby vůbec nevadí.

„Jak už jsem říkal, doktorka McArthurová, se nabídla, že zkusí pracovat s Thunderem.“ Zopakoval Gregory, aby se vrátili k tématu.

„Nemyslím si, že je to nutné,“ ozval se pak Crowen.

„Brigitte už se ten kůň nelíbí. Vybrala si jiného.“ Vysvětlil a dodal: „Myslíte si, že byste našel pro něj kupce, pane Freemane?“ Joaně se v duchu zasmála. *Tak malé rozmazlené Brigittce se už nelíbí. Ta u ničeho nevydrží.* Měla strach aby nevyprskla smíchy.

„Jistě, pane Crowene. Jak si přejete.“ souhlasil Gregory. „Jakou cenu byste považoval za adekvátní?“

„Myslím, že pět tisíc dolarů by mohlo stačit,“ zamyslel se. Chtěl se toho koně zbavit.

„Já to beru,“ řekla Joana a pohlédla na postaršího manažera.

„Dobrá, to bylo rychlé,“ usmál se pan Crowen. „‘Slečno McArthurová, je Váš.“ V duchu si mnul ruce, jak se ho rychle zbavil.

„Pane Freemane, vyřídíte papíry tady se slečnou? Veškerou dokumentaci máte a věřím, že kupní smlouvu můžeme podepsat u mě v kanceláři. „Řekněme, zítra v 10?“ zahleděl se na mladou doktorku.

„Jsme domluveni, pane Crowene.“ Joana se usmála. Hřebce si zamilovala, hned jak ho uviděla.

„Freemane, to je vše, co jsem chtěl. Platby za ustájení odešlu ještě dnes večer. Těšilo mě, slečno McArthurová,“ obrátil se a i s manželkou nasedli do auta.

„Sbohem,“ pronesl Gregory tiše, protože pevně doufal v to, že už ho nikdy nebude muset vidět.
Joana pomalu šla k Thunderově ohradě, aby ho nevyděsila. Kdyby jí bylo vidět do hlavy, všechny by překvapila míra radosti, kterou v té chvíli cítila. Vždy si přála mít koně, ale rodiče byli proti a ona si ho zatím nemohla dovolit. Došla k ohradě a s nataženou dlaní nabídla hřebci jablko. Thunder se chvíli ošíval, ale po chvilce se přece jen přišoural a vzal si jablko. Nechal se i pohladit.

„Jsi můj. Jenom můj, krasavče.“ naklonila se a položila Thunderovi čelo na hvězdu. Jediné místo, kde nebyla srst černá jako uhel.

Gregory se pomalu blížil k Joaně. „To co jste předvedla s Thunderem bylo odvážné. Kdybych nestál tak daleko, asi bych Vás nechal polít vodou, že jste si tak klidně vlezla do ohrady k neklidnému hřebci. Ale teď už je Váš, takže si sním můžete dělat co chcete,“ zasmál se.
Joana se na něj podívala.

„Nedivím se, že byste to udělal. Nikdo by si nepřipustil, že vyléčit tak vystresovaného koně, je tak jednoduché.“ Doktorka se na něj lehce usmála.

„Ještě tu zůstává jedna nevyřešená otázka. Mohu si tu ustájit Thundera? Je to můj první kůň a zatím nemám ještě ani vlastní stáj. Na kliniku by se mi nevešel.“ S nadějí v očích se podívala z Gregoryho na Thundera a zpět na pohledného muže.

„Ale ovšem. Thunder je na zdejší box zvyklý a navíc jsem Ti stejně zavázán za Star a obě hříbata,“ řekl, a z jeho pohledu bylo jasné, že to myslí upřímně.

„Děkuji. Gregory jsi moc hodný.“ Joana ho opět obdařila okouzlujícím, ale hlavně vděčným úsměvem.

„Joano, nechtěla bys zítra zajít na večeři? Musím se Ti nějak odměnit za Star,“ upřel na ni psí pohled.

„Dobře,“ řekla po chvilce rozmyšlení. „A kam byste mě chtěl vzít? Předem Tě upozorňuju, že jestli myslíš na nějakou nóbl restauraci, kam si nesmím vzít džíny a tričko, tak na to rychle zapomeň. Mám z těhle míst fobii,“ dodala na vysvětlenou, ale její oči se smály.

„Myslel jsme, že bych Tě pozval sem. Umím obstojně grilovat steaky,“ usmál se na oplátku Greg.

„Teď už ale musím běžet, Mandy na mě čeká s papírováním,“ rozloučila se Joana a zamířila ke svému autu. „Zaveď prosím za mě Thundera do ohrady.“

„Dobře, vyzvednu Tě zítra v 7,“ pokývl hlavou Gregory.

„Budu připravená, vyzvedni mě u babičky. Teď bydlím u ní,“ zamávala ještě z auta.

Celou cestu ke své klinice se nevědomky doširoka usmívala.