Jar of hearts - kapitola jedenáctá

Anotace: Tak jo, dlouho jsem Vás ochuzovala o tuto povídku a tak Vám přináším jedenáctou kapitolu. Vyšla mě na pět stránek a půlku z toho jsem měla rozepsaný asi už měsíc. :D Každopádně přeji hezké čtení a prosím moc o komentáře! :)

Btw: Spousta z Vás to asi plně nepochopí, jelikož je to celkem složitý děj a mě samotné to dalo zabrat, abych se do toho nezamotala, ale chce to trpělivost do dalších kapitol, kde je plno věcí vysvětleno a vše do sebe zapadá jako puzzle. Takže prosím o vaší trpělivost! :)


Jar of hearts
Kapitola jedenáctá



„Svůj stav nevyjádříš v nadávkách.“ opomene mě Samuel a nahlíží mi do očí, jako kdyby dál něco hledal. Hledá snad nějaké řešení? Odvrátím zrak, protože mě znervózňuje a odstoupím pár kroků od něj. Rozhlédnu se po velké místnosti a nahlédnu na srdce v zavařovačkách. Je to tak i trochu úchylné, z pohledu člověka. Ale co je fakt, lidé si též nechávají urny svých pozůstalých nad krbem či u postele, což přichází ještě v úvahu.
„Neodvracej se ode mě.“ řekne s tichou prosbou Samuel. Řekl to tak intimně, jemně a sladce. Bože, Rox, probuď se! Nepatrně zatřepu hlavou, abych se vrátila do reality.
„Myslím, že Charles nebude můj jediný problém. Pila jsem krev Williama a on říkal, že-“
„Jo já vím.“ skočí mi do řeči a tentokrát je to on, kdo se odvrátí. Otočí se a začne hledat co si v šuplících velkého stolu z dubového dřeva.
„Naruší to tedy moji stravu, že ano? Už mi nebude stačit krev Charlese. Budu potřebovat jeho, Williama.“ řeknu rozhořčeně a znechuceně.
„Vím, co ti pomůže.“ houkne Samuel a stále hledá. Náhle se zvedne a natáhne se k polici, která je přišroubovaná ke zdi nad stolem. Zjedné truhličky vytáhne malinkou krabičku, z rudého dřeva. Pak udělá pár rychlých kroků a je zase u mě. Prohlédnu si tu krabičku a zaujmou mě ornamenty vyryté v ní. Zvlátšní. Nejistě se na mě pohlédne a pak krabičku otevře. V ní se nachází náhrdelník. Je ve tvaru krucifixu, akorát tento krucifix vypadá dosti nebezpečně a cítím, jak z něj vyzařuje nejistá a temná síla. U předmětů se mi ještě nestalo, že bych z nich něco cítila. Samuel uchopí do ruky ten náhrdelník a krabičku odloží stranou. Vloží si ho do dlaní a zavře oči. Začne něco mumlat a opět bych odhadla latinu. Zaklíná ho? Je to mág?
Po chvilce přestane a když otevře oči, ztěžka, ale s úlevou si oddychne.
„Co jsi to udělal?“ zeptám se ho zvědavostí.
„Tohle je Abdnomen,“ zmíní se a pověsí mi ho kolem krku. Zmíněný Abdnomen mi zapadne až do výstřihu, jak je dlouhý.
„Vypadá jako krucifix, ale tomu tak není. Je to amulet, už v dávných dobách užívaný proti temné síle upírů.“ dodá a podívá se opět na mě, tentokrát s rozhodnutým a jistým výrazem.
„A to mi má pomoct?“ utrousím nechápavě a uchopím Abdnomen do dlaně. Prohlídnu si ho a všimnu si, jak je v něm vyrytý netopýr, který má zřejmě symbolizovat upíra.
„Mělo by tě to udržet dál od Williama a jeho krve.“ vysvětlí jednoduše.
„Takže díky tomuto náhrdelníku nebudu mít hlad?“ vysvětlím si po svém.
„Tak nějak.“ pokrčí rameny Samuel.
„A jak víš, že mi pomůže?“ opřu se do něj vážně.
„Vím to.“ odpoví ihned.
„Jak si můžeš být tak jistý?“
„Prostě to vím, nezapomeň, kdo jsem.“ opáčí Samuel a přejde ke stolu, kde přes židli má hozený dlouhý černý balónový kabát. Zvedne ho a oblékne se do něj. No jasně, je médium, ale přesto. Nelíbí se mi to, nezdá se mi to a nevím komu se dá věřit a komu ne. Pořádně mi ani nevysvětlil co to vlastně ten Abdnomen je.
„Budeš mi muset ještě spousta věcí vysvětlit.“ houknu spíše s prosbou.
„Někdy později, teď se musíme soustředit na to, čím ses stala. Pojedu s vámi do úlu.“ oznámí a narovná si límec kabátu.
„Do úlu? Empire State Building, říkáte úl?“ otáži se udiveně.
„Jo.“ hlesne a přejde ke dveřím. Rozejdu se k nim též, protože je mi jasné, že jsme na odchodu z výstavy prohnilých upířích srdcí.

„Proč vůbec žiješ tady a ne, jako všichni ostatní „důležití“ v úlu?“ položím Samuelovi další otázku, když vyjdeme schody do haly.
„A proč mi tykáš, když jsme se na něčem takovém ani nedomluvili?“ sykne z ničehonic pobouřeně a otráveně. Najednou je jako vyměněný. Není příjemný, milý, hodný a jeho vizáž též už nepůsobí tak krásně. Mračí se, naskakují mu vrásky kolem očí a je vidět, že je celý ztuhlý.
„Mmm no já nevím, přišlo mi to vhodné, jelikož když se mi můžeš vrtat v hlavě a dívat se na vše co jsem prožila, můžeme si rovnou tykat. Jsem slušně vychovaná, ale tohle mi přijde normální. Tak starý nejsi, abych ti měla říkat pane, vykat ti a za každým slovem říkat slovo děkuji či prosím.“
„Tomu se říká etičnost a vychování Roxanne.“ řekne důležitě a spíše mi teď přijde, jako kdyby mě káral vlastní otec. Raději to dál už nekomentuji a zahodím kam si tu krásnou představu o Samuelovi.


„To to trvalo.“ sykne Charles, ihned, jak mě uvidí a netrpělivě si přešlápne. Je celý podrážděný, zbrklý, za to ta doktorka sedí v klidu naproti v křesle a její duše je klidná.
„Zase tak dlouho jsem tam nebyla.“ rýpnu si do něj s jízlivostí v hlase. Samuel mě svou změnou nálady nakazil. Kruci! Jsem strašně ovlivnitelná.


Všichni vyjdeme zase ven a přejdeme k autu, kterým jsme přijeli. Když se mám nasoukat do auta já, jako poslední, zastavím se v nastupování a zarazím se při pohledu na ženu, která si kráčí po chodníku naproti mně a veze kočárek před sebou. Vedle ní jde malý klučina a v ruce má tři balónky. Radostně výská a poskakuje a tak tak ho jeho matka drží za ruku.
„Maxi, nech toho, pojede auto a porazí tě, to bys přece nechtěl ne?“ vystraší ho matka a on se ihned uklidní. Když už jsou blízko mě, matka si všimne mého pohledu a trochu zpomalí. Obejde mě obloukem a malého klučinu si přitáhne blíže k tělu. Ten na mě vyjeveně zírá a jeho strach v očích je nepřekonatelný.
„Roxanne!“ napomene mě Samuel a trhne mě za ruku, abych se probudila.
„Co to děláš?“ sykne do toho podrážděně Charles a všichni se na mě nechápavě dívají. Jen doktorka je stále v klidu a nestojím ji ani za pohled. Má to v malíku, dáma.
Vyprostím se ze Samuelova sevření a usadím se do auta. Nechápu to, fakt ne. Přesně takhle by mohla být šťastná má nejlepší kamarádka, která je ale zavřená ve Philladelphii, každý den se bojí o svého muže a malou dcerku, drtí se společně v mini bytě, ale tady v upírském světě....haaach, nemá cenu nad tím neustále přemýšlet, lepší to pro lidi nebude. Už nikdy!


Když dorazíme zpět do „Úlu“, Samuel se od nás odpojí, hádám, že kráčí za Williamem, říct mu, co zjistil. Řekne mu všechno, i o tom incidentu o mě a Charlesovi, o tom poutu, které jsme nechtěně mezi sebou vytvořili.
„Potřebuji váš vzorek krve, Roxanne, takže za chvíli přijdu k vám do pokoje, tak buďte tam.“ upozorní mě doktorka a opět, bez pohledu. Musím si zvykat na chladnost upírů – nejen tělem, ale i na srdci.


„Můžu s tebou mluvit?“ oboří se na mě Charles ve výtahu, když stoupáme do patra našich pokojů.
„Jo.“ kývnu a čekám co z něj vyjde.
„Ale v soukromí.“ sykne Charles a společně se podíváme na poslíčka před námi. Ten se jen ušklebí, ale snad chápe. Ne všechno je pro jeho uši a pak následně pro Williamovi.
„Jasně.“ odpovím a jakmile se výtah otevře , urychleně z něj vykročím, ať už jsem aspoň ve svém nudném pokoji.
Zavřeme se u mě a Charles začne po místnostech rozmisťovat jakési chomáče čeho si.
„Co to je? Kočičí chlupy?“ nechápu a nemám na to odvahu šáhnout.
„Ne, to je Calcus Metonimus Vatanus. Je to vzácná rostlina, která teď už neroste. Když to rozmístíš do pokoje, do pravidelných úhlů, nikdo neuslyší co si právě vykládáš v okolí na dvacet metrů. Dříve se to používalo proti upírské špoináži.“ vysvětlí Charles konečně něco srozumitelného, co jsem pochopila a položí poslední „květinu“ před dveře koupelny.
„Takže hádám, že mi chceš říct něco důležitého.“ usoudím a posadím se na židli vedle postele.
„Jo, jenže nevím kde začít.“ ošije se Charles a nejistě se posadí na postel.
„Jsme propojeni, to mi hodláš říct?“ pomůžu mu se vymáčknout.
„Jak to víš?!“ sjede mě, ale tiše, jako kdyby ho měl někdo uslyšet.
„Vím to, řekl mi to Samuel...jelikož mi viděl do mozku.“ opáčím a tak trochu naznačím, co asi tak všechno viděl.
„Kruci!“ začne se čertit a nervózně vstane a začne přešlapovat po pokoji.
„Co je?“ nechápu.
„To neměl nikdo vědět.“ odpoví s větším klidem než předtím a dlaní si promne dost unavený obličej.
„Proč?“ nechápu.
„Protože, ať už je to dobře či špatně, že tu jsme, budeme snadný cíl. Jsme propojeni chápeš, tělem i duší, možná to ještě necítíš, protože jako upír nejsi zcela vyvynutá, ale já, to cítím až do morku svých starých kostí. Dusí mě to, tíží a nedokážu s tím neustále bojovat.“ vysvětlí zatíženě a zpětně se posadí na postel.
„Tak s tím nebojuj.“ řeknu vážně a pobaví mě jeho pohled, jako jestli to myslím vážně, nebo si z něj dělám šoufky.
„Hele, taky se mi to nelíbí, to co se stalo a to co se děje, ale pochop...všechno se děje z určitého důvodu a ač se nám to ani jednomu nelíbí, musíme stát při sobě. Protože, hádám, jestli zabijou mě, zabijou i tebe....jenže to mě přivádí na další otázku, chtějí zabít mě, nebo tebe?“
„Nevím co mají tam nahoře v plánu, ale určitě to nebude nic dobrého. Odešel jsem odtud před mnoha lety a podle zákona, toho upírského, jsem se sem neměl už nikdy vrátit, jinak mě zabijí. Celá tahle situace je nějaká divná. A co se teprve stane, až zjistí, jakou máš DNA, třeba jsi něčím výjimečná.“ začne vyšilovat Charles. Přivádí mě akorát na ty nejhorší a pesimistické myšlenky.
„Když zjistí co se tedy se mnou stalo, myslíš, že mě pustí? Jako zpátky domů?“ zeptám se nejistě, tato otázka mě trápí s mnoha dalšími.
„To nevím. Fakt...nevím nic a štve mě to, protože nevím co ten capart William má v plánu, ani jsem nepočítal, že bude tady tomu vládnout. Jako posledního u vlády si pamatuji jeho otce a hádám, že ten už je mrtví.“
„Myslíš, jako otcovražda?“ udivím se.
„Je to možné, ten fracek byl schopný udělat snad vše pro to, aby to tady měl všechno pod nohami.“ odběhne od tématu Charles a pak se odmlčí. Jak se odmlčí ucítím cizí energii, blížící se k našim dveřím.
„Někdo přichází.“ utrousím z ničehonic a Charles vyskočí na nohy a okamžitě začne sbírat chomáčky té latinské srajdy a schová ji pod madraci postele.
„Jak to, že já necítím žádnou energii?“ uvědomí si Charles náhle. Avšak mu nestačím odpovědět, jelikož se ozve klepání na naše dveře. Přejdu k nim a nakouknu přes mezeru dveří a futer. Je to ta doktorka a v ruce drží tác a na něm doktorské potřeby, jako injekční stříkačky, zkumavky a podobně.
„Pojďte dál.“ vyhrknu první co mě napadne a otevřu dveře dokořán. Charles se zamračí ihned při první příležitosti co uvidí doktorku mezi futry.
„Chci vyšetřit slečnu Roxanne, takže jestli dovolíte, ráda bych, aby jste odešel.“ zmíní se s prosbou doktorka a položí výbavičku, se kterou přišla, na noční stolek.
„Jistě.“ sykne Charles a věnuje mi jeden vážný pohled s mírným pokývnutím, asi něco, jako Dávej si pozor Roxanne.
Teprve až se za Charlesem zavřou dveře, doktorka začne s procesem vyšetření.
„Položte se na postel.“ rozkáže mi klidným hlasem a tak tedy udělám co žádá. Položím se do příjemných podušek a pozoruji co dělá.
Začne si připravovat jehly a zkumavky.
„Za jak dlouho dokáže zjistit sttrukturu mé DNA?“ zeptám se zvědavě.
„S postupem našich technologií do dvou dnů.“ odpoví doktorka a vyndá mi ruku z pod bundy.
„Páni, dříve to trvalo několik měsíců a teď dva dny, tomu říkám opravdu postup technologie.“ začnu konverzaci z lehka. Musím se něco málo dozvědět, co mají se mnou v plánu.
„Odeberu si natřikrát vzorek vaší krve.“ upozorní mě a píchne silně jehlu do mé kůže u ruky. Ucítím ten tlak a následné proříznutí mé kůže a trochu se mi z toho udělá nevolno. Nevadí mi krev, vadí mi injekční stříkačky! Doktorka si opravdu odebere do tří zkumavek mou krev a pak jehlu vytáhne. Ranka od jehly se ihned zacelý.
„Co máte se mnou v plánu?“ zeptám se přímo, nebudu chodit kolem horké kaše.
„Já s vámi v plánu nic nemám.“ odpoví chytře.
„Víte, jak to myslím.“ ucedím a vážně se na ní podívám a pro tentokrát mi ona vážný a louhý pohled vrátí. Chvíle ticha.
„To co s vámi bude, se rozhodne až potom, co se zjistí ve vaší krvi.“ odpoví nepřímo na mou otázku a začne zadělávat zkumavky.
„Když bude super ultra nejlepší?“ nadhodím další otázku.
„Budeme vás zkoumat dál, vaše schopnosti, vlastnosti, charakter, vaše stárnutí či rozmnožování.“
„Aha, takže tu zkysnu do skonání věků, okey, a když bude obyčejná?“
„Nevím, nemyslím si však, že by vaše krev byla obyčejná, jelikož se vám stalo to co se stalo. To, že jste se proměnila v upíra, to už nám napovídá, že je pokud něco s vaší krví, nebo s vaším rodokmenem a nebo vám byla podána jakási látka, která může existovat.“ odpoví mi a už je připravená odejít.
„A co když to nebylo ani jedno z toho?“ zapřemýšlím nahlas, zrovna mě tato otázka napadla.
„Jak to myslíte?“ nechápe doktorka a zvedne tác se všemi věcmi.
„Co když mě někdo proklel? Mágů, Harry Potterů a Marlinů je tu všude kolem, jak much. Co když toho někdo využil a proklel toho vampíra, aby proměňoval lidi jen v upíry, aby se to pak vše obrátilo proti vám.“
„Blbost. K lidem nikdo takový nepatří, navíc, kdo by chtěl, aby přibývali potomci prvorozených, krom upírů.“
„Čarodějové, kteří chtějí svojí vlastní vládu a ne nadvládu upírů.“ vnuknu ji zajímavou myšlenku do hlavy a myslím, že se mi to povedlo. Ani nevím, jak mě to napadlo, jak se mi taková myšlenka vůbec vmetla do hlavy.
„A proč by tomu rozmnožování upírů mělo pomoct?“ nechápe doktorka.
„To musíme zjistit.“ řeknu vážně a ucítím v hlavě mírný závan cizí energie. Je mi to jasné, kdo mi právě vložil tuto myšlenku do hlavy, Samuel. Doktorka se na mě chvíli zamyšleně dívá a pak si pobere saky paky a odejde. Ihned, jak neucítím její energii, vyletím z pokoje a namířím si to za Samuelem, kterého cítím blízko. Jeho energie je zvláštní. Dojdu na konec chodby a zastavím se u posledních dveří. Ani nezaklepu, jen vrazím dovnitř. Uvidím Samuela sklánět se nad zohaveným tělem vampíra. Toho vampíra, který mě pokousal. V tu chvíli se mi udělá blivno, nejen kvůli tomu, že ucítím pach a zhnilost jeho těla, ale také, že po celém pokoji je roznesena velká temná energie. Ta síla mnou projde, jako nůž máslem a já klesnu na kolena, ale furt se přidržuji kliky ode dveří.

Po chvíli Samuel něco řekne latinsky a v jeho dlaní se objeví jaká si existence duchovní s našedlou barvou a on ji pošle směrem k otevřenému oknu. Ihned, jak ta duše opustí pokoj, tíha na mém těle zmizí a já se ztěžka nadechnu.
„Co to kurva bylo?!“ zasýpu rozčíleně.
„Mám novou stopu.“ řekne vážně Samuel a pomůže mi vstát.
„Jak to, že je ten upír celý, když jsem ho zabila, rozsypal se na kousky, viděla jsem to na vlastní oči.“ ucedím nechápavě a prohlížím si jeho mrtvé tělo.
„Protože to nebyl vampír, ale upír.“ odpoví mi na otázku Samuel. Ok, další ohromující novinka!
„Jak je to možné, vždyť byl úplně psychopaticky vedle, choval se přesně, jako vampír!“
„Byl prokletý, jak jsem ti už říkal.“ naznačí mi ty jeho myšlenky, které mi přistrčil do hlavy.
„Jsem teda prokletá já, nebo on?!“ nechápu.
„Prokletí vás postihlo oba. V tvých myšlenkách jsem jeho tvář viděl, vypadala přesně, jako vampírova, ale vampírovi nepatřila, nýbrž jsem tuhle tvář už jednou viděl. William zařídil jeho převoz sem už před dvěmi dny. A víš, jak ho přivezli?“
„Jak?“
„Bez srdce, ale s cizí duší v těle. Dalo mi to zabrat, ale tu duši jsem z jeho těla vyprostil.“
„Ale vždyť jsi říkal, že upír nedokáže žít bez srdce, jak to, že tenhle žil a přitom ujížděl jen na duši?!“ další otázky, toto jde už úplně mimo mě. Nechápu tentokrát už nic!
„Jmenoval se Nicolas Remar, byl to uznávaný doktor a prováděl pokusy a výzkumy na vampírech a i lidech. Vykřkl tenkrát teorii o tom, že duše lidí, vampírů a dokonce upírů se dá zaměnit, tím, že při úplňku obětuješ právě tyto tři existence a provedeš kouzlo z temné magie, která je zakázaná už po mnoho let, a právě, že to bylo a je stále zakázano, byl Remar uvržen do dlouhodobé vazby, aby se o téhle teorii, nikdy nikdo nedozvěděl.“
„Aha a co se s ním stalo?“
„Jednoho dne zmizel, nikdo neví jestli utekl nebo byl unesen, každopádně...stalo se to před půl rokem.“ řekne jakoby nic.
„Teprve!“ vyhrknu překvapeně.
„Ok ok...takže dobře, dejme tomu, že Remara někdo unesl, aby uskutečnil jeho teorii. Tudíž zřejmě ten někdo musí být mág, protože k tomuhle procesu potřebuješ člověka, vampíra, upíra a právě mága, jinak to neuděláš. Ten někdo musel umět zacházet s černou magií.“ začnu si dávat pět a pět dohromady.
„Jo tak to zřejmě bude.“ odsouhlasí zadumaně Samuel.
„No dobře, ale to furt nevysvětluje dvě hlavní otázky...k čemu to je a proč já, tyto dvě otázky se stále příčí!“ rozmáchanu nechápavě rucemi a následně je skřížím na prsou.
„Budeme se muset zeptat někoho, kdo byl při tom, když Remar přišel na tuto teorii.“ napadne Samuela náhle.
„Jo to zní dobře, ale koho?“ zeptám se.
„Castiela.“ vysloví Samuel to jméno a já nestačím polknout, jak se mi zatají dech. Úplně jsem na něj zapomněla!