miluješ mou dceru? 16

Anotace: ......

7) Další překvapení

„Karin!“ vzbudí mě mamka ráno tím, že mi skočí do postele. Čímž mě vyděsí a překvapí zároveň. Od kdy je mamka taková? Vůbec nevím o co tu jde a proto se jen na ni nechápavě podívám. Ještě vůbec nevnímám jen vím, že mamka mi leží v posteli a přihloupě se usmívá.
„Mami, co se děje?“ zeptám se unaveně a otočím se na druhou stranu s tím, že mamka mě chce jen vzbudit.
„Nedostala jsem to“
„Já jsem ti nic neposlala, tak ti nemělo co dojít“ odpovím a přitáhnu si peřinu k sobě, abych se do ní zavrtala a spala dál.
„Karin,“ zatřese se mnou mamka „Asi jsem těhotná!“ tak a v tu chvíli jsem vzhůru na sto procent a dokonale vnímám.
„Cože jsi?!“
„Není to jisté, jen... Jen je to možné“ pokrčí rameny.
„S Petrem?“ zeptám se jako by snad mamka měla dalších deset přítelů.
„S kým jiným?“ podiví se. No uznávám, že otázka jestli s Petrem, když s ním chodí, nebyla moc dobře vhodná.
„No, tak to je síla“ řeknu jen. Moje mamka a těhotná? To je fakt super. Ne, že bych neměla radost, že budu mít nejspíš dalšího sourozence, protože být jedináček je šílené, ale mít sourozence v 19 letech? To je docela i moc i na mě. Vždyť až se narodí, bude mi 20 a třeba ho budou považovat za mé vlastní dítě!
„Ještě se musím objednat k doktorovi, možná tam skočím dnes, tak ti napíšu“ mrkne na mě.
„Budu čekat“ přinutím se k úsměvu.
Mamka celá šťastná mi vyleze z postele a já hned po ní, protože jak zjistím, akorát je čas vstávat. Celou tu dobu mi pořád v hlavně zní ta věta, že je asi těhotná.. Tohle musím říct Gabči, pomyslím si, jenže pak mě napadne, že vlastně nemám jak, když se mi už strašně dlouho neozvala a na moje zprávy neodpovídá. Nevím co se děje, ale docela mě to i zajímá, protože se bojím jestli je v pořádku a zároveň mám i divný pocit, že se něco děje mezi námi.
„Ahoj, jak je po víkendu? Ještě dva týdny a budou tu ty dvě“ přivítá mě Peťa s úsměvem. Páni, tolik elánu bych taky chtěla mít, pomyslím si a zapadnu do lavice, kde si začnu chystat věci.
„Byla jsem u táty,“ odpovím jen „Co ty?“ a zmínku o Gabči a Šárce vynechám, protože mě to bolí čím dál více.
„U táty? Počkej, vždyť jste se neviděli víc jak rok? Ty jsi byla u něj?“ nechápe a já jen přikývnu.
„Jo byla, strávila jsem víkend s taťkou, Zuzkou a malou“
„Páni a v pohodě?“
„Jo, super“ usměji se na ni.
Vždyť tohle všechno bych měla vykládat Gabči, probrat to s ní co se děje doma, co a jak je doma s mamkou, že je možná těhotná, pak s taťkou, že jsem byla u nich a bavila jsem se a navíc, že konečně někdo o nás ví. Můj taťka se Zuzkou a vzali to moc dobře. Oba dva a to je co říct.
Nakonec se o víkendu bavíme celou hodinu angličtiny, kdy Gabča vyzvídá a já ji prostě řeknu všechno od začátku až do konce. Přejdeme i k tomu, že mamka nejspíš čeká miminko se svým přítelem. Tohle všechno bych měla říkat Gabči, která je jak moje nejlepší kamarádka, tak i moje přítelkyně a ne Peti, která byla jen spolužačka. Jenže co? Gabča se mi vůbec neozývá, neodepisuje na sms, ani na e-maili a tak jsem rozhodla to teď nechat na ní. Ať si napíše až bude chtít..
KARINKO, BUDES MIT SOUROZENCE přijde mi kolem půl desáté sms od mamky a já v tu chvíli zůstanu jako zkamenělá. Mamka je tedy opravdu těhotná.
Celý den je nějaký divný. Nic se mi nedaří a vůbec nevím co s tím. Když mě učitelka vyvolá z angličtiny, nedokážu přečíst ani jednu větu pořádně, v počítačích nevnímám vůbec co nám učitel vykládá o nějakém programu a o volné si zajdu sednou do altánku, kde jsme vždycky sedávali s Gabčou a dokonce se tam rozbrečím! Vůbec nevím co se se mnou děje?! V tělocviku jsem jako vyměněná, najednou, abych zahnala všechny svoje divné myšlenky udělám všechno co mi učitel poručí a dokonce se naštvu tak moc, že se i on nestačí divit. V posledních dvou hodinách vlastně jen píšu zápis, co nám učitelka diktuje, a na konci školního dne netuším o čem jsme celou tu hodinu mluvili.
„Karin, jsem doma!“ ozve se přes celý byt mamky hlas, pozdě k večeru. Jistě a já jako každý večer sedím na počítači a čekám, jestli se tu Gabča objeví na chvilku nebo ne, abychom si mohli říct nějaké novinky. Ovšem, čekám zbytečně.
„Ahoj mami, tak povídej“ vyzvu ji a sednu na židli v kuchyni.
„Jsem ve druhém měsíci, ale Petr to ještě neví“ zaculí se na mě, jak nějaká puberťačka, která se právě chystá svému příteli oznámit, že je těhotná.
„A kdy mu to hodláš říct?“ zajímám se dál.
„Až se vrátí z ciziny, odjel včera na služební cestu a vrátí se zítra, takže asi při večeři“ a posadí se ke mně s čajem.
„Mami, moc gratuluju“ přinutím se k úsměvu a mamka mě jen pohladí přes stůl.
„Já vím, že je to divné a s tímhle nikdo nepočítal, ale já to malé chci, i kdyby Petr ne, nechám si ho“ oznámí mi.
„Mami, jsem moc ráda s tebou,“ řeknu a teď to myslím vážně „A zvládneme to všechno spolu a Petr se bude radovat stejně jako ty“
„Mám tě ráda, Karinko“
„Mami, vždyť já tebe taky“ usměji se na ni.
Nakonec večer strávíme tím, že vymýšlíme jak to udělat všechno v bytě, abychom se sem vlezli, mamka plánuje co všechno se musí koupit, na jaké kurzy se musí s Petrem přihlásit, aby si připoměla, jak se správně starat o dítě a když spolu lehneme do mé velké postele, pustíme film a na mamky přání si uděláme popcorn, rozděláme kolu, protože mamka teď nemůže už pít, připadám si jako bych tu právě ležela s Gabčou nebo jinou kamarádkou, bavili jsme se a probírali všechno možné. Mamka je opravdu spíš jako moje kamarádka než rodič, který mi má jít příkladem.

V úterý ráno se s mamkou doma vůbec nesetkám. Ráno jsem jen našla na stole vzkaz, že jela dříve, protože se ještě před tím chtěla setkat s Petrem a všechno mu říct, takže ráno strávím sama v celém bytě. Někdy mi opravdu chybí ten hluk v bytě po ránu, když se tu stavila Gabča, pokecali jsme ještě před školou, ale hlavně jsme byli spolu. Už aby tu opravdu byla, chybí mi moc a já se opravdu těším, až tu bude. Až opět budeme spolu, budeme se smát, povídat, probírat všechny možný novinky, ale hlavně, až ji budu mít u sebe. Tu moji jedinou.
„Tak co mamka? Povídej“ spustí Peťa, jen co vejdu do třídy a ani nestačím říct ahoj.
„Je ve druhém měsíci“ pokrčím rameny.
„Tak to je gól,“ zhodnotí situaci Peťa a nechá mě si vybalit věci na první dvě hodiny opět angličtiny, kdy píšeme písemku.
„Ani ne. Mamka se zdá šťastná, já jsem taky tak nějak a Petr? Ten se to dozví dneska a jsem docela zvědavá na jeho reakci“ pokrčím rameny.
„Určitě bude taky rád“ povzbudí mě.
Tohle by spíš měla říkat mamce a ne mě, pomyslím si, ale jen přikývnu. No uvidí se co bude dál s Petrem a tím malým. Stejně si myslím, že si všichni budou myslet, že to malé je moje a ne mamky a to by mě už nejspíš kleplo úplně. Ale bylo by to komiské, kdyby všichni považovali mého sourozence za mé dítě. To bude opravdu zajímavé za pár měsíců.
„Dobrý den třído,“ pozdraví nás naše učitelka a jen co se usadíme, nám rozdá dvě A4, která obsahuje milión anglických vět, slovíček a frází, které jsme se měli doma naučit. Jelikož já jsem na to zapomněla a angličtina mi jde stejně dobře jako třeba tělocvik, jsem doslova nahraná.
Zaberu se do prvního cvičení, kde vůbec netuším co mám dělat, ale vyruší mě můj mobil, který mi v kapse začne vibrovat. Pod lavicí se na něj podívám a volajícím je mamka. Ta ovšem ví, že mám hodinu a nevolala by mi jen tak, muselo se něco stát.
„Paní učitelko?“ přihlásím se rychle.
„Co se děje? Nerozumíš něčemu?“ hádá hned, což je u mě obvyklé, že něčemu vždycky nerozumím a tak se hlásím u každé písemky.
„Ne, ale mohla bych si skočit na záchod?“
„Nevydržíš to?“ zajímá se a já jen zakroutím hlavou. Nakonec svolí a já rychlostí blesku vyběhnu na chodbu, kde ihned zvednu mamce hovor.
„Mami, co se děje?“ vyděsím se.
„Karinko,“ rozbrečí se mi mamka do telefonu.
„Mami, jsi v pořádku?!“
„Ne!“ rozbrečí se ještě víc.
„Kde jsi?!“
„Před školou“
„Hned jsem u tebe“ řeknu jen a hovor ukončím. Do třídy se vrátím a hned se vydám k učitelce, která se na mě vyděšeně dívá.
„Paní učitelko, mě volala teď mamka, ji není dobře, musím ji odvést domů, nemohla bych si napsat písemku příště?“ zajímám se.
„Co je vaší matce? Nemůže přijít sem?“
„Moje mamka včera zjistila, že je těhotná. Dneska ráno to měla říct svému příteli a asi to nedopadlo dobře“ ztiším hlas.
„Utíkej“ řekne jen. Jen ji poděkuju s úsměvem, v momentě jsem sbalená a vybíhám ven ze školy. Mamka sedí na schodku před školou, v ruce jen kapesníčky a brečí.
„Mami, co se stalo?!“ přikleknu si k ní. Pokud mi teď řekne, že se na ni Petr vykašlal, tak ho snad půjdu do firmy probudit a rozhodně to nebude příjemné!
„Měl nehodu!“ řekne jen padne mi do náruče.
„Petr!? Jak je na tom?! Co se stalo?!“ zeptám se hned. Mamka se jen na mě podívá, zakroutí hlavou a já pochopím to nejhorší.
„Maminko, je mi to líto“ řeknu a pořádně ji k sobě přitisknu a cítím, že i mě tečou po tváři slzy.
„Karinko, já nevím co mám dělat“ zašeptá.
„Pojedeme domů, pojď“ vyzvu ji a pomůžu ji na nohy. Vezmu si od ní klíčky od auta a mamku opatrně do něj dostanu. Není schopná ničeho a já se ji nedivím. Připoutám ji a oběhnu auto, kde si sednu na místo řidiče a po chvilce se rozjedeme domů. Mamka mi celou cestu vykládá o tom, že vůbec neví co má dělat, že to sama nezvládne, přemýšlí i nad potratem a jen co vysloví tohle slovo, musím zajet ke kraji, abych ji probrala.
„Mami, Petr kdyby tohle věděl, by nikdy nechtěl, aby jsi šla na potrat jasné?! Ty si to maličké necháš, budeme na něj dvě, zvládneme to! Petr by to takhle chtěl, takže žádný potrat, ale pěkně se ti narodí miminko a my to spolu zvládneme ano?“
„Karinko“ vzlykne jen a natáhne se ke mně, aby mě objala. Nechám ji ať se mi vybrečí na rameni a po chvilce, když se uklidí, se rozjedeme domů.
„A jsme tu. Budeme tu celý den spolu, ano?“ mamka jen přikývne. Hodí kabelku na zem a jako tělo bez duše se vydá do ložnice, kde se zavře a jen slyším jak brečí. Vůbec nevím co mám teď dělat, nikdy jsem se s tímhle nesetkala ani u svých kamarádek, takže vůbec netuším co si teď počít. Vytáhnu mobil a projedu celý svůj seznam, komu bych mohla zavolat a napadne mě jen jedna osoba. Babička.
„Karinko, co se děje?“ zajímá se jen co mi to zvedne.
„Babi, potřebujeme tě, můžeš dojet? Je to důležité, jde o mamku“ řeknu jen.
„Hned jsem tam“ a s tímhle mi hovor ukončí. U babičky znamená hned, opravdu hned, protože ani ne za čtvrt hodiny mě prozvoní, že je tu.
„Co se děje?“ zeptá se babička s obavou.
„Mamka je těhotná, zjistila to včera, dneska to chtěla říct Petrovi, ale ten měl nehodu a nepřežil ji“ řeknu rychle babičce vše.
„Panebože, kde je?“
„V ložnici, brečí“ nasměruju babičku a ta se tam beze slov vydá.
„Leničko“ slyším jen babičku a mamku, jak se rozbrečí ještě víc. Opatrně taky vstoupím do ložnice a vidím jen mamku, jak brečí babičce v náručí a ona s ní. Mamka si mě všimne, natáhne ke mně ruku a já ji skočím do postele a nakonec se tam objímáme všechny tři a brečíme spolu.

„Jak ji je?“ zeptám se babičky k večeru, když od ní vyleze po celém dni.
„Už se trochu uklidnila, teď spí“ řekne jen a posadí se naproti mně ke stolu.
„Babi, já nevím vůbec co mám dělat“ povzdychnu si jen.
„Zůstanu tu s vámi. Zajedu si pro pár věcí a budu tu dokud se mamka trochu nespraví. Zatím spí, kdyby se probudila, něco ji dej na jídlo, uvař čaj a kdyby brečela, jen ji objímej“ dá mi pár rad babička a s tímhle se se mnou na chvilku rozloučí.
Najednou se ocitnu sama a jsem úplně zničená, takže se pod tíhou toho všeho rozbrečím. Bože Gaby, jak já tě teď potřebuju, pomyslím si a vytáhnu mobil, abych ji napsala.
POTREBUJU TE, zní jen sms, kterou ji pošlu do Anglie. Druhou pošlu Hanči, její sestře, o které vím, že by měla být teď doma, tak snad se mi alespoň jedna ozve, protože jak mamkavtak ani já teď nechceme být sami. Opřu si hlavu o stůl a jen brečím. Když mi začne hrát mobil je to pro mě vysvobození, že alespoň někdo mi snad teď pomůže. Že by Gabča volala? napadne mě, ale když se podívám na display, jsem docela i zklamá. Hanka.
„Ahoj“ řeknu nešťastně.
„Co se děje?!“
„Hani, mamky přítel dneska umřel.. Já...“ nejsem schopná ani dokončit větu, hlas se mi úplně na konci zlomí a jen začnu brečet ještě víc.
„Hned jsem u tebe“ řekne jen a já nestačím říct ani díky, protože mi hovor hned ukončí. Babička se vrátí opravdu za chvilku, ani nestačím trochu doma pouklidit a už je zpátky s tím, že venku na mě někdo čeká. Hanča, pomyslím si.
„Babi, zvládneš to?“ zajímám se.
„Utíkej“ popožene mě a já na nic víc nečekám. Popadnu bundu, balíček kapesníčků, které se mi určitě budou dneska večer hodit, jenže u dveří se vrátím zpátky do pokoje, kde popadnu krabičku cigaret, stejně jako Gabča Hanča kouří a s tímhle vyběhnu ven před panelák, kde na mě už čeká.
„Co se děje?!“ vybalí na mě jen co mě uvidí.
„Můžeme si jít někam sednou? Potřebuju to“ zašeptám jen a napadne mě, že musím vypadat hrozně. Rozmazané oči, rozcuchaná a určitě ještě víc věcí se na mě najdou, jenže teď je mi to vše jedno.
Vydáme se do parku, který je blízko našeho paneláku a teprve když se posadíme, rozbrečím se a začnu všechno Hanči vykládat.
„Mamka si našla přítele. Petr a byl fakt skvělej. Seznámila mě s ním a já si ho zamilovala a mamka taky. Vypadala tak šťastně, když byla s ním, pořád se jen smála a já jsem byla ráda, že konečně je šťastná i ona, protože si to strašně moc zasloužila. Pak mi oznámila, že je těhotná. Sice jsem moc nadšená nebyla, ale prostě měla jsem radost s ní a teď?“ vzlyknu „Petr měl nehodu, umřel, mamka je na zhroucení, teď je u nás babička, do toho se mi neozývá Gabča, kterou bych potřebovala teď nejvíc, vůbec nic o ní nevím a už z toho začínám šílet ze všeho!“
„Karin, Gabča se ti ozve a pokud ne, tak je fakt pitomá, když ti tohle dělá, mamka se určitě nezrhoutí, je jen v šoku, ale to by byl každý a vy tři to všechno zvládnete, uvidíš“ uklidňuje mě.
„Hani, ale já už tomu sama nevěřím. Mamce to říkám jen proto, aby byla v pořádku, jenže na mě tyhle věty už nepůsobí“ zakroutím hlavou.
„Co mám udělat Karin?“ zeptá se bezmocně.
„Jen tu se mnou seď a nech mě vybrečet“ poprosím ji. Jen přikývne, obejme mě kolem ramen a přitiskne k sobě. Brečím ji tam moc dlouho a docela se i divím tomu, že mě ještě neposlala domů, protože je docela pozdě, alespoň podle té zimy to soudím.
„Víš co?“ řekne nakonec.
„Co?“ zašeptám.
„Zítra jdu zkoušet svatební šaty, půjdeš se mnou. Gabča tu není, tak půjdeš se mnou ty a hotovo. Nechci nic slyšet“ řekne hned, když už otvírám pusu k prostestu.
„Nemůžu nechat mamku samotnou“ řeknu přece jen.
„Tak ji vezmeš sebou“ pokrčí rameny.
„To asi nebude dobrý nápad, když přišla o Petra. Možná by se vzali, tak to asi nebude ten nejlepší nápad“
„Bude tě stejně potřebovat, tak buď doma s ní. Gabči napíšu, ať se ti ihned ozve, nebo ji tě přeberu a vsadím se o co chceš, že se ozve hned zítra. S mamkou to zvládnete, teď utíkej domů, je docela pozdě a měla by jsi být s ní. Bude potřebovat veškerou podporu co se jen najde a kdyby se něco dělo, tak klidně napiš. Milan to zvládne beze mě pár hodin a navíc, přítelkyni mé ségry se musí pomáhat“ mrkne na mě.
„Děkuji Hani“ řeknu jen. Usměje se na mě, mávne rukou a začne mě zahánět domů. Tam najdu babičku, jak spí u mě v posteli a mamku, jak jen zírá do stropu. Vezmu si Hanči radu k srdci, lehnu si k ní a jen vedle ní tiše ležím. Nevím vůbec co teď mám dělat, jsem tu jen pro ní a myslím, že tohle právě potřebuje nejvíc.
Celý týden je ve znamení pláče, smutku a zoufalství. Zůstala jsem s mamkou a s babičkou doma, jen jsem skočila do školy v úterý, abych třídní vysvětlila situaci s tím, že všechno doženu, ale že mě teď mamka potřebuje a ona pochopila. Naštěstí máme chápavou třídní a teď jsem za ní moc ráda.
Mamka mě opravdu potřebovala, nechtěla nic jíst, jen ležela brečela a pořád si to vše vyčítala, i když ona na tom žádnou vinu nenesla, tak pořád jen říkala, že za vše může ona. Pár dní jsme to s babičkou snášeli, ale pak? Babička se naštvala, vytáhla ji na nohy a já si opravdu myslela, že ji jednu vrazí, aby se mamka probrala, ale dotáhla ji k zrcadlu, držela ji tam a pořád ji nutila, ať se na sebe dívá, až to nakonec mamka nezvládla, rozbrečela se a uznala, že má babička pravdu. Začala tak, že si dala dlouhou sprchu, oblékla si čisté oblečení a sedla si s námi k večeři, sice nemluvila, ale alespoň do sebe dostala jídlo, což my s babičkou jsme přímo slavili. Pořád jsme ji připomínali, že se musí držet už kvůli tomu malému, co ji potřebuje a taky kvůli nám, protože my bychom to bez ní nezvládli, což je pravda.
Večer jsem napsala dlouhý e-mail Gabči, která se mi neozvala vůbec a popsala ji všechno co se tu zatím stalo, jak s novinkami ze školy, tak s mamkou a hlavně jsem ji tam nezapomněla napsat, jak moc mi chybí a jak se na ni těším. Doufala jsem, že se mi ozve, ale asi jsem se nějak spletla. Vůbec jsem nevěděla co se tu mezi námi děje, tohle mi ještě nikdy neudělala a já tušila, že až se vrátí řekne mi něco, co se mi nebude vůbec libit.