Jako noc a den - 2.kapitola

Anotace: Tak...na popud kuklicky jsem se rozhodla v tomto zamilovano-historickém románu pokračovat...doufám, že to bude alespoň někoho bavit. Prosím o komentáře..jak se vám to líbí, co se nelíbí, co bych měla vylepšit, beru všechnu kritiku...:))

"Sophie!"
"Davide!"
Tmavovlasá dívka se zmítala v sevření dvou můžu, kteří ji surově servali z jejího koně. Statný hřebec se splašil a utekl kamsi do hlubin temného lesa.
"Nechte ji být!" Vykřikl do tmy mladík, který stále seděl na svém koni.
Prudce dýchala. Cítila, jak její srdce splašeně bije a vyskakuje až do krku. Nechápala co se děje a zmateně ve tmě koukala z jednoho útočníka na druhého. Pak vyslala zoufalý pohled k Davidovi.
Bála se, měla takový strach, ti muži byli děsiví, pevně ji svírali, nemohla se skoro hnout.
Co jsou zač, proč to dělají, co s ní bude?
Věděla, že je zle.
Ale co teď?!
David nevěděl co má dělat, díval se Sophii do očí , zahlédl v nich záblesk strachu.
Litoval, že si s sebou nevzal žádnou zbraň. Ani malou dýku.
Muži začali Sophii tlačit do černého kočáru.
Věděl, že teď musí rychle jednat.
Ale beze zbraně?
Miloval ji, udělal by pro ni cokoliv.
Bude se bít klidně holýma rukama, aby jí vyrval z pařátů těch divných mužů v černých pláštích!
Rychle seskočil z koně a vrhl se na jednoho z podivínů.
Druhý ho však ve stejnou chvíli, kdy muže otrhával od Sophie, udeřil do hlavy takovou silou, že ho omráčil a jeho bezvládné tělo kleslo na kamenitou cestu.
Kočí pobídl dva vraníky do cvalu, kočár s hrknutím vystřelil vpřed. Zůstal za ním jen oblak prachu...
David však zůstal v prašnu nehybně ležet a jeho krev se vsakovala do půdy...

-------------------------------

Paprsek slunce jí zašimral na tváři. Prudce se zvedla na loktech. Zamžourala a odhrnula si z čela své neposedné hnědé kadeře. Ztěžka si oddechla a praštila sebou zpátky na záda. Ještě není tolik hodin. Chtěla si užít ještě pár okamžiků pod vyhřátou přikrývkou. Hlavou jí kmitaly různé myšlenky. Pak ale jedna přebila všechny ostatní. Uvědomila si, že dnes má přijet pan Joel Hughes, její bratránek. Nepamatovala si ho. Když ho spatřila naposledy, tak jí byly sotva čtyři roky. Jemu v té době mohlo být asi dvanáct.
Nedokázala ležet dál v posteli při pomyšlení, že dnes Joela konečně uvidí. Odhodila rychle přikrývku a vyklouzla z teplé náruče postele. Prohnula se v kříži jako luk a natáhle ruce vysoko nad hlavu. Byla docela rozlámaná ze včerejší dlouhé vyjížďky. Nezdálo se to, ale po měsíci, kdy na koně ani nesáhla, její svaly odvykly této zátěži. Přesto by ty chvíle v sedle za nic na světě nevyměnila.
Opláchla si obličej, natáhla si saténový župánek a zamířila do vedlejšího pokoje.
"Mell?!" Klepla rychle na dveře a zprudka je rozrazila.
Plavovlasá divka sedící u zrcadla sebou cukla: "Joselin!" Vydechla ztěžka.
"Ty mě vážně děsíš, co tak naléhavého se událo? Hoří snad les?!" Řekla s ironickým nádechem. Bylo jí naprosto jasné, že to nebude tak "horké", Joselin vždy přeháněla. Byla jako uragán. Věděla to, ale stejně ji to pokaždé překvapilo.
"Nás bratranec z Londýna dnes přijede, nezapomnělas?" Vyhrkla Joselin, založila ruce do sebe a pozorovala sestru. Terpve teď jí došlo, že to pro sestru není nejspíš žádná novinka. Měla na sobě nejlepší šaty, modré, dokonale ladící k jejím očím, vlasy si sčesávala do složitého drdolu.
"To přece vím, sestřičko!" Potvrdila Mellisa její domněnku. Zasunula poslední sponku do dokonalého účesu a pohmaten zkontrolovala bezchybnost spletence. "Měla by ses taky ustrojit, Jos, myslím, že náš bratránek dorazí každou chvílí!"
Joselin byla zklamaná z toho, že její sestra nesdílí jeji radost. A už vůbec se jí nelíbilo, že by se měla strojit jako na ples!
"Pff, proč? Vezmu si své denní šaty, vlasy si jen lehce svážu. Nejsme už přece v Londýně!"
"Ale pan Joel přijede z Londýna, bude očekávat určité...určitou...společenskou úroveň!"
"Hmm, mluvíš jako matka! Já o žádnou společenskou úroveň nestojím! Je mi to jedno!" Teď už se opravdu rozzuřila a v rychlosti z pokoje zmizela.
Měla Mellisu ráda, ale její škrobenost jí rozčilovala. Neuměla se uvolnit, žít na plno. Hlavně dělat vše tak, jak to vyžadujue etiketa!
Na truc si oblékla své nejobyčejnější šaty. Jednoduché, zelené s malým šněrováním na bocích. Stejně se v nich cítila nejlépe. Vlasy zapletla do volného copu, který si hodila přes rameno.
Byla spokojena, co na tom, že vedle své sestry bude vypadat jako děvečka. Cítí se v tom sama sebou..a vůbec... Joel je přece z rodiny, nemusí před ním hrát nějaké vznešené divadlo.
Zaslechla otevřeným oknem rachot kol kočáru. Rychle přiskočila k oknu a nenápadně přes záclonku pozorovala poslední typ kočáru, vysoce moderní. Tak. Je zde.
Chtěla ještě počkat, až vystoupí z kočáru, ale ozval se hlas matky. Svolávala je do haly, aby přivítaly vzácnou návštěvu. Joselin se ušklíbla. Proč ne? Nechám se překvapit...