Nebezpečné známosti 2 - Kapitola osmnáctá

Anotace: S rýmou a kašlem, ošklivým počasím a ředitelským volnem, Vám přináším další díl. Jsem zvědavá co na něj řeknete, protože na scénu nastupuje aspoň trochu štěstí...jaké a s kým? :) Přeji hezké čtení a budu ráda za Vaše názory! ;)

Nebezpečné známosti 2
Kapitola osmnáctá – Without objection


„- myslím, že si z toho vezmeš ponaučení, že takové věci...se lidem neříkají.“ zní mi poslední věta toho, na jehož jméno nemůžu ani přijít, v hlavě. Ta věta, ta slova...neustále se mi prodíraj myšlenkami a já v tu chvíli nemůžu pořádně uvažovat, myslet co dál.
„Amber, mluvím s tebou!“ probudí mě z transu Jameson, když strčí jeho rukou do mého ramena. Pohlédnu na něj a on uvidí můj strach v očích.
„Amber, tohle okamžitě odvezeme na policii...máš důkaz, jako hrom, že to udělal ten hajzl!“ ucedí vážně Jameson a ihned hledá konec záznamníku, aby ho mohl vytáhnout ze zástrčky.
„To nejde.“ špitnu tiše, mezi hlubokými nádechy a výdechy, abych se nerozbrečela.
„Proč ne?!“ oboří se naštvaným tónem Jameson a střelí po mě vážným pohledem.
„Začala by se to řešit, celé, od začátku. Chápeš? Ohrozila bych vás tím úplně všechny, a to já nechci.“ dostanu ze sebe dlouhou větu, která mě stála neuvěřitelně moc sil a mé emoce vyšly opět na povrch.
„Ježiši Amber! Tady teď nemůžeš řešit nás, ale tebe. On ti tu jasně vyhrožuje a dosvědčuje se k té vraždě a to mu jen tak nemůže projít!“ zvýší na mě hlas a zuřivě vytrhne kabel ze zástrčky. Polknu dalších pár zoufalých zvlyků a posadím se na pohovku. Hlavu složím do dlaní a cítím velkou potřebu si zabrečet, vyvztekat se a nadávat na nepsravedlivý život lidí.
„Amber, teď nemůžeš brečet...okamžitě si sbal věci a pojedeme ke mně. Tady už zůstat nemůžeš. Viditelně se sem dostanou lehko, takže dělej.“ vyhrkne na mě Jameson, ale já nechci. Nechci se zvedat, ani si balit věci a vůbec ne, jet k němu a bydlet tam. I když by to byla potřeba, mám svou pitomou hrdost. Bože, jak v této situaci mohu myslet na svou hrdost!
„Bez další námitek, prosím.“ prosadí si svou Jameson.
„Fajn.“ ceknu a utřu si slzy do rukávu. Zvednu se a přejdu zpět do ložnice, kde na posteli leží cestovka a v ní naházené už některé věci. Dokončím balení nejnutnějších věcí a jsem připravená to tu nechat pusté. Beze mě, bez života.
„Musím říct ještě sousedkám, že to tu opuštím.“ obořím se.
„Zavoláš jim ode mě, teď už pojď.“ odsekne mi Jameson, chytne za ruku svou teplou dlaní a odtáhne z bytu pryč. Samozřejmě mě donutí provizorně zamknout na dva západy a pak už jsme z baráku pryč.



„Samozřejmě si vezmi svůj starý pokoj. Vše je tam při stejném.“ řekne Jameson urychleně. Vše teď říká strašně rychle, nepolopaticky. Jako by dělal více věcí najednou, přemýšlí zřejmě nad spousty věcmi. Jen souhlasně kývnu a s těžkou cestovkou se odporoučím ke schodišti. On se rychlými kroky vydá do kuchyně a uslyším, jak tam krámuje v poličkách a něco hledá. Mezitím si poradím se šplháním po schodech s těžkou taškou a dotáhnu ji až do „mého“ pokoje. Opravdu, když otevřu dveře, vše vypadá stejně, jako před měsíci, kdy jsem to tu opustila. Rozsvítím všechna světla v pokoji a kecnu na zadek, na měkkou postel. Zaplaví mě další halda myšlenek, ať už těch pesimistických nebo těch špatných. Obojí je hrozné!
„Amber!“ uslyším mé jméno ze zdola. Jameson volá. Tak nějak se zvednu a vyjdu z pokoje. Přejdu k zábradlí, abych viděla dolů, co dělá Jameson.
„Hm?“ utrousím tázavě.
„Pojď sem.“ mávne na mě z kuchyně a zmizí zase za rohem. Sejdu tedy schody a dojdu za ním.
„Koukej...tohle je beretta, klasická zbraň. Támhle v té doze anglického čaje jsou náboje, je jich tam přes padesát. Později ti vysvětlím, jak s ní zacházet. A taky-“ vychrlí na mě informace, které jdou pomalu mimo mě.
„Počkej! Jamesone, tohle nejde!“ preruším ho, když si uvědomím co mi to ukazuje v jeho rukou.
„Amber...aspoň tohle tě minimálně ochrání před nimi, takže ji budeš nosit, kamkoliv se hneš. Budeš ji mít pod polštářem, sebou na wc a třeba klidně i ve sprše!“ nedá se odbýt Jameson a sáhne si do zadní kapsy kalhot a vytáhne mobil.
„Teď si musím ještě zařídit pár věcí, můžeš se jít převléknout na tu večeři.“ navrhne mi Jameson a urychleně vyťuká číslo na dotykovém displeyi a následně přiloží mobil k uchu a odejde z kuchyně. Já se zpátečně podívám na zbraň v mých rukou a mám z té věci strach. Nahání mi dostatečný respekt. Opatrně ji položím zpět na linku a pomalými kroky se rozejdu pryč, směrem do pokoje.



Asi po půl hodinovém „vyřizování“ Jamesona se vypravíme k Rachel a Aaronovi na rodinou Vánoční večeři. Já vezmu své malé dárečky do kabelky a Jameson vezme velkou tašku narvanou zlatavými balícími papíry a krabičkami.
K Rachel dojedeme z menším zpožděním, ale i tak to vůbec nevadilo, jelikož Rachelin krocan se stále pekl v troubě a tak jsme všichni mlčky usedli ke krbu do obýváku se skleničkou punče. Vánoční ponurou atmosférou dominovalo praskání dříví v krbu, hudba vánočních koled a vůně pečeného masa krocana.
Nakonec, když jsme se sešli u stolu, byli jsme jen čtyři. Malá Judy už měla dávno půlnoc a tak jsme se oddávali výborné sváteční večeři, alá krocan s pečenými brambory, dobrým jablečným moštem a desertem jahodovým rosolovitým pudinkem, který mám ze všeho nejraději...ale tento rok, si ho opravdu neužiji.
I když se dárky tradičně rozbalují až ráno, my čtyři jsme si je rozbalili ihned po večeři, jelikož jsme s Jamesonem nemohli zůstat přes noc. Ne, že bychom nemohli, ale nikdo z nás to nenavrhl a ani nechtěl.
Dostala jsem poukázku do obchodního centra se slevou 70% na všechny boty a kabelky od mého milovaného bratra, od Rachel výbornou bonboniéru, kterou obě milujeme a velmi kvalitní kávovar, kterým mě opravdu překvapila. Každý z nás dostal velmi zajímavé dárky, ale blbé bylo, že já neměla dárek pro Jamesona. Popravdě, nepočítala jsem s ním na Vánoce.



„Šťastné a veselé,“ utrousím, když obejmu mého bratra,
„Líbněte za mě malou.“ dodám a přejdu k Rachel, abych ji pevně objala. Celé je to divné, emocionální. Smutné.
„Určitě, vy se držte a dobře vyspěte. Zítra si zavoláme.“ ujistí mě Aaron a podá si přátelsky ruku s Jamesonem. Pak se vydáme ven do neuvěřitelné chumelenice.
Celá cesta proběhne opět v tichosti a nikdo z nás ani nepípne. Doma jsme byli ihned, jelikož nebyl skoro žádný provoz na silnicích. Všichni slaví, jsou se svými blízkými a užívají sváteční pohodu.


„Běž spát, vypadáš na zhroucení.“ oboří se Jameson, když vidí, jak pomalu se vysvlékám z kabátu a přitom se mi zavírají oči.
„Však já půjdu.“ odsouhlasím, ale sama moc dobře vím, že neusnu. Mé tělo spánek potřebuje, ale mě samotné se spát nechce. Nechci mít zase ten obraz před očima, myslet...jen to myšlení bolí a unavuje.
„Jen se vysprchuji.“ dodám a s náladou na bodu mrazu se vydám směr pokoj a následně koupelna.



Několik dalších dní, byly neuvěřitelně hrozné. Nepředstavitelné. Nemohla jsem spát, nemohla jsem jíst a normálně racionálně přemýšlet. Spánkový deficit se na mě podepsal a já byla, jak chodící zombie. I pod přísným dohledem Jamesona, jsem to stále nebyla já. Neměla jsem chuť. Chuť k životu. Opět. Pár krát mě u Jamesona navštívil táta, který mi moc chyběl a tak trochu mi nadzvedl náladu, ale okamžitě, jak byl zase pryč i mé zlepšení nálady bylo pryč. Celé to bylo na prd. Já jsem byla na prd!
„Amber?“ osloví mě Jameson, když zrovna vyvařuji u plotny.
„Jo?“ otáži se.
„Co zamíníš teda dělat s tím záznamníkem?“ zeptá se opět Jameson. Tato otázka padá v „naší“ domácnosti celkem často a vždy padne má stejná odpověď.
„Zatím nic.“ odpovím a vařečkou promíchám sýrovou omáčku.
„Něco s tím dělat musíš. Malowski si běhá na svobodě, ty tu kvasíš zavřená doma a nic neděláš. Nijak se nebráníš.“
„A co bych podle tebe měla dělat?“ zeptám se nezaujatě a ochutnám opatrně horkou omáčku.
„Něco, hlavně něco. Né nic!“
„Ten záznamník si necháme v záloze, kdyby něco.“ odpovím jinak.
„Jak kdyby něco?! Očekáváš další napadení, či zabíjení?!“ vyjede na mou odpověď Jameson nechápavě.
„Já nevím Jamesone, ježiši! Jak to asi sakra mám vědět! Nevím co mám očekávat v nejbližších dnech, nevím co dělat, nevím nic, jasný! Tak mě nech být. Nech mě se vyrovnat se smrtí mého blízkého kamaráda a pak ti řeknu co dál!“ vrátím mu stejným tónem a ještě větším rozhořčením. Něco si zažvatlá pod nosem a pak už bez řečí připraví talíře, jelikož jídlo už je hotové.


Silvestr uběhne a my se přehoupneme přes další rok. Zanecháme v minulosti i mé silvestrovské 26. narozeniny, jelikož je odmítnu slavit. Nechci slavit. Nemám náladu. Takových oslav totiž ještě bude! Na druhého ledna jsme se všichni sešli, abychom uctili památku Wayna na hřbitově, kde jsou pohovaní i jeho prarodiče. Byl to jeden z nejhorších dnů, které jsem kdy zažila.
Dny dál ubíhaly neuvěřitelně rychle, pro mě neuvěřitelně pomalu. Pomalu jsem se dostávala z toho všeho a dokázala se i normálně vyspat, jako člověk. Od toho bolestného incidentu jsem o Malowskim neslyšela ani slovo – snad jsem ani nechtěla. Ještě ne.

„Amber?!“ otáže se zaskočeně Edward, když mě spatří před dveřmi své ordinace.
„Dobrý den.“ kývnu na pozdrav a pokusím se aspoň o menší úsměv. Už ani nevím, jak se usmívat, smutné.
„Co tu děláte?“ usměje se s milým překvapením v očích.
„Potřebuji vaši pomoc.“ už zase.
„Tak pojďte dál.“ nabídne a dveře otevře dokořán, abych mohla vstoupit. Následně dveře za námi zavře a usadí se tradičně do svého doktorského křesílka.
„Já...nevím, jak začít.“ přiznám se, když ode mě očekává důvod mé návštěvy.
„Mluvil jsem s Rachel, asi před týdnem, takže zřejmě tuším, proč jste tu.“ převezme slovo Edward a lítostně na mě pohlédne. Ne prosím, už žádná lítost ani soustrast. Už ne!
„Kdyby to bylo jen to.“ uchechtnu se s hořkým koncem a žmoulám konce rukávu mého svetru v rukou.
„Svěřte se mi, od toho tu jsem.“ zmíní se Edward a vstane. Přejde pomalými kroky ke mně a přisedne si na pohovku, aby mi byl blíže, možná oporou.
„Právě to, řekl i Wayne...pak to s ním dopadlo, tak jak to dopadlo. Je to všechno moje chyba.“ utrousím.
„Nemyslím si, že je to vaše vina Amber. To vy jste ho nezabila...“ vyvrátí má slova Edward a chytne mé nervózní ruce. Pevně je sevře v těch svých.
„Řekla jsem mu to, co bych nejraději řekla celému světu. Doplatili jsme na to oba.“ polknu slzy a pokouším se nerozbrečet.
„Ať je to cokoliv, mě to říci můžete. Už jen v mém pracovním řádu je tučně napsáno, že o problémech mých pacientů nesmím s nikým mluvit.“ řekne s menším pobavením Edward, aby odlehčil situaci.
„Bojím se. Opravdu se bojím o to, že zjistí, co dělám, kam se hnu...myslím, že mě i pozoruje.“ řeknu paranoidně. Asi vypadám, jako blázen. Ale na ty on musí být pomalu i zvyklý.
„Kdo?“ zeptá se.
„Ten co to udělal Waynovi.“ odpovím mu napůl.
„Vy víte, kdo to udělal?“ zhrozí se překvapeně Edward a vážně se na mě podívá.
„Jo.“ kývnu.
„Měla byste jít teda na policii.“ řekne přesvědčivě doktor. Kolikrát jsem slyšela tuto větu od Jamesona. Možná mají oba pravdu, ale já si myslím, že na to je ještě velmi brzy. Nemám na něj nic víc, a jakmile bych s tím záznamníkem vyšla na světlo světa, věděl by to a zaútočil by. Dokud jsem tiše, schovaná ve vlastních útrobách, nic neudělá.
„Nechte to být, věděla jsem, že je to špatný nápad sem chodit.“ ucedím, vyvléknu své ruce z jeho a vstanu na odchod. Vlastně to byl nápad Jamesona a Rachel, abych sem zašla. Abych aspoň vystoupila na světlo a mluvila s někým jiným. Jameson taky přišel s tím, že mě doprovodí, jelikož mě nechce spustit z očí, ale když jsem ho přesvědčila, že si vezmu s sebou do kabelky tu berettu, zvládnu to sama.
„Počkejte.“ zadrží mě Edward v odchodu. Otočím se neochotně na něj a obléknu se zpětně do kabátu.
„Když nechcete, abychom si povídali, jako pacient s doktorem, můžeme si povídat, jako přátelé...o běžných věcech.“ navrhne smířlivě.
„Nevím jestli je to dobrý nápad.“ zakroutím nesouhlasně hlavou.
„Věřte mi, že vaše přátelství mi za to nebezpečí stojí.“ řekne vážně. Cože? Bude riskovat vlastní život, i když mě pořádně nezná?! Neví s čím si hraje, chlapec! Ale přesto, to co řekl, mě potěší. U srdce.


„Dvojté espresso a tady pro slečnu vanilkové latté.“ objedná nám Edward, aniž by se mě zeptal co chci. Nevadí mi to. Vanilkovým latté nikdy nepohrdnu. Sedíme v nejbližší kavárně od ordinace, ne kvůli tomu, že se bude muset Edward vrátit do práce, ale kvůli tomu, jaká je venku zima, nechtělo se nám přes celé město někam jinam.
„Jak se má vaše žena?“ zeptám se, rozvíjím konverzaci.
„No...ale jo, určitě dobře.“ odpoví a povšimnu si jeho záblesku v očích, když je ode mě odvrátí.
„Je teď už asi tři týdny v Brazílii. Kvůli práci.“ objasní situaci. Aha, takže se mu stýská.
„A co vy? Bydlíte stále u otce?“ zmíní mé poslední bydliště, kdy jsme se naposled viděli.
„Nene...našla jsem si byt, ale teď tam zase nejsem. Přespávám...u Jamesona. Nechtěl, abych byla sama v tomto krušném období.“ uvedu na pravou váhu.
„Takže jste zase spolu?“ optá se.
„Ne to nejsme.“ odpovím.
„Víte...i když si tu teď povídáme jako přátelé...stále jimi nejsme, pořád si vykáme.“ usměje se Edward a já si to též uvědomím.
„Těší mě, já jsem Amber.“ podám mu přátelsky ruku. On ji přijme.
„Já jsem Edward. Pro přátelé Éďa, Edík, Eddy, pro naštvanou manželku Edwardson nebo Edward Cullen, až na to že na slunci nezářím.“ pokusí se o vtip a mě se samozřejmě koutky povytáhnou.
„Tak to já jsem jen Amber.“ uchechtnu se.
„Nikdy vám, ehm tobě, neříkal bratr jinak...nějaká přezdívka?“
„Myslím, že ne.“ zauvažuji na naše dětství.
„Blbost.“ odsekne s úsměvem.
„Já mám též mladší sestru a ta měla ode mě takových přezdívek, že snad ani nejdou spočítat. Jmenuje se Amy-Lynn, je strašně malá, hubená, má černé přírodní vlasy a její oči jsou čokoládově hnědé, jak ty moje.“ podotkne a já si teprve všimnu, že jeho oči jsou opravdu čokoládově hnědé.
„Ale má pihy, po celém obličeji. Je to její strašně světlou pletí, má ji po naší matce. Takže když mě zlobila, bylo to pihatko, sněhule, emo, trpaslíku, ale když jsem něco po ní chtěl tak jsem ji říkal, jak nejlíp jsem mohl.“ zavzpomíná s úsměvem Edward.
„A jak říkala ona tobě?“ zajímá mě.
„Debile, idiote, blbče a tak dále.“
„Nešetřila tě.“ usměji se.
„To teda ne.“ oplatí mi úsměv. Na to přinese servírka naši objednávky. Každý si pijeme to své, povídáme si a já se konečně cítím uvolněná, po dlouhé době. Je mi dobře. Avšak do té doby, kdy začne vyzvánět mobil. Edwardům. Nejistě to zvedne a pak se překvapeně podívá na mě.
„Jo, je tu se mnou, předám vám ji.“ odpoví Edward a předá mobil mě.
„Jameson.“ ušklebí se pobaveně Edward.
„Halo?“ utrousím překvapeně do mobilu.
„Děláš si ze mě srandu? Kde sakra jsi!“ okřikne mě Jameson v mobilu.
„Jsem s Edwardem v kavárně, děje se něco?“
„Všechno! Volal jsem ti nejméně pětkrát na tvůj mobil. Myslel jsem, že se ti něco stalo.“ opáčí podrážděně.
„Aha, promiň mi to. Nevím, jakto, že jsem to neslyšela.“ opáčím a začnu se prohrabávat kabelkou, hledat kde mám mobil.
„V kolik dorazíš?“ optá se o kapku klidnější.
„Mmm netuším, ale každopádně, kdyby něco dám ti vědět Jamesone, jo? Neměj prosím strach.“ odpovím klidným hlasem a svůj mobil nemohu najít.
„Ozvy se ještě, až najdeš ten mobil, ať vím, že jsi na příjmu.“ oboří se Jameson.
„Určitě, měj se.“ rozloučím se a vypnu hovor. Omluvně se uculím na Edwarda a ten si ode mě mobil převezme.
„Má starost.“ usoudí správně Edward.
„Ano, to má...a já mám starost o svůj mobil. Nemohu ho najít. Měla jsem ho předtím v kabátě, v kapse, ale tam není.“
„Můžeme se podívat, jestli ti nevypadnul u mě v ordinaci.“ navrhne Edward.
„Jo, to je dobrý nápad.“ odsouhlasím. Oba dva rychle vypijeme svoji dávku kávy, zaplatíme, tedy Edward zaplatí a odejdeme z kavárny.


„Kde je můj drobeček?“ utrousím starostlivě, když vejdeme do ordinace. Podívám se na gauč i kolem něj. Edward nahlédne kolem stolu, ale mobil nikde.
„Podívej se pod gaučem.“ zmíní se Edward a oba dva se skloníme k zemi, abychom viděli pod něj.
„Je tam!“ vyhrknu šťastně, jenže je až v zadu. Jak se tam mohl dostat? Musel mi spadnout a omylem ho tam někdo z nás odkopnul.
„Nedošáhnu tam.“ opáčím.
„Zkusím to.“ řekne Edward a natáhne svou ruku, jak nejdál může.
„Už to skoro bude!“ řekne ztěžka, protože je to celkem namáhavé. Musí si k tomu lehnout a já též, abych ho naváděla, kam má šmátrat rukou.
„Ještě kousek!“ pobídnu ho a uvidím, jak mobil zachytí.
„Jo!“ usměji se vítězně a Edward vytáhne svoji ruku i s mým mobilem. Rukáv má celý od prachu a i pavučin. Fuj!
„Moc děkuju.“ poděkuji mu a převezmu od něj mobil. Zkontroluji jestli je celý a funkční.
„Fujtajbl...nesnáším pavučiny.“ ucedí Edward a oklepe si rukáv.
„Páni, mám tu od něj deset nepřijatých hovorů.“ řeknu vcelku pobaveně. Jameson řekl nejméně třikrát, nenapadlo mě, že mi volal desetkrát.
„Je normální, že má o tebe strach. Stále mu na tobě záleží.“
„Jo já vím.“
„I mně na tobě záleží.“ přizná se. Fakt?
„Děkuji.“ plácnu první co mě napadne a tak nějak se zastydím. Kruci, je čas jít domů.
„Už budu muset jít.“
„Je hezké, jak se červenáš...aspoň nějaká změna od toho, jak jsi přišla za mnou před pár hodinami.“ řekne a i já mu musím nechat za pravdu. Ráno jsem byla jak přejetá vlakem, co ráno, poslední dobou a on mě dneska od toho všeho uvolnil. Hold je to profesionál.
„V kavárně jsem se i usmívala.“ pochválím sama sebe.
„Jo, to je ještě hezčí.“ uzná s úsměvem Edward. Najednou se mi ruce začnou potit a srdce začne bít rychleji. Možná se teď rozběhlo po nekonečné době. Edward se pomalu ke mně nakloní a přichází přesně to, co si myslím. Dotkne se svým nosem lehce mého a konečky prstů přejede po lícní kosti. Teď začnou pracovat i hormony a má kůže se stane husí.
„Tak už mě polib.“ šeptnu tiše s prosíkem. Možná čekal, právě na toto svolení, protože ihned po tom, jak jsem to řekla se vpil do mých rtů a já ochutnávala ty jeho. Už po druhé. Přitáhl si mě k sobě a já pocítila krásné chlapské objetí. Líbal mě, hýčkal svými doteky. Cítila jsem se, jak v ráji. Protože jsem zapomněla na okolní svět. Ve kterém stále žiji.