Duše v zrcadle - 2.Několik rozhodnutí

Anotace: Hlavní hrdinku čekají zásadní rozhodnutí v jejím životě. Musí Daniela připravit na odchod z nemocnice.

2. Několik rozhodnutí

Přesně, jak řekl, o týden později stál Brumbál v jejím obývacím pokoji.
„Přeji pěkný večer,“ usmíval se na ni.
„Vám také, prosím, posaďte se,“ ukázala na jeho obvyklé místo.
„Trochu jsem trénovala s hůlkou.“ Lehce s ní mávla a na stole byla konvice horkého černého čaje s šálky a sušenkami.
„Jak vidím tak úspěšně. To je dobré znamení,” řekl potěšeně.
Posadili se a Linda jim nalila čaj. Přesto, že se už rozhodla, byla nervózní. Chvíli bylo ticho, jako by jí tím dával čas k uspořádání myšlenek kde začít.
„Udělám to,” vyhrkla, „jestli si myslíte, že můžu pomoct, ráda to udělám. Nesmí se opakovat to, co před lety.” A bylo to, rozhodla se správně.
„To jsem moc rád.”
„Ještě si to budu muset zařídit v nemocnici, určitě mě nepustí hned, ale budu se snažit být vám k dispozici co nejdříve.”
„V pořádku, na své osobní věci máš ještě několik týdnů čas. Důležité je, že přijímáš mou nabídku.”
Rozvážným gestem si zamíchal čaj, pak odložil lžičku vedle svého šálku a s vážnějším výrazem ve tváři dodal: „Ještě než ti řeknu víc a seznámím s lidmi, na které se budeš muset obracet a spoléhat, potřebuji, aby ses mi zavázala přísahou a stala se tak členem Řádu.”
„Samozřejmě, s něčím takovým jsem počítala.”
Spokojeně pokývl hlavou.
Linda tedy přísahala věrnost Brumbálovi, muži kterého si nesmírně vážila, který ji zachránil a kterému dluží strašně moc, a tak se stala špehem v jeho službách a vstoupila do Řádu.

„Nyní jsi již členem Fénixova řádu. Řádu, jenž vznikl už při první válce s Voldemortem a strážcem jeho tajemství jsem já. Jsme utajená organizace, nespadáme pod ministerstvo a máme svůj hlavní štáb. Jsme dobrovolná skupina lidí, kteří bojují proti Voldemortovi a jeho Smrtijedům, snažíme se být o krok napřed a zvrátit tak jeho plány. Rovněž jsme ochotni jeden pro druhého, a pro dobro všech, zemřít!” Díval se na Lindu modrýma očima a ten upřený pohled se jí propaloval až do duše.
„Já... nezklamu vás, to vám slibuji!”
„Já vím, jinak bych tu nebyl.”
„Vždycky jste viděl v lidech to lepší.”
Brumbál si trochu odkašlal, než pokračoval.
„Měl bych ti vysvětlit proč ministerstvo. Voldemort potřebuje někoho na Odboru záhad. Ví, že je tam to, co nutně potřebuje, po čem touží, a je ochotný proto udělat maximum. Jde o věštbu, která se ho týká a kterou, když poprvé nabyl moci, neslyšel celou. Snažíme se hlídat komnatu nepřetržitě, už se dostal hodně blízko. Proto by nám pomohla tvá spolupráce, tvé schopnosti.”
„Takže mým úkolem bude chránit tu věštbu a každého, kdo se bude zajímat o Odbor záhad, nebo bude poblíž, odhalit,” zauvažovala nahlas.
Brumbál jen přikývl a nalil si ještě čaj.
„Bude tam někdo, s kým budu ve spojení? Komu se budu hlásit?” zeptala se.
„Ano, ještě než nastoupíš na ministerstvo, rád bych tě seznámil s několika členy Řádu, kterým se budeš moct hlásit a s kterými budeš v kontaktu.”
„A přijmou mě? Budou mi věřit? Vůbec mě neznají, navíc jsem poslední roky žila mimo kouzelnický svět,” zapochybovala Linda.
„Já ti věřím, to stačí!” ujistil ji mírným, leč pevným, hlasem Brumbál.
Pozorně se na něho podívala. Ano, jeho slovo stačí, je moudrý, vážený, čestný. Lidé jeho úsudku věří, protože by ho nikdo neoklamal.
„Ještě jsem tě chtěl požádat… nezmiňuj se před nikým o své schopnosti regenerace, pokud to nebude nutné.”
Tázavě se na něho podívala. Ale vždyť právě svou krví mohla pomoct, mohla zachránit něčí život!
Jako by jí četl myšlenky.
„Chtěl jsem říct, buď opatrná, kdyby se to doneslo Smrtijedům a samotnému Voldemortovi, mohla by ses stát cennou kořistí - zdrojem k zvráceným pokusům, k rychlému uzdravení jeho věrných. Věřím, že kdyby věděl, jak vzácná je tvá krev, chtěl by tě mít blízko sebe.”

Linda se nepatrně otřásla. Nikdy se s ním nesetkala, ale pamatovala si hrůzu v očích těch, kteří tu ”čest” měli. Vybavila si obličej otce, jak zdrceně a vyděšeně na ni tenkrát hleděl, když se dozvěděl o smrti své sestry. Věděla, že jen a jen kvůli ní, aby ji ochránil, se nevydal najít ty, kteří to provedli.
„Já… rozhodně se tím nebudu chlubit, ale pokud bude v mé moci někoho zachránit, udělám to. Nemohla bych… nebylo by správné nevyužít dar, který mám,” upozornila ho.
Brumbál si povzdechl, ani nečekal nic jiného. Chápal ji.
„Jen buď prosím opatrná,” nabádal ji.
„Dám si pozor, opravdu,” ujistila ho.
Aby trochu odlehčila vážnost hovoru, dodala: „Zkoušela jsem ochranná kouzla na dům, ale očividně se mi to nepovedlo.”
Brumbál se shovívavě usmál, v očích měl zase jiskřičky.
„No... ehm... řekl bych, že něco slabého jsem cítil, ale to dáme do pořádku. Jestli chceš, pomůžu ti s tím.” Nechtěl ji urazit, ale ochrana domu byla opravdu chabá.
„Budu ráda, opravdu potřebuji osvěžit paměť. Drobná kouzla mi jdou celkem dobře, občas sice něco rozbiju, ale ta těžší a složitější mi vyjdou nesprávně, nebo nefungují vůbec. Což jste se přesvědčil sám na vlastní oči.”
Lindě to dělalo trochu starosti, nikdy nebyla příliš dobrá čarodějka, ale obranná a ochranná kouzla jí vždycky šla nejlépe.
„To bude zase v pořádku, jen co tvá mysl opět přijme magii, pět let jsi ji v sobě potlačovala.
Čarodějka v tobě zemřela spolu s....” zarazil se, dotkl se něčeho, čeho nechtěl. „Když ses rozhodla, že přestaneš kouzlit,“ pokračoval.
Linda se na něho podívala a on jí položil konejšivě ruku na rameno.
„Tvoje podvědomí se ještě brání, chce to trochu času a trénovat,” dodal už povzbudivěji.
„Já v to pevně doufám, jinak vám moc platná nebudu,” odpověděla s rozpačitým úsměvem.

* * *
Po dlouhé době měla klidnou noc, spala až do rána a cítila se odpočatá. Usmála se, Brumbálova přítomnost na ni měla uklidňující účinky. Dohodli se, že za několik týdnů ji seznámí s některými členy Fénixova řádu a zavede ji do hlavního štábu. Do té doby si musí uspořádat své osobní záležitosti. Už teď si nacvičovala obhajovací řeč, protože až oznámí Danielovi, že odchází, nebude to lehké, bude navztekaný.
Vyrušilo ji zaťukání na okno. Otočila se a spatřila malou hnědou sovičku.
Vzkaz?... Tak brzy? Pustila ji do pokoje a rozbalila kousek pergamenu, co měla na nožce.

„Posílám ti tohohle Puštíka, je tvůj.
Pokud budeš potřebovat, pošli jej se vzkazem do Bradavic.
Budu tě kontaktovat já nebo někdo z Řádu.
Hezký den A.B.“

S úsměvem se podívala na malou sovičku a dala jí pamlsek. Ta spokojeně zatřepala křidélky a pohodlně se usadila na opěradle křesla.
Dnes Lindu čekala dvojitá směna, měla ještě pár hodin, než půjde do nemocnice, a tak vyšla ven na zahradu. Sedla si na houpačku a monotónně se pohupovala. Myslela na to, co jí budoucnost přinese, ale tentokrát to bylo jiné, nebyla zlomená a rozervaná… na pokraji šílenství, vracela se zpátky – tam, kam patřila.
Na zahradě bylo tak dobře, že málem přišla pozdě do práce.

„Kde lítáš?” ozvalo se jí za zády, když brala za kliku od pokoje lékařů.
„Promiň, zapomněla jsem na čas.”
Daniel kývl hlavou, že se nic neděje.
„V pohodě, ale pospěš si, máme příjem a vypadá to na další bláznivý den,” upozornil ji.
„Až bude chvilka klidu, potřebovala bych s tebou mluvit,” houkla na něj.
Jeho hlava se opět objevila ve dveřích.
„Stalo se něco? Zní to naléhavě.”
„Ne, všechno je v pořádku... počká to, neboj,” rozpačitě se usmála.
„Fajn. Tak si pospěš, ano?”
Linda se dívala na zavřené dveře a povzdechla si. Musí mu to říct co nejdřív, dokud má kuráž. Pak už pospíchala za svými pacienty.

Měl pravdu, byl to blázinec, jako by se všichni rozhodli pro operaci nebo úraz. Konečně odešel poslední pacient, s kterým probírala jeho zdravotní stav. Vysvětlovala mu průběh operace a proč ji musí podstoupit. Bylo ovšem těžké přesvědčit někoho, kdo vám stále dokola tvrdí, že je zdravý.
Musela se trochu projít, alespoň na terasu, potřebovala na čerstvý vzduch.
Šla kolem porodního oddělení a napadlo ji podívat se na chlapce, jehož matka minulý týden zemřela. Všimla si pana Gordona na poslední chvíli. Měl svěšená ramena a smutně se díval přes sklo na svého syna. Chtěla se vrátit, aby ho nerušila, ale zřejmě zaslechl její kroky, protože na ni pohlédl. Pohled do jeho očí ji zabolel.
„Dobrý den, nechtěla jsem vás vyrušit,” omlouvala se.
„Tolik ho milovala, těšila se a ani ho neviděla,” promluvil tiše a opět hleděl na syna.
„Pane Gordone...” Najednou nevěděla jak dál.
„Víte, byli jsme na útěku. Chtěl jsem je oba ochránit, držet mimo toho všeho...” zlomil se mu hlas, několik vteřin trvalo, než mohl pokračovat. „Pak se stane obyčejná nehoda a všechno je pryč!”
Její domněnka byla správná, utíkali před Voldemortem a určitě nebyli jediní.
„Máte přece syna. Jeho matka bojovala, aby zachránila alespoň jeho život. Jsem si tím jistá.”
Znovu se na ni zahleděl, s nikým od té doby pořádně nepromluvil, až s ní. Nejspíš jediná mohla úplně pochopit jeho bolest, protože byla stejná jako on.
„Miloval jsem ji, tolik mi chybí, jak mám bez ní žít?”
„Já vím a vím, jak se cítíte. Určitě by si přála, abyste vašeho syna miloval stejně jako ona.”
Říkala si, zda nezašla příliš daleko, ale cítila v něm takovou prázdnotu, jako by to vzdal, a to nemohla dopustit. Ten malý chlapec ho potřeboval a on potřeboval jeho.
Chvíli na sebe upřeně hleděli, pak se od ní odvrátil, a Lindě se zdálo, že chce odejít.
„Počkejte,“ zastavila ho, „pojďte se mnou.” Jemně ho vzala za paži a dovedla ho do předpokoje vedle ložnice s novorozenci. „Zůstaňte tady,” řekla mu a na chvilku zmizela v druhém pokoji. Domluvila se se sestrou a nato se vracela s malým uzlíčkem v náruči.
Gordon ztuhl, nepřítomně se díval, jak se k němu blíží. Nebyl připravený, nechtěl... nemohl! Bezděky o krok couvl.
„Podívejte se, je tak maličký, a přitom tak statečný. Potřebuje vás.”
Konsternovaně pozoroval vrtící se dítě v peřince. Nebyl schopen slova ani pohybu, jen automaticky natáhl paže, aby mu mohla opatrně vložit dítě do náruče. Jakmile spatřil drobný obličejík, tmavé oči a špulící se malou pusinku, rozplakal se. Sedl si do křesla a skrze slzy pozoroval toho malého tvorečka... svého syna.
„Děkuju vám,” zašeptal a zvedl na krátký okamžik pohled k Lindě.
„Není zač,” odvětila dojatě a kývla směrem k sestře, aby je ještě nechala.
Pak odešla.

Mezi směnami měla hodinu volno. Seděla v jejich pokoji, nervózně ťukala prsty do stolu a netrpělivě čekala, až se k ní připojí Dan. Dvakrát se už zvedala, že si uvaří kávu, pak si zase sedla, že počká na něho... bude to dobrý začátek hovoru.
Konečně se otevřely dveře.
„Jé, už jsi tady? Měla jsi už kávu, nebo tě můžu pozvat?” Zdálo se, že má dobrou náladu.
„Ehm... ne, dám si s tebou.” Najednou jí vyschlo v krku.
„To byl zase den, co? Mám pocit, že ten můj odzbrojující, vlídný úsměv k pacientům – jak říkáš ty - se ke konci směny změnil v něco vrčivého a šklebícího. Bál jsem se, že se jako idiot budu už tvářit napořád,” ušklíbl se a přitom zaléval vroucí vodou připravenou kávu.
Linda se zhluboka nadechla. Jak asi bude vrčet na ni, až mu to řekne?
„Slyšel jsem, jak jsi zaválela s tím vdovcem. Vypadalo to, že nakonec z malého Gordona bude sirotek. Jsem za to rád, jsi skvělá,” pokračoval v monologu.
Postavil před ní hrnek a sedl si naproti.
Bože, kde má začít?
Daniel ji předběhl.
„Chtěla jsi se mnou mluvit o něčem důležitém?”
„Totiž... ehm... nechci, aby ses to dozvěděl až od ředitele. Chci nejdřív mluvit s tebou,” začala, a aby uklidnila třesoucí ruce, spojila je prsty k sobě.
Dan se na ni zkoumavě díval. Pojal podezření, že to, co uslyší, se mu nebude líbit.
„Tak to vyklop, co se děje?”
„Chci podat výpověď.” Bylo to venku.
Její kolega se zatvářil, jako by ho udeřila.
„Prosím?!”
„Musím dát výpověď... totiž chci,” zopakovala.
„Já snad špatně slyším. Co... cože?! Proboha proč?” Dan ji nechápal, vždyť o to místo tak stála, rozuměli si. „Nastupuješ jinam? Do jiné nemocnice?” zeptal se.
„Ne, já odcházím od medicíny, Dane,” přiznala nerada. Sklopila pohled na hrnek, kterého se ještě ani nedotkla. Slyšela, jak se zhluboka nadechl, krotil tak hlas, aby na ni nekřičel.
„Ty ses úplně zbláznila!... Já to nechápu, jsi dobrá doktorka, umíš to s lidmi... Je to proto, že nemůžeš operovat?” Najednou se toho chytil, to bude ten důvod, určitě.
Linda zavrtěla hlavou, Dan se zdál být zklamaný.
„Ne, to není ten důvod. Já... dostala jsem práci jinde, mimo město.”
„To není pravda, že ne? Jen žertuješ?!”
„Dane, já se už rozhodla. Chci jen, abys to věděl první, jsme kolegové, přátelé,” zkoušela to na něho smířlivě.
„Nemůžu tomu uvěřit,” díval se jí pronikavě do očí, „nevymluvím ti to, že?”
„Ne. Nezlob se na mě. Jsem si dobře vědoma toho, cos pro mne udělal a ráda s tebou pracuju...”
„Kdy chceš odejít?” skočil jí do řeči, nechtěl slyšet o její vděčnosti, ještě to nestrávil.
„Já bych ráda do měsíce. Myslíš, že je to reálná doba?”
„Ty jsi neuvěřitelná!” odfrkl si.
„Vím, je to dost narychlo...”
„Narychlo?! Je to šibeniční termín, Lindo!” Vztekle si prohrábl rukou vlasy.
I když podobnou reakci očekávala, cítila se nepříjemně. Už takhle bylo lékařů v nemocnici málo a svým odchodem situaci ještě víc zkomplikuje. Daniel vstal od stolu a začal přecházet po pokoji.
Linda ho nervózně sledovala a přemýšlela, co říct. Dan se po chvíli zastavil a povzdechl si.
„Víš ty co?” podíval se na ni. „Ty máš neuvěřitelný štěstí, dneska přišly k řediteli dvě žádosti o místo lékaře,” prozradil neochotně.
„Jak to víš?” zeptala se Linda, když se probrala z leknutí, že ji chce nějak urazit.
„Dneska jsem s ním mluvil a ptal se mě na názor. A jak to tak vypadá, budu muset odpovědět kladně,” povzdechl si.
Lindě se ulevilo, ředitel ji tedy mohl pustit.
Dan si jejího výrazu všiml. „To neznamená, že jsem rád. Těžko za tebe najdu náhradu!”
Zdálo se, že situace se už zklidňovala, Dan si opět sedl naproti Lindě, a ta se konečně napila chladnoucí kávy.
„Doufám, že nezmizíš úplně a občas se mi ozveš,” promluvil po chvíli. Znělo to ještě trochu bručivě, ale přátelsky.
„Určitě. Neodcházím z města, můžeme se někdy sejít a společně někam vyrazit.”
„Budeš mi tu chybět.” Myslel to upřímně.
„Nebudeš tu dlouho sám, brzy ti určitě přihrají mladého doktůrka,” zažertovala Linda.
„Toho se právě bojím. Co když mi přidělí nějakého atraktivního chlapa, já se neudržím, svedu ho a Mark mě vyhodí na ulici... Budeš mě mít na svědomí,” ušklíbl se, ale v očích mu jen hrálo.
Povídali si ještě chvíli, než musela Linda odejít zkontrolovat pacienty. Daniel jí slíbil, že její výpověď u ředitele podpoří, ale jen proto, že mají za ni náhradu.

* * *
Uběhlo pár dnů. Linda měla od ředitele potvrzenou výpověď. Dohodli se, že odslouží rozpis směn tak, jak je daný do konce září, a na její místo nastoupí sympatický, postarší lékař doktor Harris. Linda se při vzpomínce na Dana ušklíbla, alespoň nebude v pokušení.

Po dlouhé době seděla u okna v podkrovním pokoji. Nápor událostí za poslední dva týdny si na ní vybral daň. Vzbudil ji vlastní křik a křeče v těle, zbytek noci strávila malováním.
Brumbál jí radil, aby lektvar zkoušela vysadit a brala si ho jen v případě, kdy bude cítit vnitřní neklid a úzkost. Pravda ale byla, že její zásoby se opět tenčily, a ona si uvědomovala, že na něm začíná být závislá. Včera byla tak unavená, že si ho zapomněla vzít a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Pár hodin neklidného spánku se změnilo v tu nejhorší noční můru.
Dívala se malým oknem na hustý déšť, uklidňovalo ji to. Měla volný den a nevěděla, co si s ním počít. Po chvíli uznala, že je na čase sejít dolů, dát si sprchu a něco pojíst. Měla by se dát dohromady, takhle sesypaná Řádu moc platná nebude.
Zatím, co se oddávala slasti z teplé vody, její myšlenky se zatoulaly k výrobci bezesného lektvaru.
Co vlastně o něm věděla? Brumbál jednou zmínil jeho jméno... jak jen to bylo... Severus, ano Severus, ale jak dál?
Nikdy se na něho pořádně nezeptala, a přitom jí tolik pomáhal. Musí mu poděkovat, nejlépe osobně, ale jak? Nic o něm neví, jen, že je profesorem lektvarů v Bradavicích. Musí od Brumbála něco zjistit. Ani nevěděla, proč to chce, ale najednou se to zdálo jako dobrý nápad.
Vypnula vodu, rychle se osušila, hodila něco na sebe a spěchala do kuchyně, kde měla psací potřeby. Ještě si uvařila čaj, popadla alespoň housku a sedla si k psaní dopisu pro Brumbála.

„Omlouvám se, že píši tak brzy, ale chtěla jsem Vám napsat,
že jsem si své záležitosti vyřídila a koncem září v nemocnici
končím. Vše je jinak v pořádku, jen jsem se chtěla zeptat na
Vašeho profesora lektvarů. Ráda bych mu sama poděkovala
a také poprosila o další zásobu Bezesného lektvaru.
Vím, co chcete říct, ale já se na úplné vynechání necítím.
Dnes jsem měla opět zlou noc. Pokud budete mít chvilku,
napište mi prosím alespoň jeho jméno.
Přeji Vám pěkný den L.G.“

Ještě jednou si přečetla vzkaz. Připadalo jí to trochu divné, takhle vyzvídat, ale nakonec… chce přece jen slušně poděkovat. Stočila vzkaz do ruličky a připevnila ho Puštíkovi k nožce, pak otevřela okno a vypustila ho k Bradavicím.

* * *
Brumbál nebyl v ředitelně sám, Severus Snape mu právě líčil plány Smrtijedů a samotného Pána zla, když do místnosti vlétl Puštík se vzkazem. Brumbál se usmál, věděl od koho je.
„Omlouvám se, Severusi, zdá se to být důležité.”
Snape přikývl a čekal, až si vzkaz přečte. Zahlédl úhledné písmo, pravděpodobně psáno ženskou rukou. Ředitel se nepřestával usmívat, a když dočetl, podíval se na něj se zvláštním výrazem v očích.
„Dobré zprávy?” Nevydržel ten jeho zkoumavý pohled.
„Ty nejlepší, Severusi,” odpověděl potutelně.
„Můžeme prosím pokračovat?!” Snapeovi se ten jeho nadšený výraz nezamlouval.
„Myslím si, že jsme to důležité probrali a nezbývá nám, než čekat jakým směrem se Voldemortovy plány budou ubírat,” ukončil jejich dosavadní rozhovor ředitel. Očividně měl na srdci už něco jiného.
„Pokud už nic nemáte, půjdu k sobě do kabinetu opravovat eseje,” promluvil Severus a zvedal se k odchodu.
„Vlastně, ještě něco s tebou chci probrat,” řekl Brumbál a vybídl jej, aby se znovu posadil. Pak vzal do ruky dopis a ukázal mu ho.
Snape si povzdechl, usedl zpět do křesla a doufal, že nebude muset poslouchat nadšené tlachání o Brumbálově staré známé.
„Píše mi jedna přítelkyně,” začal ředitel.
A je to tady. Zaúpěl v duchu.
Ten si jeho otráveného pohledu nevšímal a pokračoval: „A ptá se na tebe.”
„Ehm... prosím?” odkašlal si a povytáhl jedno obočí. „Proč by psala vám a ptala se na mě? Někdo koho znám?” Jeho výraz i tón hlasu, byl netečný.
„Jméno ti nic neřekne, ale už rok pro ni vaříš Bezesný lektvar. Projevila přání ti poděkovat, Severusi, je ti vděčná za pomoc a ráda by tě požádala o další.” Brumbál si to trochu škodolibě užíval, znal ho příliš dobře, aby věděl, jak se v takových případech nejistě cítí i přes snahu nedat na sobě nic znát.
„To není nutné! Nevěděl jsem, pro koho jsou, je to moje práce, a navíc jste je po mě žádal VY!” Vůbec se mu nelíbilo, jakým směrem se rozhovor ubíral.
„Ta žena si prošla peklem, bez tvého lektvaru nemůže ani spát. Proč se tolik bráníš díkům a vděčnosti, chlapče!”
Do Snapea jako když bodne. Kdy mu už konečně přestane říkat chlapče?!
Zamračil se a prudce vstal. Rázným gestem ruky dal Brumbálovi najevo, že o tom dál nehodlá mluvit.
„Pane řediteli, pokud už nemáte nic důležitého, musím jít!“
„To je všechno,“ řekl poněkud zklamaně starý muž a povzdechl si. Pak se začal věnovat nějaké korespondenci na svém stole.
Severus to bral jako souhlas k odchodu a namířil si to pryč z ředitelny.
„Vlastně,“ ozval se ještě Brumbál, „máme nového člena v Řádu, bude špehem na ministerstvu.”
„Koho?” Zastavil se v půli cesty ke dveřím a otočil se zpět k řediteli.
Brumbál vzal do ruky dopis. „JI.”
Snape jen zavrčel a rychlými kroky odešel.

Ředitel vzal do ruky brk, kus pergamenu a začal psát odpověď.

„Drahá Lindo,
tvůj dopis mě potěšil, právě u mě byl profesor Severus Snape.
Vyřídil jsem mu tvé díky, byl moc rád, že ti lektvar pomáhá,
určitě pro tebe připraví další. Pokud mu chceš sama poděkovat,
pošli sovu sem. Severus se zdržuje během školního roku tady
v Bradavicích.
S pozdravem A.B.“

Spokojeně se usmíval, v očích jiskřičky. Co se má stát, stane se a on tomu trochu napomůže!

Snape zuřil. Rychle kráčel chodbou a plášť za ním zlověstně vlál. Smůlu měli dva studenti Nebelvíru, které odchytil mimo učebnu, strhl každému z nich dvacet bodů. Potřeboval si na někom zchladit žáhu, a kdo by byl lepší než někdo z nebelvírské koleje?
Studenti rychle zmizeli z jeho dohledu, ale on si jich už nevšímal. Dál v duchu spílal Brumbálovi.
Proč měl neustále pocit, že musí dloubat do jeho soukromí? Vážil si ho, je v jeho službách, udělal by pro Řád cokoliv, ale nesnášel jeho dohazovačské sklony. Jakoby neunesl pomyšlení, že je někdo sám, natož, aby byl tak spokojený. SAKRA!
Severus práskl dveřmi svého kabinetu. Sedl za stůl, vzal brk s červeným inkoustem a začal opravovat hromadu esejí. Když byl někde uprostřed, hlavou mu prolétla myšlenka.
Brumbál říkal, že prošla peklem… Co asi zažila, že už rok neusne bez jeho lektvaru? Sám ho občas vzal, aby unikl nočním můrám.
Vzápětí se vzpamatoval a dál vztekle škrtal a psal uštěpačné poznámky na adresu nebohého pisatele.

* * *
Linda se snažila nějak zabavit, aby jen tupě nezírala do prázdna při čekání na odpověď. Dala se do úklidu a vymýšlela, jak by se mohla neznámému odvděčit.
Z přemýšlení ji vytrhlo zaťukání na okno. Dychtivě vpustila Puštíka dovnitř a nedočkavě sundala z nožky vzkaz. Připadala si jako malé dítě, co rozbaluje vytoužený dárek.
Kdy naposledy na něco tak nadšeně čekala?
Uhladila pergamen a přelétla ho očima. Usmála se, takže Severus Snape a má mu napsat.
Chtělo by to nějakou drobnost jako projev díků. Dárek, který neurazí, ale co by to mělo být?
Vaří lektvary, ale tady těžko něco z přísad nebo nástrojů sežene.
Knihu? Těch má určitě desítky.
Hudbu? To by mohlo vyjít. Ale co může takový profesor lektvarů poslouchat?

Bylo rozhodnuto, úklid počká. Vzala si nepromokavý plášť a vyrazila ven. Nechápala z čeho je tak nadšená, ale nevadil jí déšť ani bláto na botách. Namířila si to rovnou do svého oblíbeného antikvariátu, tam určitě něco najde, je to hotový ráj gramofonových desek a knih všech žánrů.
Měla ráda vůni starých knih, často sem chodila a pokaždé tu našla něco zajímavého. Kolikrát ji už tento obchůdek, zastrčený na konci ulice, že ho našla jen čirou náhodou, zachránil nevšedním dárkem pro své známé. Vešla do oddělení s deskami. Nejprve zkusí štěstí tam, třeba vybere i něco pro sebe. Probírala se jednotlivými obaly a pročítala názvy skupin. Nebyla si však jistá žánrem.
Je usedlý nebo vášnivý? Mladý nebo postarší? Veselý nebo bručoun?
Lámala si nad tím hlavu, aby se alespoň trochu trefila do jeho vkusu, když ji to napadlo.
Zkusí klasiku, vážná hudba ještě nikoho neurazila. Probírala se opět autory hudebních děl, až našla to pravé.
Johann Sebastian Bach a jeho Nejznámější kompozice.
Otočila desku na druhou stranu, aby si přečetla, jaké skladby obsahuje.
Goldbergovy variace, Umění fugy, Braniborské koncerty a další.
Spokojeně se usmála, jí by se to líbilo, měla vážnou hudbu ráda. Doufala tedy, že vybrala správně.
Dárek pro Severuse už měla, tak zašla ještě mezi knihy, chtěla něco pro sebe.

Domů dorazila téměř za tmy, ale v dobré náladě. Rozhodla se, že si uvaří něco lepšího k večeři, notně jí už vyhládlo. Pustila si k přípravě jídla koupenou gramofonovou desku. Z reproduktorů se linuly uklidňující tóny a Lindě bylo dobře… tak dobře, jako už dlouho ne.
Přemýšlela, jestli nemá nechat psaní dopisu pro Snapea na zítra. Nakonec se rozhodla zariskovat, nebylo ještě tak pozdě. Kdy jindy než večer bude mít čas poslouchat příjemnou hudbu?
Sedla si ke stolu a začala psát.

„Dobrý večer, Severusi,
asi se divíte, kdo Vám píše, ale neznáme se. Brumbál mi řekl,
že jste to Vy, kdo mi posílá Bezesný lektvar. Chtěla jsem
Vám pouze poděkovat, díky Vám můžu po dlouhé době
v klidu spát. Prosím, přijměte tuto drobnost jako projev
díků. Nic o Vás nevím, ale myslím si, že by Vám
po vyčerpávajícím dni ve škole mohla přijít vhod.
S pozdravem Linda G.
PS: Doufám, že jsem vybrala správně. Odepisovat mi
nemusíte, jen mi prosím nevracejte dárek.“


Snape se vracel z hlavní síně do svých soukromých komnat. Náladu měl pod psa. Nejdřív Brumbál, pak banda idiotů na hodinách lektvarů, ta pitomě vlezlá Umbridgeová, která vypadá jak cukrová vata, a vrcholem všeho byl ten ničema Potter!
Zavrčel heslo a prudce vešel do svého bytu, sotva zabouchl dveře, ochranná kouzla se obnovila. Konečně soukromí kde se mohl volněji nadechnout, být sám sebou. Přešel k minibaru a vyndal z něho Ohnivou whisky.
Dnes potřebuje panáka.
Sotva si nalil, vyrušilo ho ťukání na sklo.
Brumbál by přece neposílal sovu? Zauvažoval, když vpustil sovičku dovnitř. Všiml si úhledně zabaleného tenkého balíku. Převzal ho od Puštíka spolu se vzkazem, balík položil na stůl a dopis otevřel. Nebyl dlouhý a písmo mu bylo povědomé, kde ho už… No to snad ne! Když dočetl, měl sto chutí Brumbála uškrtit. To mu ještě chybělo, vzbuzovat v někom vděčnost.
Odhodil dopis na stůl vedle balíku. Kopl do sebe whisky a šel si nalít druhou. Vztekal se.
Kde všichni berou pocit, že je tak dobrý člověk? Že potřebuje přátelství, pochopení a nedej Merline, soucit? Vždycky byl sám a vždycky to tak bude! Je takhle spokojený!
Druhá sklenka byla prázdná. Chvíli se na ni díval, jako by zvažoval co dál. Dlouho se neopil, ale dneska měl sto chutí vyprázdnit celou lahev. Opět si nalil a sedl si za stůl. Znovu si přečetl dopis.
Tušil, co je v balíku, ta představa ho lákala, měl hudbu rád.
Nemusel přece odepisovat a žádá jej, aby si dárek nechal. Odvrátil od balíku pohled.
To je nesmysl, zavázal by se, nemůže dovolit, aby... aby co?! U Merlina, jde přece jen o pitomou desku!
Rozhodl se, opatrně rozbalil balík. Johann Sebastian Bach... vyndal gramofonovou desku z obalu a pustil si ji. Když zazněly první tóny, zavřel oči.
Nádherné...
Pak přešel k baru, vzal do ruky lahev, ze stolu sklenku a sedl si do křesla u krbu, kde jedním pohybem hůlky vzplál oheň. Upíjel whisky, díval se do ohně a vnímal překrásnou melodii, která se nesla jeho skromným pokojem.
Měla pravdu, přesně tohle teď potřeboval a vybrala správně, miloval klavír.

Linda ten večer už Puštíka nečekala, proto ji překvapilo zaťukání na okno. Byla trochu zklamaná, že nepřinesl žádnou odpověď, i když nevěděla, proč na ni čekala. Vždyť dárek přijal, účel to splnilo, o nic jiného nešlo. Nakonec se usmála a odměnila sovičku pamlskem.

* * *
Následující dny si Linda připadala jako v blázinci. Nevěděla co dřív. V nemocnici se pravděpodobně všichni rozhodli, že musí být nutně hospitalizováni, Daniel na ni tlačil s rozlučkovým večírkem, a ředitel si, jako by náhodou na ni vzpomněl, že může brát dvojité směny.
Chodila domů vyřízená a jediným jejím štěstím bylo, že spala jako špalek.

„Lindo, ty mě vůbec neposloucháš!” Dan na ni houkl, když byla zase mimo.
„Promiň, co jsi říkal… mám toho teď moc, jsem roztržitá,” omluvila se.
Měli pauzu na oběd, tak si spolu zašli do kavárničky hned vedle nemocnice.
„To vidím. Říkám, že ten večírek jsme naplánovali na dvacátého devátého, tak si to někam napiš, ať neslavíme bez oslavence!”
„Jasně, to bude fajn. Jen doufám, žes nepozval půl Londýna.”
Dan svěřil organizaci večírku Markovi a ten podobné akce miloval, což ji trochu naplňovalo hrůzou, ale nechtěla je zklamat.
„Ehm... to zase ne, ale víš co, nech se překvapit,” řekl tajemně a díval se do jejích vyděšených očí. Po chvíli to nevydržel a rozesmál se.
„Ty mě děsíš!” vytkla mu Linda zamračeně.
„Kdyby ses viděla... je to večírek ne ulička bolesti!”
„Nesměj se. Já prostě nejsem mejdanovej tip, vždyť mě znáš,” namítla na svou obranu.
„No, právě proto, taková hezká ženská a žije jak poustevník! Potřebuješ si povyrazit. Ať už tě kdysi potkalo cokoliv, musíš zase začít žít, trochu si zapařit, zařádit. Kdy jsi naposledy měla sex?”
Linda vyprskla kávu, které si tak s chutí lokla.
„Tiše!... Někdo tě uslyší.” Poplašeně se rozhlédla, naštěstí si jich nikdo nevšímal.
Dan se naklonil ještě blíž k Lindě, dívali se z blízka do očí, měl v nich rošťácký výraz.
„No, tak kdy jsi zažila pořádně divokej sex, takovej, že bys sotva druhý den stála na nohou,” dobíral si ji.
„Do toho ti nic není a navíc, kde bereš jistotu, že žiju jak jeptiška?” ušklíbla se na něho.
S ním to bylo jiné, nevadily jí narážky na sex, mohla s ním mluvit o všem a nikdy se necítila divně. Mezi nimi byl zvláštní vztah, byli kolegové, ale zároveň je k sobě poutalo něco víc.
„Ale prosím tě, jsi pořád v práci, nikam nechodíš. I ta jeptiška vede divočejší život než ty! Je na čase to změnit,” oponoval jí a nepřestával se usmívat.
„Nevím, jak to bude s tím sexem, ale můžu tě ujistit, že můj život se určitě brzy převrátí na ruby.”
„Tak to mě naplnilo optimismem, ale stejně… dej na mou radu. Ujal bych se toho sám, ale přece jen nejsi můj tip,” povzdechl si naoko nešťastně. To se už oba rozesmáli a několik lidí se po nich ohlédlo.

Byla to příjemně strávená hodina a Linda díky Danovi načerpala novou energii. Už se rozešli každý po své práci, když ještě našla v plášti vzkaz se slovy:
Nezapomeň 29.9. čekáme tě v sexy oblečku a s úsměvem na rtech, je to tvůj večer!... Dan
Dobrá nálada ji neopustila až do konce směny.

* * *
Dny přímo letěly. Než se nadála, konec měsíce se neúprosně blížil a v nemocnici ji čekal poslední týden, bylo jí z toho trochu smutno.
Ten večer dostala vzkaz od Brumbála.

„Dobrý večer,
zítra tě vyzvednu doma a představím několika lidem
z Řádu. Prosím odepiš, zda je to možné.
S pozdravem A.B.“

Tak je to tady.
Trochu se jí třásly ruce, když na druhou stranu pergamenu psala rychlou odpověď.
Nadešel čas... čas návratu.