Passion Death - Díl druhý

Anotace: Ano ano, tak po týdnu Vám předhazuji další kapitolu. Možná budu dnes tuze hodná a sepíši Vám NZ a nebo další díl JoH :D Co by jste raději mi můžete napsat do vzkazů, či komentářů. Též bych byla ráda, kdyby jste se aspoň kritikou vyjádřili k tomuto dílu.:)

Přeji hezké čtení všem! ;)



( V minulém díle ) 
,,Hej, Dene jdeš pozdě.¨ utrousí jízlivě Ducky vedle mě. Oslovený Den se k nám otočí. A pak už mě snad nezajímá nic jiného. Černé vlasy, lehce rozcuchané mu padají do tváře, tmavé oči, dokonalá tvář záporáka. Po pravé straně krku vytetovaný jakýsi ornament. Na sobě měl černé sako, pod tím bílý nátělník, kde bylo vidět jeho dokonalé tělo a na krku se blýskal jeho řetízek. Vyschlo mi v krku a nebyla jsem schopna slova. Setkaly jsme se pohledy, snad jen na chvíli,ale pak se usadil ke stolu a začal něco říkat Jamesovi… 


Takhle mě snad ještě nevykolejil žádný muž. Jako nechci říkat, že je dokonalost sama, ale nikdy se mi nestalo, aby mi došla řeč v přítomnosti pěkného chlapa. Nemohla jsem z něj spustit oči, až do chvíle, kdy mě oslovil Ducky.
„Hele Tracy, co takhle navštívit jeden ze skvělých pokojů, tohoto podniku.“ navrhl s úsměvem. „Co-cože?“ dostala jsem akorát ze sebe. Sakra jsem nervózní, no tak Claire, dej se do kupy. Nadávala jsem si v mysli a trošku se uklidnila.
„No lehce se jít pomazlit do pokoje, to není špatný nápad ne?“ hlesl a uculil se jak pětiletý děcko. Bylo mi jasné, co v tom pokoji chce dělat, ale to jsem neměla v sebemenším plánu.
„Ne díky, nemám zájem.“ odpovím klidným tónem. Klidný tón mého hlasu asi pozvedl všechny. Ty lidi dali svou pozornost mě. Koukali na mě, jako kdybych spadla z Marsu. Pak se jeden z těch chlapíků křivě usmál.
„No myslím, že tě úplně první odkopla…hrozné co, Ducky?!“ rýpne si.
„Drž hubu!“ sykne Ducky a už nejsem v jeho obětí. Sedí vedle mě jak hromádka neštěstí a mě je ho celkem líto. A to je mafián, teda domnívám se, že ano.
„No mohl by jsi nám Denne říct, kde jsi byl těch posledních 14 dní?“ ozve se blondýnka, která je v obětí toho hromotluka, co dal pohlavek Jamesovi.
„Myslím, že to není vaše věc ne?“ odsekne Denn zcela ledově. Pozor pan ledová královna.
„Děláš, jako kdyby jsi měl nějaké tajnosti.“ popíchne ho James a pak utkví s pohledem na mě.
„A nechceš jít do pokoje se mnou co? Já bych byl něžnější než Ducky.“ rýpne si a pak vyplázne jazyk na Duckyho, který ho zpražil vražedným pohledem. Už jsem měla nějakou ostrou poznámku na jazyku, ale to mě předběhla jakási dívka, která přišla. Od pohledu velmi hezká. Měla tmavě hnědé vlasy, modré oči a velmi pěknou postavu.
„Pánové, je tady Knezovič." oznámí zcela vážně, ale usoudím, že to nebude nikdo koho tady mají rádi. Podle jejich vražedných výrazů usuzuji, že ho mají někde.
„Ať jde sem nahoru.“ Řekne klidně Denn.
„Zbláznil ses, on mě zabije až mě uvidí!“ vyhrkne Ducky, jako zmrtvýchvstání.
„Myslíš, že je tak blbej, aby tě zastřelil tady před námi?!“ sykne jízlivě Denn. 
Po chvilce přijde ta dívka a za ní stojí onen Knezovič. Je to vousatý postarší muž. Na sobě má bílé sako a u pusy doutník.
„Nazdar všichni.“ pozdraví a jeho přízvuk vypovídá o tom, že není zdejší. Už podle toho jména to vypadá na Rusa. Všichni přítomni u stolu pozdraví, tedy až na mě, protože já dělám, že tu nejsem. Knezovič se usadí na gauči naproti Dennovi a kouká na něj.
„Tak proč jsi tady Alane?“ hlesne Denn nezáživně.
„Myslím, že mi něco dlužíš, nemyslíš?“ odpoví spíše otázkou. Tahle konverzace mě začíná zajímat. „A to jsi přišel až jsem, aby jsi mi jenom tohle řekl?“ otáže Denn a típne nedopalek cigarety a hned na to se napije zbytku whisky, co měl ve skleničce před ním.
„Kdyby šlo o maličkost, zavolal bych ti, ale jelikož je to důležitá věc, tak to jinak nešlo.“ odpoví Alan a s křivým úsměvem zavadí pohled o mě. Pak se vrátí pohledem k Dennovi, který zřejmě přemýšlí co říct.
„Zbavili jste se ho tedy?“ dodá ještě Alan.
„Jo, Ducky se o to postaral.“ Odpoví Denn a já jenom ucítila vedle sebe cuknutí Duckyho. Snad jsem slyšela i jeho srdce, které mu bilo až v krku. Alan se podívá na Duckyho, který je hodně v rozpacích a ve strachu.
„Doufám, že jsi to udělal pořádně Ducky.“ řekne Alan. Ducky akorát přikývne, ale je vidět, že tady něco nehraje.
„No lidi jestli mě omluvíte, jdu zase za svou společnicí dolů a peníze už chci koncem tohoto týdne.“ řekne pohotově, jako kdyby se nic nedělo a odebere se pryč. U stolu je už menší napětí a tak se začnou normálně vybavovat.
„Být tebou Ducky, tak vypadnu. Protože Bůh ví, kdy na tebe Knezovič pošle své kumpány.“ utrousí vážně Denn a postaví se na odchod. K němu přistoupí ta dívka a ustaraně na něj pohlédne. Vymění si pohledy a pak odejdou.
„Zatraceně…“ sykne Ducky a začne si kousat nehty nervózitou. Spolek u stolu se začíná nějak rozpouštět a já si ani nevšimla, že už uběhly dvě hodiny co jsem tady. Je krátce po druhé hodině ranní. Na to se zvedne James a míří si to pryč. Využiji šance a odejdu také od stolu. Nikdo ani mému odchodu nevěnoval pozornost, takže je to dobré. Sleduji Jamese a prodírám se davem tanečníků na parketě. Zastaví se u baru, tam akorát prohodí pár slov a pak si to míří k východu. Neváhám jít hned za ním. Samozřejmě si držím odstup. Vyjdu ven a pohlédnu na ten dav lidí, co stojí před klubem. A v tu ránu ztratím z dohledu Jamese.
„Sakra.“ ucedím nahlas, ale síla mé štěstěny ho zase uvidí. Nasedá do stríbrného BMW. Vytáhnu rychle mobil z kabelky a zapisuju si poznávací značku jeho auta. Snad se mi to bude aspoň nějak hodit. Když už vidím jen jak jeho auto zajede za roh, rozejdu se k mému autu. Díky bohu mu nikdo nic neudělal. Nasednu a jedu domů. 

Ráno mě ohluší tón řinčícího budíku na mobilu. Poslepu nahmatám mobil a vypnu budík. Mělo by být půl osmé ráno. Nevím proč stávám takhle brzy, asi je to síla zvyku. S unavenou náladou vylezu z postele a jdu rovnou do koupelny pod sprchu. Oddávám se horkým kapkám a voňavému sprchovému gelu. Avšak z příjemné sprchy mě vyruší telefon. Přemýšlím jestli to mám nechat na záznamník, ale co kdyby to bylo něco důležitého. Vylezu ze sprchy, obtočím okolo sebe ručník a rychle dojdu k telefonu.
„Prosím?“ houknu do telefonu
„Dobré ráno, slečno Williamsová.“
„Dobré ráno, pane Morly.“ pozdravím.
„Děje se něco?“ dodám ještě.
„Ne nic se neděje, mám pro vás ty materiály od minulého vyšetřovatele, tak jestli je budete chtít. Můžeme třeba jít na snídani co vy na to?“
„Ahhh no tak dobrá, taky pro vás něco mám. Akorát musím si ještě zařídit pár telefonátů, tak šlo by to na půl desátou?“ zeptám se.
„Dobrý, tak v té samé kavárně jako včera. Dělají tam výborné palačinky. Tak v deset, zatim naschle.“ ukončí hovor. Jaký rychlý telefonát pomyslím si. Dojdu se obléknout a vysušit vlasy. Pak vezmu do ruky mobil a konečně zavolám mé drahé mamince. Po třetím zatůtání to teprve vezme. „Ano? Claire, jsi to ty?“ zeptá se výjimečně táta.
„Ahoj tati, tak konečně volám.“
„No to je dost, tvá máma tu hrozně šílí, dokonce si začala zpívat.“ postěžuje si táta a uslyším jeho smích. „No a jak se tam máš?“ zeptá se mě dodatečně.
„Jo zatím je tady dobře. Nemůžu si stěžovat.“ odpovím. ,,Hmmm…aspoň že tak, tady neustále prší, až mě to celkem štve, nemůžu hrát golf.“ utrousí jízlivě. No jo táta a golf.
„Tak to je mi vážně líto tati.“ rýpnu si ironicky.
„Hele nebuď drzá nebo ti pošlu pohlavek.“ pohrozí se smíchem táta. Zakroutím jen nad tím hlavou. „Kdo je to? To je Claire?“ slyším v pozadí hlas mojí milované maminky. Uslyším jak vyrve tátovi z ruky sluchátko. „Claire! Proč si nezavolala dříve? Měli jsme strach.“ sykne uštěpačně. No jo jedna z věcí, která mi vážně nechybí. Máma si stále myslí, že jsem ta malá hodná holčička.
„No promiň, ale neměla jsem vůbec čas, práce mě honí.“ vymluvím se.
„To mi cheš jako říct, že sis nemohla najít pouhé dvě minuty, aspoň na ten pozdrav.“ pokračuje ve vyčítání.
„Mami nech toho, před chvílí jsem stávala…“ řeknu nezáživně.
„No jo, no jo. A máš se tam dobře jo? Co chlapi?“ tradiční dvě otázky.
„Mám se dobře a chlapi nic. Mami musim končit, ten hovor mě bude stát hodně.“ řeknu abych se nemusela podrobit dalším otázkám.
„Dobře, tak se měj zlatíčko a zavolej zase.“ řekne maminka přecukrovaně a mě se jen naježí vlasy na hlavě. Po tomto hovoru musím zavolat ještě jedné mé známé.
„Prosím?“ ozve se ženský hlas na druhé straně spojení.
„Ahoj Meg, potřebuju pomoct.“ řeknu žadonivě.
„Ooo no tak to jsem ti k službám, povídej.“
„Mám jednu poznávací značku, potřebuju zjistit na koho je to auto napsanáno a kdybych ti zavolala kdykoliv, abych věděla kde se pohybuje, myslíš, že by jsi to zvládla?“ zeptám se jako by nic.
„Pfff myslíš, že jsem nějaký ťulpas, jasně, je to hračka.“ odpoví pohotově a mě spadne kámen ze srdce. Nadiktuju ji poznávací značku a rozloučím se. Usoudím, že hovory mám vyřízené, teďka se jen připravit a jet na snídani. Obleču se do mých oblíbených potrhaných džín na kolenou, červeného obyčejného trička a na to hodim černé sáčko. Prostě můj volný styl. Namaluju se, upravim vlasy do culíku a čapnu klíče. Vezmu si jednu kabelku, kam nastrkám peněženku a různé papíry ohledně případu. Nazuju botky a se zamknutím dveří dojdu k výtahu. Jen co nasednu do auta začne mi vyzvánět mobil v kabelce.
„Ano?“
„Tak to pro tebe mám. To auto je registrováno na nějakého Denniela Lowa.“
„Hmmm, to mi nic neříká, No, a buď na telefonu, kdybych potřebovala tvojí pomoct.“
„Jasně, plně k dispozici.“ hlesne Meg a ukončí hovor. Strčím klíčky do zapalování a rozjedu se z menšího parkoviště. Dojedu před kavárnu a tam zaparkuju na jedno jediné volné místo. Ujistím se jestli nestojím na zakázaném místě a pak vystoupím z auta. Vejdu do kavárny a pozdravím jednu z čišnic, která prochází okolo mě. Uvidím pana Morlyho jak si čte noviny u zadního stolku opět u rohu. Dojdu k němu.
„Dobrý den.“ pozdravím s úsměvem a usadím se na protější židli.
„Ah dobrý den slečno. Objednal jsem vám tedy ty palačinky a kávu. Doufám, že jíte palačinky.“ utrousí pozorně.
„Mám takový hlad, že sním snad vše, a palačinkami bych ani nepohrdla.“ odpovím s úsměvem. „No tak teďka rovnou k věci, nemám moc času, musím do práce. Našel jsem tedy ty dokumenty a nic co je tam napsané mi neříká. Samá jména a pár poznámek, nevím jak tomu mám rozumět.“
„Aha, dobře.“ řeknu jen a přijmu další složku s několika papíry. Panu Morlymu začne zvonit telefon a tak ho s omluvou vezme. Je to zřejmě nějaký pracovní telefonát. Já se mezitím začnu zabývat těmi dokumenty. Vezmu jeden papír a začnu číst. „-19:00 Sedím v autě a pozoruju Jamese Morlyho. Stojí u nějakého auta a hovoří s řidičem toho auta. Je to světlý BMW. V tom šeru toho pořádně moc nevidím, ani značku auta nerozeznám. Mladý Morly se směje a řidič mu nabízí nějakou krabičku. Jsou to cigarety.-“
No myslím, že mi tyto zápisky nic nedají. Ale naoplátku, jestli si zapisoval vše co viděl, mohlo by se ztoho něco vyvodit. Zaujalo mě na tom to světlé BMW. Jestli je to to BMW, kterým teď jezdí, bude třeba kradené, protože nepatří jemu. Budu muset ještě prověřit toho Lowa, nebo jak se jmenoval.
„Tak tady dvojité palačinky a dvojitá káva presso.“ řekne s úsměvem čišnice a dá nám to na stůl. Pan Morly akorát dotelefonoval a napil se horké kávy. Asi mu vyschlo v krku, když hovořil.
„Pane Morly, má váš syn auto?“ zeptám se.
„Ne to nemá, nemá ani řidičák.“ odpoví zcela udiveně mou otázkou.
„Aha. No víte včera jsem zavítala do jednoho z těch klubů a na Jamese jsem tam narazila. Myslím, že přeci jenom jede v mafii.“ řeknu lehce aby si to nijak nebral. On akorát kývne.
„Neříká vám něco jméno Alan Knezovič?“ zeptám se ještě a zakousnu se do jedné z palačinek.
„Jo to jméno znám, ale teď nevím, kde jsem ho slyšel.“ zmíní se a začne přemýšlet.
„Je to Rus. Nevzpomenete si?“ ještě dodám.
„Ahhh ano, on mi pomáhal v jedné kampani na ochranu delfínů v Tichém oceánu. Je to dobrý člověk. Proč se ptáte?“ zeptá se zvědavě. To mě celkem zaskočí. Včera mi nepřišel moc dobrý.
„Jak dlouho ho znáte?“
„No bude to nějaký ten pátek. No přes půl roku určitě.“
„A s vaším synem se poznal?“ řeknu poslední otázku, že mi to ale jde.
„Poznal ho, ano jo poznal, protože párkrát se mnou James chodíval na sedání. Chtěl se věnovat taky oboru jako je ochrana zvířat, ale tehdy se něco zvrtlo a už to bylo pryč.“ sykl trošku zranitelně. To jsem se zase dozvěděla informací. Pak mlčky oba dojíme palačinky a vypijeme presso.
„No dneska zase něco zjistím a dám vám vědět. Řekněte mi ještě něco pane Morly, co po mě vlastně chcete? Když už víte, že váš syn je v mafii co teď ?“
„Chci dostat tu jeho mafii ke dnu, chci ho zbavit všeho majetku, tak aby se vrátil. Zatím žije z peněz co má našetřeno na účtu, ty peníze jsem mu tam posílal já, ale dlouho to už dělat nebudu. A když mě takle odkopl, svého vlastního otce,…nebudu mu to tolerovat dlouho. Nechci, aby šel do vězení, ale naoplátku by to pro něj byl trest a ten by si zasloužil aby si uvědomil co vlastně dělá. Můžu pak za něj zaplatit kauci.“ řekne na jedno nadechnutí. No popravdě, vůbec jsem nepochopila o co mu vlastně jde. Zaplatila jsem svoji část snídaně a s rozloučením zase odešla. Když jsem přišla k autu, vyrazilo mi dech to co jsem viděla. Mám botičku na pravém předním kole.
„Co to do háje…“ syknu zaskočeně. Vždyť tam žádný zákaz nebyl. Zcela naštvaně jsem auto obešla a žádný zákaz neviděla. Na to jsem zjistila, že mám ještě druhou botičku na zadním levém kole. „No do prdele…“ ujede mi už nahlas. „Chcete pomoct?“ hlesne nějaká žena za mnou. Kouknu na ní. Další překvapení. Je to ta ze včerejška, ta z toho klubu, ta která odešla z údajným Dennem. „Ahhh, no jestli vás napadá jak…“ dostanu akorát ze sebe. Usměje se a přejde ke svému autu, které stojí hnedka za tím mým. Vytáhne jakousi bedínku a v tom je hromada nářadí, jako kdyby s tím měla zkušenosti. Přiklekne k tomu zadnímu kolu s botičkou a začne něco dělat se šroubovákem. Poprosí mě o pomoc, protože přeci jen sundávat botičku, to není jen tak. Během pár minut je botička dole a o něco později je i ta druhá pryč. Zírám na tu rychlost. Pak naskládá zase nářadíčko do bedínky, složí ho do auta a usměje se na mě.
„Ehhh to by chtělo pozvání na kafe, co vy na to?“ hlesnu mile a postavím se na nohy, protože jsem celou dobu klečela. Ona se usměje ještě víc a přikývne. „A co takhle jít jinam,…znám lepší místo.“ odpoví mile. Jen pokrčím rameny. Ona jen řekne abych jela za ní. Nasednu do auta a rozjedu se hnedka v závěsu za ní. Najedeme na dálnici a tam si to uháníme směrem nevim kam. Ona jede předemnou se svým červeným Smartem a jede celkem rychle. Asi ještě deset minut jedeme po dálnici a já si říkala, proč jsme nešly do té kavárny, přestává se mi to líbit. Z dálnice sjedeme na vedlejší silnici a po té se dostaneme k útesům, kde jsou postaveny řádné vily. Je to něco jako v Californii v Portlandu. Pomalu projíždíme cestu mezi vilami a jedeme až do zadu, kde je snad největší vila v tomhle okolí. Nejde vlastně o to, že je největší ale je nejkrásnější. Její obrovská zahrada a ten výhled z jejích oken musí být nádherný. Zaparkujeme před branou. Vylezu z auta stejně, jak ta dívka.
„Doufám, že jste mě nemínila unést nebo tak.“ obořím se a ona se rozesměje.
„Ne to určitě ne. Jen navazuji ráda přátelství, hlavně viděly jsme se včera musím vám něco říci.“ Řekne trošku vážněji a brána se na to otevře. Projdeme branou a jdeme malým chodníčkem mezi alejemi keříků obkvetlými růžovými květy.
„Kde to vůbec jsme?“ zeptám se. Dívka se na mě podívá s překvapeným úsměvem.
„Jej já jsem se ti ještě nepředstavila…to promiň…jsem Alex, Alex Connorová.“ představí se mi, zastaví se a podá mi ruku.
„Eeeh Tracy Williamsová.“ řeknu hnedka a potřesu si s ní rukou. Ona se jen uškrne a jde dál.
„A komu vůbec patří tato krásná vila?“ zeptám se a kochám se tou krásou. Opečovávaná zahrada, anglický trávník, udržované keře, záhony bílých růží.
„Tahle vila kdysi patřila jedné rodině, ale protože její majitelé už nežijí, ptaří její vila nám.“ řekne. „Vám? Koho tím přesně myslíš?“ zeptám se a najednou si všimnu balkónu, který je nad hlavními dveřmi. Hnedka jak jsem tam viděla ty lidi, bylo mi to jasné. Tohle je to mafiánské doupě. Už i na tu menší dálku uvidím Jamese, jak tam nadává do hromotluka.
„Ty jsi zase podváděl vím to, míváš to eso v rukávu, vím to!“ křičí nasupěně a hromotluk jakože nic. Pak tam sedí ta blondýnka a oddává se paprskům slunce. Ještě zahlídnu pár známějších tváří a pak uvidím zase jeho. Stojí opodál u zábradlí a kouká přímo na mě.