Duše v zrcadle - 6.

Anotace: Linda vyhledá Severuse, aby mu poděkovala... setkání se však pokazí vyslovením jediného jména. Bolest ji zase jednou sráží až na dno.

6. Minulost je tu pořád

Linda se probrala v posteli... ale v čí? Byla dezorientovaná, třeštila jí hlava a oči se bránily ostrému světlu. Podle všeho byl den, snažila se lépe zaostřit a rozhlédnout se... rozbouřilo to její žaludek. Pravděpodobnost, že leží v nemocnici, byla patrná, všude byla bílá a postele byly odděleny plentou. Chtěla se posadit, ale byla tak slabá, že klesla zpět do polštářů. Raději opět zavřela oči.

Musela usnout, protože když je znovu otevřela, viděla u své postele ženu. Soustředěně přejížděla svou hůlkou nad Lindiným tělem a zřejmě byla spokojená, protože její zachmuřený obličej se vyjasňoval. Když si všimla, že je pacientka vzhůru, přátelsky se na ni usmála.
„No, už bylo na čase, mladá dámo,” promluvila příjemným hlasem, „jsem Pomfreyová, ale říkejte mi Poppy jako všichni tady.“
„Kde to jsem? A jak... proč tu jsem?” Linda byla ještě zmatená.
„Nevíte, co se stalo?” zarazila se a přejela ji zkoumavým pohledem.
Linda zamrkala a sykla bolestí, měla pocit, že se jí rozskočí hlava.
Samozřejmě, že věděla, co se stalo, ale nevěděla, jak se dostala z domu na Grimmauldově náměstí, až sem.
„Myslela jsem, že se to konečně dozvím od vás. Severus odmítá se mnou mluvit!” zamračila se Poppy.
Linda se nechápavě podívala na osobu před sebou.
Severus? Co s tím má společného?
„To on vás ke mně přinesl, nedokázal vás probrat k vědomí. Byla jste bez sebe tři dny a musím říct, že jste mi dala zabrat, váš zdravotní stav se tak prudce měnil, že diagnostická kouzla mi byla k ničemu... Nic podobného jsem nezažila, když vás přinesl, váš organismus prokazoval naprosté selhání, o několik desítek minut bylo vše jinak.” Poppy se pátravě dívala na mladou ženu a zřejmě očekávala vysvětlení.
Linda nic z toho nevnímala.
Byla mimo tři dny? A co ten chlapec?
Podívala se na ženu, zvažovala, jestli o chlapci může něco vědět. Už se chtěla zeptat, když se otevřely dveře a kdosi vešel.

„Poppy, jdu se zeptat na naši pacientku, už se probrala?” Byl to Brumbál.
„Před pár minutami, Albusi, právě jsem ji diagnostikovala a zdá se být v pořádku.”
Linda si oddechla, konečně někdo známý, někdo kdo jí určitě vysvětlí, co se stalo za ty tři dny.
„Jsem ráda, že vás vidím... co se to stalo? A co je s chlapcem?” Doslova visela na jeho rtech.
Brumbál se podíval na madam Pomfreyovou.
„Děkuji, Poppy, ale mohla bys nás nechat, prosím, chvíli o samotě? Dám na ni pozor, slibuji,” požádal a shovívavě se usmál.
„Budu u sebe, kdyby něco,” řekla neochotně. Očividně se jí nelíbilo, že ji posílá pryč. Chtěla vědět, o co tu jde.
Linda počkala, až Poppy zmizí ve dveřích z ošetřovny a pak otázku zopakovala.
„Co chlapec? Víte něco... je v pořádku?”
Brumbál se na ni usmál a přikývl.
„Ano, je v pořádku, včera v noci horečky ustoupily a probral se k vědomí. Je u sv. Munga a je na tom o mnoho lépe. Zachránila jsi mu nejen život, ale také před krutým osudem vlkodlaka.”
Vydechla úlevou, povedlo se, je zachráněný... byla spokojená.
„Kde to vlastně jsem, v jaké nemocnici?”
„Jsi v Bradavicích na zdejší ošetřovně. Nepřipadalo nám moudré přemístit tě k Mungovi s tvými… ehm… schopnostmi. Těžko by se zabránilo všetečným otázkám.”
„Chápu,” přikývla na souhlas. Pak sklopila zrak na své ruce. „Prý mě sem... ehm... přinesl Severus.”
Brumbál se usmál jejím rozpakům.
Tak už Severus?
„Ano. Všechny jsi dost vyděsila, když ses zhroutila. Nemohli tě přivést k vědomí, tak se rozhodl vzít tě sem, bylo to jediné řešení,” zkoumavě se na ni zahleděl, stále si soustředěně prohlížela své ruce. Pak dodal: „A pokud můžu říct, zdál se mi poněkud otřesený a vyvedený z míry, což je v jeho případě dost nevídaný úkaz.”
Linda k němu překvapeně vzhlédla. Brumbál měl v očích jiskřičky a potutelně se usmíval.
„Ještě si odpočiň, řeknu Poppy, aby ti dala něco na bolest hlavy a na posilnění. Určitě už netrpělivě přechází po pokoji… je to dobrá a starostlivá duše,” poplácal ji po ruce a zvedl se k odchodu.
„Co bude s těmi dětmi? Mají kam jít?” vzpomněla si ještě.
Brumbál se k ní znovu otočil. „Podařilo se nám kontaktovat jejich tetu, žije se svou rodinou mimo Anglii, vezme si je k sobě.”
„To je dobře, bála jsem se, že... že nemají nikoho,” řekla a její obličej zesmutněl.
Brumbál se na ni pozorně zadíval, jakoby věděl, na co myslí. „Lindo, bude jim tam dobře. Vím, jak je to pro tebe těžké, ale není to on... on se ti už nikdy nevrátí,” promluvil. Jeho tón byl tichý, konejšivý, téměř otcovský.
Do očí jí vstoupily slzy. „Já vím,” šeptla jen a odvrátila hlavu.

Poppy přinesla lektvary, po kterých Lindě polevila bolest hlavy a cítila se o něco lépe. Stále byla slabá a po rozhovoru s Brumbálem uvnitř rozervaná. Její podvědomí se příliš upnulo k chlapci, který jí tak připomínal jiného chlapce. Nakonec byla ráda, že ji přemohl hluboký spánek.

... Byla v lese, slyšela křik, tak zoufalý srdceryvný křik... nemohla ho najít, šílela strachem. Byla zraněná, teplá krev Lindě barvila košili do ruda, ale nevnímala bolest, musela ho najít… Slyšela tu zrůdu, tu bestii... byla blízko. Utíkala za tím nářkem, jenž slábl... Ne, ne... to ne! Zahlédla ho, jeho tělo bylo zkrvavené a zhroucené na zemi… nehýbal se. Nééé!!... Uslyšela za sebou hrozivé zavrčení, ohlédla se, celá se třásla, viděla černé oči...

Křičela a plakala zároveň, košile se jí potem lepila k tělu, pomalu se probírala. Někdo s ní opravdu třásl, spatřila nad sebou muže, muže s černýma očima.
-------------------------------------------

Seděl ve svých komnatách s knihou v ruce. Už po několikáté se pokoušel číst tu samou stránku, když to konečně vzdal a nečinně pozoroval plápolající oheň v krbu.
Jeho myšlenky se neustále vracely k posledním událostem v Blackově domě... k tomu, čeho byl svědkem.
Jaká moc se skrývala v tak drobné ženě? Když viděl toho polomrtvého chlapce v Pastorkově náruči, nedával mu moc šancí. Nechápal, proč ho donesli tam, co s ním zamýšlejí. Chvilku mu trvalo, než mu došlo, k čemu se ta žena chystá. V tu chvíli z ní vyzařovala tak mocná magie, že nikdo nebyl schopen se pohnout.
Nepřipojil se k ostatním, nejásal nad záchranou chlapce, fascinovala ho ona, nemohl od ní odvrátit pohled, vypadala tak... tak jinak... nevěděl sám, proč na ni zíral.
Byla strašně bledá, chvěla se vysílením a vůbec nevnímala jeho hlas. Jen se k němu otočila a hleděla mu do očí. Měla nepřítomný pohled, ztrácela dech... pochopil, že se hroutí. Rychle k ní přistoupil a ona se mu bezvládně složila do náruče.
Vše se seběhlo rychle, ostatní se ještě nevzpamatovali z jednoho šoku a už se strachovali o její život. Snažil se Lindu probrat, ale marně. Pokoušel se zjistit, jak je na tom, ani z toho nebyl moudrý. Rozhodl se téměř okamžitě, odnesl ji sem, do Bradavic.

Uplynuly tři dny. Nešel za ní a ani se nezeptal, jak na tom je. Přesto se mu zvláštně ulevilo, když mu Brumbál řekl, že se konečně probrala.
„Je jen zmatená a zesláblá, ale bude v pořádku,” řekl mu před několika hodinami.
A on tu nečinně seděl, zíral do plamenů a snažil se ignorovat vtíravý pocit jít za ní, přesvědčit se na vlastní oči, že je jí lépe.
Proč by to u Merlina dělal? Co je mu po tom?... Je přece v pořádku, jeho to dál nemusí zajímat!
Ano, nemusí... proto tu sedí a podezřele často mu myslí problesknou její oči… zářivé, chápající, odevzdané. Rozčileně vstal z křesla.
Co to s ním je?!
Nelíbilo se mu, jak často zabloudí jeho myšlenky k té protivné ženské! Snažil se Lindě vyhýbat, nestál o její přítomnost a ani ona mu zrovna nenadbíhala, přesto se jejich cesty často křížily. Někdy měl pocit, že je něco spojuje, že mají něco společného.
SAKRA!
Připadal si jako hlupák, když se uprostřed noci plížil chodbami k ošetřovně. Jen nakoukne dovnitř, aby měla jeho duše pokoj, a zase odejde, nikdo se to nedozví.

Byla až na posledním lůžku v rohu, nikdo zřejmě nechtěl zbytečně vzbuzovat pozornost. U postele jí svítila mdlým světlem lampička, takže Lindě viděl do obličeje. Už vypadala lépe, přesto spala neklidným spánkem. Prsty zatínala do přikrývky a občas s sebou škubla. Přes své přesvědčení, že hned odejde, se přiblížil k jejímu lůžku.
Začala sebou zmítat, zpod zavřených víček se prodraly slzy. Měla noční můru, chtěl ji vzbudit… sám věděl, jaké to je. Oslovil ji, ale byla příliš vzdálená jeho hlasu. Z jejího hrdla se vydral žalostný vzlyk a pak další. Dotkl se její paže a znovu se snažil Lindu vzbudit, vůbec na něho nereagovala. Mluvil k ní… marně, zůstávala uvězněná ve vlastním pekle. Pokojem se rozlehl šílený křik... křik prosycený žalem a hrůzou. To už s ní třásl a křikl na ni jménem. Konečně otevřela oči.

„Grayová, slyšíte mě?! Vzbuďte se, byl to jenom sen, jen sen!” promlouval k ní a zase ztišil hlas, když si všiml, že ho vnímá. Za zády slyšel spěchat Poppy, povzdechl si... ta tu chyběla!
„Co se tady děje? Co… stalo se něco? A co ty tu děláš!” houkla na něho. Očividně byla rozespalá a přítomnost Severuse ji zaskočila.
Ten se napřímil a rychle nabyl zpět svou chladnokrevnost. „Obcházel jsem po chodbách a slyšel křik. Ty jsi byla kdoví kde, tak mi nezbylo, než dělat tvou práci!“ řekl podrážděně. Vadilo mu, že ho tu přistihla.
„Je noc, Severusi, kde myslíš, že jsem asi byla!“ vrátila mu stejným tónem Poppy.
„Tak, teď už jsi tady, takže půjdu,“ otočil se k odchodu. Jejího zamračeného pohledu si nevšímal. U dveří se na moment zastavil. „Myslím, že by se hodil Bezesný lektvar... dobrou noc, Poppy,” prohodil ještě a spěšně jimi odešel.
Na chodbě si s podivným pocitem uvědomil, že to pro ni už rok vařil tento lektvar.

* * *
Po dvou dnech byla Poppy konečně s jejím zdravotním stavem spokojená a ochotná ji propustit.
Lindě se ulevilo, vážila si její starostlivosti a pečlivosti, ale měla pocit, že v posteli nevydrží už ani minutu. Byla už oblečená a právě si splétala vlasy do copu, když pro ni přišel Brumbál.
„Vidím, že jsi už připravená, takže tě naše drahá Poppy přece jen propustila ze své péče?”
„Já tě dobře slyším, Albusi,” ozvalo se ze soukromého pokoje hned vedle ošetřovny.
Brumbál se otočil k ženě, která se objevila ve dveřích a mířila k nim.
„Abych řekla pravdu nejsem z vás vůbec moudrá, ale jsem ráda, že jste v pořádku... buďte na sebe opatrná.” Pak se otočila k Brumbálovi. „A ty i Severus byste mohli mít ke mně víc důvěry, místo toho tajnůstkaření. Nedostala jsem z něho ani půl slova,” postěžovala si.
„Sama víš, že není příliš sdílný a příjemný,” domlouval jí dobrácky.
Poppy si nazlobeně odfrkla. „Měl by se oženit, má nejvyšší čas!”
Brumbál se rozesmál. Linda si také dost dobře neuměla představit Severuse v manželském chomoutu. Nevěděla koho litovat víc, jestli jeho nebo tu, kterou by to neštěstí potkalo.
„Málem bych zapomněla,” zdržela oba ještě a odběhla pro něco do vedlejšího pokoje. „Vezměte si je, kdyby se vám vrátily ty noční můry,” řekla a podávala Lindě několik flakónků s Bezesným lektvarem.
S vděkem si je od ošetřovatelky vzala, sice spala už lépe, ale nedávný sen ji zdeptal. Obzvlášť, když nemohla utéct k sobě do podkroví a malovat.
Jak dlouho už tam nemusela jít.
„Děkuju. Víte, občas mívám zlé sny, ale v poslední době se to začínalo zlepšovat.”
„Vlastně je tu pro vás nechal dnes ráno Severus. Chtěla jsem ho o nějaké požádat, ale byl rychlejší,” prozradila Poppy.
Lindě svitlo v očích. „Vážně? To že udělal?”
„Taky jsem se divila, ale v něm se nikdo nevyzná,” mávla rukou, „je to ten nejprotivnější chlap, kterého znám, ale vážím si jeho znalostí a inteligence.”
„Tak ještě jednou děkuju... za všechno,” usmála se Linda a podala zdejší ošetřovatelce ruku, aby se rozloučila. Brumbál se na Poppy přátelsky usmál a popřál pěkný den.
---------------------------------------------
„Bylo by možné se tu trochu porozhlédnout? Je tu tak krásně,” zeptala se nesměle svého průvodce.
„Vlastně jsem neměl v plánu tě ještě propustit. Co bys řekla na šálek čaje? Docela mi chybí naše společné večery,” nabídl s úsměvem, a když přikývla na souhlas, vedl si ji do ředitelny.

Brumbálova pracovna byla poměrně rozlehlá a vkusně zařízená místnost. Vévodilo v ní masivní zdobené křeslo s pracovním stolem. Na menších stolcích měl vystaveny různé stříbrné přístroje a na zdech visely obrazy čarodějů a čarodějek, z nichž někteří spokojeně pochrupovali a jiní zvědavě pokukovali po Lindě.
Posadila se na křeslo proti jeho stolu a zvědavě se rozhlížela kolem sebe. Líbilo se jí tu a tak nějak si pracovnu pana ředitele představovala.
Brumbál si ji prohlížel se zvláštním výrazem v očích.
Ty jeho jasně modré vševědoucí oči… měla pocit, že jim nic neunikne.
„Copak, připadám vám příliš dětinská?” promluvila a nepřestávala se usmívat. Dnes měla dobrou náladu.
„Ale vůbec ne, sluší ti, když se usmíváš. Hodně ses změnila, konečně z tebe cítím život a jsem tomu upřímně rád.”
Linda trochu zčervenala a musela si odkašlat.
Brumbála to pobavilo. „Snad tě stařec jako já neuvedl do rozpaků?”
„Vlastně trochu ano, odvykla jsem si zřejmě.”
„Myslím, že si dáme ten čaj, co říkáš?”
Vůbec nepostřehla, kdy to udělal, ale už jí i sobě naléval horký čaj. Napadlo ji, jak se těšívala na jeho návštěvy u ní doma.
Doma, prázdný dům, ticho...
Rychle zahnala chmurné myšlenky, dnes na to myslet nechtěla.

Strávili spolu příjemnou hodinku. Brumbál vyprávěl o Baradavicích a o studentech, až jí nakonec položil přímou otázku: „Rád bych se tě na něco zeptal... co si myslíš o Severusovi?”
Linda se zrovna napila čaje, ta otázka ji zaskočila a to doslova... vyprskla čaj po stole.
„Prosím?! Totiž... omlouvám se za... ehm... nepořádek.” Tentokrát byla opravdu v rozpacích.
Brumbál jen mávl rukou a stůl byl opět čistý.
Pohlédla mu do tváře, očividně se bavil.
„Jak vás to napadlo? Proč... proč se ptáte?” zeptala se, cítila horkost ve svém obličeji.
„Zajímal by mě tvůj názor. Vím, že je nepříjemný a nikoho k sobě nepustí, většina studentů z něho má čirou hrůzu. Ale mám takový pocit, že na tebe působí jinak než na ostatní. Nemám pravdu?”
Linda měla pocit, že je lepší čtenář lidských srdcí než ona.
„No já nevím, všimla jsem si, že se mu ostatní vyhýbají, na druhou stranu mu to nijak zvlášť nevadí, zdá se!” namítla a pokrčila rameny. Pokusila se z toho ladně vybruslit, marně.
„Na to jsem se tě, ale neptal,” podotkl jemně.
Linda se zasmála, pověsti o něm nelhaly, je opravdu pěkně zvědavý a umanutý.
„Co vlastně chcete slyšet… že mě rozčiluje, že je nepřístupný, mrzutý, urážlivý morous? Přesto je v něm víc, než dává najevo. Někdy mám pocit, že... že jsme si něčím podobní, že také někoho ztratil, proto je takový. Nevím, mě prostě jeho chování neodrazuje, možná si jen něco nalhávám, ale přesto všechno mě fascinuje, zamlouvá se mi.”
Brumbál se taky usmíval. „Víš, je dobře, že se nenecháš odradit. Nemá to lehké,” poznamenal a nepatrně si povzdechl.
Linda si chvilku pohrávala se svým šálkem. Cítila, že by měla odbočit od tématu Severuse Snapea.
„Mohla bych se tedy trochu porozhlédnout po okolí?” zeptala se.
„Proč ne, většina studentů je v Prasinkách,” odvětil a podíval se ke dveřím. „Kdybys mě teď omluvila, musím ještě něco neodkladného probrat,” dodal omluvně.
„Samozřejmě.”
Linda se zvedla k odchodu, když se ozvalo zaklepání na dveře.
Málem se srazila s nějakou starší čarodějkou a… se Severusem.
„Minervo,” oslovil tu ženu Brumbál, „dovol, abych ti představil Lindu Grayovou.”
Minerva si ji zkoumavě prohlížela, ale když uslyšela její jméno, obličej se jí rozzářil.
„To jste vy ta hrdinka, co zachránila malého Bergera,” potřásla jí rukou.
Lindě bylo poněkud trapně, raději se na Severuse ani nepodívala. „To je... ehm... trochu přehnané, chtěla jsem jen pomoct.”
Zase se zakoktávala… je nemožná!
Všimla si, jak profesorka šlehla po kolegovi pohledem a chtěla ho představit. Linda ji předešla. „My se už známe,” podotkla.
„Severusi, nechtěl bys Lindu provést po škole?” zeptal se ho Brumbál.
Linda málem nadskočila.
To nemůže myslet vážně!
„Máte pravdu, nechtěl,” odpověděl ledovým hlasem.
Minerva se na Snapea pohoršeně podívala. „Omluvte ho, Lindo, kolega nemá jaksi slušné vychování,” dodala směrem k němu, ten však její narážku okázale ignoroval.
„Mně to nevadí, začínám si zvykat,” řekla s úsměvem a letmo pohlédla do černých očí.
Rychle se rozloučila a zmizela z pracovny. Ještě na schodech se tiše smála, kdyby pohled zabíjel, byla by mrtvá.

Minerva si nedokázala odpustit rýpnutí do svého kolegy. „Šikovná mladá dáma… má v sobě potenciál ve zdraví přežít tvoji společnost. Měl by sis ji předcházet, Severusi.”
Snapeovi vylétlo obočí vzhůru, kdyby si Minervy tak nevážil, pronesl by něco pěkně od plic. „PROSÍM?!!”
Brumbál se uchechtl, ale snažil se to zakašláním zamaskovat. „Ehm... myslím, že raději přejdeme k našemu tématu.”
----------------------------------------------------------
Linda stála uprostřed zastřešeného mostu a dívala se do krásné krajiny. Cítila se dobře. Když si prohlédla okolí hradu, zastavila se tady. Nevěděla, jak dlouho tam stojí, nevnímala čas.
Foukal příjemný větřík, laskal její tvář, rozpustila si své husté dlouhé vlasy a nechala ho, aby je čechral. Zavřela oči a zaklonila hlavu, cítila se svobodná.

Snape se vracel od Brumbála v mizerné náladě, když ji uviděl. I na tu dálku Lindu poznal. Aniž by si to uvědomil, zastavil se a chvíli ji pozoroval. Bodl ho osten závisti.
Bude on někdy svobodný?
Přinutil se odvrátit pohled, ráznými kroky sešel do sklepení, do svého kabinetu.

Linda otevřela oči, ještě se zahleděla do dálky a pomalu se vrátila do hradu. Bylo na čase opustit Bradavice a vrátit se domů. Jak šla chodbou, něco ji napadlo. Před ní šly dvě dívky a o něčem živě diskutovaly. Linda na ně zavolala: „Haló, děvčata, počkejte.”
Dívky se zarazily a zvědavě si ji prohlížely.
„Hledám vašeho profesora lektvarů, mohly byste mi říct, kde ho najdu?” zeptala se, když k nim došla.
Obě na ni užasle hleděly, zřejmě je šokovalo, že by někdo dobrovolně hledal toho netopýra.
„To musíte do sklepení, do Zmijozelské části,” promluvila jedna z nich.
„Mohla bys mě tam dovést?” zeptala se, protože neměla ani ponětí kudy jít. Dívka přikývla a Linda ji následovala.
Za chvíli se ocitly v jedné z chodeb s několika dveřmi. Dívka na jedny z nich ukázala a pak zmizela. Linda přistoupila ke dveřím a rázně zaklepala.
„Dále!” ozvalo se mrzutým hlasem.
Vstoupila do kabinetu a zavřela za sebou dveře. Seděl za stolem, něco čmáral do pergamenu, a ani nevzhlédl.
„Máte chvilku?” promluvila na něho.
Snape nedal najevo překvapení, když si uvědomil její hlas. „Ne, ale to vás určitě neodradí!” utrousil otráveně.
„To máte pravdu.”
Chvíli se měřili navzájem pohledy, pak ukázal na židli před svým stolem. Linda se posadila a přemýšlela jak začít. Najednou nevěděla, proč vlastně přišla.
„Tak co máte tak důležitého, že mě zdržujete od práce,” pobídl ji nepříjemně. Linda se rozesmála, to ho zarazilo. „Přišlo vám to vtipné?!”
„Vlastně ano. Strašně mi někoho připomínáte,” řekla a naklonila se k němu blíž.
On reagoval opačně... odtáhl se.
„Ale... někoho koho nesnášíte?” Z jeho hlasu ironie doslova odkapávala.
„Ne, mého nejlepšího přítele,” odpověděla vážným tónem. „Je to také takový mrzout, ale v podstatě dobrák!”
Neodvrátila zrak, buď s ní vyrazí dveře, nebo to překousne. Podle jeho výrazu usoudila, že zvažuje tu první možnost.
„Vůbec nechápu, proč mi to říkáte.” Definitivně odložil brk a spojil svoje prsty do stříšky. Zdálo se, že to nepatrné gesto ho uklidňuje.
„Vlastně jsem přišla, abych vám poděkovala za…” nedořekla.
„Slečno Grayová,” skočil jí do řeči.
„Lindo, můžete mi říkat Lindo,” nabídla mu s úsměvem.
„Slečno Grayová! Nevím, kde jste vzala potřebu mi neustále za něco děkovat, narušovat mé soukromí a vnucovat mi vaši společnost, ale můžu vás ubezpečit, že ani o jedno nestojím!” Jeho hlas zněl ledově a černé oči ji doslova probodávaly.
„Nevím, možná je to tím, že jste především člověk a ne kus ledu. Vidím ve vás víc než ostatní, pro ně jste jen zdrojem informací, mě zajímáte.” Asi to trochu přehnala, zřejmě byla upřímná až moc, přesto neuhnula pohledem.
Snape se zapřel dlaněmi o stůl a nebezpečně se k ní naklonil. „Nehrajte si se mnou!”
Jeho obličej byl nebezpečně blízko, cítila, jak to uvnitř něho vře. Znovu se ztrácela v hloubce jeho očí, musel vědět, jak na ni ta čerň působí.
„Omlouvám se, nechtěla jsem vás urazit, mám tendenci říkat, co si myslím. Přišla jsem vám jen poděkovat za lektvary, a že jste mi pomohl, když jsem... ehm... se složila,” vysvětlila mu a sklopila oči, dál ten jeho upřený pohled nesnesla.
Snape se odtáhl, kdyby s ním takhle mluvil někdo jiný, okamžitě by s dotyčným vyrazil dveře. Ona ale nebyla jeho studentka, byla to dospělá žena a on si to až moc dobře uvědomoval. Vše na ní bylo tak... ženské. Její drobné ruce, upřímné oči, které ho tak rozčilovaly, dlouhé rozevláté vlasy, jejichž vůni si až bolestně uvědomoval. Probouzela v něm smysly, o kterých si myslel, že pohřbil dostatečně hluboko v sobě, o které nestál… nemohl si je dovolit.
Měl ji za to nenávidět? Za svoje vlastní selhání?
Nedělalo mu problém druhým ublížit, urazit je, srazit je takříkajíc na kolena, ale u ní mu v tom něco bránilo... něco v jejím pohledu. Měl pocit, že má za sebou těžké časy, že si nese v sobě břemeno bolesti tak jako on. Vzpomněl si, jak se zmítala ve zlých snech, sám jimi často trpěl.
Opět na ni pohlédl, prohlížela si soustředěně své ruce, byla klidná. Uvědomil si, že mezi nimi panuje trapné ticho.
„Kdo je Thomas?” promluvil, aby ho prolomil. Ani nevěděl, proč se zeptal, ale pamatoval si, že to jméno opakovala, když pomáhala malému Bergerovi.
Na Lindu to však zapůsobilo, jako by na ni zařval! Prudce k němu vzhlédla a viditelně zbledla.
Jak o něm ví? Jak ví o Thomasovi?!
„Opakovala jste pořád jméno Thomas, když jste pomáhala tomu chlapci,” pokračoval. Vzápětí zalitoval, že se zeptal, její reakce ho zaskočila.
Linda byla bílá jako smrt a v očích se jí zračila bolest. Neodpověděla hned, jen nepřítomně hleděla jeho směrem.
„Jak jste... proč... neříkejte to jméno!” zašeptala, hlas se jí zlomil. „Prosím.”
Pochopil, že zašel někam, kam neměl, bolest zaplavila její duši, viděl jí to v očích.
„Promiňte, nemusíte odpovídat.”
Semkla víčka pevně k sobě. Ale ano musela, potřebovala to někomu říct a chtěla to říct právě jemu.
„Je to můj syn… můj mrtvý syn. Bylo mu teprve sedm let,” promluvila rozechvěle.
Dívala se na něho, oči plné zoufalství a slz, nevěděl co říct. Pak se rozplakala.
„Promiňte,” zvedla se a téměř vyběhla z kabinetu.
Snape zaťal ruku v pěst.
Do čeho se to zase dostal? Neměl ji nechat takhle odejít!
Zvedl se a vyšel za ní, došel až k venkovnímu schodišti... zahlédl už jen její rozevláté vlasy, když spěchala k bráně hradu, aby se přemístila.
„SAKRA!” zaklel a udeřil pěstí do kamenné zídky.

* * *
Linda se přemístila přímo před svůj dům. Jakmile zabouchla dveře, shodila ze sebe svetr, zula boty a vyběhla do podkroví. Stála uprostřed pokoje a zírala na obrazy, jež na pokraji šílenství vytvořila. Snad z každého koutu zdi se na ni díval její syn. Někde se usmíval, otvíral po ní náruč, jinde ležel v krvi a bolestech. Nad jeho drobným tělíčkem se skláněla ta stvůra a jeho němá ústa volala o pomoc. Všude ji pozorovaly jeho oči, prosily svou matku: Zachraň mě, nenechej mě umřít. Nenáviděla se... opět.
K čemu byl její dar, když nebyla schopná zachránit vlastního syna? Proč jen musel říct jeho jméno! Jak je možné, že během pár minut ji jediný člověk srazil až na dno? Bolest Lindu zlomila, sesula se na koberec a rozeštkala se naplno.

Zřejmě na pár hodin usnula, když se probrala, panovala už noc. Byla celá ztuhlá a prochladlá, musela pryč a pečlivě uzavřít tuto „svatyni - hrob” plný bolesti a šílenství. Jestli chce začít znovu žít, nesmí se sem už vrátit, nesmí spadnout až na dno a uzavřít se... on by to nechtěl. Musí konečně přijmout skutečnost, že tu byl, že ho milovala, a že už není. Musí si přiznat jeho smrt… umřel a svou matku tu zanechal živou.
Pořádně nevěděla, co dělá, ale musela z domu. Jestli to neudělá, zešílí. Nechtěla být teď sama, potřebovala někoho blízkého, obyčejné objetí, dotyk rukou, konejšivý hlas.
Stála v Siriusově domě. Všude bylo ticho a tma. Potichu vešla do prázdné kuchyně a hůlkou rozdělala oheň v krbu. Věřila, že se Sirius nebude zlobit, až ji tu najde. Už to pomyšlení, že je nablízku, Lindu uklidňovalo. Věděla, kde má zásobu Ohnivé whisky, nalila si skleničku a naráz ji vypila, potřebovala se zahřát a zklidnit roztřesené ruce. Nalila si další a stoupla si ke krbu.

Sirius špatně spal, poslední dobou měl lehké spaní. I teď ho probudil nepatrný hluk z kuchyně.
Že by Krátura?
Pro jistotu vstal, vzal svou hůlku a tak jak byl, oblečený jen v kalhotách, vyšel z ložnice. V kuchyni bylo světlo z krbu, to se mu nezdálo. Zpozorněl a potichu se blížil ke dveřím. Jak ho překvapilo, když spatřil Lindu. Vzhlédla k němu, její pohled ho vylekal, poznal, že plakala. Položil hůlku na stůl a přistoupil těsně k ní.
„Jak jsi tu dlouho, a proč jsi mě nevzbudila?” promluvil a jemně ji chytil za bradu.
Jeho starostlivý hlas a dotek byly jako balsám na její ztrápenou duši. Stulila se mu do náruče. Trochu ho to zaskočilo, ale pevně ji objal.
„Co se ti stalo?” zašeptal jí do ucha.
Už tak dlouho ji nikdo neobjímal, necítila tak intenzivně blízkost druhého člověka. Najednou toužila po jeho doteku, aby ji pevně držel a nepouštěl. Potřebovala ho... moc ho potřebovala.
„To nic, jen buď se mnou,” zašeptala.
Objal Lindu ještě pevněji. Hladil ji dlaní po zádech a konejšivým hlasem k ní promlouval.
Uvědomovala si jeho nahou hruď. Ten dotyk horké kůže na její tváři a tlukot jeho srdce způsobil, že ji rozechvěla touha. Nesměle a trochu váhavě mu přejela dlaní po těle, pak přitiskla rty na místo, kde cítila srdce.
Ztuhnul. „Co to děláš?” zeptal se chraplavě. Musel několikrát polknout, než odpověděl, i tak se mu třásl hlas.
„Potřebuju tě, Siriusi,” hlesla tiše, očima ho přímo prosila, aby ji od sebe neodehnal.
Mlčky Lindu pozoroval. Věděl, že by neměl překročit pomyslnou hranici mezi nimi, tušil, co to s ním udělá. Neměl by… neměl! Jejich ústa se téměř dotýkala, přesto ještě váhal.
„Siriusi, prosím, neodmítej mě, moc tě potřebuju,” zasténala zastřeným hlasem a sama lehce přejela svými rty po těch jeho.
Projela jím potlačovaná touha. Několikrát se mu stalo, že na ni právě takhle myslel, ale chránila ho její odtažitost. Byli jen přátelé a tak to mělo být. Tak co se, sakra, stalo špatně, že ji najednou svírá v náruči a vášnivě líbá? Že netouží po ničem, než ji odnést k sobě do postele a vzít si ji? Věděl, že je ztracený, že už nedokáže přestat. Poslechl výzvu jejího těla, vzal si, co mu nabízela. Potřebovala ho! Nevěděl, co se stalo, proč se tu uprostřed noci zjevila, v tu chvíli mu to bylo jedno. Byl příliš dlouho sám, než aby rozumně uvažoval.

Uvědomovala si, že to vůči němu není správné, že to ona zbořila hranici mezi nimi, ale bylo to už tak dávno, kdy toužila po muži. Její tělo se probudilo k životu, dychtilo po jeho laskání, chtělo s ním splynout a zapomenout na bolest, kterou způsobily vzpomínky. Musela minulost nechat za sebou a k tomu potřebovala jeho. Byl její přítel.
„Siriusi,” zasténala jeho jméno.