Duše v zrcadle - 7. Lindin příběh

Duše v zrcadle - 7. Lindin příběh

Anotace: Jak už vyplývá z názvu kapitoly, dozvíte se něco z minulosti hlavní hrdinky. A jaké bude ráno? Jak se k tomu Sirius postaví?... Přeji příjemnou zábavu Margot.

7. Lindin příběh

Podepřel si dlaní ruku a díval se, jak spí. Věděl, že neusne... na to měl příliš rozbouřené nitro a v hlavě plno otázek.
Co bude ráno? Jak se zachová?
I když mu neřekla co se stalo a kdo jí ublížil, nebyl to jen rozmar. Viděl jí to v očích, opravdu ho potřebovala, cítil to v každém jejím doteku… polibku… v tom, jak se k němu horečnatě tiskla. Věděl co riskuje, když se podvolí... svůj klid, své srdce, svou bolest. Nelitoval, v ten moment pro ni znamenal naději, záchranný bod v moři prázdnoty... on tu byl a zachránil ji.
Co na tom, že obětoval sebe? Že už nepřestane toužit?
Kdyby odolal, odmítl ji...
Jenže on nechtěl, riskoval všechno pro jednu jedinou noc.
Byla k němu otočená zády. Lehce ji přejel konečky prstů po tváři a políbil na rameno.
Stojí to za tu bolest, Siriusi Blacku?... Můžeš si to dovolit?
Ano… přesto všechno věděl, že by to udělal znovu.
----------------------------------------------
Pomalu otevřela oči, několikrát zamrkala, aby lépe zaostřila. To bylo v krátké době po druhé, kdy zkoumala v čí posteli je. Jenže tentokrát to bylo jiné, byla nahá a nebyla v ní sama. Ležela na břiše, k jejímu boku se tiskl Sirius a objímal ji pevně svou paží. Linda si nebyla jistá, zda ještě spí, i když v to doufala. Potřebovala čas, než bude muset čelit jeho pohledu.
Snažila se nepohnout, nechtěla se prozradit. Musela si srovnat v hlavě jak mu říct, že je mu vděčná, že jí pomohl, že ho má ráda, ale...
Kruci... nebude to lehké, pěkně to oběma zkomplikovala.
Ucítila za sebou pohyb.
„Mohla by ses na mě podívat, prosím?” ozval se jí za zády a rukou, jež ji objímal, si ji otočil k sobě.
Tak to bychom měli, musím nést následky.
Hleděla mu do tváře, usmíval se, to je dobrý začátek.
„Dobrý ráno... ehm... už jsi vzhůru… Jak ses vyspal?” Tak to byla opravdu chytrá otázka, povzdechla si pro sebe.
Sirius se uchechtl, tušil, že bude v rozpacích a rozhodl se, že jí to usnadní. Skoro celý zbytek noci o tom přemýšlel, nechtěl si nic nalhávat, přesto doufal, že třeba časem...
„Lindo, jsme přátelé. Troufám si říct, že dobří přátelé a trochu se nám to vymklo… to se může stát. Tím se mezi námi nic nemění, prostě jsme jen potřebovali jeden druhého,” promluvil a čekal. Čekal, co řekne, že mu to vymluví, že mu dá malou nepatrnou naději, že se něco změnilo, že i ona to cítí jinak. Upřeně si hleděli do očí. Sirius si uvědomil, jak je napjatý. Nakonec promluvila, jen to nebylo to, co očekával… v co doufal.
„Děkuju. Jsem ráda, že to chápeš stejně... jsi opravdu přítel a myslím to upřímně.” Lindě se ulevilo, tolik se bála, že od ní čeká víc, že mu ublížila. Vděčně se na něho usmála. Pak vztáhla ruku, aby ho pohladila po tváři a lehce ho políbila na rty.
Sirius si uvědomil, jak jiný ten polibek byl. Upřímný to ano, ale také přátelský. Nepatrně ho bodlo u srdce.
A co jsi, ksakru, čekal?!
Přesto se na ni usmál, nemohl jí nic vyčítat, nic mu neslíbila. Jsou přátelé a to mu pro zatím muselo stačit.
„Mám děsný hlad, udělám nám něco k snídani, co říkáš?” navrhla, aby trochu odlehčila atmosféru a už se soukala z postele. Musela se zabalit do deky, jejich svršky byly pomíchané a různě poházené po pokoji.
„To je dobrý nápad, nechám to na tobě,” uculoval se, protože její pobíhání a zakopávání o deku ho pobavilo.
Nakonec přece jen s obtížemi posbírala svoje věci a zmizela v kuchyni.
Sirius se ještě natáhl, zavřel oči a založil si ruce za hlavu. Pomalu se jeho mysl vyjasňovala, našel si cíl, dopřál si ten přepych mít naději. Bude trpělivý, dá Lindě tolik času kolik bude potřebovat, nebude na ni tlačit, bude tu pro ni, bude jí přítelem... Překulil se na břicho a zabořil obličej do polštáře, kde ještě před chvílí ležela, cítil z něho její vůni… slastně ji vdechoval.

Linda dělala lívance, přičemž trochu vydrancovala Mollyinu spíž. Byla šťastná, bylo to už dávno, kdy dělala pro někoho snídani. Dokonce našla i kávu, takže k dokonalosti nechybělo už nic.
Když společně zasedli ke stolu, zdálo se, že je mezi nimi vše zase jako dřív. O společné noci se už nezmínili, oba se tvářili, jakoby se setkali až u snídaně. Linda mu vyprávěla jak se zmateně probrala v Bradavicích a jak si užila procházku po okolí... setkání se Snapeem pochopitelně vynechala... a Sirius si zase pochvaloval lívance.
Ještě chvíli se jim dařilo udržovat lehkou konverzaci, když najednou nebylo co říct a zůstali na sebe mlčky zírat.
„Co se ti stalo... a nemyslím tím jen včerejšek,” zeptal se s vážným výrazem v obličeji.
Byla otázka času kdy se zeptá, Linda to věděla, přesto sklopila oči ke své kávě a horečnatě přemýšlela kde začít a co vlastně říct.
„Neprozradíš mi to? To mi tak málo důvěřuješ?” zeptal se s mírnou výčitkou v hlase.
Linda k němu opět vzhlédla.
Ne, tak to nebylo, chtěla mu to říct… vysvětlit, aby pochopil, aby věděl proč. Jen to v sobě dusila příliš dlouho.
„Právě naopak, Siriusi, věřím ti, proto ti o sobě řeknu. Vím, že když o tom začnu mluvit, zlepší se to, chci se toho břemene zbavit, zapomenout na minulost, abych mohla začít znovu… a možná si jednou odpustím.”
Sirius vzal Lindu za ruku, pochopil, že to co se mu hodlá svěřit, není pro ni lehké.
Vděčně se na něho podívala. „Víš, maminka mi umřela dost brzy, žila jsem jen s otcem. Když se poprvé Voldemort chopil moci otec se o mě příliš bál, byla jsem to jediné, co mu zbylo. Tak jsme žili v Londýně ve společnosti mudlů, dokonce jsem vystudovala medicínu. Otce považovali za krvezrádce a rodina ho vydědila. Nikdy mu to nevadilo, jen jeho mladší sestra mu chyběla. Když se dozvěděl o její smrti, zničilo ho to a tak jsem zůstala sama. Pak padl Voldemort a já dál studovala. Pár měsíců nato jsem poznala jednoho úžasného muže, bláznivě jsem se zamilovala. Byl taky kouzelník, dokonce z čistokrevné rodiny,” dodala a odmlčela se, na okamžik se zatoulala ve vzpomínkách. Tiché zakašlání ji vrátilo zpátky, usmála se a pokračovala.
„Jmenoval se Philipp Thomas Gray. Byla to krásná doba, bylo po válce a byli jsme šťastní. Asi po roce jsme se vzali a ještě na škole se mi narodil syn, bylo mi 23 let. Musím přiznat, že dostudovat nebylo lehké, přesto malý Thomas byl to nejdražší a nejlepší, co nás potkalo. Dost jsme cestovali, žili jsme ve Francii, v Rumunsku, dokonce chvíli v Americe. Pak jsme se vrátili do Anglie, to bylo Thomasovi sedm let. Byl to veselý chlapec, krásně maloval... dělal nám jen radost, než... než jsme o něho přišli,” odmlčela se, protože se jí do očí tlačily slzy. Musela několikrát zamrkat, aby je odehnala, nechtěla plakat, nesměla.
Sirius jí stiskl ruku pevněji. „Co se stalo,” promluvil tiše.
„Několik dní se mi zdálo, že někdo sleduje náš dům, stále jsem cítila něčí přítomnost. Řekla jsem o tom Philippovi, ale nikoho jsme nevypátrali. Pak nepříjemný pocit zmizel a já to hodila za hlavu.
Můj muž musel na pár dní mimo Anglii, byla jsem se synem sama doma. Jednou večer jsem měla zase ten nepříjemný pocit, vzala jsem si Thomase k sobě... rád spával v naší posteli, když nebyl otec doma... a zamkla nás v ložnici. V noci mě vzbudil hluk rozbíjených věcí v kuchyni, rychle jsem vzbudila synka. Na chodbě byly slyšet kroky a za dveřmi hrozivé zavrčení. Tu noc byl úplněk. Dobýval se na nás, svými pařáty rozdíral dveře… věděla jsem, že dlouho nevydrží. Popadla jsem hůlku a běžela k oknu. Pomáhala jsem Thomasovi dolů a chtěla skočit za ním, když se dveře roztříštily a ta stvůra se na mě vrhla. Nestačila jsem se bránit, jeho drápy mi rozsekly záda a jeho zuby se zaryly do masa. Přijímala jsem svou smrt s vědomím, že Thomas stihl utéct... jak jsem se spletla.
Nebyla jsem to já koho chtěl, stála jsem mu jen v cestě. Křičela jsem, když vyskočil z okna a hnal se po pachu mého syna. To jeho chtěl, jeho si vybral... měl chuť na mladé maso, mladou krev. Najednou jsem to všechno pochopila, sledoval ho celou tu dobu.
Ztratila jsem hodně krve, šílela bolestí, ale nebylo to nic proti hrůze, co bude s Thomasem. Jak daleko mohl utéct sedmiletý, k smrti vyděšený kluk? Jeho výkřik se mi zaryl do srdce jako ostrý nůž. Snažila jsem se utíkat, ten hrozný křik mě hnal jako štvanou zvěř, ale zranění a ztráta krve mě zpomalovala, nebyla jsem schopná vyslat ani kletbu.
Bylo pozdě, křik utichl. Slyšela jsem jen vrčení té zrůdy a pak jsem ho spatřila... to drobný tělíčko, svého malého chlapečka… nehybného, mrtvého,” zavzlykala, hlas se jí zlomil, nemohla dál. Ten obraz byl příliš děsivý, příliš bolestný. Štkala bez slz.
Sirius obešel stůl, sedl si vedle ní a pevně ji objal, hladil ji po vlasech a konejšil. Sám byl bledý... co bylo jeho dvanáct let v Azkabanu proti její bolesti?! Rád by udělal víc, ale mohl jí poskytnout jen svoji náruč, oporu a slova útěchy.

„Mohla jsem ho zachránit! Rozumíš? Tak jako toho chlapce před pár dny, ale přišla jsem pozdě... já... omdlela jsem. Nevím, proč mě ten vlkodlak nedorazil, co se stalo pak... vím jen, že moje schopnost regenerace se postarala, abych zůstala na živu. Zatímco můj syn...” Horečnatě se k němu tiskla, vzlykala mu do prsou.
„Šššš... nemohlas nic dělat, Lindo. Sama jsi byla na tom zle. Šššš… netýrej se už,” šeptal jí do ucha a líbal při tom do vlasů.
Vnímala ten láskyplný hlas stále jasněji. Přinutil její srdce, aby se uklidnilo, její tělo, aby se přestalo třást a utišil její vzlyky. Byla zpátky v kuchyni, v bezpečí jeho náruče... nikdy už nesmí dovolit, aby nad ní bolest vyhrála.
„Zešílela jsem, Siriusi... tenkrát. Neuvědomovala jsem si, že nejen já ztratila syna, ale my oba. Balancovala jsem nad propastí nepříčetnosti, nechtěla jsem žít, a tak jsem ztratila i svého muže. Odešel a já skončila v blázinci. Kdyby mě nenašel Brumbál a nezachránil mě, nic by ze mě už nezbylo, jen prázdná schránka.” Linda se od něho mírně odtáhla, aby se mu mohla podívat do očí. Chvíli si ho mlčky prohlížela. Ulevilo se jí. Byla mu vděčná, že ji vyslechl, že chtěl poslouchat, že tady je... s ní.
Seděli tak nějakou dobu, ona stulená v jeho náruči a on kdesi zatoulaný v myšlenkách.
Probralo ho její zachvění.
„Co kdyby ses vrátila do postele a odpočinula si? Dám ti něco na uklidnění, jsi strašně bledá, Lindo,” navrhl a jemně jí prsty přejel po čele, aby uhladil pár neposlušných pramínků za ucho.
„To není nutné, už budu v pořádku,” namítla chabě. Narovnala se a rukama si objala paže, bylo jí trochu chladno.
„Věřím, že teď už budeš v pořádku, ale potřebuješ se trochu prospat. Budu tě držet dokud neusneš. Souhlasíš?”
Měl pravdu, cítila se vyčerpaně, a když slíbil, že ji nenechá samotnou, přikývla. Poslušně vypila nějaký lektvar na uklidnění a opět se octla v jeho posteli a s ním. Lehl si vedle ní a stulil si ji do náruče, jednou rukou ji objímal a druhou propletl prsty s jejími. Linda zavřela oči a soustředila se na tlukot jeho srdce, netrvalo dlouho a přemohl ji spánek.

* * *
Sirius seděl na pohovce ve své knihovně za kuchyní, nohy pohodlně natažené před sebe a zíral do prázdna. Měl v sobě už dvě sklenky koňaku a stále byl otřesený. Nemohl přestat myslet na to, co mu řekla. Připomínal se mu stále dokola obraz mrtvého chlapce, vlkodlačí zrůdy jenž zmařila jeho život a pak viděl ji... zraněnou, zlomenou žalem se šíleným výrazem v očích... Ženu, na které mu začalo až příliš záležet!

„Sirirusi? Jsi tu?” probral ho mužský hlas.
Bylo to Remus Lupin. Ta ironie! Remus... vlkodlak... jeho nejlepší přítel!
„Jsem v knihovně,” ozval se poněkud zastřeným hlasem.
Remus vešel do místnosti a pohled na přítele ho zarazil. Byl přepadlý, jakoby nespal několik dní. Ve tváři byl ztrhaný a oči mu plály vztekem. Pohledem sklouzl k láhvi koňaku... byla téměř plná, takže opilý nebyl. Pravděpodobně už šílel z tohoto domu, byl tu jako vězeň a Remus věděl, jak to špatně snáší.
„Co se děje... vypadáš hrozně,” promluvil svým trochu chraplavým hlasem a přátelsky se na něho pousmál.
Sirius k němu vzhlédl, bylo pár dní po úplňku, Remus nevypadal o nic lépe. Byl pobledlý, ve tváři zrovna tak ztrhaný výraz jaký měl sám. „Od tebe to sedí!... Dáš si se mnou?” rukou ukázal směrem k láhvi.
Remus přikývl a posadil se vedle něho. Vypadali jako dva muži, kteří se připletli do zuřivé bitvy a nevyvázli zrovna nejlépe.
„Tak řekneš mi co se ti honí hlavou? Něco je s Harrym?” prolomil ticho Remus.
Zmínka o Harrym Siriuse probrala z netečnosti. „Ne, s Harrym to nesouvisí, ten je v pořádku... tedy pokud zrovna není v rukou Snapea při učení Nitrobrany.” Vzpomínka na toho umaštěného netopýra mu vehnala krev do tváře.
Remus se nad jeho reakcí uchechtl, některé věci se nemění!
„Tak o koho jde! A netvrď mi, že tě užírá jen tvoje samota,” nenechal se odbít.
„To taky... ale teď mi jde o Lindu,” odpověděl váhavě.
„O Lindu? Co je s ní,” zajímal se Lupin. Něco o čem nevěděl?
„Nic, je v pořádku... teda jestli se to tak dá říct, přišla za mnou včera v noci a teď spí u mě v ložnici,” začal s vysvětlováním nejistě Sirius a koutkem oka pohlédl na přítele.
Ten jen několikrát zamrkal jak mu došlo, co právě slyšel.
„Cože? Proč... proč jsi nic neřekl, ehm, přišel bych jindy... já... totiž... U Merlina, proč se tváříš tak zkroušeně?... Je něco špatně?” Remus byl v rozpacích. Ale jak mohl tušit, že nebude sám?
Sirius si uvědomil, jak to vyznělo a co si právě myslí Lupin. „Jo, je něco špatně... a je toho špatně dost,” povzdechl si a naráz dopil svou sklenku.
Remus na něho překvapeně pohlédl, tak trochu se ztrácel. „Asi ti dost dobře nerozumím, co je na tom špatného, jestli jste se... ehm… sblížili? Jste oba svobodní, nebo ne?... Tak v čem je problém?”
„O to teď nejde. Ona... včera na tom byla mizerně, potřebovala... nechtěla být sama. Řekla mi co se jí před lety stalo,” odvětil trochu podrážděně a zadíval se do prázdna.
Lupin zpozorněl, podvědomě mu v mysli proběhla vzpomínka na jejich první setkání, dodnes ho z toho mrazilo v zádech. „Souvisí to nějak s vizí co mi ukázala? S tím vlkodlakem?” zeptal se.
Sirius na něho pohlédl. „Ano, souvisí!.. Ten vlkodlak je napadl, Lindu a jejího sedmiletého syna, vážně ji zranil, pokousal, nemohla... nemohla ho zachránit!“ řekl a na chvilku se odmlčel, musel dvakrát polknout než mohl pokračovat. „Remusi, on jí zabil syna!” sykl nenávistně.
Lupin zbledl a prudce se postavil, udělalo se mu nevolno, měl pocit jako by za to byl zodpovědný.
„SYNA?... Proč... ví kdo?” zeptal se přiškrceně. Nervózně si rukou prohrábl vlasy. I on byl vlkodlak a nenáviděl tu zrůdu v sobě, i když zkrocenou, pořád to byla krvelačná bestie a byla jeho součástí.
Nalil si taky sklenku a naráz ji vypil, cítil jak se mu tělem rozlévá příjemné teplo... to už bylo lepší.
„Linda říkala, že měla pocit, jako by je někdo několik dní sledoval a ten vlkodlak je napadl přímo v domě. On nechtěl ji, šel po tom chlapci,” promluvil opět Sirius se zvláštním zabarvením v hlase. „Nepřipomíná ti to někoho?” zeptal se a pohlédl na Remuse.
Ten se cítil, jakoby ho přetáhl holí. Vybavily se mu vlastní vzpomínky a hlodalo v něm podezření.
„Myslíš, že by to mohl být ON? ...Protože on by to tak udělal, má nejradši... vybírá si hlavně malé chlapce,” řekl a odporem se mu zvedl žaludek. Fenrir Šedohřbet… jak on ho nenáviděl, jak moc ho chtěl zabít!!
„Neřekla mi kdo to byl, zřejmě to ani sama neví, ale vsadím na to, že to byl Šedohřbet!” potvrdil jeho myšlenky Sirius a zaplály mu oči vztekem.
Na chvíli zavládlo tíživé ticho. Lupin zaťal ruce v pěsti, musel se jimi zapřít o stůl, chvěly se mu zlostí. Potřeboval chvíli, aby se zklidnil, aby mohl zase jasně uvažovat. Když si byl jistý, že má opět hlas pod kontrolou, promluvil. „Řekl jsi jí to?” zeptal se.
„Ne! Sesypala se. Ona... ona si vyčítá, že ho nezachránila, že zůstala na živu, zatímco její syn...” nedopověděl, zíral do prázdné sklenky.
Remus, stále zapřený pěstmi o stůl, se zahleděl do prázdna, vzpomněl si na svého otce.
„Nemohla nic dělat. Nemohla ho zachránit, bylo štěstí, že nezabil i ji,” promluvil tichým hlasem.
„Ona to za štěstí nepovažuje,“ povzdechl si Sirius. „Víš, před pár dny se Smrtijedi zase bavili. Jeden chlapec... stejně starý jako byl její syn... utekl do lesa, kde ho pokousal vlkodlak. Chtěla, aby ho přinesli sem… k ní, že ho zachrání! Nikdo tomu nevěřil, ale ona to dokázala! Zachránila ho, Remusi, dala mu svoji krev a zachránila mu život.”
Lupinovi teprve teď došlo to důležité, to podstatné.
Byla zraněná? Pokousal ji vlkodlak?... Tak jak je možné...
Narovnal se, aby se otočil s nevěřícím pohledem ke svému příteli. „Jak je možné, že Linda zůstala člověkem? A jak mohla pouze svojí krví zachránit polomrtvého kluka?” zeptal se, v hlase patrný úžas.
Ten jeho pohled opětoval. „Neumí jen číst v lidech, její tělo se dokáže regenerovat. Samo, bez kouzel, rychleji a účinněji než naše. Její krev se poprala s nákazou a ona zůstala nedotčená. To je ten důvod, proč si nedokáže odpustit. Byl způsob jak zachránit svého syna, přesto smrt byla rychlejší a vzala jí ho!” Zahlédl v Remusově tváři šok smísený s překvapením. Oba mlčeli, každý se s nastalou situací vyrovnával po svém.
Trvalo to několik minut, první se probral Lupin. Vzal ze stolu nedopitou lahev koňaku a sedl si vedle Siriuse na pohovku. Měl pocit, že se jí oba podívají až na dno.

Když se Linda probudila byla v pokoji sama, nepřekvapilo jí to, předpokládala, že Sirius potřeboval být chvíli sám. Vstala z postele a vklouzla do koupelny, musela se nejdřív probrat a sprcha jí udělá dobře. O půl hodiny později, ve vypůjčeném županu a s mokrými vlasy, se objevila na prahu do knihovny.
„Dala jsem si sprchu a půjčila si tvůj žu - pan... A - ahoj, Remusi,” zakoktala se, když si všimla druhého muže. Pak oba dva sjela pohledem a všimla si prázdné láhve. „Stalo se něco?” zeptala se.
„Ne, všechno je v nejlepším pořádku,” usmál se Sirius. „Už je ti líp?”
Linda jen přikývla, a aniž by si to uvědomila, zkoumavě si prohlížela Remuse.
Ten raději sklopil oči, nebylo mu to příjemné... teď, když už věděl!
„Jen jsem se zastavil na takový přátelský pokec, řekl bych... ehm... ale už budu muset jít. Já... nebudu rušit,” promluvil rozpačitým hlasem a zvedl se k odchodu. Když procházel kolem Lindy, chytla ho za paži.
„Nemusíš k vůli mě odcházet... nechci, aby…” nevěděla jak dál.
Zaváhal, ale pak se jí podíval přímo do očí. Bylo to, jakoby se omlouval za to, co je.
„Lindo, já chápu, tedy vím, proč se v mojí přítomnosti necítíš dobře. Sirius mi to řekl.” Cítil jak se zachvěla. Nenávidí ho? Je jí odporný?
Linda na vteřinu pohlédla na Siriuse a pak zpět na něho. Tohle ne, to nesměla, nemůže ho nechat odejít s pocitem, že je pro ni stvůra. Všichni mu věřili, mají ho rádi, navíc to je přítel Siriuse!
„Zůstaň... jsem ráda, že ti to řekl. Taky vím, že naše první setkání bylo... zkrátka nezačali jsme nejlépe, ale ráda bych to zkusila znovu, vždyť ty za to co se stalo nemůžeš,” ujistila ho a chtěla, aby to znělo upřímně. Dívali se na sebe a pak mu podala ruku na znamení přátelství.
Remus přimhouřil oči, slyšela tiché oddechnutí. „Jsem rád. Začneme tedy znovu,” řekl nakonec a stiskl její drobnou dlaň.

* * *
Severus seděl za svým pracovním stolem a se zlomyslným úšklebkem opravoval eseje svých studentů. Zatím nenašel jedinou práci, která by za něco stála. Nechápal jak se ti tupci dokázali dostat do pátého ročníku a nezabít se, nebo nevyhodit školu do povětří. Už ani nepočítal kolik za poslední týden strhl bodů a rozdal trestů. Argus Filch má na měsíc vystaráno.
Zakládal si na své pověsti, rád na studenty pouštěl hrůzu a těšilo ho, že se bojí a jdou mu raději z cesty. Dokonce i většina kolegů profesorů nevyhledávala jeho společnost... až na Brumbála.
Usnadňovalo mu to život, nikdy se nestalo, že by za ním někdy někdo dobrovolně přišel a obtěžoval ho svým protivným žvaněním nebo žádostmi.
Pohledem zavadil o židli před sebou.
Až na ni!
Vybavila se mu tvář ženy, která ho nesmírně rozčilovala, na kterou neustále narážel, a na kterou až podezřele často myslel! Bylo to už několik dní co od něho s pláčem utekla. Jak on nesnášel ženský pláč, doháněl ho k šílenství. Hořce si uvědomil, že ženám vůbec nerozumí a nikdy je nechápal. Nikdy nepochopil svoji matku, proč zůstala s otcem, že dovolila, aby s ní tak krutě zacházel. Nechápal, proč ho nebránila, když byl malý, proč dovolila tomu surovci ztlouct dítě až do bezvědomí jen proto, že brání svou matku.
Nikdy si neuměl ženu získat, dát najevo svoje skutečné city.
Lily... jediná, kterou kdy miloval a vlastní vinnou ztratil!
Ani pro jednu z nich Severus příliš neznamenal, přesto je obě miloval a obě byly už dávno mrtvé.
Od Lilyiny smrti se přestal o něco podobného snažit, nežil zrovna v celibátu, ale zároveň společnost žen nevyhledával, nic pro něj neznamenaly! A teď? Proč právě ONA? Proč na ni často myslí? Proč si dělá starosti, a proč má sakra výčitky, že jí ublížil!!
Vztekle přeškrtl celou písemnou práci, jednoho studenta, stejně nestála za nic!
Ty její oči... Co to v nich jen bylo, že přitahovaly jeho pohled. Chtěl se toho zbavit, musel se toho zbavit! Vstal od stolu a přešel k oknu. Nenáviděl ji! Nenáviděl ji za to, že narušila jeho klid. Dostala se pod jeho ochranný štít, který tak pracně kolem sebe vytvořil.
Projela jím bolest, pálilo ho zápěstí.
Ano, tohle je skutečný život Severuse Snapea, nic jiného nemá právo žádat! Udělal chybu a platí za ni, nesmí dopustit, aby se to stalo znovu. Musí mít čistou hlavu, nesmí si dovolit podobné myšlenky. Vzal si rychle plášť a nenáviděnou masku, Pán zla nerad čekal. Na vteřinu zavřel oči, právě proto ji musí nenávidět... MUSÍ!
Autor Margot35, 01.05.2012
Přečteno 265x
Tipy 11
Poslední tipující: Tulačka, Darwin, veeve, eleasiva, Lenullinka, nerozhodná holka v mezidobí bez majáku, kourek
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Hned jsem věděla, že je to Šedohřbet. Žádného jiného vlkodlaka už přece neznáme! :)

25.07.2012 16:33:47 | Tulačka

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí