Duše v zrcadle - 11. Prozrazení

Anotace: Linda konečně zjistí, kdo je jejím "ctitelem". Dozví se to díky daru, který ji čeká v kanceláři. Také bohužel narazí na někoho, kdo pozná pravý důvod, proč je na ministerstvu. Přeji pěkné počtení.

11.  Prozrazení

 

V kouzelnickém světě nastalo ticho před bouří, obě strany vyčkávaly, co udělá ta druhá. Útoky Voldemortových přívrženců ustaly, ale nikdo nepochyboval, že je to jen dočasné.

Linda se mohla opět vrátit do svého domu, tentokrát dobře chráněného proti násilnému vniknutí. Nikdo, koho sama nepozve dovnitř, se tam nedostane. Jak Lupin řekl, postaral se o to Severus, naštěstí měl dost rozumu, aby jí tuto informaci sdělil mezi čtyřma očima.

Ona i Lupin Snapeovi věřili, ale Sirius... ten by ji za těchto podmínek ze svého domu nepustil, a ona potřebovala mít soukromí, být sama a moct přemýšlet. Vedle něho to nebylo dost dobře možné. Jakmile se nad něčím zamyslela nebo byla duchem nepřítomná, dělal si starosti, co jí je. Bylo to vyčerpávající, i když mu to nemohla zazlívat.

 

Konečně byla doma, ležela ve vaně a mohla si v klidu uspořádat myšlenky. Na to, co se jí stalo minule, raději nemyslela. Od trapné situace tady v koupelně Severuse naštěstí neviděla.

Soustředila se na svého pronásledovatele. Před dvěma dny o svých domněnkách mluvila s Remusem a zároveň ho žádala, aby se o tom nezmiňoval Siriusovi. Byla ráda, že se uklidnil a smířil s tím, že bude pobývat opět ve svém bytě.

 

… „Přemýšlela jsem o tom. Musela jsem ho už potkat… při výslechu nebo v minulosti!“ promluvila k němu po chvíli vzájemného ticha.

„Každého, koho jsi vyslýchala, a byl by schopen něčeho takového, je zavřený, Lindo. Nikoho nebezpečného jsme nepropustili,“ ujistil ji Remus.

„Já ti nevím, nedává mi to smysl! Kdyby o mně  jako o špehovi Ty-víš-kdo věděl, tak by mě nechal odstranit... rychle, bezpečně. Neposílal by někoho, kdo si potřebuje pohrát!“ uvažovala.

„Možná to spolu souvisí. Taky jsem přemýšlel, ten útok na Příčné ulici... třeba opravdu šli po tobě. Malfoy není hlupák, už několikrát jsi mu zmařila plány a má dostatek prostředků, aby tě odhalil,“ prozradil svou teorii.

„Ne, Malfoy mě nesledoval, o tom jsem přesvědčená, jeho magii bych poznala,“ zavrhla ji ihned přesvědčeně.

„Pak jedině někdo z tvé minulosti?“ zeptal se a pozorně se Lindě zadíval do očí.

„To je právě to, co nevím... Kdo by mě tak nenáviděl?“ Nebyla to otázka spíš konstatování...

 

Uvědomila si, jak je poslední události sblížily. Zavřela oči, teplá koupel byla příjemná. Cítila, jak se jí uvolňují svaly a zklidňuje mysl, přece jen toho na ni začínalo být dost.

Přemýšlela o tom, jak dnes v kanceláři našla na svém stole stočený kus pergamenu převázaný černou stuhou a černou růži. Muselo se to stát, když byla za Kingsleym, aby ho požádala o seznam zadržených osob. Stále se nevzdávala myšlenky, že svého „ctitele“ vyslýchala nebo někoho jemu blízkého.

Otočila se k Arthurovi, jestli o tom něco ví - nevěděl. Ruka se jí mírně chvěla, když z pergamenu stáhla stuhu a rozevřela ho. Úhledným písmem tam stálo: Již brzy, se opět setkáme! Nemůžu se dočkat.

Ještě teď se otřásla, když si na to vzpomněla.

Arthur byl také znepokojený. Řekl nahlas to, co si i ona myslela – že se jedná o osobní věc.

Musí být opatrná to ano, ale nechce se nechat zahnat do kouta a ustrašeně čekat až ji najde.

Za poslední dny nahlédla do duše každému podezřelému člověku a nic závažného nezjistila, pouze ji to vyčerpalo.

Unaveně si protřela spánky, bolela ji hlava.

Dnes už zůstane doma a nejspíš si půjde lehnout. Vylezla z vany a zabalila se do tlusté osušky.

 

Už ráno nezačalo nejlépe, protože se jí zdály  podivné sny a každou chvíli se budila.

Přemístila se rovnou na ministerstvo. Cestou přes Atrium pořád myslela na ten kus prokletého pergamenu s černou stuhou.

Již brzy se opět setkáme. Ano, psal: opět setkáme.

Kdyby to byl někdo z její minulosti, ohlásil by se už dříve. Ne, musel to být někdo koho odhalila, kdo ví, co umí, a je na svobodě.

Najednou na sobě ucítila upřený pohled. Zastavila se a otočila tím směrem, kde předpokládala, že dotyčný stojí, nikoho však nezahlédla. Zašla do boční chodby k výtahům - sledoval ji, cítila ho.

Ty pocity... něčím tak známé… jen nevěděla kam je zařadit.  

Byl blízko. Zastavila se a čekala - zaslechla kroky - rychle se otočila - nikdo za ní nestál.

SAKRA!

Došla k výtahům a do jednoho nastoupila.  

Vešla do kanceláře, dnes tam byla dřív než Arthur. Sedla si za svůj stůl a dala se do pročítání některých případů, ve kterých došlo ke zneužití mudlovských zařízení a výrobků. Po chvíli si povzdechla. V této situaci jí to připadalo malicherné.

„Ahoj, Lindo, jsi tu brzy,” pozdravil Arthur překvapený, že ji tam vidí.

„Ahoj, nemohla jsem spát,” povzdechla si znovu a schovala svůj obličej v dlaních.

„Stalo se něco?” zeptal se starostlivě.

Linda složila ruce na stůl a vzhlédla k němu unavenýma očima.

„Nemůžu na to přijít, Arthure. Dneska mě zase sledoval, tady na ministerstvu. A opět jsem ho ani nezahlédla! Mám pocit, že ho znám.”

„Cože?” zarazil se a opřel se dlaněmi o její stůl. „Lindo, včera ten vzkaz a dneska tě tu sledoval… To se mi nelíbí, je to vážné. Měla by ses skrýt a zbytečně neriskovat,” varoval ji už po několikáté.

„Nemůžu, pochop mě,” prohlásila znovu a prosebně se na něho podívala. Nechtěla, aby ji stáhli z ministerstva.

„Jsi paličatá!” posteskl si a narovnal se.

„Já vím,” souhlasila s úsměvem. Neměla v úmyslu hrát si na hrdinku, jen nemohla nečinně sedět zavřená doma. Teď plně chápala, jak strašně odříznutý se Sirius musí cítit.

 „Měla bys zajít za Siriusem, nemám dobrý pocit z toho, že to před ním tajíme. On… víš, bez tebe je na tom hůř,” promluvil po chvíli, sedl si za svůj stůl a začetl se do nějakého případu.

„Dnes za ním zajdu, přesto tě chci požádat, abys mu nic neříkal.” Nerada mu lhala, ale k čemu by bylo přidělávat mu starosti.

„Neřeknu, ale doufám, že jsi natolik rozumná a pověděla jsi o tom Remusovi,” podíval se na ni přísně.

„Neboj se, ví o tom,” usmála se.

„Dobře, teď mě omluv, musím vyřídit nějakou záležitost ohledně začarovaných toalet,” rozloučil se s Lindou a zcela zabraný do stížností, které držel v ruce, odešel.

-----------------------------------------------------------------

Dalších několik dní uteklo, a ona se nehnula v pátrání ani o kousek dopředu. Začínala z toho být zoufalá, dokonce ani Remus nic podstatného nezjistil.

I když se snažila nedat na sobě nic znát, Sirius nebyl slepý. Věděl, že není ve své kůži, přesto nic neřekl. Stejně by ho neposlechla a on se nechtěl hádat. Poslední dobou byl bez nálady, často se zavíral ke Klofanovi a setrvával v jeho přítomnosti i několik hodin. Vzpomínal na chvíle, kdy byl sice na útěku, ale volný - mohl svobodně dýchat a rozhodovat o svém životě.

Linda mu tak rozuměla, proto se snažila vnést mu trochu toho světla do jinak všedních dnů.

 

„Víš, jen ty a Harry mě držíte zpátky, nebýt vás, neskrýval bych se. Bylo by mi jedno, jak skončím, ale díky vám pořád doufám v budoucnost, že budeme spolu. Teď se, ale bojím, že tě ztrácím,” řekl jí včera, když mu usínala v náruči.

„Neztrácíš mě, neboj se,” pohladila ho po tváři. 

 

Seděla u snídaně a pročítala si seznam zadržených kouzelníků, který jí dal Kingsley. Snažila si vybavit jejich tváře, u některých se jí to podařilo. Byl to nechutně dlouhý seznam, nechápala, kolik lidí se dobrovolně dalo na stranu zla.

„Pořád ho hledáš?” ozvalo se jí za zády.

„Proč už vstáváš, je ještě brzy. Za chvilku stejně musím jít,” usmála se na rozespalého Siriuse.

„Chtěl jsem tě vidět, než odejdeš… Neodpověděla jsi mi na otázku,” nedal se jen tak odbýt.

„Ano, hledám,” povzdechla si.

Jen přikývl na souhlas a sedl si naproti ní ke stolu.

„Dám na sebe pozor,” dodala a pohladila ho po ruce.

Opět jen přikývl, očividně hádky na tohle téma vzdal.

Linda se tedy znovu zadívala do seznamu a najednou ji zarazilo jedno jméno. Následně se jí vybavila tvář, tvář plná nenávisti se zlověstným úšklebkem. Při té vzpomínce se zachvěla.

Ale to nebylo možné, je přece zavřený!

Letmo se zadívala na Siriuse, ten si naštěstí jejího výrazu nevšiml.

Zeptá se Kingsleyho, půjde za ním a... Musí se přesvědčit, že to není on!

Dopila kávu. Snažila se krotit svoje rozrušení a podivný třas rukou.

„Už musím jít,” promluvila na něho a zvedla se od stolu.

„Dobře,” odvětil bez výrazu a také si stoupl, aby ji políbil.

„Večer se stavím,” ujistila ho.

„Budu rád.”

Pátravě se na něho zadívala, v obličeji byl přepadlý a jeho oči ztratily lesk. Lindu z toho poznání bodlo u srdce. Sirius byl jako divoké zvíře, zvyklý volně dýchat, svobodně žít a rvát se za své blízké, teď pozvolna zmíral zavřený v kleci. Lehce ho políbila na rty a otočila se k odchodu. Udělala sotva dva kroky, když ji chytil za ruku a prudce přitáhl k sobě. Pevně Lindu objal a přitiskl své rty na její v dlouhém polibku. Byl to jiný polibek... tak zoufalý, naléhavý a láskyplný.

„Nemůžu bez tebe žít,” řekl tiše, když ji přestal líbat.

Nemusela odpovídat, jen se na sebe dívali. Slova nebyla zapotřebí, odpověď viděl v jejích očích - usmál se. Bolest kolem jejího srdce polevila.

Udělá všechno proto, aby byl s ní šťastný.

-------------------------------------------------------------------

Nevnímala okolí, měla toho v hlavě tolik. Pospíchala za Kingsleym, chtěla se ho zeptat na muže, jehož tvář si dnes ráno vybavila. Potřebovala mít jistotu, že je stále zavřený.

Byla tak zabraná do svých myšlenek a úvah, že si ani neuvědomila, že vystoupila v jiném patře. Zahnula do jedné z chodeb a prudce vrazila do nějakého muže. Zavrávoral a prohodil něco pěkně vzteklého a neslušného. Linda ho nevnímala. Jakmile se dotkla místa, kde měl srdce, proběhlo jí myslí několik obrazů. Zlomek vteřiny trvalo, než si uvědomila, že jsou to jeho vzpomínky. Stalo se to znovu, aniž by chtěla!

Pocity toho muže ji zaplavily jako přívalová vlna. Byly to jen útržkovité vize, přesto Lindu jejich síla zasáhla až do duše. Splynula s ním, cítila to, co cítil on: Lásku k světlovlasé ženě, k jejich synovi, dlouholeté přátelství k Severusovi, strach o jeho blízké… Pocity i vize se tak rychle měnily, že se staly bolestivé a nebyly to jen ty dobré. Cítila zlo, krutost, uspokojení z moci, kterou měl a rád uplatňoval na druhých. Viděla Voldemorta s pronikavýma rudýma očima, pocítila respekt, úctu i strach. A pak... v jeho vzpomínkách zahlédla tvář muže… tvář, která jí nedopřála klid.

Konečně pouto mezi nimi polevilo a mohla ucuknout.

Muž sykl bolestí a prudce ji od sebe odstrčil, teprve pak se mu podívala do tváře. Byl to Malfoy a zuřil. Přestože to trvalo jen několik vteřin, byl to pro oba dva silný prožitek. Jeho magie byla opravdu mocná a Linda to na sobě cítila, byla vyčerpaná. Tušila, že kdyby kolem nich nikdo nebyl, vrhl by se na ni, nebo ji rovnou zabil Avadou. Takhle si ji jen nenávistně měřil šedýma očima a krotil svůj dech. I pro něho to nebylo nic příjemného. Po chvilce dostal své emoce pod kontrolu a jeho obličej se změnil v arogantní nadřazenou masku. Přistoupil blíž a tím Lindu zatlačil ke zdi.

„Tak tady se skrýváš,“ zasyčel jí do obličeje. „Mrcha, co hatí mé plány… a dokonale živá!“ Pevně semknul rty zlostí. „Pořád jsem si říkal, jak to děláte, teď už to vím a znám vaše malé tajemství,“ dodal zlověstně.

Linda se zachvěla, měla z toho muže strach.

Najednou se zatvářil spokojeně. „Něco ti prozradím, chceš?”

„Tady na mě nemůžete!“ vypravila ze sebe přiškrceně.

Propaloval ji očima a nakonec se pousmál. Vtom úsměvu nebylo nic lidského, připadal jí jako předzvěst něčeho zlého.

„Nehodlám si tebou špinit ruce,” řekl chladně.

Očima prolétla chodbu, zda je nablízku někdo, kdo by jí pomohl.

„Ale, ale... snad nemáš strach. Vypadáme spolu jako staří známí, kteří se jen náhodou potkali. A ty jsi přece natolik rozumná, abys zachovala klid,“ vysmál se jí a přejel koncem své hole po její tváři.

„Tohle vám neprojde, jednou to skončí a vy také,“ vmetla mu do obličeje a snažila se nedat najevo strach, který ji ochromoval.

„To je dost možné, ale tvůj konec je blíž než ten můj,“ řekl se zvláštním tónem v hlase. Pak se ještě víc přiblížil a zašeptal: „Měla by ses bát!“

Linda strnule zírala do jeho dokonalé tváře neschopna slova.

„Přeji hezký den.“ Odtáhl se od ní a elegantní chůzí sobě vlastní, odkráčel Atriem pryč.

Zůstala stát jako přimrazená. Oddechla si až několik vteřin po jeho odchodu, potřebovala chvíli, aby se vzpamatovala. Remus měl pravdu, vědí o ní… je prozrazená, na Příčné hledali ji. Nebýt Severuse, byla by nejspíš mrtvá. Pak se zarazila. Jak je tedy možné, že je ještě naživu? Musela za Kingsleym!

Bohužel nebyl u sebe, musel se vzdálit mimo ministerstvo. Nechala mu tedy vzkaz a vrátila se do své kanceláře. Čekala ji nahromaděná práce, nemohla všechno nechat na Arthurovi.

 

„Čekáš nějakou zásilku?” zeptal se hned, jak za sebou zavřela dveře.

Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, co vlastně říká. Pořád měla hlavu plnou setkání s Malfoyem.

„Ehm... cože?... Ano, vlastně čekám. Objednala jsem si něco... jak to víš?”

„Johnsonová ti to přinesla,” řekl, aniž by zvedl zrak od své práce.

„Johnsonová? Odkdy nosí zásilky osobně?” podivila se a šla ke svému stolu, kde ležel nevelký balíček s jejím jménem.

„Říkala, že na to spěcháš a že víš o co jde,” odpověděl a nechal svou práci být.

Johnsonová je něco jako účetní, potkávala ji často na chodbách a občas spolu prohodily pár slov. Je to taková drobná nenápadná žena.

„Dobře, já jen... přišlo mi to divné,” usmála se na něho a rozbalila balík.

Když otevřela krabičku, ztuhla. Navrchu ležela černá růže a pod ní… Vykřikla a uskočila stranou. Musela být v obličeji smrtelně bílá, protože Arthur k ní starostlivě přiskočil a přidržel ji. Teprve potom se podíval na důvod jejího zděšení.

„U Merlina... co to je!!” zachraptěl a i jemu se udělalo nevolno.

Pod černou růží bylo zkrvavené srdce, pravděpodobně lidské. Nemohla se tam dívat, pořád krotila svůj žaludek, aby nezvracela. Arthur si všiml kusu pergamenu, který byl k „dárku” přiložený. S odporem se pro něj natáhl a ruka se mu třásla, když ho podával Lindě. Ta s hrůzou o krok ustoupila. Rozevřel ho sám a četl:

 

Má drahá,

jak nádherný je pocit držet v rukou ještě tlukoucí lidské srdce.

Tohle patřilo jedné ženě, ženě, která zemřela ve tvůj prospěch,

pod tvým jménem.

Tak, jako ty ses dotkla mého srdce, já se nemůžu dočkat,

až má dlaň sevře to tvé.

 

Když Arthur dočetl ten odporný dopis a s hrůzou ho odhodil na stůl, zmocnila se Lindy panika. Snažila se popadnout dech, ale nešlo to, měla pocit, že jí někdo drtí žebra.

„To ne... to ne...” zasténala, víc ze sebe nedokázala vypravit. Pohltila ji tma a klesla k zemi.

„Lindo!” vykřikl leknutím Arthur.

Klekl si k ní a jemně s ní zatřásl. Když zjistil, že je jen v bezvědomí, znatelně se mu ulevilo. V první chvíli myslel, že je mrtvá. Vytáhl hůlku a pokoušel se probrat ji k vědomí, podařilo se mu to až na třetí pokus.

„Děvče, ty jsi mě vylekala!” Ještě měl ve tváři zděšení z toho, čeho byl svědkem.

Když si všiml, že se snaží vstát, uvědomil si, že by měl balík s děsivým obsahem skrýt, a přehodil přes něj kus tmavé látky. Pak pomohl Lindě na nohy a usadil ji na opačném konci místnosti, co nejdál od jejího stolu.

Bylo jí zle, skryla obličej do dlaní a těžce dýchala. Musela přemýšlet, zaměstnat svůj mozek, aby se dostala ze šoku.

„Johnsonová,” zašeptala slabým hlasem.

„Cože?” nerozuměl Arthur.

„Johnsonová... to ona přinesla balík a zřejmě i ostatní vzkazy. Jak mohla, nikdy bych nevěřila, že... proč ona?!” uvažovala a pozvedla k němu nechápající pohled.

„U Merlina, máš pravdu, musíme ji zadržet.  Jdu to ohlásit,” vzpamatoval se a chtěl odejít, ale pak se zarazil a otočil zpět k Lindě. „Vydržíš tu chvíli sama?” zeptal se s obavami v hlase.

„Pokusím se,” hlesla a snažila se pohledem nezavadit o svůj stůl.

Právě se chystal vzít za kliku, když se dveře otevřely a objevila se statná postava Kingsleyho.

„Tak jsem tady, prý jsi se mnou chtěla....” Zamrzl mu úsměv na rtech, jakmile spatřil smrtelně bledou Lindu. Podíval se z jednoho na druhého. „Co se tu, u Merlina, stalo,” zaburácel a zavřel za sebou dveře.

Arthur jen ukázal hlavou ke stolu.

„Linda dostala další vzkaz. Předen upozorňuju, že je to hrozný pohled,” varoval ho.

Pastorek přešel ke stolu a opatrně nadzvedl kus látky. Linda, i když seděla dostatečně daleko, odvrátila tvář.

Když si uvědomil, co je obsahem krabice, beze slova ji zase přikryl látkou a musel několikrát polknout, aby se vzpamatoval.

„Kdo... ehm... kdo to přinesl?” zeptal se.

„Johnsonová,” odpověděl Arthur.

„Kdo?” žasl Kingsley a otočil se k nim čelem.

„Myslíme si, že byla jen posel, přečti si ten dopis,” ozvala se nepřítomně Linda.

„Dopis?” znovu odkryl tu hrůzu a natáhl se pro kus pergamenu.

Několikrát ho přečetl a chvíli mlčky zíral do prázdna. Pak začal přecházet po místnosti, očividně o něčem přemýšlel.

„Počkejte tady, já se o Johnsonovou postarám, ale radši bych to udělal v klidu. Jestli je pravda, co ten... co píše, tak v jistých kruzích je Linda považována za mrtvou a mělo by to tak zůstat,” uvažoval nahlas a nepřestával přecházet.

„Myslím si, že to už není důležité,” ozvala se znovu.

Pastorek se zarazil uprostřed kroku a nechápavě se na ni podíval.

Ta sklopila pohled, cítila se provinile.

„Dnes jsem... ehm... narazila na Malfoye a podařilo se mi... prostě se na něj napojit! Ví, kdo jsem a nepochybně si to nenechá pro sebe. On… tak nějak mi vyhrožoval,” přiznala se a podívala se na oba dva muže.

Kingsley si povzdechl. „V tom případě tu dnes končíš, schováš se doma nebo u Siriuse... bez připomínek!” dodal, když viděl, že chce něco namítnout.

„Mohl by ses, prosím postarat o tu... věc,” požádal ho Arthur, ještě než odešel.

„Jistě,“ přikývl, „udělám to.“ Zabalil krabici do kusu látky a odnesl ji s sebou.

Po celou dobu, kdy byl Pastorek pryč, téměř nepromluvili. Linda neměla daleko slzám, nechápala, jak se do toho všeho mohla dostat. Když už si myslela, že její život začne dávat smysl a začínala být šťastná, začalo se všechno hroutit… Znovu!

Arthur ji po očku sledoval. Bál se, aby zase neomdlela. Viděl, že k tomu nemá daleko. Měl to děvče rád a tohle jí nepřál.

Netušila jak dlouho tak seděli, ale jakmile se otevřely dveře, s nadějí k nim vzhlédla.

„Johnsonovou máme, je u výslechu. Byla po kletbou Imperius a teď se z toho zhroutila,” řekl jim Kingsley a chlácholivě poplácal Lindu po rameni.

„O tamto... ehm… jsem se postaral a osobně na to celé dohlédnu,” prohodil k Arthurovi a pak se otočil opět k ní. „Měla bys jít domů, Arthur se postará o tvoje propuštění.”

Jen kývla a omluvně se podívala na přítele stejně tak bledého, jako byla sama.

„Jen běž, má pravdu, není to tu pro tebe bezpečné a já to zařídím,” pousmál se, aby ji trochu povzbudil.

Šla jako náměsíčná, Kingsley ji raději podepřel. Když vyšli na chodbu, vzpomněla si, proč ho vlastně dnes hledala.

„Chtěla jsem se tě na někoho zeptat, jde o opravdu nebezpečného člověka. Jmenuje se Raul Darnell, má být uvězněný tady v kobkách, ale já potřebuju mít jistotu, přesvědčit se na vlastní oči, že...” zarazila se a prosebně se mu dívala do očí.

„Lindo, když říkáš, že je zavřený…”

„Prosím,” přerušila ho zoufale.

„Dobře,” souhlasil tedy. Ta žena si zasloužila alespoň nějakou útěchu.

Vcházeli do těch nejspodnějších prostor ministerstva. Od doby,  kdy Mozkomorové zradili, sloužily zdejší kobky jako cely. Linda musela uznat, že je to hrozné místo, byla tu zima a vlhko.

Zastavili se u jedněch dveří, na kterých bylo napsáno: R. Darnell

Pastorek otevřel malé okénko do jeho cely. Jakmile to udělal, objevil se v něm mužský obličej s pološíleným výrazem v očích. Linda leknutím o krok couvla a zalapala po dechu, přesto na něho nepřestala zírat.

„Tak co… cítíš se už líp, když víš, že je pod zámkem?” zeptal se a okénko opět zavřel.

„To... to není on,” zasípala a podívala se na svého průvodce. „Kingsley, to není ON!!” zopakovala nepříčetně.

-------------------------------------------------------------------

Linda se probrala ve své posteli, v pokoji bylo šero.

Jak dlouho spala? A jak se sem dostala?

Oči si pomalu přivykly a ona rozeznala siluetu muže v rohu.

Ten jakmile zjistil, že se probouzí, přešel k její posteli a sedl si vedle ní.

„Remusi,” oslovila ho a nadzvedla se na lokti.

„Dlouho jsi spala, dali jsme ti něco na uklidnění. Dost to tebou otřáslo, byla jsi v šoku,” odpověděl dřív, než se stačila zeptat, a starostlivě si ji prohlížel.

„Víš všechno?” zeptala se.

„Arthur mi to řekl. Vím i o Darnellovi, že je na svobodě.” Všiml si, jak se při vyslovení toho jména otřásla odporem.

„Jak to udělal? Vždyť celou tu dobu... Copak to nikdo nezjistil?” ptala se užasle, nechápala jak je to vůbec možné.

„Do té cely se vůbec nedostal. Když ho ti dva bystrozorové vedli do podzemních kobek, Johnsonová tam zřejmě čekala a jednoho zneškodnila. O druhého se postaral pravděpodobně sám Darnell, zavřel ho do cely místo sebe a oběma vymazal paměť. Co se týče Johnsonové, tak ta byla v jeho moci už nějakou dobu,“ objasnil, k jakému závěru na ministerstvu došli. „Jak proklouzl ven se můžeme jen dohadovat, možná použil zastírací kouzlo nebo Mnoholičný lektvar,” dodal a zahleděl se někam do prázdna, nebylo mu z nastalé situace lehko.

Řekl Lindě to podstatné, nechutnosti a svinstvo kolem toho vynechal, to nebylo v tuto chvíli důležité a jen by jí to uškodilo. To, že od celé záležitosti dalo ministerstvo ruce pryč a Popletal odmítal připustit jakékoliv pochybení, a tudíž se tím nebudou zabývat, Remuse  nepřekvapilo. On už nějakou dobu ve spravedlnost nevěřil.

„Ale jak je možné, že to nikdo nezjistil, copak dolů nechodí kontrolovat vězně?” zeptala se nevěřícně.

„Stráže se střídají pravidelně, ale zřejmě nepovažovali za nutné si vězně prohlédnout z blízka,” konstatoval suše.

„Co ten muž v cele... je v pořádku?” zajímala se.

„Bohužel, má natolik poškozený mozek, že skončil u svatého Munga na oddělení s trvalým poškozením zaklínadly,” povzdechl si Remus.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit... proč já!” podívala se na něho se slzami v očích.

„Najdeme ho,” povzbudil ji.

„Kde ho chcete hledat?” povzdechla si zoufale.

„Mluvil jsem se Severusem,” poznamenal opatrně.

Linda sebou škubla. Se Severusem?

„A co... co říkal?” zeptala se váhavě.

„Ehm... že nám s tím pomůže,” řekl krátce. To, že Snape zuřil, protože mu nic neřekli, raději vynechal… měl za to, že si dnes Linda prožila dost.

„Remusi, co jste řekli Siriusovi?” vzpomněla si najednou. „Měla jsem za ním dnes přijít. Neřekli jste mu doufám všechno!” Hlas jí trochu selhal, když si představila, jak je šílený strachy.

„Ne, nemusíš mít strach,“ hned ji uklidnil, „řekl jsem mu, že se ti udělalo zle, že ležíš doma a že na tebe dohlédnu. Nemohl jsem tě tam vzít ve stavu v jakém jsi byla.”

„To je dobře,” oddechla si a znovu si lehla do polštářů.

„Možná bys měla ještě odpočívat,” navrhl a zvedl se z postele. Chtěl se vrátit na své místo v křesle.

„Máš pravdu,” přivřela oči, cítila se unavená. „Nemusíš tu se mnou zůstávat, dům je chráněný a mně je už lépe. Běž si také odpočinout,” vybídla ho, zdál se jí poněkud přepadlý. Pak si uvědomila, že se blíží úplněk.

Chvíli se zdráhal, ale když ho po několikáté ujistila, že je jí opravdu lépe a bude stejně spát, poslechl a odešel.

Jenže spánek nepřicházel, pouze se převalovala v posteli a pokoušela se na nic nemyslet. Kdykoliv zavřela oči, viděla mrtvé ženské tělo s dírou v hrudi, jejíž srdce dostala darem, nebo šílené oči muže v cele. Chvíli zírala do stropu a nakonec to vzdala. Už nevydržela v posteli ani v místnosti.

Vstala a šla si dát sprchu. Hned jí bylo lépe, když si oblékla čisté domácí oblečení. Sešla dolů do obývacího pokoje a pustila si televizi, aby rozptýlila tíživé ticho v domě.

Uvařila si silnou kávu a sedla si na sedačku. Snažila se sledovat děj filmu, ale myšlenky jí stále unikaly a vracely se k Raulovi Darnellovi.

Nevnímala čas, netušila, jak dlouho je duchem nepřítomná. Takže prásknutí uprostřed místnosti Lindě připadalo jako rána z děla. Vykřikla zděšením, když se zjevila v místnosti černá postava. Vteřinu na to jí došlo, kdo to je.

„Co tady proboha děláte a jak jste se sem dostal?” vypravila ze sebe zajíkavě, ještě neměla hlas pod kontrolou.

Snape se na ni ušklíbl. „Řekněme, že jsem si nechal dveře otevřené, když jsem vám zabezpečoval dům,” oznámil s takovou samozřejmostí, že se nezmohla ani na slovo odporu.

„Aha.” Bylo jediné, co na to řekla.

Pozdní návštěvník protočil oči a postoupil blíž, aby si ji prohlédl.

Jen Merlin věděl, jak zuřil, když mu Lupin řekl o Darnellovi. Ten chlap nepatřil mezi „věrné” Pána, ani se nezdržoval v jeho blízkosti, ale vědělo se o něm, s jakým nadšením a krutostí se účastní útoků na nevinné oběti. A to Pán zla dovedl ocenit. Když uprchl před vězením, nezbylo mu nic jiného, než po návratu k Pánovi Lindu odhalit jako špeha pro Řád. Co neřekl, zjistil si Voldemort sám, a dal Darnellovi za úkol tu ženu najít a odstranit. Ten ničema měl plán, Severus nemohl pro ty dvě ženy, co unesli, nic udělat. Když se dozvěděl, že jednu z nich určil jako Grayovou, nechal to tak. Říkal si, že „mrtvá“ byla alespoň v bezpečí. Jak se mýlil!

Udal ji jen proto, aby Pánovi zla podstrčil jinou ženu a skutečnou Lindu si mohl nechat. Jenže tenkrát mu zhatil plány, když ji ukryl. V té chvíli nic z toho samozřejmě nevěděl, byla náhoda, že Lindu našel dřív než on. Dal si to dohromady až dnes, po tom, co mluvil s Lupinem. Darnell ji sledoval několik týdnů, aby si s ní užil a nakonec ji zabil. Několik týdnů, SAKRA! Ale proč by mu to říkali?! Proč by se namáhali?! Vztek s ním lomcoval ještě teď.

„Přinesl jsem vám nějaké lektvary na uklidnění. Mezi nimi i Bezesný spánek - s tím už máte zkušenosti,” neodpustil si jízlivou poznámku, když se ujistil, že není zraněná.

„Děkuju,“ hlesla a vzala si od něho lahvičky. „Nebudu se ani ptát, co všechno víte, nebo co jste zjistil, nevypadáte moc dobře naladěný,” podotkla a sjela ho pohledem.

To Snapea ještě víc popíchlo, neudržel se a jeho špatná nálada se prodrala ven.

„Možná, kdyby se někdo uráčil mi říct, co se kolem vás děje, nemusela jste tu teď sedět jako hromada neštěstí!” vrátil jí vztekle.

„Nevěděla jsem, kdo to je,” bránila se, „říkala jsem si, že to musí být někdo koho znám, koho jsem třeba vyslýchala. Kingsley mi dal seznam jmen a já si vzpomněla na Darnella, on jediný přicházel v úvahu, ale ujišťovali mě, že je zavřený.“

Posměšně se ušklíbl. „A to jste ho chtěla vypátrat sama nebo jak?!“ odsekl ledově.

„Samozřejmě, že ne!“ Stoupla si naproti němu a upřeně se mu dívala do tváře.

„Tušíte vůbec, co je to za člověka?! Smrtí druhých se baví, užívá si jejich bolest… s nikým nemá slitování,“ řekl tvrdě a nebezpečně se k ní přiblížil.

„Neříkejte! Proč myslíte, že jsem vyděšená… Nebude to tím, že je na svobodě?“ podotkla ironicky a trochu se odtáhla.

Snape zaťal ruce v pěst a zavřel oči. Potřeboval chvilku, aby se uklidnil. Hrozilo, že se přestane ovládat úplně.

„Víte už týdny, že vás někdo sleduje, kdybyste si nehrála na hrdinku, nemuselo to dojít až k tomu, co se stalo dnes,“ promluvil přes sevřené rty.

„Jste nespravedlivý,“ vyčetla mu ublíženě, „nemohla jsem přece vědět, co udělá, jak je šílený - není moje vina, že…“

„Nic takového jsem neřekl!“ skočil jí do řeči. „Chtěl jsem říct, že jsme mohli začít pátrat dřív!“ dodal a odvrátil se od ní,  její oči ho rozčilovaly.

Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Lindu bojovná nálada opustila, najednou se cítila unavená.

„Máte pravdu, omlouvám se,“ promluvila odevzdaně.

Překvapeně na ni pohlédl. „A za co, že vás nezabil, nebo že ministerstvo je neschopná banda idiotů?!“

Pokrčila rameny, nechtěla se už hádat.

Severus zavrčel. Jak je možné, že ho tahle ženská pokaždé vyvede z míry?

 

„Chcete si dát se mnou kávu?” změnila z ničeho nic téma hovoru.

Nevěřil svým uším, znovu ho rozhodila, její myšlenkové pochody byly vskutku náročné.

„Co prosím?!”

Tohle nečekal. Odhadoval, že se bude chtít hádat, možná plakat, ale pozvání na kávu?

„Tak mě to napadlo, když už jste tady… Nebo jste jen přišel donést lektvary?” zeptala se.

Snape ji sjel pohledem, uvažoval, zda je při smyslech. To nemohla přece myslet vážně!

„Přišel jsem vás především zkontrolovat,” přiznal neochotně, „a zároveň říct, že o Darnella se postarám.”

Lindu ta odpověď překvapila.

Cože to říkal? On jí chce pomoct a přišel ji zkontrolovat?

„Proč... proč byste to dělal? Totiž… nechci, aby to ohrozilo vaši... ehm… vaši bezpečnost,” vypravila ze sebe nesouvisle. Jak je možné, že se pokaždé topila v jeho očích?

Severus zbledl, pokud to vůbec bylo ještě možné.

Ona se ještě ptá?

Dvěma kroky stál u ní a hrubě ji popadl za ramena.

„Jsi vážně tak neuvěřitelně pitomá? Vážně si myslíš, že bych ho nechal, aby tě zabil?!” cedil ta slova skrz zaťaté zuby.

Linda si najednou uvědomila, že jí tyká, a překvapilo ji to tak, že ani nepostřehla nadávku.

„Ne, já... promiňte… tak jsem to… omlouvám se,” koktala a nepřestávala se na něho užasle dívat.

Chvíli na sebe mlčky zírali, pořád ji pevně držel. Zdálo se jí to, nebo se ještě přiblížil? Srdce začalo zběsile tlouct, její tělo malátnělo. Proč jen na ni tak působí? Zase měla ten pocit, že ji políbí, ale neudělal to. Najednou ji pustil a ona se musela ovládnout, aby nedala najevo zklamání.

„To jsem rád, že si rozumíme,” promluvil chladně a o krok od Lindy ustoupil.

Byla zmatená, nedokázala se tak rychle přeladit.

„Půjdu, co jsem chtěl, jsem ti řekl,” otočil se a odcházel pryč.

„Severusi,” ozvala se ještě.

Zarazil se, zase ho oslovila jménem. Nevěděl, jestli ho to rozčilovalo nebo těšilo, ale zalil ho zvláštní pocit.

„Ano?” otočil se k ní.

„Dnes, ještě než se to všechno stalo, jsem potkala Malfoye. On ví, kdo jsem - ví, že jsem naživu.”