Duše v zrcadle - 12. Nečekané zprávy

Anotace: Linda na sobě cítí, že má podlomené zdraví, proto se rozhodne navštívit svého starého přítele. Zároveň se setká se svým "ctitelem" Raulem Darnellem. Přeji příjemné čtení.

12. Nečekané zprávy

 

Následky z prožitých dní na ni dolehly hůř, než čekala. Zase měla noční můry, trpěla nevolností a do jídla se musela nutit - alespoň před Siriusem, už tak si dělal o ni starosti. O to hůř se před ním cítila, protože mu řekla jen polovinu z toho, co se stalo.

Z ministerstva obdržela písemnou výpověď. Nebylo podstatné, co v ní stálo, důležité bylo stáhnout Lindu do ústraní - tam už neměla pro Fénixův řád žádnou cenu.

Ve svém bytě vydržela přesně do druhého dne. Jen co se jí podařilo dát trochu dohromady, přemístila se za Siriusem. Jak předpokládala, byl rozčilený - ne na ni, ale z toho všeho co se dělo kolem a do čeho nemohl zasáhnout.

Jakmile se objevila v domě, úlevou si oddechl a sevřel ji pevně v náruči.

„Konečně!” Pak ji od sebe mírně odtáhl, aby se na ni podíval. „Nevypadáš dobře,“ poznamenal starostlivě. „Jsi v pořádku, nejsi zraněná? Remus říkal, že... že prý už víte, kdo tě sleduje a že tě to rozrušilo,” pokračoval a nepřestával ji pozorovat.

Linda si dávala s odpovědí na čas. Nechtěla mu lhát, ale jaký by mělo význam vznítit v něm ještě větší zlobu a vztek? Riskovat tak, že se neudrží a udělá hloupost, riskovat jeho bezpečí a život?

Nakonec se rozhodla pro část pravdy.

„Já... promiň, že jsem včera nešla rovnou sem,” začala a zavedla ho do knihovny. Cestou vzala lahev whisky a dvě sklenky. „Ale, dostala jsem od něho další vzkaz a vylekalo mě to,” pokračovala pečlivě vážíc slova.

Nalila každému tak do půlky sklenky a jednu podala Siriusovi. Ten ji přijal, ale nenapil se, čekal, až bude pokračovat. Linda pohledem zkoumala zlatavou tekutinu a prstem kroužila po hraně skleničky.

„Poslal mi zase černou růži a psal...“ na vteřinu se odmlčela, musela polknout. „Psal, jak se těší, až mě dostane a zabije,” dodala a pohlédla mu do tváře. Doufala, že o skutečném daru mu nikdo neřekl.

Sirius zbledl a prudce se postavil.

„Cože? Jak se dostal až... kdo to je!” vyhrkl rozčileně.

„Sedni si prosím, řeknu ti, co už víme,” požádala a chytla ho za ruku.

Zahleděl se do její přepadlé tváře a posadil se. Naráz vypil obsah své sklenky, potřeboval se uklidnit.

Linda mu řekla o Johnsonové. O tom, že byla pod kletbou Imperius, jak ji od začátku Darnell ovládal, a do které by to nikdo z nich neřekl.

„Nenapadlo mě, že to ona mě pro něho špehuje a doručuje jeho vzkazy,” povzdechla si a upila trochu whisky. I když nepříjemně pálila v krku, potřebovala si dát na kuráž, aby mohla vůbec mluvit o Raulu Darnellovi.

Pak pokračovala: Jak stále do kola přemýšlela, kde se s ním už setkala - odkud ji mohl znát. Jak ji napadlo prověřit seznam kouzelníků, které sama vyslýchala. Kdy se jí se jménem vybavila i tvář a chtěla se přesvědčit na vlastní oči, že je zavřený.

„Když jsem zjistila, že ten muž v cele je někdo jiný, sebralo mě to. Omdlela jsem a Kingsley mě vzal domů,” dopověděla a čekala na jeho reakci.

Mlčel, jen se díval před sebe a Lindu na chvíli napadlo, že ji vůbec nevnímá.

Nakonec přece jen promluvil: „Remus mi říkal, že Smrtijedi šli po tobě, že jednu z těch unesených žen někdo vydával za tebe. Byl to on, že?” Jeho hlas byl mírně chraplavý, zněl unaveně. „Proč by to dělal, proč by chtěl, aby si Voledemort myslel, že jsi mrtvá?!” pokračoval a teprve teď se na ni přímo zahleděl, sklopila oči a on se domyslel.

Chtěl ji... chtěl Lindu pro sebe - ublížit jí, zabít ji! Zesinal zuřivostí.

„Siriusi, to je přece dobře, že si Voldemort myslí....” zmlkla, protože ji nevnímal, očividně měl plnou hlavu Darnella.

„Takže je nebezpečný, je někde venku a je to Smrtijed v blízkosti Voldemorta - tudíž na něj tak trochu nemůžeme!” procedil skrz zaťaté zuby.

„Severus říkal, že…” začala, ale jediný pohled stačil, aby si uvědomila, že zmínit Snapea nebyla dobrá volba.

„Ten?! Nehne pro tebe prstem,” skočil jí do řeči vztekle.

Linda si povzdechla. A to nevěděl všechno. O setkání s Malfoyem, že se mu tak hloupě prozradila, také radši pomlčela. Nemělo cenu pokračovat, teď ne, oba jsou podráždění a příliš unavení. Zvedla se, chtěla odejít do kuchyně a nechat ho vyvztekat, když se s ní místnost zhoupla a zatočila se jí hlava. Svezla se podél sedačky na kolena.

Siriuse rázem přešel všechen vztek. Rychle k ní přispěchal, pomohl jí na nohy a pevně objal.

„Lindo, co je ti?” polekal se. Dlaní jí pohladil po čele a tváři, zkoušel, jestli nemá horečku.

„To nic není, jen taková slabost,” ujistila ho, ale pak se chytla za ústa. „Omluv mě,” zamumlala a spěchala do koupelny.

Když měla pocit, že jí v žaludku nezbylo už vůbec nic, opláchla si obličej studenou vodou a podívala se na sebe do zrcadla. Byla bledá a přepadlá, pod očima se jí rýsovaly temné kruhy, přesto se nedalo říct, že by zošklivěla, jen byla jiná. Oči jí zářily podivným leskem, možná za to mohly dlouhé řasy, které vrhaly na její tvář zvláštní stín, možná starosti, které poslední dny měla.

„Bože, to snad ne... teď ne!” zašeptala a zírala na sebe do zrcadla.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Jsi v pořádku?” zeptal se Sirius starostlivě.

Je to vyčerpáním, jsem na dně. Musím se dát do hromady!

„Lindo,” ozvalo se znovu a tentokrát naléhavěji.

„Už jdu,” odpověděla konečně a znovu si opláchla obličej.

Nevěděla, jestli sama sebe tak přesvědčila, ale když vyšla z koupelny, bylo jí opravdu lépe.

------------------------------------------------------------------

„Jsi strašně bledá, měla bys víc spát a jíst,” poznamenal po několika dnech Sirius u snídaně, když si všiml, jak odložila nedojedený toust a vajíček se ani nedotkla.

„Nemám hlad,” řekla a napila se čaje. Měl pravdu, moc se to nezlepšilo. Pořád v noci špatně spala díky zlým snům a neměla potřebu jíst. Cítila se strašně slabá a začínalo jí to dělat starosti.

„Na co myslíš?” zeptal se, když dlouho mlčela.

„Já... přemýšlela jsem, zajdu si dnes k lékaři, takhle to už dál nejde. Potřebuju něco na povzbuzení,” oznámila mu a letmo na něho pohlédla. Nebyla si jistá, jak to přijme.

Souhlasně přikývl: „Chtěl jsem ti to sám navrhnout, už delší dobu tě pozoruju a nelíbí se mi, co vidím - ztrácíš se mi před očima.“ Byl rád, že dostala rozum a vyhledá pomoc. „Poppy je v tom co dělá opravdu dobrá, pomůže ti,” dodal a usmál se.

„No, já spíš myslela mudlovského doktora. Nemám nic proti metodám Poppy, ale dám přednost Danielovi. Je to dobrý lékař, pracovali jsme spolu a ráda ho uvidím,” odmítla opatrně jeho návrh, nechtěla, aby někdo o jejích problémech věděl.

Siriusovi zmizel úsměv z tváře. „Myslíš, že je to dobrý nápad?” zkusil jí to rozmluvit.

Linda ho nenechala, naklonila se k němu blíž. „Siriusi, věřím mu a uprostřed Londýna budu v bezpečí,” řekla pevně a líbla ho na rty. Pak o něco mírněji dodala: „Nesmíš se o mě tak bát.”

Dívali se na sebe. Měla pocit, že chce ještě něco říct, ale pak si to rozmyslel a sklopil oči ke svému talíři.

„Jak myslíš,” řekl suše. Nesouhlasil, ale nebylo mu to nic platné.

 

Když vešla do nemocnice, zaplavil ji zvláštní pocit, všechno bylo tak důvěrně známé. Prošla dlouhou chodbou kolem dětského oddělení. U společenské místnosti se na moment zastavila, hrály si tam děti, které nemusely ležet na lůžku. Lindě hlavou prolétlo podezření, něco se s ní dělo a nelíbilo se jí to. Potřebovala mít jistotu, nebo se z toho brzy zhroutí, proto se rozhodla navštívit Daniela.

Vyšla do prvního patra a už stála za dveřmi lékařského pokoje. Jestli bude mít štěstí, najde ho u jeho stolu s hrnkem kávy. Chystala se zaklepat, když zaslechla své jméno:

„Lindo, co ty tady?” Zaznělo chodbou radostně a ona se otočila k usmívajícímu se Danielovi.

„Ahoj,“ oplatila mu úsměv a vyšla mu vstříc. „Jdu za tebou, dlouho jsme se neviděli.”

„Naposledy ses ozvala o vánocích,” vyčetl jí a povytáhl obočí. „Mám pauzu, chceš zajít někam na kávu?”

„No... ehm... spíš bych s tebou potřebovala mluvit v soukromí, v tvé ordinaci,” prozradila pravý důvod své návštěvy.

„Potřebuješ vyšetřit? Jsi nemocná?” zarazil se a poněkud zvážněl. Pozorně si ji prohlédl, až teď si uvědomil, jak je přepadlá. Co Lindu znal, nikdy nemocná nebyla a na nic si nestěžovala.

„To zrovna ne, ale můžeš mě vzít? Potřebovala bych vědět, na čem jsem - pokud možno hned,” požádala ho.

„Jistě, to jsi celá ty. Člověk o tobě nic neví, pak se tu zjevíš a... Vůbec ses nezměnila,” zasmál se a vedl ji k sobě do ordinace.

„Posaď se a řekni mi, co tě trápí,“ rukou ukázal na křeslo u svého stolu, „a nelži, protože vypadáš hrozně.”

„Taky ses nezměnil,” oplatila mu a usmála se.

„Promiň, ale jsi hubená, bílá a máš kruhy pod očima, takže nejsi zrovna zosobněné zdraví. Jsi si jistá, že jsem ten pravý, kdo ti řekne diagnózu?” ušklíbl se a pohodlně se opřel v křesle naproti, nepřestal se na ni pobaveně dívat.

Linda se trochu ošila. „Nemůžu spát, mám noční můry a cítím se vyčerpaná. Potřebovala bych nějaký životabudič, nemohl bys mi něco napsat?” zeptala se s mírnou nadsázkou. Chtěla tak odlehčit situaci, aby byla schopná zeptat se na to, co ji skutečně trápí.

„To nemohl, až tě vyšetřím! A začneme tím nejsnadnějším,” oznámil vážným hlasem a podal jí kelímek.

Nechápavě na něho koukala.

„Toaleta je tamhle,“ ukázal na dveře v ordinaci. „Snad víš, co máš dělat,” dodal pobaveně.

„Vím na co to je!” Mrzutě si od něho vzala kelímek a odešla, kam řekl.

Po chvilce se vrátila i s obsahem. Potutelně se usmíval, když Lindě podával těhotenský test.

„Nejsem gynekolog, ale tohle tě mělo napadnout jako první. Pokud to tak není, můžeme to alespoň vyloučit a pak uvidíme co dál,” řekl.

„Dane, nejsem přece hloupá... to nemůže... to je blbost!” zavrčela.

Upřeně se na ni díval a s úsměvem čekal, až ho poslechne.

Rozladěně otevřela krabičku s testem a kapátkem nanesla tekutinu do požadovaného čtverečku. Téměř okamžitě se objevila barva, která se jí vůbec nelíbila, tupě na ni zírala.

„No vida, to byla rychlost - gratuluji, jsi těhotná,” ušklíbl se. Když viděl její šokovaný výraz, neodolal a rozesmál se.

To ji probralo. Takže je tak hloupá? Je těhotná a neví o tom? Ale vždyť pravidelně měla...

„Ale to není možné, nemůžu být těhotná... ne teď,” protestovala. Přestala zírat na test a podívala se na Daniela.

„Takže si to shrňme, spíš s někým?” zeptal se přímo.

„To ano, ale...” na sucho polkla, byla pořád jako ve snu - ve zlém snu.

„Fajn, už jsem se bál, že jsi druhá Panna Marie a vstoupil do tebe Bůh!“ prohodil ironicky. Když se však tvářila stále stejně nešťastně, slitoval se nad ní. „Vzpamatuj se, vždyť to není konec světa, budeš mít dítě,” domlouval jí a pohladil přátelsky po ruce.

Kdyby už neseděla, asi by se složila.

Bude mít dítě? Siriusovo dítě?

Pořád to nemohla pochopit.

„Ty to nechápeš, já nemůžu mít dítě.” Nikdy by ji nenapadlo, že by po Thomasovi ještě někdy otěhotněla, najednou měla pocit, jakoby ho zradila. Zrychleně dýchala a dělalo se jí špatně od žaludku.

„Jenže ho čekáš, tak dýchej a uklidni se,“ řekl trochu přísně, když viděl, že začíná panikařit. „Promluvíš si o tom se svým přítelem a uvidíš, že to zvládnete.”

Dopřál jí chvilku čas, než pokračoval. „Vždyť máš ráda děti, jsi úžasná ženská... ty to zvládneš!” dodal už mírněji

Pohlédla mu do tváře, měl pravdu, musí se vzpamatovat.

„Tak se mi líbíš. A teď pojď, vezmu tě vedle do ordinace na ultrazvuk,” usmál se. Vstal, přešel až k Lindě a povzbudivě jí položil ruku na rameno.

 

Jako ve snu přešla k lůžku, sundala si svetr a vyhrnula triko.

Ležela a čekala, pořád tomu nemohla uvěřit, možná až ho uvidí.

Daniel si sedl vedle k ultrazvuku a lehce jí kroužil sondou po břiše. Pak se usmál.

„Podívej se, tady má srdíčko,” otočil k ní monitor, „nejsem odborník, ale řekl bych tak dvanáct, možná třináct týdnů.”

Linda se nevěřícně dívala na malého človíčka a pomalu jí docházelo, že je její… její a Siriuse! Bylo toho na ni moc, rozplakala se.

 

Dostala od Daniela kontakt na svého přítele kolegu gynekologa s tím, aby ho co nejdříve navštívila. Také jí kladl na srdce, aby byla rozumná a snažila se zesílit. Slíbila, že to udělá, ale teď ze všeho nejvíc potřebovala klid, na chvíli si lehnout a být o samotě.

Přemístila se do svého domu, nebyla připravená setkat se Siriusem, ještě ne. Sama si nebyla jistá, co cítí, musí si to v klidu promyslet a hlavně se s tím potřebovala vyrovnat.

Zcela automaticky si zula boty, ledabyle je odkopla ke stěně, sundala si svetr a stáhla dlouhé vlasy do gumičky. Unaveně si sedla na gauč v obývacím pokoji a skryla obličej v dlaních.

„To není pravda, nemůže to tak být,” zašeptala zoufale.

Lehla si na bok, nohy skrčila a přitáhla si k sobě jeden z polštářků.

Co bude dělat? Jak to má říct Siriusovi, a jak to přijme on? V téhle době, kdy je válka na spadnutí a on se musí skrývat?

Otázky, na které zatím neznala odpovědi, jí zaplnily hlavu.

Musela myslet na Thomase, jak to tenkrát bylo všechno jiné. Byl chtěný, tak milovaný a narodil se do šťastného domova. Co čekalo tohle dítě? Narodí se ve válce, otci, jenž je pro jednu stranu vrah a pro druhou krvezrádce. Bude mu hrozit nebezpečí sotva se narodí. Hlavou jí prolétla myšlenka, že by bylo lepší, kdyby... Poplašeně sebou trhla, takhle nesmí přemýšlet, zvládne to - musí!

 

Cítila se vyčerpaná, přemáhal ji spánek. Uvědomila si, že by neměla spát, měla by se vrátit k Siriusovi, ale v posledních dnech byla v takovém nervovém vypětí, že ji tělo neposlouchalo a mysl se propadala do říše snů. Usínala s myšlenkou, že si spolu promluví, řekne mu to - hned jak se naskytne vhodná příležitost.

--------------------------------------------------------------------------

Lindu probudil chlad. Bolestivě natáhla nohy, měla je zdřevěnělé, jak zůstala ležet v jedné poloze. Zamžourala po místnosti, aby zjistila kolik je hodin, všimla si, že se venku začínalo stmívat.

Proboha jak dlouho spala?... Musí se vrátit.

Došla do koupelny, kde se trochu opláchla a vzpamatovala. Už se chtěla přemístit, když si všimla plné schránky na dopisy, měla by si ji vybrat. Automaticky vyšla ze dveří domu a otevřela branku. Najednou ucítila mrazení v zádech, na vteřinu hrůzou ztuhla. Znala ten pocit, byl to on - Darnell!

Než stačila uskočit zpět do bezpečí, pevně ji chytil za zápěstí. Vykřikla. Vší silou se snažila držet vrátek a zůstat tak za úrovní plotu, za žádnou cenu nesměla překročit ochranou bariéru svého domu.

„Přece jsem se dočkal,“ promluvil potěšeně, „pozoroval jsem tě, bylas tak rozrušená, smutná... trápí tě snad něco?” Stál tak blízko, jak jen mu to ochranná kouzla dovolovala.

Dívala se do jeho tváře.

Proč se zlo skrývá za krásu?

Linda se otřásla odporem i hrůzou. Snažila se mu vytrhnout, ale držel ji pevně.

„Nedostaneš se sem!” podařilo se jí ze sebe vypravit.

„Myslíš si, že nevím komu za to vděčím? Že nevím o tvém ochránci?!” uchechtl se posměšně. Bolestivě sevřel její ruku a přitáhl si ji víc k sobě.

Stálo ji hodně úsilí, aby se druhou rukou nepustila a neskončila mu tak v náruči.

„Nevím, o kom mluvíš!” vyštěkla na něho.

„Ne? Jde po mě jako pes, jestli nebude opatrnější, brzy ti přinesu jeho hlavu!” upozornil ji a v očích se mu krutostí zalesklo.

Linda o pravdivosti jeho slov nepochybovala, o to víc se vyděsila.

„Vědí o tobě a dostanou tě,” zkusila, ale nemělo to na něho žádný účinek.

Jenže ona musela mluvit, musela ho nějak rozptýlit. Tak strašně se bála, že už nevydrží déle vzdorovat jeho síle a on ji dostane a zabije. V tu chvíli si vzpomněla na dítě, polila ji čistá hrůza z uvědomění, že nebrání jen svůj život, ale také jeho.

„A kdepak jsou právě v tuhle chvíli? Nevidím nikoho z nich, aby ti pomohl,” vysmíval se. „Nemusíš se bát, dnes ještě nenastal ten správný čas pro naše... řekněme setkání. Dnes jsem tě chtěl jen vidět a poznamenat si tě,” dodal zlověstně a usmál se.

Linda k smrti zbledla. V okamžiku stiskl její zápěstí tak, že ji to donutilo rozevřít dlaň. Viděla, jak vyndal z pláště nůž.

„Ne! Nech mě!” vyjekla a konsternovaně pozorovala ostří nože.

„Nebude to bolet - ne tak, jak si to užiješ příště,” šeptal sladce a vtiskl jí polibek do dlaně.

Když ucítila jeho rty na své kůži a jazykem přejel po celé délce dlaně, odporem se jí zvedl žaludek.

Pak Lindě rukou projela palčivá bolest. Bolest, která ji na několik vteřin ochromila a vzala dech. Vykřikla, do očí jí vhrkly slzy.

Než ji pustil, něco hebkého na dotek vtiskl do poraněné dlaně. Rychle ustoupila do bezpečí svého domu, sotva se držela na nohou.

„Jsi tak sladká... brzy se opět uvidíme,” přislíbil a věnoval Lindě úsměv slibující bolest. Pak zmizel.

 

Nedokázala se hnout z místa, stále se dívala před sebe, kde ještě před několika vteřinami stál. Třásla se po celém těle, v uších dozníval ještě jeho hlas. Stále viděla jeho oči, které zářily vzrušením z toho, co jí udělal, a slibovaly daleko horší věci.

Měla strach, opravdu strach... ne, byla vyděšená!

Bolest Lindu probrala, pohlédla na svou ruku, stále v ní svírala to cosi. Pomalu otevřela dlaň, krev jí stékala po zápěstí a odkapávala na zem. Byla to zase ta růže, černá růže - nenáviděla ji, protože pro ni představovala smrt, s odporem květ upustila. Zjistila, že má hlubokou ránu přes celou dlaň ve tvaru kříže a bolest se stupňovala až na hranici únosnosti, měla pocit, že jí něco rozežírá ruku a postupuje to dál a dál. Hodně to krvácelo, dopotácela se do domu, aby našla něco na obvázání, potřebovala to zastavit. Popadla v kuchyni utěrku a ovázala si ránu, za sebou zanechávala krvavé stopy.

Proč stále krvácí? Proč se to nehojí?

Neměla moc času nad tím přemýšlet, musela se přemístit, než ztratí vědomí.

--------------------------------------------------

Severus se snažil vypátrat o Darnellovi co nejvíc informací, které ihned předal Lupinovi. Ovšem nebylo to lehké. Ten muž se nikomu z ničeho nezpovídal, a když se mu pokoušel dostat do hlavy, zjistil, že perfektně zvládá Nitrobranu. Už dvakrát jim proklouzl jako had, v domě kde žil se už neukázal a oni byli zase na začátku. Severus zuřil, ale nemohl s tím nic dělat, sám ho sledovat nemohl. Když nebyl většinu času v Bradavicích, byl ve službách Pána zla.

Darnell určitě tušil, že je sledován, protože prozatím vyčkával a byl opatrný, nic nepodnikal. Snape věděl, že je to otázka času, kdy se přestane ovládat. Ten muž snad nebyl ani člověk, každým mučením nebo vraždou propadal většímu a o to děsivějšímu šílenství. Dokonce i Pán zla si jeho nadšení pro věc všiml, pronesl něco v tom smyslu: Takových je třeba využit ke svým účelům... V tuto chvíli jsou nedocenitelní, pak snadno postradatelní.

Severus se musel pro sebe ušklíbnout. Ano, přesně tohle byla politika Pána zla, pouze potřeboval jeho krvelačnost, než dosáhne svého a pak ho odstraní. Nezáleželo mu na nikom z nich. Ovšem v případě Darnella by byl raději, kdyby ho zabil dříve než později. On si ale všiml ještě něčeho, nebyl sám, kdo toho parchanta sledoval. Jeho letité zkušenosti špeha ho varovaly ještě před jiným mužem. Nikdy dříve mu nevěnoval pozornost, příliš se nezajímal o nové přívržence Pána zla, ale poslední dny ho na něm něco znepokojovalo. A dnes měl obzvláště divný pocit, něco bylo špatně.

Právě sledoval Darnella - byl přesvědčený, že něco chystá - když se mu rozpálilo znamení zla.

SAKRA!... Teď ne.

Musel jít, Pán zla očividně neměl dobrou náladu.

Jak o něco později zjistil, nebyl sám, kdo musel snášet jeho vztek. Šlo o nevydařený útok na jednu rodinu krvezrádců poté, co je „někdo” varoval.

Voldemort se pomalým krokem procházel síní doprovázený svým hadem Nagini. K vlastním účelům si dočasně přivlastnil sídlo Luciuse Malfoye, kde se už několik týdnů uskutečňovala setkání Smrtijedů. Teď se pozorně díval na své věrné služebníky, kteří se vzpamatovávali z následků jeho zuřivosti.

„Je mezi vámi zrádce!” promluvil. Jeho chladný hlas zproštěn všech emocí se rozezněl zlověstně síní. „Radím vám, pokud někoho podezříváte, řekněte mi to včas! Protože já si ho dříve či později najdu sám a nebude jediný, koho stihne trest!”

Nagini zasyčela, jakoby tak potvrdila slova svého pána.

Severus přemýšlel. Pokud označí Darnella jako zrádce - že ho podvedl - bude muset přiznat, že je Linda naživu. Byla by pořád v nebezpečí, ale Řád by ji schoval. V tuto chvíli byl pro ni Voldemort menší zlo než ten sadistický šílenec. A jemu by to také pomohlo, Pán zla by měl svého zrádce, tudíž jeho pozice by nebyla ohrožena.

Už se chystal požádat o svolení promluvit, když ho předběhl Malfoy. Překvapeně na něho pohlédl.

„Smím promluvit, Pane?”

Voldemort se na něho zahleděl a rukou dal ostatním znamení, aby odešli. Severus se k nim přidal, nedávaje na sobě znát sebemenší známku bolesti.

„Ty ne, Severusi,“ zavolal ho zpět Voldemort, „ty ještě zůstaň, potřebuji s tebou mluvit.” Pak se znovu otočil k Malfoyovi a vyzval ho, aby pokračoval.

„Pane, od jisté doby podezřívám Raula Darnella. Vím, že je to schopný muž a vaše rozkazy donedávna plnil beze zbytku, ale zjistil jsem - čirou náhodou - že vám lhal,” prohlásil Lucius zcela sebevědomě.

Severus byl jeho slovy zaskočený. Co tím sleduje? Nespouštěl z Malfoye oči.

„Doufám, že máš důkaz o jeho vině, drahý Luciusi,” poznamenal výhružně jeho Pán.

„Mám, můj pane,“ ujistil ho. „Jistě si vzpomínáte, kdo špehoval na ministerstvu pro Fénixův řád,” pokračoval stále klidným hlasem.

Voldemort přikývl a posadil se do svého křesla v čele stolu. Věrný had si mu položil hlavu do klína.

„Jistě, ale ta žena je přece mrtvá, sám Darnell se o to postaral,” poznamenal chladně a láskyplně hladil hlavu hada.

„Ne, můj pane, zabil jinou ženu. Ze spolehlivého zdroje vím, že skutečná Grayová je naživu a Darnell ji chce pro sebe, pro své... ehm... zvrhlé choutky,“ oznámil a čekal na Pánovu reakci.

Ta na sebe nedala dlouho čekat. „Je na živu?!“ opakoval a mhouřil při tom nebezpečně oči.

„Ano, obelhal vás, abyste po ní už nepátral,” dodal Lucius a v duchu se usmál.

Darnell to má spočítané a Severus mu bude něco dlužit.

Voledemort opět zuřil. Jestli něco nesnášel, tak když se někdo protivil jeho příkazům a měl plány za jeho zády.

„Cože!” zasyčel a vstal tak prudce, až se Nagini rozrušeně vzepjala. „Vezmi si někoho k sobě a najdi ho! Pokud je pravda co říkáš, chci jeho hlavu,” rozkázal.

Malfoy se poklonil a na to byl propuštěn.

 

Severus trpělivě vyčkával, dokud ho Pán zla neosloví, i když by nejraději zmizel za Luciusem a trochu ho vyzpovídal.

„Severusi, něco nového?” otočil se k němu, oči mu stále plály hněvem.

Podal mu hlášení, na kterém se dopředu domluvil s Brumbálem.

„Dobře,“ pokývl už o něco spokojeněji a přešel ke stolu, odkud vzal kus pergamenu. „Mám tu ještě něco,” podával mu hrubý náčrt nového lektvaru.

Severus v rychlosti přelétl po jednotlivých ingrediencích. Odtušil, že půjde o výjimečně zákeřný jed, další prostředek k bolestivému mučení.

„Rád bych, abys ho pro mě co nejdříve vyrobil,” dodal Voldemort a opět se posadil. Pohlédl na Nagini téměř omluvně a gestem ruky ji k sobě přilákal.

„Samozřejmě,” odvětil Severus, také se poklonil a byl konečně propuštěn.

 

Jakmile byl z Voldemortova dohledu, nemusel už tolik kontrolovat své emoce. Potřeboval mluvit s Luciusem, ale narazil jen na Belatrix, a ta mu řekla, že odešel.

SAKRA!!

Na otázku, proč ho hledá, chladně odpověděl, že jen něco k vůli Dracovi. Nemohl ji vystát, byla stejně krutá a šílená jako Darnell. Nasadil si masku a přemístil se. Nejprve k sobě domů na Tkalcovskou ulici, pro případ, že by měla Belatrix touhu jej vystopovat, a teprve potom k Lindě.

 

Dům byl zahalený do tmy.

„Lumos.” Použil kouzlo, aby viděl. „Lindo,” zvolal a porozhlédl se. Další slova mu odumřela na rtech, když si všiml stop a velkých kapek zasychající krve. Najednou si uvědomil to hrobové ticho. Stopy vedly do kuchyně, vydal se po nich, když zaslechl prásknutí - někdo se přemístil. Zhasl světlo a oknem zahlédl siluetu muže. Nasadil si masku a vyběhl ze dveří domu.

Jakmile ho dotyčný uviděl, vyslal k němu kletbu. Ta se však odrazila od bariéry kolem domu, a než stačil cokoliv podniknout, Snape ho držel pod krkem.

„Co tu děláš!” promluvil ledově a pátravě se díval do jeho tváře. Byl to ten, který se motal kolem Darnella.

„Mohl bych se zeptat na to samé,” zasípal muž.

„Zeptám se ještě jednou, CO – TU - DĚLÁŠ!” procedil Severus mezi zuby a zesílil stisk.

„Uklidni se!“ zachrčel. „Chci dostat Darnella zrovna tak jako ty!” Docházel mu kyslík, dusil se.

Snape trochu povolil, aby mohl mluvit. „Kde je,“ štěkl po něm, „a co udělal s Lindou.”

„Nevím... můžeš... mě... pustit?” žádal ho stále přidušeně. Nebylo vůbec příjemné stát čelem rozzuřenému Smrtijedovi, jenž vám svírá krk.

Severus ho přestal škrtit, ale mířil mu hůlkou na prsa.

„Tak kde je!” zopakoval svou otázku ledovým hlasem.

„Říkám, že nevím! Ztratil jsem ho. Přemístil jsem se a našel tu krev, pak jsem zahlédl, že je někdo v domě, myslel jsem, že je to on,” chraptěl neznámý a třel si pohmožděný krk.

„Kdo jsi a proč ho hledáš,” zeptal se Snape.

„Proč bych ti měl věřit,” ušklíbl se na něho druhý muž.

„Protože nemáš na výběr,” odvětil mu suše a když stále neodpovídal, pronesl tiše: „Legiliments!”

Muž zaúpěl pod silou vpádu cizí mysli - ten chlap ho nešetřil!

Severus záměrně vyhledával vzpomínky, které se týkaly Lindy. To, co našel, ho dokonale zmátlo.

Když zrušil spojení, upřeně se na sebe dívali.

„Ona... ona je tvá žena?!” vypravil ze sebe překvapeně.

„Nikdy bych jí neublížil,” řekl pevně muž.

Ještě před chvílí ho chtěl Snape zabít, teď sklonil hůlku, v tomhle směru mu věřil.

„Jmenuju se Philipp Thomas Gray, jdu po Darnellovi už několik týdnů - to je taky důvod, proč jsem vstoupil k Voldemortovi,” dodal na vysvětlenou, i když tím pravděpodobně ohrozil svoji bezpečnost. Sám se jako Smrtijed necítil, ale tento muž jím očividně byl. Na druhou stranu, jeho starost o Lindu se mu zdála upřímná. „Proč ji hledáš ty... záleží ti na ní?“ zajímal se.

Snape byl vděčný za masku, mohl si dovolit odpovědět, byl si jistý, že ho nemůže poznat.

„Kdyby ano, co s tím uděláš?“ řekl chladně.

„Nic, chci jen její bezpečí,“ odpověděl Gray zamračeně a mírně se od něho odvrátil. „Darnell je zrůda, chci ho zabít!“ sykl najednou nepřátelsky. Ten zatracený Smrtijed ho tou otázkou rozčílil.

Co asi mohl dělat? Dávno mu nepatřila, ale nedovolí nikomu, aby jí ublížil!

„S tím souhlasím,“ poznamenal Snape. „V domě nikdo není, našel jsem tam jen krev, zřejmě tvoji ženu vážně poranil,“ prozradil mu a snažil se nedat najevo, jak moc mu vadí mluvit o Lindě jako o jeho ženě.

Tón jakým to řekl, přiměl Graye, aby se k němu znovu otočil, pozorně se díval do maskované tváře. Možná je opravdu na její straně - možná i Smrtijedovi záleží na druhém člověku. Přemýšlel, zda o Lindě ví všechno. Na krátký okamžik uvažoval, že mu poví, že bude v pořádku, že je vždycky v pořádku, protože je to v její moci, ale pak si to rozmyslel a mlčel.

„Dám si na tebe pozor!” varoval ho Severus. Pak muže před sebou odstrčil a přemístil se.

----------------------------------------------------------

Linda zabušila na dveře Siriusova domu. Nevnímala, kdo jí otevřel, byla na pokraji zhroucení.

Až když slyšela zděšený hlas, uvědomila si, že je to Tonksová. Ta ji podepřela a spíše táhla, než vedla do kuchyně.

„Siriusi,” zavolala, když se začala Linda hroutit a zvracet. Pak si všimla zakrváceného hadru, jímž měla obvázanou ruku. „Co se ti stalo?“ vyjekla.

To už se po schodech přiřítil Sirius. „Lindo!“

„Omlouvám se,” sykla bolestí a opřela se mu o prsa.

Vzal ji do náruče a odnesl do ložnice na postel.

Tonksová pomocí hůlky uklidila znečištěnou podlahu a spěchala za nimi.

„Šššš, to bude dobré, neplač,” konejšil Lindu roztřeseným hlasem a opatrně odmotával zkrvavenou utěrku z její ruky.

Ani si neuvědomila, že jí stékají slzy po tvářích, bylo jí zle a ruku měla v jednom ohni.

Se zaťatými zuby zíral na rozšklebenou ránu v dlani.

„Kdo ti to udělal?” zašeptala Tonksová, když viděla krvavý kříž.

„To... on... byl... tam,” vydávala ze sebe trhaně, začínala mít křeče.

Letmo pohlédla na zhyzděnou ruku, všimla si, že už nekrvácí.

Ale proč se nehojí? Proč je to čím dál tím horší?

Sirius byl také očividně překvapený, jindy by už rána zmizela. Srdce se mu svíralo, když viděl, jak trpí. „Proč se ti to nehojí?” zeptal se s úzkostí v hlase.

„Já nevím,” zasténala, z návalu bolesti si skousla rty tak, až jí tekla krev.

„Siriusi, musí se to ošetřit, měla bych Lindu vzít k Mungovi,” navrhla Tonksová, ale jediný pohled do jeho zoufalé tváře stačil, aby zmlkla.

„Nemůže tam jít, co když to Darnell předpokládá a půjde ji tam hledat!” odbyl ji nervózně a pohledem se vrátil k Lindě. Svíjela se na posteli a naříkala, připadalo mu, že ruka zas o něco zčernala. „I když to nerad říkám, ale... zavolej Snapea. Bude v tom něco víc, jestli jí někdo pomůže tak on!“ přiznal neochotně, ale neměl na výběr, její život mu byl příliš drahý.

Tonksová stále v šoku přikývla a chtěla běžet ke krbu, když se ozvalo zabušení na dveře a následně se rozječel portrét paní Blackové. Běžela otevřít a zároveň zastavit příval nadávek a křiku.

Sirius to nijak nevnímal.

„Vydrž, brzy přijde pomoc... Snape ti pomůže,“ promlouval k ní, aby ji uklidnil. „I kdybych ho k tomu měl donutit násilím,“ dodal spíš pro sebe.

Chodbou se ozvaly rázné kroky a ve dveřích ložnice se objevil černý plášť. Sirius vzhlédl a poněkud se zarazil, když spatřil Snapea.

„Tak rychle jsem tě tu nečekal. Jak ses to...” zeptal se ještě mírně překvapený, že ho vidí.

Dotyčný několika spěšnými kroky překonal vzdálenost k lůžku a sklonil se nad Lindu.

„Byl jsem u ní doma a našel jen krvavé stopy!” promluvil rozrušeně, příliš se mu nedařilo držet emoce pod kontrolou. Lehce se prsty dotkl její tváře, celá hořela. „Došlo mi, že bude tady,“ dodal a opatrně ji vzal za zraněnou ruku, aby si ránu prohlédl.

Sirius, zaujatý starostí o Lindu, si změny v jeho chování nevšímal. Dokonce mu udělal místo na posteli, aby k ní lépe mohl.

„Nelíbí se mi to, co to je za kletbu?!“ zeptal se Snapea. „Tohle není jen jedem, za tu krátkou chvíli kůže okolo rány zčernala a nevypadá to, že se to jen tak zastaví,“ upozornil ho a netrpělivě čekal, co udělá.

Ani Severusovi se to nelíbilo. Samozřejmě, že ten jed poznával, dokonce i kletbu, která ho posílila. Nešlo o to někoho otrávit, ten parchant ji toužil navždycky poznamenat a podle všeho se mu to podařilo.

„Ten bastard,“ zasyčel a otočil se k těm dvěma.

„Severusi, proč se to nehojí?“ zeptala se Tonksová sevřeným hlasem, měla o přítelkyni strach.

„Použil jed Trvalého zmrzačení, proto se rána nehojí, ba naopak rozšiřuje.“

„Ale, její schopnost... vždycky se přece mohla uzdravit,“ nechápal Sirius.

„Posílil ho kletbou, tkáň okolo rány rychle odumírá a zůstane znetvořená. Obávám se, že nebýt právě její regenerace, i když z neznámého důvodu oslabené, dopadla by daleko hůř,” vysvětlil jim. Pak vytáhl hůlku a tiše pronášel slova, která postupující zkázu zastavila. Dokonce o něco zvrátila její průběh - kůže okolo rány, nebyla už tak černá.

Sirius zbledl. „Chceš tím říct, že nebýt schopnosti se uzdravit, měla by v dlani navždy otevřenou ránu a zmrzačenou celou ruku?!” řekl tiše a pohlédl na Snapea.

„Sakra, posloucháš mě? Proč myslíš, že se tak ten jed jmenuje?!” štěkl po něm. Měl chuť ho seřvat, ale pak se ovládl. „Ano, nemohla by ji používat, odumřela by jí,” odpověděl nakonec na jeho otázku.

Tonksová jen zalapala po dechu a Sirius zaťal obě ruce v pěst.

„Hned se vrátím,” prolomil nastalé ticho Severus. „Ta rána se musí co nejrychleji ošetřit, aby se částečně obnovila tkáň, a také přinesu lektvary. Je zapotřebí snížit horečku a dokrvovací lektvar jí rovněž prospěje.” Pak už jen zavířil chodbou jeho plášť a byl pryč.

Linda blouznila, zmítala se v horečce a bolest jí vystřelovala do celého těla. Nevěděla, jestli je vzhůru nebo sní, kdo na ni mluví, kdo se jí dotýká. Pronásledovala ji chladnokrevná dokonale krásná tvář Raula Darnella.

Takhle tedy vypadá smrt.

Viděla jeho oči, zlý úsměv - tu rozkoš, když ji pořezal. Věděl, jaká muka jí způsobí a těšilo ho to.

 

Sirius chodil po místnosti, nevydržel v klidu. Jak on nenáviděl tenhle pocit bezmoci. Kdykoliv se podíval do její bledé tváře, do uplakaných očí, měl pocit, že se zblázní. Tolik ji miloval, dávno mu došlo, že bez ní nemůže žít.

„Siriusi,” zašeptala sotva slyšitelně.

Sedl si k ní na postel a něžně pohladil po tváři. „Už bude dobře, Snape kletbu zastavil a za chvíli se vrátí - s něčím, co ti pomůže,” snažil se Lindu povzbudit a políbil ji na potem zbrocené čelo.

„Siriusi, já... musím ti něco... něco říct,” mluvila nesouvisle.

„Ššššš, teď ne, až ti bude dobře.”

 

Netrvalo to dlouho a Snape byl zpátky. Opět si sedl na okraj postele a na stolek si připravil všechno, co bude potřebovat.

„Musím Lindě vypláchnout ránu, pokusím se tak maximálně neutralizovat účinky jedu. Bude to bolet... hodně, raději ji pevně drž,” podotkl směrem k Siriusovi a otevřel jednu z lahviček, co si přinesl.

Vzepjala se téměř do mostu, z hrdla se jí dral křik.

„Už to bude, jen ji ještě nepouštěj,” upozornil ho a otevřel další lahvičku, její obsah silně zapáchal.

„U Merlina, co to je za smrad,” pronesla Tonksová a zakryla si rukou ústa i nos.

„Vyčistí to ránu a podpoří hojivý proces,” odpověděl automaticky, jako žákům při hodině. Pak hůlkou ránu uzavřel, jak jen to bylo možné. Bohužel měl pravdu, účinky jedu se projevily okamžitě. Přes veškerou snahu kůže po okrajích už nesroste, zůstane sežehnutá a na prvý pohled viditelná. Lindě navždy zůstane v dlani jizva ve tvaru kříže. Natřel zraněné místo znovu hojivou mastí a opatrně obvázal.

„Tímhle ránu potírejte a dvakrát denně převažte,” podal malou misku Tonksové.

S pomocí Siriuse do ní vpravil několik lektvarů, protože během ošetření ztratila vědomí.

„Kdyby se její stav zhoršil, dostaňte k ní Poppy,” upozornil Snape oba po chvíli, i když doufal, že to nebude zapotřebí. Linda vypadala už uvolněněji a její dech se také pomalu zklidnil. Lektvary zřejmě začínaly působit. Celou dobu co ji ošetřoval, ho stálo velké úsilí udržet si chladnou tvář a pevný hlas. Jen občas musel zatnout zuby a ruku v pěst, aby povolil tomu tlaku, co se mu hromadil v hrudi.

Nikdo z nich nepromluvil, jakoby si najednou uvědomili vzájemnou nežádoucí přítomnost.

Když už si byl téměř jistý, že se její stav nezhorší, zvedl se k odchodu.

Tonksová se zvedla s ním, pravděpodobně ho chtěla vyprovodit ke dveřím.

„Ven trefím sám,” odbyl ji chladně a odkráčel.

Nedala se, i když se už zase tvářil chladně a nezúčastněně, pomohl jim a za to mu byla vděčná. „Severusi,” vyšla za ním do chodby.

Zastavil se, ale tvář k ní neotočil.

„Děkuju.”

Kývl nepatrně hlavou a odešel.