Temnota duše 1.

Anotace: Tara, která doposud proplovala životem, nebo spíš ho kolem sebe nechala proplouvat, je donucena vrhnout se do života. A rozhodně to nebude snadné.

Probudil jí vřískot. Chtěla si ještě pospat, alespoň do desíti hodin. I když do jedenácti by to bylo daleko lepší. Ještě se nestihla zcela probrat, když se otevřely dveře do pokoje a na nohy jí dopadla cizí váha.
"Vstávej! Jdeme stavět kostky,“ ozval se jí v uchu dětský hlásek. Pokusila se zahrabat hlouběji pod peřinu, ale místo toho peřina skončila na zemi. Konečně otevřela oči a podívala se na holčičku, která se na ní usmívala, vepředu jí chyběl zub.
"Tak už pojď,“ netrpělivě poskočila na posteli.
"Jdu."
"Tak už pojď, tak už pojď, tak už pojď," opakovalo děvče a s každým slovem se odrazilo od matrace. Měla toho právě dost. Popadla vetřelce a vyhodila ho za dveře. Podívala se na oblečení, které bylo pověšené všude možně. A pokud zabíralo opěradla židlí, pelest u postele i dvířka skříněk nebo bylo porůznu na zemi. Vybrala si nějaké vypadající relativně čistě a vydala se na snídani. Než zavřela dveře rozhlédlaa se a usoudila, že by bylo opravdu načase uklidit. Nebo alespoň vyprat. Ještě lépe nechat si vyprat.

Posadila se ke stolu a nalila si kávu. "Dneska nějak brzy," promluvila k ní její sestra. Stála otočená zády a chystala oběd.
"Jane mě vzbudila."
"Jen si s tebou chtěla hrát,“ sestřička prostě musí hájit svoji dcerušku.
"No jo."
"Máme něco k jídlu?"
"Něco si najdi,“ Hmm, prej něco si najdi. Nechtělo se jí s ničím dělat, tak si jen vzala jablko a chystala se odejít.
"Taro, pohlídej ji. Potřebuju udělat jídlo a zajet na nákup."
"Jak pohlídej ji. Chtěla jsem jít ven."
"Ne, běž ji pohlídat,“ mrskla po ní a Tara na ní zůstala koukat. Svoji sestru viděla jen málo kdy se vážně naštvat.
"Fajn, Maro, jdu. Hned se nemusíš tak rozčilovat."

Jane seděla u lega a skládala z toho cosi neidentifikovatelného. Podobalo se to trochu dvoupatrovému domečku s terasou a obříma nohama trčícíma z podlahy.

"Koukni, co jsem postavila,“ chlubila se nadšeně.
"Pěkný, co to má být?"
"Přece slon,“ řekla tónem: copak to není jasné.
"Slon nemá okna,“ poučila jí Tara.
"Vždyť taky žádný nemá."
"A co je tohle a tohle."
"To je přece pusa a zadeček,“ plácla se přitom do čela, čímž naznačila, že její teta nemá absolutně žádné znalosti o živočišné anatomii nebo, a to je pravděpodobnější, žádnou představivost.
Celou půlhodinu, se jí povedlo úspěšně předstírat, že ji hra hrozně zajímá. Další čas už jen přizvukovala jejímu nadšenému výkladu a jen občas prohodila. "Hmm,“ a "Pěkný,“ "To se ti povedlo,“
Nakonec už se nevzmohla ani na to. Došla si pro knížku a četla si. Jane to ještě nějakou chvíli bavilo hrát si sama, ale nakonec začala Taru otravovat. Chtěla si jít hrát ven.
"Tak jdeme na hřiště,“ vzdala se. Její sestra už odjela, takže jí nechala vzkaz.

Jane nalepila nos na sklo cukrárny a zasněně koukala na sladkosti. Tara stála za ní a pozorovala jejich odraz v zrcadle. Jane vypadala přesně jako její matka. Světle hnědé, kudrnaté vlasy. Oproti tomu Tara měla tmavé vlasy a na rozdíl od své sestry je nosila o dost kratší. Vlastně měla tmavé vlasy za normálních okolností, ale teď měla skoro celou ofinu obarvenou namodro. Jen světlemodré oči měly obě sestry stejné. Což bylo vlastně asi jediné, co naznačovalo, že jsou sourozenci. Protože i povahou byly zcela odlišné. Mara o jedenáct let starší, vážnější, a klidnější, většinou. A pak tu byla Tara líná, nezodpovědná a dost naivní na svůj věk.
"Jdeme na to hřiště,“ vzala jí za ruku, aby jí dostala z dosahu magické moci bonbónů, zmrzliny a čokolády.
Bylo tu už několik dětí, maminky tlachaly na lavičkách a po očku sledovaly svoje ratolesti. Rozhodně se k nim nechtěla přidat. Posadila se na volnou lavičku na opačné straně hřiště. Jane se okamžitě vetřela mezi dvě hrající si děti. Nejdřív stavěly hrady z písku, i když to klidně mohl být dinosaurus nebo kůň. Když je to přestalo bavit, šly se houpat.

Tara si spokojeně otevřela knihu, konečně má od ní pokoj, zabaví se s někým jiným, proč to nevymyslela dřív. Začetla se natolik, že ji probrala až ruka na rameni. Poplašeně sebou škubla.
"Co vyvádíš, hrozně jsem se vyděsila."
"Proč bereš Jane do parku. Víš, že bych ti to nikdy nedovolila."
"Chtělo se jí ven, tak jsme šly,“ odpověděla jí Tara nechápající její rozrušení.
"A kde je:" vykřikla Mara.
"Hraje si,“ podívala se na prolézačky, pískoviště, skluzavku. Pohledem prozkoumala celé hřiště, ale nikde jí neviděla, měla pocit, že i osazenstvo se mezitím změnilo.
"Bude nejspíš někde blízko,“ snažila se uklidnit sestru, která pomalu propadala hysterii.
"Proboha. Co když se jí něco stalo. Někdo jí mohl ublížit. To nejsi schopná postarat se ani o jedinou věc. Nemůžeš nic udělat správně?" pak se otočila a šla k ostatním maminkám. Ptala se jestli neviděli Jane. Tara stála jako opařená. Přece by se nesebrala a jen tak neodešla.
"Tak mi pomoz,“ zakřičela na ní, Mara šla dál do parku hledat Jane.
Tara šla za ní volaly, ptaly se lidí. Když chtěli zavolat policii, upoutal jejich pozornost dětský pláč. Proti nim šla paní a vedla Jane, která se držela za ruku s tváří samou slzu. Mara k ní okamžitě běžela.
"Zlatíčko, co se stalo? Kde jsi byla,“ Jane, ale nebyla schopná slova, jen dál vzlykala.
"Hrála si na stromě. Stála tam paní s kočárkem a myslela jsem, že patří k ní. Asi musela spadnout. Teprve tehdy jsem zjistila, že je tam sama. Šli jsme někoho najít."
"Děkuji, moc vám děkuji,“ vychrlila ze sebe.
"Co tě bolí, broučku?" ptala se jí.
"Ruka mami,“ odpověděla jí přidušeně Jane. Mara si jí prohlédla. "Jedeme k doktorovi,“ vzala svoje dítě a zmizela. Tara za nimi jen koukala.

Nechtělo se jí domů. Vůbec se jí tam nechtělo, ale když se setmělo, začala jí být zima. A chtěla vědět, jestli je Jane v pořádku. Pomalu se ploužila k domu. Došla až ke vchodovým dveřím, když se na chodbě rozsvítilo. Otočila se a chtěla odejít, jenže dveře se otevřely a z nich k ní promluvil mužský hlas: "Pojď dovnitř, čekáme na tebe,“ Mark, Mařin manžel jí nechal projít. Čekají na ní. To bude hodně špatné.
V obývacím pokoji seděla její sestra. Neusmívala se, takže je to ještě horší.
"Jak je Jane,“ vyhrkla.
"Sedni si,“ přikázala s takovou razancí, že Tara bez námitek plácla zadkem do křesla.
"Má zlomenou ruku, ale bude v pořádku,“ odpověděl jí Mark a posadil se vedle své ženy. Bylo ticho, nikdo nepromluvil. Chtěla vědět na čem je, ale raději mlčela aby něco ještě nezhoršila.
"Tohle byla poslední kapka Taro. Poslední, co jsme mohli tolerovat,“ vstala a začala přecházet po pokoji.
"Je ti dvacet jedna a nejsi schopná se o nic postarat. Všechno je ti jedno. Nepohlídáš Jane. Jsi nezodpovědná. Vyhodili tě ze dvou univerzit a od té doby jsi nevydržela v žádné práci dýl jak měsíc,“ Chtěla něco namítnout. Přece to nebyla její vina, že několikrát šlápla vedle. Prostě neměla štěstí. Časem to nějak dopadne.
"Uvědomuješ si, jak pro mě bylo složitý vyrovnat se se smrtí našich a ještě se do toho postarat o tebe. Až doteď. S Markem jsme dělali, co jsme mohli,“ podívala se na něj, ale Mark mlčel. Vždycky se jí zastal. Pokaždé svoji ženu přemluvil a všechno se zase urovnalo, ale teď se vyhýbal Tařinu pohledu.
"Takže. Mám pro tebe několik pracovních nabídek. Můžeš se jim ozvat, nebo si něco najít sama, ale jak do konce měsíce nebudeš pracovat, půjdeš pryč z domu. A jestli tě z práce znovu vyhodí, letíš i odsud,“ tím ukončila svůj monolog a vyčerpaně se zhroutila na sedačku.
Tara několik okamžiků jen seděla a nevěřícně na ní zírala.
"Přece mi to nemůžeš udělat."
"Udělám. Věř mi, bude to pro tebe nejlepší. Možná tak najdeš svoje místo. Svoji cestu." Neměla k tomu, co dodat, prostě odešla. Zahrabala se hluboko pod peřinu a rozplakala se. Nechtěla, aby ji vyhodila. Měla to tu ráda a oni byli její jediná rodina. Musela začít hledat. Určitě najde nějakou práci. Rozhodla se vstát brzy a pustit se do toho.

Vstala až o půl desáté. Pak si lehla do horké vany a až potom se rozhodla sejít dolů do kuchyně
"Dobré ráno", pozdravila Tara.
"Dobré,“ odpověděla Mara a položila před ní kartičky s kontakty. Když se nasnídala, rozhodla se všechny projít. Takže volala, posílala životopisy a dohadovala pohovory. Našla i několik dalších nabídek. Dokonce posbírala svoje oblečení a dala ho do koše na prádlo, což byl u ní obdivuhodný výkon. Z Jane se viděla až u večeře, kde jí nadšeně ukazovala sádru, na kterou jí musela nakreslit obrázek králíčka. Zdá se že jí zlomená ruka vůbec nevadila, spíš to pokládala za něco velice zajímavého.

Se sestrou ani Markem moc nemluvila. Vlastně se sešli jen u jídla. Poctivě obcházela pohovory, tedy pokud se jí vůbec obtěžovali pozvat. Jenže chodila domů čímdáltím sklíčenější. Nesnášela, jak se na ní dívali. Na co se jí ptali. Jako by byla úplně pitomá a neschopní. Povyšovali se nad ní, aby jí stejně nakonec řekli, že není vhodným kandidátem. Jak by mohla, když neměla žádnou školu a prací vystřídala dost, nikde se však dlouho neohřála. Jednou si zkusila vymyslet do životopisu něco navíc. Rozhodně si přibarvila svoje schopnosti. Dost se divila, když jí pak posadili do místnosti, kde jí jeden muž diktoval a ona musela zapisovat. Samozřejmě, že neuměla psát všemi deseti. Spíš oběma dvěma. Takže totálně propadla. Konec měsíce se blížil a Tara už byla vážně zoufalá, právě se vrátila a bylo to jen další fiasko. Ozvalo se zaklepání.
"Ano?" do pokoje nakoukla Mara. A když viděla její nešťastný výraz, bylo jí hned jasné jak to dopadlo. Musela uznat, že posledních několik dní se opravdu snažila, ale nejspíš to nevycházelo. První chtěla ustoupit, ale pak se jí dostal do ruky další inzerát.
"Něco pro tebe mám."
"Co?" zeptala se jí Tara
"Inzerát. Nějaký doktor hledá asistentku při výzkumu."
"Jak bych mohla dělat asistentku výzkumu, když nic neumím."
"Nemá žádné zvláštní požadavky nebo znalosti. Jen by jsi musela být neustále k dispozici, kdyby něco potřeboval. Dobrý plat, strava, ubytování," zamávala jí před nosem novinami.
"Ubytování, copak bych tam bydlela?"
"Je to trochu dál."
"Jak moc daleko?" nevyjde to nakonec nastejno, jestli jí vyhodí nebo pošle někam pryč.
"Asi třicet mil od Cambrige."
"Si děláš legraci to je flák cesty."
"Můžeš to zkusit. Podívala by ses někam jinam. Změna prostředí." Mara vypadala nadšeně. Tara si od ní vzala noviny a prohlížela si je.
"Kde jsi to vzala?"
"Když se Mark vracel ze služební cesty, kupoval si na čtení nějaké časopisy a vzal si i místní noviny. Náhodou jsem na to narazila. Třeba je to znamení."
"Jo, znamení, že je to hodně špatný nápad."
"Taro, prosím zkus tam alespoň napsat." podívala se na ni psím pohledem.
"Fajn zkusím to, ale stejně to bude k ničemu."
"Slib mi to."
"Slibuju." odpověděla jí bez zardění.

Slib byl mezi nimi svatý. Už od dětství a nejspíš ještě zesílil, když Mara odcházela z dětského domova a slíbila své malé sestřičce, že se pro ni vrátí, až bude mít byt a práci. Trvalo to sice dva roky, ale splnila, co řekla. Takže i teď se Tara se rozhodla napsat mail na uvedenou adresu. Samozřejmě, že ho pošle, ale už bylo jedno, jak ho napíše. Tedy Mara neřekla, že se má snažit napsat co nejlepší, vychválit se a uctivě žádat o místo. Nechtěla se za žádnou cenu stěhovat z míst, na která si tak zvykla.

Vážený doktore Bleaku,
úplnou náhodou jsem narazila na Váš inzerát na místo asistentky a rozhodla jsem se odpovědět. Nejspíš bych měla říci něco o sobě. Jsem mladá neperspektivní zato hodně kreativní. Jediné moje dovednosti jsou čtení a psaní, což oboje zvládám s přehledem. Dokonce umím i trochu z aritmetiky. Byla jsem na dvou vysokých školách, ze kterých jsem byla úspěšně vyhozena. Nevím sice, v čem probíhá Váš výzkum, ale s čistým svědomím prohlašuji, že nevím nic o ničem. Tedy pokud by se Váš výzkum nezabýval hudební oblastí, což nepředpokládám, protože mám velice vytříbený hudební sluch, s hlasem je to horší. Ale umím hrát na piano, akordeon ale učím se rychle, takže pokud máte rád posezení při poslechu harfy, naučím se i na ní.

Dále jsem držitelkou řidičského oprávnění, a pokud Vám nevadí pár škrábnutí, rozbitých světel nebo pomačkaných plechů zvládnu dojet kamkoli. Jinak jsem s pracovitostí na štíru, ale když už se k něčemu odhodlám, stojí to za to. A také se nemusíte bát, i když někdy docela vyvádím doposud jsem nebyla trestně stíhána a ani žádnou psychickou poruchou netrpím, pokud vím.

Takže jestli jsem pro Vás vhodná kandidátka, budu ráda, pokud mi odpovíte, když ne raději nic nepište a dělejte, že jste můj mail nikdy nedostal.

Přeji Vám krásný den plný světla a úsměvů

Tara Brightová

Mail odeslala a potom začala znovu hledat volná místa, tentokrát blíž ke svému bydlišti. Pokud se jí chtějí zbavit, nepůjde to tak snadno.