Americký sen

Anotace: II.díl Víra ve šťastné konce

Musela jsem se odpoutat od jeho pohledu, abych se trochu vzpamatovala. Upravila jsem si spodní lem košile a zhluboka se nadechla. „Měl byste asi vypadat nervózně. Když lidé lžou, cítí se nervózní, ne?“

„No ano, to máte pravdu!“ odpověděl se zamyšlenou tváří.

„Co děláte vy, když jste nervózní?“ zeptala jsem se ho.

Damian se na chvíli zamyslel, než odpověděl. „Dlaní si přejíždím přes zátylek.“

„Dobře, až tedy budete mluvit se svojí snoubenkou, uděláte to. Bude to vypadat nejpřirozeněji, když to bude vycházet přímo z vás,“ vysvětlovala jsem.

„Skvěle. Díky moc!“ Usmál se na mě. Dnes už poněkolikáté. Měl tak krásný úsměv.

Usmívá se takhle často pořád nebo snad kvůli mně? – ptala jsem se sama sebe. Pak jsem si ale uvědomila, jak nevhodně se chovám a ihned jsem s takovými myšlenkami přestala.

„A co mám udělat proto, aby poznala, že jí neříkám pravdu?“ položil mi další otázku

„Myslím, že lidé, kteří lžou, se obecně vyhýbají očnímu kontaktu. Dívejte se tedy všude možně, jen ne do jejích očí,“ poradila jsem mu.

Damian seskočil ze stolu a zavřel sešit se scénářem. „Vezmu si vaše rady k srdci. Moc jste mi pomohla!“ řekl a podal mi ruku. Ostýchavě jsem ji přijala a potřásla si s ním.

„Budete tu i zítra při zkouškách?“ zajímal se.

„Nejspíš ano. Paní Parkerová mě o to požádala.“ Přikývla jsem a nervózně si zastrčila pramen vlasů za ucho. Damian mě při tom sledoval a potutelně se usmál, čímž mě uvedl do ještě větších rozpaků a pravděpodobně si toho byl vědom.

„Už bych asi měl jít. Těším se, že vás tu zítra zase potkám!“ rozloučil se se mnou a nasadil si tašku na rameno.

„Mějte hezký den,“ popřála jsem mu.

Damian se usmál, zhoupl se na špičkách nohou, jako by nad něčím váhal, a teprve potom se odhodlal k odchodu.

„Pane bože!“ Vydechla jsem a svezla se na židli, jakmile za sebou zavřel dveře.

Bylo mi jasné, že tohle nemůže dopadnout dobře. Budu to muset nějak vyřešit, pomyslela jsem si. Ale jak? – ptala jsem se sama sebe vzápětí. Měla jsem snad paní Parkerové přiznat, že jsem Damianem od prvního okamžiku okouzlená, že z něj jen těžko dokážu spustit oči a že s ním proto nemůžu pracovat? Ne, tohle opravdu nepřipadalo v úvahu.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na hodinky. S úlevou jsem zjistila, že se blíží poledne. Vzala jsem si věci a vydala se na oběd.

Povětšinou jsem obědvala sama a nevadilo mi to. Měla jsem ráda svůj klid, mohla jsem si jen tak přemýšlet a jídlo si pomalu vychutnávat. Dnes jsem ale před svými myšlenkami chtěla spíše uniknout, proto jsem se rozhodla pozvat na oběd mámu. Neviděla jsem se s ní od víkendu a věděla jsem, že mě neodmítne.

Navolila jsem její číslo, během toho, co jsem vycházela z budovy. Hovor přijala téměř okamžitě.

„Ahoj mami, nechceš si zajít na oběd?“

„Jasně, budu mít čas tak za čtvrt hodiny,“ souhlasila podle očekávání.

„Bezva, takže za patnáct minut tam, jako vždycky, vyhovuje?“

„Ano. Budu tam!“ potvrdila.

Po ukončení hovoru jsem chtěla mávnout na projíždějící taxík, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela. Mohla bych se projít.

Přešla jsem na druhou stranu ulice a vydala se do naší oblíbené italsko-francouzské restaurace, uprostřed parku s mnoha kamennými sochami. Bylo to velice půvabné místo, ideální na poklidné procházky, zakončené dobrým jídlem a sklenkou vína.

Restaurace byla přepychová, ale neviděla jsem důvod, proč si jednou za čas nedopřát něco dobrého a netěšit se z toho. Moje matka měla stejný názor. Byla to ta pravá požitkářka, což byla jedna z věcí, které jsem na ní obdivovala.

Od rodičů jsem se odstěhovala teprve před rokem a často mi chyběli. Snad to bylo tím, že byli ve svých názorech dost nadčasoví a vždycky jsme si rozuměli a trávili spolu spoustu času. Měli jsme dokonce i pár společných přátel, s nimiž jsme se navzájem navštěvovali. Vážila jsem si toho, že vztahy mezi mnou a rodiči byly tak pěkné.

Znovu jsem si uvědomila, jak je dnes pěkně a usmála jsem se. Zhluboka jsem dýchala čerstvý vzduch a užívala si přicházejícího podzimu.

Bylo mnohem jednodušší nemyslet na Damiana, když jsem se procházela. Přesto jsem ho měla plnou hlavu.

Všechno se to seběhlo tak rychle. Ráno byl den jako každý jiný a pak se stalo něco naprosto neočekávaného, co jsem si neuměla vysvětlit. Setkala jsem se přece už s tolika pohlednými muži, které si paní Parkerová vybrala do svých filmů, a vždycky jsem si udržela chladnou hlavu, tak proč to najednou bylo jiné?

„Mio! Tady jsem!“ Mávala na mě máma a široce se usmívala. Probrala jsem se ze zamyšlení a uvědomila si, že už jsem došla k restauraci.

„Ahoj mami!“ pozdravila jsem ji a také se usmála. Prošla jsem mezi židlemi a posadila se k prostřenému stolu naproti ní.

Byl sice podzim, ale počasí tomu vůbec nenasvědčovalo. Seděly jsme proto na zahrádce a užívaly si posledních zbytků léta.

„Ráda tě vidím, moc ti to sluší,“ chválila mě. Usmála jsem se. „Díky mami, taky vypadáš skvěle!“

„Taky se tak cítím,“ potvrdila.

Pohled mi připoutala vínově červená kabelka, visící přes opěradlo židle, na které seděla. „Ta je nová?“ zeptala jsem se spiklenecky.

Maminčiny oči se rozzářily, nadšeně si kabelku položila do klína. „Ano, je. Líbí se ti?“ zajímala se. „Víš, už jsem potřebovala novou, ta předešlá už byla celá ošoupaná!“

Zasmála jsem se. Moje matka byla závislá na kabelkách. Dokázala za ně utratit majlant. A i když to tátovi nevadilo, problém byl v tom, že jí nikdy žádná nevyhovovala. Už po pár dnech zjistila, že je moc malá, moc velká, příliš široká, těžká, s dlouhým nebo krátkým uchem, které jí nevyhovovalo, nehodila se k botám nebo jí zabarvila oblečení. Byla to ale její radost, a tak jsem z každé její nové kabelky měla radost i já.

„Je krásná. Máš pravdu, ta stará už byla ošoupaná,“ odpověděla jsem tak, jak si přála a usmála se na ni.

Matka se zatvářila spokojeně a hrdě tašku pověsila na původní místo. „Na co máš dnes chuť?“ zeptala se.

Zavřela jsem oči. „Hmm… Dala bych si něco osvěžujícího!“

„Tak to vám nabídnu mangový sorbet jako dezert a co byste si přála jako hlavní chod?“ promluvil ke mně mužský hlas.

Zmateně jsem otevřela oči a spatřila u našeho stolu vysokého číšníka v černých kalhotách a bílé košili. Rozpačitě jsem se usmála. „Třeba nějaký grilovaný filet,“ odpověděla jsem.

„Co třeba Sea bass s grilovanou cuketou?“ reagoval na moje přání.

„To zní skvěle!“ Přikývla jsem.

„Dám si to samé,“ řekla máma.

„Zajisté!“ odpověděl číšník s úsměvem a nechal nás o samotě.

Matka se na mě významně podívala a upila vody ze sklenice. „Tak co?“ zeptala se, jakmile sklenici odložila.

„Co máš na mysli?“ nechápala jsem.

„Všechno. Jak se daří v práci? Co muži? Samostatné bydlení?“ vyptávala se.

„V práci to jde dobře. Vlastně moc dobře. S paní Parkerovou si rozumím a plat je solidní. Na byt si stále ještě zvykám. To víš, není příjemné chodit večer domů sama, ale jinak jsem spokojená.“ Záměrně jsem se vyhnula tématu o mužích, ale mámě to neuniklo.

„Jsem ráda, že jsi v práci spokojená, Mio. Ale nechci, abys kvůli ní zanedbávala svůj osobní život. Měla by sis najít přítele. Jsi velmi krásná, tak toho využij!“ nabádala mě.

„Ale mami, vždyť víš, že tohle se nedá naplánovat. Nejdřív bych musela někoho potkat.“ A pokud možno někde mimo své pracoviště – dodala jsem v duchu, když jsem si vzpomněla na Damiana.

„Neříkej mi, že denně nepotkáváš někoho zajímavého. Je to přece součástí tvé práce.“ Aniž by to má matka tušila, uhodila přímo do černého.

„Ano, ale nemůžu si začínat s někým z práce,“ namítala jsem.

„Ale prosím tě, to není to samé, jako vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Tvá práce je mnohem svobodnější. Nikomu by to nepřipadalo zvláštní.“

„Mami, tohle ti opravdu nepřísluší řešit. Zkrátka se to nehodí!“

Máma se na chvíli zatvářila dotčeně, ale po chvíli ji to přešlo. „A co kdybych tě někdy přišla navštívit. Třeba mám o tvé práci zkreslené představy. Vlastně ani přesně nevím, co je její náplní.“ Zatvářila se velmi nadšeně při představě, že by za mnou přišla do filmového studia.

„To by snad nemusel být takový problém. Ale nejdřív se domluvím s paní Parkerovou, máme teď trochu napilno a nerada bych jí působila nepříjemnosti.“

„Já přece nejsem žádná nepříjemnost. Budu velmi nenápadná, ani si mě nevšimne.“

Chtěla jsem něco namítnout, ale zrovna přišel číšník a položil před nás talíře s báječně vyhlížejícím obědem. Najednou jsem si uvědomila, jaký mám hlad a s chutí jsem uchopila naleštěný příbor. I mámě odvedl talíř plný voňavého jídla pozornost od předešlého tématu, a tak jsme se obě mohly v klidu najíst.

 

Po obědě jsme se s mámou procházely po Park Avenue. Všude kolem nás se míhalo spousta lidí, přesto jsem slyšela cvakání matčiných i mých podpatků. Uvědomila jsem si, že to zní téměř rytmicky. Zasmála jsem se.

„Copak?“ zajímala se máma.

Zakroutila jsem hlavou a stále se usmívala. „Jen jsem si uvědomila, jak moc jsme si podobné!“

Pohlédla jsem na ni a uvědomila si, že nejen naše kroky jsou stejné. Nosila stejný účes jako já, své lesklé hnědé vlasy, které jsem po ní zdědila, nechávala volně spadat na ramena. Měla stejný vkus, právě na sobě měla úzkou pouzdrovou sukni a plátěnou košili, které se od těch mých lišily pouze barvami. Měla téměř stejnou postavu, neuvěřitelně podobné jsme si byly i ve tváři. Jen barvu očí jsem zdědila po tátovi, zatímco máma měla oči modro-zelenkavé, barva těch mých se podobala mokrému písku na pláži. Zato barva našich rtěnek byla naprosto totožná, jen s tím rozdílem, že má matka používala matnou rtěnku a já lesk.

Avšak i když byla naše chůze stejná, kroky našich životů směřovala každá z nás jinam. Myslím, že na to rozcestí jsme narazily právě ve chvíli, kdy jsem se rozhodla přestěhovat. A jistě to tak bylo správně. V určité chvíli je na každém, aby se postavil na vlastní nohy. Udělala jsem to tehdy právě kvůli svému snu stát se herečkou, o kterém samozřejmě mí rodiče neměli ponětí. Casting sice dopadl jinak, než jsem si přála, ale tak už to v životě chodí. Vždycky jsem věřila tomu, že pro všechno, co se mi v životě přihodí, existuje nějaký důvod. A také jsem věřila, že to je dobrý důvod, třeba splnění úplně jiného snu, o kterém jsem neměla ani tušení. Tahle zvláštní víra mi pomáhala ve chvílích, kdy jsem se cítila opravdu nešťastná…