Americký sen

Anotace: III.díl Šaty a střevíce

„Tolik podobné si zase nejsme,“ namítla po chvilce zamyšlení máma. „V tvém věku už jsem dávno měla po svém boku tvého tatínka…“ Vrátila se k původnímu tématu mužů.

„Ach mami!“ unaveně jsem si povzdechla. „Napadlo tě někdy, že mám úplně jiné sny a cíle?“

Matka se na mě ani nepodívala a dál pokračovala v cestě, s hlavou vztyčenou a pohledem upřeným daleko před nás. „Ale to se mezi sebou přece nijak nevylučuje, Mio! Můžeš mít sny a dosahovat svých cílů, aniž bys byla osamělá.“

Já přece nejsem osamělá – chtělo se mi říct, ale pochopila jsem, že by to stejně nikam nevedlo. Najednou jsem měla pocit, že nebyl nejlepší nápad scházet se právě s matkou. Chtěla jsem utéct před svými myšlenkami, které se nebezpečně točily kolem Damiana a bláhově jsem se domnívala, že by mi v tom její společnost mohla pomoct. Namísto toho mě její řeči uváděly do ještě větší deprese.

Potřebovala jsem se utvrdit v tom, že jsem spokojená se svým životem a že zamilovávat se, navíc do muže jako je Damian, není vůbec dobrý nápad. To však v mámině přítomnosti nebylo možné…

„Víš co, mami? Právě jsem si uvědomila, že musím ještě něco zařídit. Uvidíme se v sobotu u večeře. Pozdravuj tátu. A přijďte včas, ano?“

Zmateně se na mě podívala. „No dobře!“ Souhlasně pokývla hlavou a nechala se ode mne políbit na tvář.

„Zatím ahoj!“ Mávla jsem jí na pozdrav a spěšně přešla na druhou stranu ulice. Věděla jsem, že ode mne nebylo zdvořilé utéct ještě před kávou, na kterou jsme se právě chystaly, ale najednou jsem pocítila potřebu být sama…

Po chvilce bezcílného bloumání městem jsem si uvědomila, že jsem měla vyzvednout kostýmy. Rychle jsem vytočila číslo pana Lucase, který měl na starost oblékání našich herců a omluvila se za své zpoždění.

„Budu u vás za pár minut!“ ujistila jsem ho a přivolala si taxík.

„Vaše kostýmy budou nachystané,“ uklidnil mě pan Lucas.

„Skvěle! Zatím nashledanou!“ rozloučila jsem se a zavěsila.

Nechala jsem se odvézt na Wall Street, kde měl pan Lucas svoji dílnu. Byla to jedno z mých oblíbených částí Manhattanu. Tohle místo bylo přímo synonymem bohatství a slávy. Vždy, když jsem se tam ocitla, měla jsem pocit, že jsem o kousíček blíž svému snu stát se herečkou a být součástí tohoto úspěšného světa, plného fascinujících budov, mezi nimiž proudily davy krásně oblékaných lidí, kteří zde navštěvovali vybrané restaurace, v nichž se jídlo podávalo na porcelánových talířích, kde se tito lidé ubytovávali v přepychových hotelích a kde jezdila nablýskaná drahá auta.

„Dobrý den!“ pozdravila jsem mladou slečnu, sedící u malého stolečku s notebookem, když jsem vstoupila do dílny pana Lucase.

Usmála se na mě. „Jste očekávána. Můžete jít rovnou za panem Lucasem. Je vzadu v ateliéru.“

„Děkuji!“ Oplatila jsem jí úsměv a vydala se za ním.

Milovala jsem jeho dílnu. Bylo tu všechno, nač si vzpomenete. Od klobouků nejrůznějších barev, velikostí a materiálů, přes nespočet večerních rób, pánských obleků, kalhot, sukní a kabátů až po ty nejkrásnější boty, jaké si umíte představit.

Vždy se mi tajil dech, když jsem tudy kráčela a prsty opatrně přejížděla přes hedvábné halenky, které se houpaly na stříbrných ramínkách, a očima přejížděla nablýskané střevíce, ve kterých bych se nejprve musela naučit chodit, abych s nimi mohla vyrazit na ples. Bylo to s nimi stejné jako s životem v tomto světě, ve kterém jsem se teprve učila žít. Zpočátku to není jednoduché a dělají se vám puchýře, občas zakopnete, hrozí vám i pád, ale pokud se to naučíte, během tance sklidíte obdiv a cítíte se úžasně. A přesně po takovém pocitu jsem toužila.

Dveře do ateliéru byly otevřené, když jsem k nim přistoupila. Nahlédla jsem do malé místnosti bez oken s červeným kobercem, na kterém byly nachytané barevné nitky, které spadly během šití. Uprostřed stál velký skleněný stůl s kovovými nohami, na kterém bylo rozloženo několik výkresů. U zdi stály regály plné skicáků, portfolií, katalogů a látek, dále tu bylo několik figurín, které na sobě pyšně nesly rozešité šaty a v rohu místnosti stál šicí stroj, u kterého právě seděl pan Lucas.

Tiše jsem zaklepala na dveře, abych ho nevylekala, a teprve po tom vstoupila do jeho království.

„Á, to jste vy, Mio.“ Usmál se na mě pěstěný muž ve zralém věku s delšími černými vlasy, sčesanými dozadu za uši.

Pan Lucas byl velice atraktivní. Měl vytáhlou, štíhlou postavu, krásné ruce, decentně ozdobené stříbrnými prstýnky a široká pevná ramena. Jeho pohyby byly ladné a jeho hlas něžný. Byl proto pro mnoho žen velmi okouzlující, jeho ovšem, jak už to tak bývá, přitahovali muži. Nepatřil však k těm, kteří tuto skutečnost dávají okatě najevo, byl v tom velice diskrétní a mnoho lidí o tom nemělo ani tušení.

„Zdravím!“ Usmála jsem se a přistoupila k němu. Našíval zrovna miniaturní zlaté korálky podél výstřihu červeného kašmírového svetříku.

„Páni, to je nádhera!“ Vydechla jsem s úžasem. „Vždycky žasnu nad tím, že jste všechnu tu krásu kolem vytvořil vlastníma rukama. Je to neuvěřitelné…“ rozplývala jsem se.

S panem Lucasem jsme si sice vykali, ale od první chvíle jsme byli velcí přátelé. Obdivovala jsem jeho práci a on z nějakého záhadného důvodu obdivoval mne. Dobře jsme si rozuměli a čas od času jsme si zašli na kávu, u které jsme si dokázali povídat dlouhé hodiny.

Pan Lucas se polichoceně usmál a opatrně svetřík odložil, aby mě mohl krátce obejmout. „Jak se máte, Mio?“

„Moc dobře, díky! A vy?“

„Popravdě, jsem nějaký unavený. Někdy si říkám, že jsem na tu práci už moc starý. Bolí mě záda a občas si připadám osaměle. Jsem tu pořád zavřený mezi čtyřmi zdmi…“ Pohlédl na mě smutnýma očima. Vypadal ztrhaně.

„Nesmíte se tomu poddávat. Jste umělec a umělci mívají těžká období, ale vy to zvládnete. Vaše práce je opravdu skvělá. Nesmíte dopustit, abyste o ni přišel.“ Chlácholivě jsem mu hleděla do očí a snažila se ho přesvědčit, aby byl silný.

„Děkuji, Mio! Mám vás vážně rád, víte to?“ Jemně pozvedl koutky úst do úsměvu.

„Já vás také.“ Rozpačitě jsem si zastrčila pramen vlasů za ucho. „A proto vám nedovolím se zbytečně trápit.“ Povzbudivě jsem ho poplácala po rameni.

Pohlédla jsem na hodinky, bylo už velmi pozdě. „Teď už ale budu muset běžet. Slíbila jsem paní Parkerové, že budu dnes celý den ve studiu a už jsem pryč velmi dlouho,“ vysvětlila jsem.

„Jistě, v pořádku. Vaše šaty visí přímo tady.“ Došel k několika ramínkům srovnaným na kovové tyči a s opatrností mi je podal.

„Děkuji mockrát.“ Převzala jsem si od něj šaty v průsvitných obalech. „Když budete chtít, můžeme se někdy sejít na kafe. A určitě byste nás měl brzy navštívit ve studiu a podívat se, jak to hercům sluší ve vašich šatech.“

„Ano, jistě, moc rád!“ S povděkem v očích přijal moji nabídku.

„Budu se těšit. Ať se vám daří!“ Potřásla jsem mu rukou.

„I vám, Mio!“

S úsměvem jsem mu zamávala a poté už opustila jeho ateliér.

„Nashledanou!“ rozloučila jsem se u dveří ještě s mladou slečnou a vyšla na ulici, snažíc se udržet šaty z dosahu země.

          Když jsem dorazila do studia, už to v něm žilo. Chodby byly plné kvapně se pohybujících pracovníků, u zdi sedělo několik cizích lidí, ucházejících se o role, místy tudy prošel nějaký zaměstnanec, který měl na starosti údržbu. V hloučku před jevištní místností stálo několik herců, kteří si mezi sebou živě povídali. Zkrátka, každý zde měl své místo a přesně věděl, kam patří.

Já jsem to samozřejmě věděla také, ale občas jsem si mezi všemi připadala ztracená.

„Ach Mio, tady jste!“ Mávla na mě z povzdálí paní Parkerová. Rychle jsem k ní přiběhla. „Omlouvám se za zpoždění. Tady jsou ty kostýmy.“

„Báječné! Tak se na ně podíváme.“ Přehodila si šaty přes ruku a zamířila do jevištní místnosti. „Tak pojďte, pojďte! Přestávka skončila,“ řekla hercům přede dveřmi a postupně je natlačila dovnitř.

Dnes byl první zkušební den pro nově natáčený film, ovšem Damian a jeho herecká partnerka měli pro dnešek ještě volno kvůli náročnému letu.

Posadila jsem se v zadní řadě do měkkého křesílka a sledovala, jak si herci nadšeně zkouší šaty od pana Lucase. Jeho práce vždycky všechny uchvátila.

Získala jsem pro sebe chvilku klidu a přistihla se, jak opět myslím na Damiana. Hlavou mi proudila spousta otázek. Co teď asi dělá? Už se ubytoval v hotelu, který jsem mu rezervovala? Uvidím ho zítra?

Prsty jsem si pročesávala vlasy a se zavřenýma očima vzpomínala na náš rozhovor. Byl ke mně tak milý. Proč za mnou vlastně přišel? Byla to jen náhoda? Nebo věděl, že mě tu najde? Všechny otázky zůstávaly nezodpovězené.

Po krátké chvilce klidu mi začal zvonit telefon a téměř do večera už nepřestal. Vyřizovala jsem vše, co bylo potřeba udělat před generálkou a když jsem pak večer dorazila domů, únavou jsem téměř ihned usnula.

 

Ráno mě probudilo slunce, proudící do pokoje skrz okna, neboť jsem večer samým vyčerpáním zapomněla zatáhnout závěsy. Podívala jsem se na budík na nočním stolku a zjistila, že za pět minut by začal zvonit, aby mě vzbudil. Předčasně jsem ho tedy zaklapla a neochotně vylezla z teplé postele. Pomalými kroky jsem se přesunula ke kuchyňské lince a zapnula varnou konvici s vodou.

Bydlela jsem v jednopokojovém bytě s kuchyňským koutem a maličkou koupelnou. Prostor to sice nebyl moc velký, ale zato krásný. Díky lakované dřevěné podlaze jsem mohla chodit bosky, aniž by mě nohy zábly zimou. Tři velká okna sahající od podlahy ke stropu mě obklopovala ze tří stran a viděla jsem jimi skoro celý New York. Bydlela jsem totiž na samém vrcholku budovy a vlastnila malý balkonek, na kterém jsem si ráno o víkendech vychutnávala kávu a občas večer popíjela víno a při tom sledovala tu nádheru kolem. Uprostřed bytu stála obrovská měkká postel plná barevných polštářů, nad ní byla police s mými oblíbenými knihami a filmy na DVD. Po levé straně postele byla umístěna vysoká úzká skříň s mým oblečením i všemi věcmi, protože na jiný nábytek nebylo v bytě místo. Před postelí stála na zemi malá televize s přehrávačem na hudbu i filmy. Kuchyňka byla vybavena základními, avšak velice moderními spotřebiči a malou spižírnou. Kolem místnosti byly na zemi rozestavěny barevné čajové svíčky, které plnily hlavně dekorační funkci, než abych je zapalovala, a podél oken visely dlouhé hedvábné světle modré závěsy.

Měla jsem to tu ráda a byla jsem patřičně hrdá na to, že jsem si tento byt mohla pořídit z vlastních peněz.

S horkým čajem jsem se posadila zpátky na postel a s pohledem upřeným z okna na vrcholky střech patrových domů jsem se zamyslela. Ne však nad něčím konkrétním…

Po chvíli jsem si uvědomila, kolik je hodin a rychle zaběhla do koupelny s bílými kachličkami a zlatým lemováním, kde jsem se umyla a učesala.

Běžně jsem se moc nelíčila, měla jsem pocit, že když s tím jednou začnu, už s tím nikdy nebudu moci přestat a stanu se toho otrokem, dnes jsem ale udělala výjimku a svou přirozenou krásu se snažila zvýraznit o trochu víc. Nebudu lhát, jistou roli v tom hrál Damian.

S leskem přiloženým ke rtům jsem se na sebe zamračila do zrcadla. Tohle bych neměla dělat. Neměla bych na něho myslet, ani se mu snažit zalíbit.

Z krabičky vedle umyvadla jsem si vytáhla papírový kapesníček a rty jím otřela. Znovu jsem na sebe pohlédla do zrcadla a zakroutila hlavou. Nebyla jsem to já, s tmavými řasami a tvářemi zvýrazněnými růží, ale nebyl už čas, abych se odlíčila.

Vyběhla jsem z koupelny a rychle se oblékla, do kabelky jsem si vložila všechny potřebné věci a mobil jsem si nechala v ruce. Obula jsem se a při odchodu jsem se znuděně podívala na pikslu cereálií, které jsem si běžně dávala k snídani. Zaradovala jsem se, že dnes na ně nemám čas a rozhodla jsem se, že si cestou koupím něco dobrého v kavárně, kde si obvykle dávám kávu, než začnu svůj pracovní den.

Vyšla jsem na ulici a začala se usmívat. Cítila jsem se báječně. Slunce svítilo nízko a vše zalilo žlutou září. Nechtěla jsem však kvůli němu přivírat oči, a tak jsem si z kabelky vytáhla sluneční brýle a nasadila si je.

Šla jsem rychle, abych neměla zpoždění, ale zároveň jsem si vychutnávala vše kolem sebe. Prohlížela jsem si krásné výlohy s vystavenými podzimními kolekcemi oblečení i bot, všímala si květin v oknech domů a usmívala se na lidi, se kterými jsem se míjela.

Konečně jsem došla ke kavárně. Objednala jsem si klasicky jedno espresso a když se mě slečna za pultem zeptala, co ještě bych si přála, rozhlédla jsem se po sladkém pečivu vyskládaném za skleněnou vitrínkou.

Trochu mě zamrzelo, že ani při výběru své snídaně jsem nedokázala být odvážnější a nedopřála si třeba něco čokoládového, hustě zasněženého cukrem.

„Prosila bych ten dýňový chlebíček,“ odpověděla jsem a usmála se, byla jsem však ze sebe docela zklamaná.

Počkala jsem si na svoji snídani a kávu a venku si odchytila taxík. Nebyl čas vypít si kávu na sluníčku před kavárnou, neboť jsem se zdržela tím hloupým líčením.

„Nebude vám vadit, když si to tu sním?“ zeptala jsem se řidiče a ukázala na papírový balíček z kavárny, při tom jsem mu darovala ten nejsladší úsměv, jaký se mi podařil. Stařičký pán mi přes zrcátko pohlédl do očí, usmál se a přikývl.

Vděčně jsem se na něj usmála. „Děkuji! Umírám hlady!“

Řidič se rozjel a já jsem se s chutí pustila do svého chlebíčku. Dívala jsem se při tom z okna a začala se těšit z toho, co všechno mi dnešek ještě asi přinese…