Duše v zrcadle - 22. Harry

Anotace: Nechci vás plést! Toto je stará kapitola, ale nedopatřením se mi ji podařilo smazat, proto ji vkládám znovu.

22. Harry

Linda se chystala na návštěvu k Molly a Arthurovi. Bylo to dva dny po tom, co byla v Bradavicích za Brumbálem, aby ho požádala o radu, jak pomoct Harrymu dostat se od zlých příbuzných. Bohužel nepochodila tak, jak by chtěla, přesto si vzala jeho slova k srdci a rozhodla se, že chlapci nabídne domov.
Harry...
Těšila se a zároveň bála. Neměla moc příležitostí s ním být, ale byl součástí Siriusova života a teď i jejího. Pokud bude chtít, bude mít u nich - u ní a dítěte - vždy dveře otevřené. Navíc, dnes má narozeniny, je mu šestnáct let… ještě rok a bude dospělý.
Vzala pro něho dárek a zmenšila ho, aby se vešel do kapsy. Nebylo to nic originálního, koupila mu pár věcí do školy, o kterých si myslela, že by mu pomohly při učení, a nějaké oblečení.
Očima sklouzla k malé krabičce na stole, ta jediná nebyla ještě zabalená. Vzala ji do ruky a se slibem, že tentokrát je to už naposledy, ji otevřela. Ležely v ní kapesní hodinky. Byly krásné, jemně zdobené a měly tu vlastnost, že si pamatovaly důležitá data a události - prostě prvotřídní práce, ale hlavně patřily Siriusovi. Opatrně je vyndala a rozevřela, znovu si přečetla věnování, které tam nechala vyrýt. Byla si jistá, že by nic nenamítal, že je chce věnovat Harrymu. Lehce přejížděla prsty po povrchu a představovala si ruku, jež se jich dotýkala. Pocítila až bolestivou touhu po jeho přítomnosti, raději je vrátila do krabičky a konečně zabalila.

Byl čas vyrazit. I přes teplé počasí, si oblékla dlouhý, propínací svetr. Poslední dobou byla zimomřivá, a pokud budou sedět i venku, jistě něco teplého v pozdějších hodinách ocení. Dárky a drobnosti připravené na stole dala do kabelky a vyšla z domu. Za brankou se přemístila do Doupěte.
Ještě se ani nestačila vzpamatovat a už se ve dveřích objevil Arthur. Jakmile v návštěvníkovi poznal Lindu, srdečně se na ni usmál.
„Ahoj, Arthure,“ oplatila mu úsměv.
Několika kroky ji došel.
„Vítám tě, vidím, že jsi to tentokrát zvládla dobře,“ podotkl a přivítal se s ní.
„No, nevím... moje dítě tvůj názor zřejmě nesdílí,“ odpověděla a konejšivě si hladila břicho.
„Tak pojď dovnitř, tam si můžeš udělat pohodlí,“ vyzval ji, a když za nimi zavřel dveře, dodal: „Je dobře, že jsi tady… i kvůli Nymfadoře. To děvče je poslední dobou zakřiknuté, myslím si, že potřebuje trochu rozveselit.“
„Taky se na ni těším... A co Harry, jak ten se má, je to už lepší?“
„Řekl bych, že co přišel k nám, je šťastnější, ale uvidíš sama, času budete mít pro sebe dost.“

Hned jak vešla do obývacího pokoje, znovu pocítila tu zvláštní atmosféru - to rodinné kouzlo, jež dýchalo snad z každého koutu v domě. Molly se činila v kuchyni - soudě podle zvuků, jež se odtamtud ozývaly - a to, co připravovala, muselo být vynikající, protože jen samotná vůně rozdráždila Lindiny smysly. Konečně se jí vrátila chuť k jídlu, z čehož bude mít hostitelka určitě radost.
„Měl bych tě upozornit, že se rozhodla pořádně tě vykrmit. Tak doufám, že máš velký hlad,“ upozornil ji polohlasně Arthur.
„Myslím, že jí to nedá moc práce,“ zasmála se, ale to už se ve dveřích objevila Molly.
„Já si říkala, že slyším hlasy... Ahoj, drahoušku,“ vítala Lindu, „vypadáš náramně a to bříško ti sluší.“ Neopomněla si ji pečlivě prohlédnout. „Je vidět, že se ti daří už líp.“
„Dá se říct, že to začínám zvládat,“ usmála se a posadila se do nabízeného křesla u malého stolku.
„Tak to jsem ráda,“ pohladila ji po ruce, „ono to zase půjde, uvidíš, bude zase dobře.“
„Já vím.“
Vyrušily je vzrušené hlasy, to se ze zahrady vracela Tonksová s děvčaty, Ginny a Hermionou.
„Lindo,“ zvolala a zamířila si to k ní. „Jsem tak ráda, že jsi přišla.“
Linda si všimla, jak přepadle dívka vypadá. Vlasy postrádaly dřívější lesk a svou obvyklou růžovou barvu vyměnila za fádní hnědou. Když jí pohlédla do očí, ani upřímná radost z jejich setkání neskryla smutek.
„Jak se máš?“ zeptala se.
„Dobře, jak jinak,“ odvětila a sklopila zrak.
Linda si povzdechla, věděla, co ji trápí.
„Já vím, později si popovídáme, ano?“ řekla šeptem a pousmála se na ni.
Ach Remusi, kdy si konečně uvědomíš, jak tuto ženu potřebuješ a ona tebe?!
Tonksová přikývla a posadila se do druhého křesla. Ginny s Hermionou se k nim přidaly a obsadily gauč naproti.
„Kde je Harry a Ron?“ zeptala se jich Linda.
„Jsou ještě venku, jen něco dodělají a přijdou za námi,“ odpověděla Ginny. „Hráli jsme Famfrpál, nevěděli jsme, že už jsi přišla. Mám pro ně dojít?“ nabídla se a už se zvedala ze židle.
„Ne, však oni dorazí. Času mám dost, takže budeme mít příležitost být spolu,“ ujistila dívku a s vděčností přijala od Molly čaj a kus koláče.
„Minule ti chutnal, tak jsem ho upekla i dnes. Jen si dej,“ usmála se paní Weaslwyová a zase odběhla do kuchyně.
Linda se napila a znovu obrátila pozornost k Ginny.
„Famfrpál?“ divila se. „Nikdy jsem tu hru neviděla, ale mám pocit, že je potřeba několik hráčů do každého družstva a dostatek místa.“
Dívka se zasmála. „To máš pravdu, upravili jsme ho pro čtyři hráče u nás na zahradě. Mamka občas vyvádí, že polámeme větve stromů, nebo poničíme záhonky. Já hraju s Ronem a Hermiona s Harrym, aby byly síly tak nějak vyrovnané.“ Pak se otočila ke kamarádce. „Promiň, Herm, ale Ron i ty hrajete dost mizerně.“
„Jo, to je pravda. Další věc co mám s tvým bratrem společnou,“ usmála se dívka s divokými vlasy.
„A jak se jinak máte? Co škola... víte už výsledky vašich zkoušek?“ ptala se. Pak pohlédla z jedné na druhou. „A Harry… jak tomu se daří?“
„No, zkoušky NKÚ dopadly myslím dobře, nebo alespoň uspokojivě pro každého z nás. A Harry... snaží se, ale o Siriusovi nemluví, tak ani my ne,“ odpověděla Hermiona a po očku se podívala na Tonksovou. Od té události na ministerstvu byla jako vyměněná, zřejmě si dávala vinu za to, že je Harryho kmotr mrtvý.
„Myslela jsem si to,“ povzdechla si Linda, „je to pro nás oba moc těžké.“
Chvilku panovalo ticho, které všechny využily k tomu, aby snědly kus koláče.
„Lindo,“ promluvila po chvíli opět Ginny, „je pravda, že tě zachránil před tím Smrtijedem - tím Darnellem - Lucius Malfoy?“ Všimla si, jak se žena před ní zarazila.
„Jak to víš?“ zeptala se dívky.
Tonksová se také přidala: „Zase jste poslouchali?“
Hermiona loupla pohledem po Ginny.
Ta pokrčila rameny. „Ano, chtěli jsme vědět, co se stalo.“
„Malfoy byl v tom domě především zajmout Darnella, Voldemort mu to nařídil. Ale je pravda, že mě mohl klidně zabít, nebo nechat uhořet. Neudělal to, vynesl mě ven, než dům podpálil,“ přiznala nakonec a napila se čaje. Musela několika doušky spláchnout strašné vzpomínky. „Pro všechny jsem mrtvá a tak to musí zůstat, nikde o tom nemluvte, ano?“ požádala je a obě horlivě přikývly.
V tu chvíli do pokoje vtrhli oba chlapci. Linda pohlédla na Harryho, smál se a pošťuchoval se s Ronem.
„Ahoj, Harry,“ pozdravila. Vyndala z tašky balíčky pro něho a hůlkou je zvětšila do původní velikosti.
Že mají hosta, si uvědomil až poté, co jej oslovila.
„Ahoj,“ odpověděl a trochu se zarazil, když mu vyšla vstříc a mohl si ji prohlédnout. I když o dítěti věděl, stejně ho pohled na její břicho zabolel.
„Všechno nejlepší k narozeninám,“ podala mu ruku a následně dárky.
Harry trochu zčervenal, ale ruku přátelsky stisknul a balíčky přijal.
„Děkuju, nemuselas,“ začal, ale Linda ho přerušila.
„Není to nic originálního, já... nevěděla jsem, co by se ti líbilo, promiň.“
Krabičku s hodinkami si nechala, až budou sami, nechtěla ho uvést do rozpaků před přáteli. Jak pochopila, svoji bolest před nimi skrýval.
„Kdybys měl později čas, ráda bych s tebou strávila chvíli o samotě, chtěla bych ti něco říct,“ dodala s úsměvem.
„Určitě, budu rád,“ ujistil ji Harry a ještě jednou poděkoval za dárky. „Omluvte mě na chvíli, jen si něco odnesu do pokoje,“ řekl k ostatním a trochu rozpačitě se ještě usmál na Lindu.
Vrátila se na své místo, myslela na výraz v Harryho tváři. Měla tušit, že ho pohled na její břicho uvede do rozpaků, vždyť to pro něho byla bolestná připomínka Siriuse.
„Už kope?“ zeptala se Hermiona a vytrhla ji tak z myšlenek.
„Ano, je to divoch, ale po tom, co jsem si prožila, jsem za to vděčná,“ odpověděla s pousmáním.
„To je dobře jen ať dává o sobě vědět, moje děti byly stejné. Jen tady Ginny byla spáč, hned jsem také tušila, že to bude děvče, všechno s ní bylo jiné,“ přidala se Molly a něžně pohladila Lindě bříško. Pak se vesele podívala na svého muže, který seděl u stolu a předstíral, že čte noviny. Zjevně mu nevadilo, že je jediný muž v obležení žen, přesto nechtěl narušovat jejich debatu.

„Chtěla jsem se zeptat, přijde i Remus?“ vzpomněla si Linda a pohlédla z Molly na Arthura.
„Měl by se stavit později,“ odvětil od novin pan Weasley.
Tonksová po jeho slovech o něco víc pobledla a ošila se na židli.
Linda si toho všimla a lehce jí stiskla ruku.
„Doufám, že počítáš s tím, že u nás pár dní zůstaneš,“ promluvila směrem k ní Molly.
„Pár dní?... To přece nejde, je vás i tak plno a... Nemůžu vás takhle využívat,“ protestovala.
„Ale jdi, jeden nebo dva navíc se už tady ztratí. Vždycky jsi tu vítána a Harrymu to určitě prospěje,“ zamítla okamžitě její námitky.
Nerozhodně pohlédla na Arthura.
„Molly má pravdu, klidně tady zůstaň. Třeba se ti podaří na chvíli rozptýlit napjatou atmosféru. Viď, drahá,“ mrkl škádlivě na svoji ženu a vrátil se ke čtení.
Děvčata také souhlasně přikyvovala, a tak to vzdala.
Když se Molly dala s dívkami do řeči ohledně oběda, otočila se na Tonksovou.
„Zůstaneš tu přes noc?“ zeptala se. „Popovídáme si, vidím, že to potřebuješ.“
„Já nevím, myslím, že to není dobrý nápad, bude tu i Remus,“ namítla roztržitě a smutně se na přítelkyni dívala.
„Právě proto! Když se mu budeš vyhýbat, budeš se jen trápit,“ naléhala, „navíc chyběla jsi mi.“
Tonksová si povzdechla. „Když se setkáme, nebude to lepší,“ hlesla, ale štěněčí pohled kamarádky ji donutil pousmát se. „Dobře, ale jen kvůli tobě,“ souhlasila nakonec.
Oběd byl výborný a Linda si užívala skvělou náladu u stolu, působili všichni jako velká rodina. Nedalo jí to a musela pozorovat Harryho, vypadal tak šťastně a spokojeně. Proč jen nemohl zůstat u Weasleyových napořád.

Po jídle, kdy Molly zaměstnala obě dívky i Tonksovou, ji vyhledal Harry.
„Nepůjdeme chvíli ven, třeba do zahrady?“ navrhl a Linda ráda souhlasila.
Šli dál od domu až mezi stromy, kde pravděpodobně dnes hráli Famfrpál. Musela se usmát, když si představila čtyři veselé děti, jak řádí vzduchem a nemilosrdně týrají Mollyinu zahradu. Po očku pohlédla na Harryho. Ano, pořád to byly děti a už prožily tolik nebezpečí a ještě prožijí. Kdo ví, co jim všem přinese další školní rok.
„Posadíme se?“ navrhla a ukázala na místo v trávě pod třešní. Vyndala z kapsy kapesník a pomocí kouzla ho zvětšila na deku.
Harry se usmál. „To je dobré,“ poznamenal.
„Spíš praktické.“ Posadila se a čekala, až udělá totéž. „Víš, mám pro tebe ještě jeden dárek, ale nechtěla jsem před ostatními.“ Z kapsy vyndala úhledně zabalenou krabičku a podala ji chlapci.
Ten překvapeně dárek přijal. „Ale už jsi mi... co je to?“ zeptal se a aniž by čekal na odpověď, začal ho rozbalovat.
„To předtím, to byly spíš praktické věci, tohle,“ ukázala na balíček, „jsem myslela na památku.“ Linda pozorovala Harryho, jak váhavě sundavá vrchní díl krabičky, jako by tušil, že ho ta věc zasáhne někde hluboko v srdci.
Několik vteřin hleděl na zlaté hodinky neschopný jakékoliv reakce.
„Patřily Siriusovi,“ promluvila k němu tiše.
„Já vím,“ vydal ze sebe sevřeně.
„Určitě by chtěl, abys je měl ty. Měl tě moc rád a plánoval si, že budete spolu.“
Harry je vyndal z krabičky a otevřel je.
Všimla si jak se mu rozčilením a dojetím chvěje ruka, když četl vyrytá slova.
„Děkuju,“ hlesl pak chraplavě. Pevně sevřel hodinky v dlani a odvrátil mírně tvář.
„Není zač,“ šeptla a pohladila jej po paži. Bylo to takové mateřské gesto, ani si ho neuvědomila, ale Harryho překvapilo.
Chvíli bylo ticho. Linda ho nechala vlastním myšlenkám a dala mu možnost uklidnit se. Věděla, jak moc mu Sirius chybí a tolerovala jeho způsob, jak se s tím vypořádat. Nechtěla drásat jeho nitro vzpomínkami, pokud si to nebude sám přát.
Když si byl jistý, že překonal slzy a je schopen promluvit klidným hlasem, opět se k ní otočil.
„A co ty? Jak to zvládáš,“ zajímal se a kradmo pohlédl na její břicho.
„Je to těžké, stýská se mi,“ přiznala.
Zvedl oči k její tváři, setkali se spolu jen párkrát, přesto měl pocit, že do jeho života patří. Netušil proč to tak cítil, nebylo to proto, že žila se Siriusem ani tím, že podle jejích slov měli být rodina... všichni, bylo to něco v jejím hlase, v očích, úsměvu, dívala se na něho tak zvláštně. To jak ho pohladila po paži... byla mu v tu chvíli tak blízká, že kdyby se nestyděl, přijal by její náruč, její mateřské objetí. Ano, tím to bylo, všechno z ní vyzařovalo mateřsky, viděla v něm syna. Měl rodiče Rona moc rád, paní Weasleyová se k němu chovala jako k vlastnímu, přesto neuměl být tak otevřený, jak by chtěl, jak by potřeboval, pořád mu v tom něco bránilo. Mohl by k této ženě? K ženě, která taky trpěla, protože ztratila kdysi syna a teď muže?
„Copak?“ promluvila, když dlouho mlčel a jen si ji prohlížel.
Harry zrudnul, neuvědomil si, jak na ni neomaleně zírá.
„Nic, já... promiň, jen jsem nad něčím přemýšlel,“ zakoktal se.
„Mně to nevadí,“ ujistila ho a znovu se dotkla jeho ruky.
Bylo zvláštní, jak její dlaň hřála a dávala pocit bezpečí.
„Strašně mi chybí, Lindo,“ zašeptal a díval se stranou.
„Já vím, mě taky moc schází,“ řekla a objala ho kolem ramen. „Jsou chvíle, kdy mě bolest srazí až na samé dno, kdy nemůžu žalem ani dýchat. Vždycky si pak vzpomenu na přátele, které mám. Na to, že nejsem na světě sama.“
Chlapec jen přikývl. Také znal takové chvíle, proto byl rád, že je tady, mezi přáteli.
Linda si povzdechla a ještě pevněji stiskla jeho ramena, jako by si tak vzájemně dodávali sílu.
„Opravdu jsem chtěla, Harry, aby byl šťastný a ty s námi.“
Pohlédl na ni, v jeho očích byla bolest stejně velká jako v jejích. Cítila, jak bojuje sám se sebou, aby to ustál, aby ho ta bolest nezlomila. Nemluvil, jen na ni hleděl a všechno to, co potřeboval ze sebe dostat, bylo v tom pohledu.
„Ach, Harry,“ šeptla a objala ho úplně.
Bylo to tak spontánní, zřejmě ani jeden z nich tohle nečekal, ale bylo to, jako by odstranila tu poslední překážku, která mu bránila dát průchod bolesti. Odevzdaně přijal její náruč. Bylo to jiné, než když ho objímala Ronova matka.
„Bude to zase dobré... musí,“ konejšila ho a hladila po nepoddajných vlasech. Vnímala jeho chvějící se tělo a tiché vzlyky.
Nebránil se jejím slovům útěchy ani rukám, v tu chvíli potřeboval oporu. Potřeboval někoho, kdo z něho na chvíli sejme to břemeno dospělosti a zodpovědnosti - tu tíhu všeho, co musí udělat. Chtěl být jen kluk, pouhý šestnáctiletý kluk, a ona ho v něm viděla. Viděla až do jeho duše, nemusel to říct nahlas, nemusel o ničem z toho mluvit... ona věděla!
I Linda potřebovala Harryho náruč. Spojovala je láska i bolest k jednomu člověku a kdo jiný by jim rozuměl lépe než oni sami?
Nevěděla, jak dlouho tak sedí, nehybní a stuleni v objetí, čas nebyl důležitý. V tu chvíli nebylo nic důležité, jen chtěla utišit jeho žal. Potřeboval prolít slzy, aby se mu ulevilo, aby povolil ten tlak na prsou, který vám drtí srdce jako železná pěst. Sama to kdysi zažila, bolest duše tak velkou, že týráte svoje tělo, abyste to přehlušili. Ale Harry naštěstí není sám, má přátele, má tuhle rodinu... má ji.
Když pocítila, že se začíná uklidňovat, povolila sevření a rychle setřela slzy, které jí stékaly po tvářích.
„Omlouvám se,“ promluvil, jejím očím se vyhýbajíc.
„Za to se neomlouvej, někdy člověk musí prolít slzy, musí si dovolit být slabý,“ podotkla jemně.
Odhodlal se na ni pohlédnout, měla ještě vlhké oči, přesto se na něho pousmála.
„Děkuju,“ hlesl, „za všechno.“
Na chvíli se odmlčeli a jen tak seděli a pozorovali okolí. Linda přemýšlela nad nabídkou, kterou mu chtěla učinit. Nerada by ho uvedla do rozpaků ještě víc, ale nakonec se odhodlala.
„Je ještě něco o čem bych s tebou chtěla mluvit... tedy, spíš nabídnout,“ začala a stále se dívala do koruny stromu. Ta třešeň jí připomněla jiný strom - strom, který nakreslila v ten prokletý den. Seděla tu ona, seděl tu Harry, dokonce i dítě bylo s nimi, jen jejich tváře nebyly šťastné a chyběl Sirius.
Chlapec se na ni podíval. „Nabídnout?“ opakoval.
„Víš, byla bych ráda… kdybys teda chtěl, ehm... zkrátka, až nebudeš muset být u Darsleyových, mohl bys být s námi, se mnou a dítětem,“ řekla a teprve pak se na něho podívala. „I dospělí lidé potřebují někam patřit, mít domov. Vím, že tady v Doupěti budeš vždy vítaný a jsem za to ráda, ale kdybys chtěl...“
Mlčel, nevěděl co na to říct. Byl překvapený i v rozpacích zároveň.
„Nemusíš mi odpovídat hned, jen chci, abys to věděl,“ dodala rychle, když viděla, jak znejistěl, a opět ho vzala za rameno.
Jen přikývl.
„Chceš se už vrátit k ostatním?“ zeptala se.
Zavrtěl hlavou. „Až za chvíli, ještě bych rád poseděl, jestli ti to nevadí.“
„Nevadí.“
Oba se natáhli na záda, hleděli do koruny stromu a na nebe, a oba se toulali někde se svými myšlenkami.
Pro Harryho dny strávené u Weasleyových znamenaly mnoho, byl tu šťastný a cítil se rovnocenný s ostatními. Jen kdyby nebylo zpráv o zmizelých, o podivných nehodách, dokonce o úmrtích, které Věštěc přinášel prakticky denně. Občas Ronův otec nebo Bill přinesli informace ještě dřív, než se dostaly do novin. To pak vyhledával nějaký kout, kde by alespoň na chvíli mohl být sám se svými myšlenkami. To, co mu řekl Brumbál na konci školního roku, ho tížilo jako balvan.
Jeden z nich musí zemřít, aby ten druhý žil. A on chce žít, chce toho zatracence zničit - bude muset zabít, bude vrah.
Ronovi i Hermioně se s tím, co věštba skrývala, svěřil, ale nikomu jinému to říci nemohl, nesměl. Naštěstí se ho nikdo na nic nevyptával a on byl tomu rád. Prozatím si užíval své šestnácté narozeniny, na kterých si paní Weasleyová dala opravdu záležet; přítomnost ženy, která na něho působila tak poklidným dojmem; a slunce, které jako by hřálo na jeho počest. Prožíval nádherné odpoledne a nechtěl na nic jiného myslet.
* * *
Remus přišel až pozdě odpoledne a Lindě připadal vyčerpaný, zachmuřený a ještě víc prošedivělý, než když ho viděla naposledy. Navíc s sebou přinesl novinky, které, k nelibosti Molly, poněkud zkalily oslavu.
„Došlo k dalšímu útoku Mozkomorů,“ oznámil ještě dřív, než si sedl. „A v jedné chatrči na severu našli mrtvého Karkarova.“
Molly se na něho zamračila. Dnešek nebyl vhodný na takové řeči, a tak mu vrazila do ruky kus dortu, aby mlčel... marně.
„Upřímně řečeno… divím se, že dokázal přežít celý rok po tom, co utekl od Smrtijedů,“ pokračoval.
„To je sice pravda, ale pro dnešek bychom snad mohli mluvit o něčem jiném!“ zlobila se a dala ruce v bok.
„A slyšeli jste o tom zmrzlináři na Příčné ulici?“ ozval se Bill, nazlobenou mamku ignorujíc.
„Myslíš Floreana Fortescua? Co je s ním,“ přidala se k hovoru Tonksová, jež seděla dál od stolu.
Remus si teprve teď uvědomil její přítomnost a trochu se zarazil, od jejich posledního rozhovoru ji neviděl. Rychle pohlédl zpět na Billa a ujedl z dortu, co mu Molly podstrčila.
„Ano ten. Unesli ho podle toho, jak to u něho vypadalo,“ prozradil Bill a přijal od Fleur nalité víno.
„Ale proč? Prodával jen zmrzlinu,“ nechápala Tonksová.
„Tak to nevím, ale musel něčím upoutat jejich pozornost, něčím je vyprovokovat,“ dodal Bill.
Molly se zlobila čím dál tím víc, probodávala svého nejstaršího syna očima. Tyhle řeči si mohli nechat na setkání Řádu, ne je probírat před dětmi a na oslavě Harryho narozenin. Letmo na chlapce pohlédla, ale ten zaujatě poslouchal.
„Když už mluvíme o Příčné ulici, zmizel také Ollivander,“ promluvil Arthur.
„Cože? Výrobce hůlek?“ žasla Ginny.
„Jeho krámek je prázdný. Nikdo neví, zda odešel dobrovolně, nebo byl unesen. Osobně věřím spíš té druhé možnosti,“ řekl Arthur zachmuřeně.
„A co hůlky? Kde si je budou lidé teď kupovat?“ ptal se Ron rozrušeně.
„Budou se muset spokojit s jiným prodejcem, i když Ollivander byl nejlepší,“ odvětil mu otec.
Linda byla také překvapená, i ona znala majitele obchodu s hůlkami osobně. Otec tu její rovněž kupoval u něho a sama si ji k Ollivanderovi byla schovat, když utíkala mezi mudly. Byl to moudrý a příjemný muž. Pamatovala si ho s úsměvem, a také slova, která jí před lety řekl.

‚Jak si přejete, vaši hůlku tady uschovám, ale jsem si jistý, že to nebude nadlouho. Patříte sem, jste čarodějka, ať už to chcete nebo ne. Až naberete zpátky svou sílu a pochopíte svůj osud, bude tu na vás čekat a já vám ji milerád vrátím.‘

„Tak to by už stačilo,“ vložila se do hovoru paní Weasleyová opravdu nazlobeně, „za chvíli se bude podávat večeře!“ Pohlédla vyčítavě na svého muže i na Remuse. „Teď si všichni povinně sníte dort, budete pít a bavit se!... O veselých věcech,“ dodala ještě.
Všichni u stolu ztichli a Linda si všimla, jak Ron, Harry i Ginny uposlechli a sáhli po dalším kusu dortu. Musela se pro sebe usmát.
„Tak se nezlob, drahá, to víš, dělá nám to starosti,“ ozval se kajícně Arthur a stoupl si, aby ji pohladil po rameni.
„Já to všechno vím, ale někdy se musíme také bavit a ne jen bát,“ pronesla.
Remus se po jejích slovech letmo podíval na Tonksovou, seděla u krbu a se skloněnou hlavou hleděla někam na podlahu.
Bavit se, myslet na lepší věci... žít.
Při pohledu na ni ho bodlo v prsou. Stala se s ní změna, byla smutná, tichá a příliš nenápadná. Už nepředváděla své kousky s vlasy a obličejem, nebylo jí všude plno jako dřív. Přestala být dítětem, stala se dospělou, ale ta změna byla k horšímu a mohl za to on. Zamračil se a raději se věnoval jídlu.
Po tom, co je Molly okřikla, přestali se o nastalé situaci v kouzelnickém světě bavit. Měla pravdu, špatného se dělo hodně a hezkých dní ubývalo. Nakonec se všichni příjemně bavili a veselili.

„Remusi, jak se ti daří,“ zeptala se ho Linda, když si všimla, jak postává v rohu sám.
„Mohlo by to být i horší,“ usmál se na ni.
„Takže je to hrozné,“ poznamenala.
„Je to důležité, Brumbál ví, co dělá. Navíc... jsem to co oni, takže...“ Napil se vína a nepřítomně se zadíval před sebe.
„Kdy už si konečně uvědomíš, že nejsi jako oni,“ vytkla mu a vzala ho za ruku. „Mluvil jsi s Nymf? Jakmile zjistila, že přijdeš, chtěla odejít.“
„Hm,“ odfrkl si, „divím se, že zůstala.“
„Zůstala, protože jsem ji o to požádala. Co se mezi vámi stalo?“ zeptala se a pátravě Remusovi hleděla do tváře.
Opětoval její pohled. „Takhle jsem to nechtěl, ale ona se z toho dostane,“ řekl a znovu se napil.
„Remusi...“
„Promiň, půjdu ještě chvíli za Harrym,“ zarazil Lindu dřív, než mohla cokoliv říct, „nevím, kdy se s ním opět uvidím a pak… budu se muset už vrátit.“ Ještě se na ni usmál a nechal ji tam stát.

Když se pak se všemi asi o hodinu později loučil, všimla si, že Tonksová někam zmizela. To, co si řekli, ji muselo hodně ranit.
S otázkou v očích se mu dívala do tváře, když ho doprovodila ke dveřím.
„Je to tak lepší, věř mi. Je to pro její dobro,“ řekl potichu. Pak ji lehce líbnul na čelo. „Dávej na sebe pozor, jakmile budu moct, tak se za tebou přijdu podívat,“ slíbil a zmizel ve tmě.

„Jsem ráda, že jsi zůstala,“ řekla Molly, když se vrátila do kuchyně. „Nymfadora je teď taková smutná od té události na ministerstvu, potřebuje někoho, s kým by si mohla popovídat. Nemůže přece za to, že Sirius...“ zarazila se, „promiň.“
„To nic,“ pousmála se Linda a chystala se pomoct s úklidem. Všimla si, že mladí se už vytratili nahoru a Bill s Fleur se také chystají zmizet, aby mohli být chvíli sami.
„To nech, raději běž za ní. Nechala jsem vám pokoj po Fredovi a Georgovi, jsou stejně ve dne v noci v tom svém obchodě,“ vzala jí z rukou talíře a ukázala hlavou ke schodišti.
„Jsi si jistá? Pomohla bych ti s tím.“
„Jen jdi, musíš být taky už unavená a určitě si máte co povídat. Já to tady s Arthurem zvládnu,“ usmála se na svého muže a vystrkovala Lindu z kuchyně.
„Tak dobrou noc,“ popřála oběma, „a děkuju vám za pozvání, ráda zůstanu.“

Tonksová stála u okna zády k ní.
„Bylo to ode mě hodně zbabělé, když jsem se s ním nerozloučila?“ promluvila suše a otočila se k přítelkyni.
„Ne, myslím si, že ani Remusovi nebylo lehko,“ odvětila Linda a zavřela za sebou dveře.
Dívka přešla k jedné z postelí a bezradně si sedla. „Ach, Lindo, je to marné, nemám u něho naději,“ řekla plačtivě. Očividně jí to odpoledne v jeho blízkosti dalo zabrat.
Linda se posadila vedle Nymf a pohladila ji po ruce.
„Je to až tak zlé?“ zeptala se.
„Myslím, že ano,“ vzlykla.
„Co se mezi vámi vlastně stalo?“ položila dívce přímou otázku.
Ta si povzdechla a opřela se zády o pelest.
„Promluvili jsme si,“ odpověděla a zavřela oči. „Řekla jsem mu o svých citech, a že chci být s ním,“ přiznala a mírně zčervenala.
„A on?“ Linda věděla, že je to zbytečná otázka, už podle toho, jak se oba chovali, ale to děvče se očividně potřebovalo svěřit.
Tonksová otevřela oči a pohlédla zmučeně na kamarádku. „Odmítl mě, od té doby se jeden druhému vyhýbáme, vždyť jsi to viděla,“ usmála se nevesele, „byla to chyba, měla jsem mlčet.“
„To si nevyčítej. Remus věděl, co k němu cítíš už dřív, jednou mi to řekl,“ utěšovala přítelkyni a také si udělala pohodlí. Miminku se očividně nelíbilo, když maminka seděla a utlačovala ho tak.
Nymf její slova překvapila. „To, že řekl?“
„Ano, ale je přesvědčený, že tě odmítá pro tvoje dobro, že si tě nezaslouží. Není to proto, že by tě nechtěl,“ dodala povzbudivým tónem.
„Jo, něco v tom smyslu mi říkal. Myslím si, že mě nebere vážně, prý jsem ještě mladá,“ utrousila dívka a v očích se jí zatřpytily slzy.
„On věří, že tě to přejde. Uznávám, že je tvrdohlavější, než jsem si myslela,“ řekla Linda a hladila si bříško.
„Nepřejde, věř mi. Já prostě vím, že k sobě patříme. Miluju ho se vším, co je, co má a s tím, co mě po jeho boku čeká. Zamilovala jsem se do něho a věděla kým je. Je to prostě dobrý muž a hodný člověk. Proč to jen nechce pochopit?!“ postěžovala si nešťastně a opřela si čelo o pokrčené nohy.
Linda si povzdechla. „Já vím... vím, že ho miluješ a moc bych vám to přála, opravdu. Říkala jsem mu, že jsi pro něho ta pravá.“ Hladila dívku po vlasech.
„Tak proč mě nechce?!“ upřela na ni oči plné slz.
„Ono je to trochu složitější, je špatná doba. Voldemort se stává víc a víc mocným, má kolem sebe hodně stoupenců a Remus také moc dobře ví, jací jsou lidé,“ pokoušela se vysvětlit jeho důvody. „Opovrhují tvory, jako je on, jsou to pro ně vyvrhelové společnosti. Jak by se pak dívali na tebe, kdyby sis vzala vlkodlaka… a co tvá rodina? Toho všeho se bojí, nechce tě stáhnout na dno, to je jediný důvod proč tě odmítl.“
Tonksová si odfrkla. „Ale já kašlu na to, co si myslí ostatní, chci být s ním,“ řekla rozčileně a zoufale zároveň.
„Nymf, jestli si myslíš, že je tak tvrdý, jak dává najevo, jsi vedle. Dneska, když jsem ho pozorovala, připadalo mi, že je to pro něho moc těžké – vidět, jak ti ublížil,“ domlouvala dívce a vzala ji kolem ramen.
„Dřív jsme byli alespoň spolu, i když jen jako přátelé. Ode dne kdy jsem neudržela city na uzdě, se všechno pokazilo,“ posteskla si a setřela slzy z tváří.
„S muži je to těžké,“ poznamenala Linda a vybavila si Severusovu neproniknutelnou tvář, jeho temné oči. Kopnutí děťátka ji probralo. „Nezoufej, tohle všechno jednou skončí a bude dobře. Já vím, že tě má Remus rád.“
„Kéž bys měla pravdu,“ přála si Nymf a opřela hlavu o její rameno.
„To víš, že mám.“

Druhý den Tonksová odešla domů a Linda zůstala u Weasleyových. Trávila hodně času s Harrym, aby ho lépe poznala. Povídali si o škole, o tom, co ho baví, a také občas vzpomínali na Siriuse. Zdálo se, že s ní je schopný o něm mluvit. Rovněž ráda trávila večery s děvčaty, probraly všechno možné. Hodně se dozvěděla o spolužácích, o Famfrpálu, o klucích, a jejich zpola dětské starosti byly pro ni příjemným zpestřením. Ona jim zase vyprávěla o sobě a především o místech, kde s rodiči žila.
Ovšem nejčastějším tématem hovoru byla Fleur. Ginny z ní očividně nebyla nadšená a Molly zřejmě také ne. To pochopila jedno odpoledne, když Arthur s děvčaty a chlapci odjel do Přičné ulice nakoupit učebnice a věci do školy. Tentokrát to měli i s bezpečnostním doprovodem.
Molly zůstala doma s Lindou, a když osaměly v kuchyni při mytí nádobí, hned spustila.
„Když já nevím… myslím si, že s tou svatbou zbytečně spěchají. Jsou tak mladí, mají život před sebou,“ stěžovala si a rozčileně drhla hrnec. Očividně potřebovala vybít energii, protože tentokrát nepoužila hůlku.
„To víš, jsou zamilovaní,“ hájila mladý pár Linda a uklízela čisté nádobí na své místo.
„Zamilovaní,“ odfrkla si Molly, „myslím, že se k němu vůbec nehodí.“
„Proč, je docela milá,“ namítla s úsměvem.
Do paní Weasleyové jako když píchne. „Milá... je to francouzka! Víš, jak se jí tu říká?... Šišla,“ řekla potichu.
Linda se rozesmála. „Promiň, nechtěla jsem, ale proč, proboha, šišla,“ omlouvala se, ale stejně jí cukaly koutky úst.
„Pššt, ať tě neslyší… mám ji neustále v patách,“ okřikla ji Molly.
„Jsou venku, viděla jsem, jak jdou do zahrady,“ ujistila ji Linda.
Ta přestala drhnout hrnec a otřela si mokré ruce do zástěry.
„Přiznám se, že bych byla radši, kdyby si zvolil jiné děvče,“ svěřovala se dál. „Proto často zvu Tonksovou. Víš, doufala jsem, že by se mohl Bill do ní jaksi... no, že by se dali dohromady. Nymfadora je přece hezká a milá dívka.“
„To sice je, ale myslím, že doufáš marně. Nehledě na to, že ti dva se opravdu mají rádi a na nějaké změny je už pozdě,“ vymlouvala jí úmysl ohledně Tonksové a Billa.
„Rádi... v jejich věku? Je to jen pobláznění,“ rozčilovala se Molly. „Ta holka si jen tak přijde a vezme si, co chce. Pořád nic a najednou se ten náš kluk zblázní a chce se ženit! A zrovna s ní!“
„Možná ti ani tak nevadí Fleur, jako že Bill opustí rodné hnízdo,“ usmála se Linda.
„Nediv se, pořád to bude můj chlapec,“ mračila se.
„Tak se nezlob, já vím. Ale s Tonksovou jsi stejně vedle,“ vzala Billiho matce i tu poslední naději, jak se zbavit Fleur.
Ta souhlasně pokývala hlavou. „Asi máš pravdu. Všimla jsem si, že je Nymf poslední dobou jako vyměněná,“ rezignovala po chvíli Molly a opět se dala do mytí nádobí.
„Je zamilovaná,“ řekla Linda.
„Zamilovaná? Do koho?“ zarazila se překvapeně uprostřed pohybu.
„Přece do Lupina, jenže je nešťastná, protože on se rozhodl zůstat sám.“
„Chudák holka,“ posteskla si Molly a obě se na chvíli odmlčely.
Linda nakonec prodloužila svůj pobyt v Doupěti na celý týden.