Americký sen

Anotace: VIII.díl Životní štěstí

„Ahoj!“ zavolala jsem do bytu, jakmile jsem otevřela dveře.

Audrey seděla na posteli a sledovala televizi. „Pššt!“ zasyčela a s napjatou tváří sledovala, jak se k sobě přibližuje mladý pár, stojící u kmene starého stromu. Když se ti dva konečně políbili a začala hrát hudba, kamarádčina tvář se uvolnila. Romantickou scenérii na obrazovce vystřídaly titulky a Audrey se ke mně otočila.

„Konečně jsi doma!“ pronesla káravým tónem.

„Nezlob se, měla jsem opravdu moc práce!“ omlouvala jsem se.

„Já vím, ale zítra už odjíždím, myslela jsem, že spolu strávíme více času,“ řekla Audrey zklamaně.

Otevřela jsem dveře na balkon a bosky vyšla ven, Audrey mě následovala.

„Taky mě to mrzí. Až budu mít dovolenou, přijedu tě navštívit já,“ slibovala jsem.

Audrey najednou úplně ožila. „To je nápad. Toby tě vezme do firmy na výrobu pralinek jeho dědečka a já tě provedu po celém San Franciscu,“ plánovala Audrey nadšeně.

„To bude skvělé. Už teď se těším!“ Na tváři jsem se snažila vyloudit úsměv.

„Co je to s tebou?“ ptala se mě kamarádka, když si všimla mého výrazu.

„Nic!“ zapírala jsem a pokoušela se o další úsměv, ale bylo to zbytečné. Audrey mě znala až příliš dobře.

„No tak, pověz mi to,“ naléhala. Smutně jsem se na ni  podívala.

„Myslím, že je to vážný!“ řekla jsem zdrceně.

„Vážný? A co?“ nechápala.

Přistoupila jsem k zábradlí a pohlédla na rozsvícené město před sebou. Každý večer jsem byla tou krásou ohromena úplně stejně, jako když jsem ji spatřila poprvé.

„To, co cítím k Damianovi,“ přiznala jsem.

„Kdo je Damian?“

„Ten zadaný muž, o kterém jsem ti povídala včera,“ vysvětlila jsem.

„Aha!“ řekla a s úsměvem si stoupla vedle mě. „A co to znamená?“

Pokrčila jsem rameny „Že jsem v háji!“

Audrey se zasmála. „To si nemyslím. Já jsem do Tobyho taky zamilovaná a v háji nejsem.“

„To je přece něco jiného,“ odvětila jsem tiše a zadívala se dolů na řetízky světel projíždějících aut. Zhluboka jsem dýchala.

„Chceš, abych ti vyprávěla, jak jsme se poznali?“ zeptala se mě Audrey a posadila se na kovovou židli, zastrčenou v rohu.

S kývnutím jsem se k ní otočila čelem a zády se opřela o zábradlí, vděčná za to, že mi pomůže přijít na jiné myšlenky

„To bylo tak,“ řekla Audrey na úvod a zasnila se, „vracela jsem se domů z posilovny, byla mi zima a měla jsem neuvěřitelnou chuť na něco sladkého. Bylo pozdě a tma nabírala na intenzitě. Zapadla jsem tedy do prvních osvětlených dveří, na které jsem narazila. Později jsem zjistila, že jsem vešla do čajovny. Posadila jsem se a dožadovala se horké čokolády. Servírka na mě koukala jako na zjevení a tvrdila, že mají pouze čaje. Nakonec jsem si tedy objednala kořeněný čaj, který mi podle ní měl uspokojit chuť na sladké. Nejen, že to ten čaj nedokázal, ale navíc mi vůbec nechutnal. Se zamračením jsem šálek postavila zpět na talířek a po stole ho odsunula dál ode mě. Potom jsem si všimla, jak po mě pokukuje nějaký mladík – Toby. Měl oříškově hnědé vlasy a zelenkavé oči. Usmíval se na mě purpurově červenými rty a byl tak sladký, že mě pohled na něj uspokojil víc, než kdejaká čokoláda. Seděl tam sám a tak jsem přistoupila na jeho hru a začala mu pohledy vracet. Po chvíli ke mně přišel a zeptal se, jestli bych mu s něčím nemohla pomoct. A když jsem přikývla, vytáhl z tašky modrou plechovou krabičku. Otevřel ji a přistrčil ke mně. Byla plná bonbonů v lesklých obalech. Vysvětlil mi, že s jeho dědečkem právě pracují na vánoční kolekci a vybízel mě, abych ochutnala a sdělila mu svůj názor. Vybrala jsem si bonbon ve zlatém obalu a rozbalila jej. Když jsem ho ochutnala, neubránila jsem se slastnému mlasknutí. Toby si za mnou s úsměvem přisedl a začali jsme si povídat. Během toho večera jsme stihli sníst všechny zbylé bonbony a zamilovat se do sebe.“

Audrey se usmála a vstala ze židle. Přešla do kuchyně a nalila si do sklenice mléko. Následovala jsem ji dovnitř a zavřela za námi dveře. Posadily jsme se ke stolu naproti sobě a Audrey pokračovala ve vyprávění. „Jenomže Toby už byl zasnoubený.“

„Vážně?“ přerušila jsem ji nevěřícně.

Audrey přikývla. „Jeho rodina je velice staromódní, rodiče mu vybrali nevěstu, dřív než dokončil střední. Nevadilo mu to a přání rodičů se podvolil, jenomže pak jsem se objevila já a celou situaci docela zkomplikovala. Potají jsme se scházeli a den po dni jsme se do sebe víc a víc zamilovávali. Bylo to asi nejkrásnější období v mém životě. Dlouho o nás nikdo nevěděl, jen jeho dědeček, který stál na naší straně a hodně nám pomáhal. Jednoho dne jsme si však nedali pozor, když jsem ho přišla navštívit a jeho matka nás viděla z okna, jak se na zahradě líbáme. Následovala velmi vášnivá hádka, ze které nevyšel nikdo jako vítěz. Toby odešel za dědečkem. Odmítal na svatbu přistoupit a zásnuby zrušil. S matkou se spolu nebavili asi rok, než zasáhl osud a já ji potkala na ovocném trhu. Tou dobou už jsme s Tobym bydleli ve vlastním bytě. Byla zničená z toho, že o Tobyho přišla a když jsem ji pozvala na kafe, souhlasila. Hezky jsme si popovídaly a zjistily jsme, že máme mnoho společného. Pozvala jsem ji k nám domů na večeři a když jsme se spolu loučily, dojatě mě objala. Na večeři přišla i s Tobyho tátou. Společně si to vyříkali a navzájem si odpustili. Pochopili, že mě jejich syn miluje a později mě sami začali mít rádi. A Sarah, Tobyho snoubenka, byla štěstím bez sebe, že je volná. Stala se naší kamarádkou a zamilovala se o pár let později. Dnes se tomu všemu společně už jen smějeme.“ Při té vzpomínce se Audrey usmála. Namočila si sušenku do mléka a poté se do ní s chutí zakousla.

Podepřela jsem si hlavu dlaněmi. „To zní jako v pohádce!“ řekla jsem zasněně.

„Jo, život s Tobym je jedna velká pohádka!“ přisvědčila Audrey a zasmála se.

„Máš vážně štěstí!“ zopakovala jsem to, co už jsem jí řekla nejméně stokrát.

„Ty ho můžeš mít taky,“ řekla a tajemně se na mě usmála, „když se mu přestaneš bránit.“

Vstala od stolu a přešla k posteli, do které následně radostně spadla. „Ach, ta tvoje postel, ta mi bude vážně chybět!“ řekla a slastně vydechla. Přešla jsem k ní a ruce si dala v bok.

„Pomalu začínám mít pocit, že nejezdíš za mnou, ale do mé postele.“ Zachichotala jsem se a jemně ji praštila jedním z polštářů. Audrey se také pro jeden mrštně natáhla a úder mi oplatila. Začaly jsme po sobě polštáři házet jako malé, křičely jsme u toho a hlasitě se smály. Uklidnily jsme se až ve chvíli, kdy byly všechny polštáře na zemi. Pomalu jsme nechaly doznít i náš smích a pak už jen hlasitě oddechovaly.

„Bude se mi po tobě stýskat!“ řekla jsem upřímně. Audrey byla mou nejlepší přítelkyní a bydlela tak daleko. Často jsem ji postrádala a bylo mi líto, že jsem propásla spoustu chvil v jejím životě. Nevěděla jsem o jejím příběhu s Tobym, neznala jsem její běžný život.

„Audrey?“ oslovila jsem ji tiše.

„Hmm?“

„Slib mi, že až se s Tobym rozhodnete, že do toho praštíte, na vaši svatbu mě pozveš,“ naléhala jsem. Audrey se na mě s úsměvem podívala.

„No jasně!“ odpověděla s úplnou samozřejmostí. Usmála jsem se a vstala z postele, abych se převlékla.

          Když jsem se do postele vrátila, Audrey už ležela přikrytá na své polovině. Dlouhou chvíli jsme si ještě povídaly, než jsme nakonec usnuly.

 

„Fuj, ta káva není vůbec dobrá!“ řekla jsem rozladěně a odložila šálek na stůl.

„Co bys čekala? Jsme na letišti,“ podotkla Audrey.

„A ještě ke všemu byla příšerně drahá!“ rozčilovala jsem se a pohrávala si s myšlenkou jít kávu reklamovat.

„Až za námi přijedeš, uvařím ti lepší,“ slíbila Audrey s úsměvem.

„Tak dobře!“ souhlasila jsem a na nedobrou kávu se snažila zapomenout.

„Myslím to vážně. Jakmile dorazím, nachystám ti pokoj,“ informovala mě.

„Teď mám v práci trochu hektické období, ale budu se snažit přijet za vámi co nejdřív,“ slibovala jsem.

„Měla by sis vzít příklad ze mě, taky jsem se v práci nikoho neptala. S takovou mě přijedeš navštívit vážně až v můj svatební den,“  řekla vyčítavě.

„Mě se šéfová taky na nic neptala, udělala si dovolenou a všechnu práci přenechala mně. Někdo zkrátka musí mít trochu zodpovědnosti.“

„Víš co, je mi jedno, jak si to zařídíš, ale maximálně do měsíce tě očekávám,“ sdělila mi nekomromisně. Dopila vodu, vstala od stolečku a chopila se svých zavazadel.

Uvědomila jsem si, že nastal čas loučení. Postavila jsem se a kamarádku objala. „Slibuji, že přijedu!“ zopakovala jsem a usmála se na ni.

Potom, co jsme se rozloučily, se Audrey vydala do odletové haly. Ještě předtím se ale naposledy otočila a zamávala mi.

Jakmile mi zmizela z dohledu, zamířila jsem k východu z letiště. Venku jsem si odchytila taxík a nechala se odvézt zpět do centra města.

Ze všeho nejdřív jsem zamířila do své oblíbené kavárny. Potřebovala jsem si spravit chuť. Měla jsem za to, že den, který začal špatnou kávou by mohl i špatně skončit…

Objednala jsem si espresso – tentokrát však do opravdového šálku, nikoli do papírového kelímku – a okurkový sendvič se sýrem, neboť už se blížila doba oběda. Nechala jsem se obsloužit u stolečku před kavárnou a vychutnávala si zaslouženou chvilku klidu.

Byl pátek a na silnicích byl obrovský provoz, také na ulicích byl zmatek, avšak v práci se to naopak uklidnilo a já mohla zvolnit tempo. Pátek znamenal pro herecké studio méně práce a více odpočinku, za což jsem v tu chvíli byla vděčná.

Spokojeně jsem popíjela kávu a vychutnávala si sendvič. Idylickou chvilku narušil až telefonát mé matky.

„Mami, dobře, že voláš. Zítra přijďte až po sedmé, ano? Budu mít práci,“ sdělila jsem jí.

„Práci? Jakou práci? Bude přece sobota!“

„Jde o módní přehlídku, která bude pro studio paní Parkerové důležitá do budoucna. Měla bych tam být,“ vysvětlovala jsem.

„No dobře!“ souhlasila nakonec. „Měla bych něco přinést?“

„Nemusíš si dělat starosti,“ uklidňovala jsem ji, „navařím hned zítra ráno, pak už to jen ohřeju.“

„S tátou už se těšíme!“

Usmála jsem se. „Pozdravuj ho, ano? Zatím ahoj!“ rozloučila jsem se.

           Po obědě jsem se vydala do studia. Cestou jsem přemýšlela o tom, co mi řekla Audrey – že v životě můžu mít štěstí, když se mu nebudu bránit. Přece jsem se mu ale nikdy nebránila, naopak jsem se mu snažila jít vstříc. Ale co když měla pravdu? Co když jsem pro své štěstí neudělala dost. Šla jsem sice na casting ucházet se o práci herečky, ale skončila jsem jako asistentka bez vlastní kanceláře a spokojila se s tím. Vydělávala jsem si slušně, ale šťastná jsem díky tomu nebyla. Měla jsem sice krásný byt, ale bydlela jsem v něm sama a sama jsem se často i cítila, neboť jsem se neustále přesvědčovala, že vedle sebe nepotřebuji žádného muže. Žila jsem ve velkém městě bez přátel a jedinou mojí radostí se stala ranní káva. Ne, tohle opravdu nebyl život, jaký bych si představovala. Ale nechtěla jsem si stěžovat nebo se dokonce litovat. Nikam by to nevedlo. Namísto toho jsem si usmyslela, že se to pokusím změnit.