Americký sen

Anotace: XIII.díl Večeře

Seděla jsem právě u dlouhého dřevěného stolu v místní knihovně a vyřizovala pracovní telefonáty, zatímco Ephraim si prohlížel cestopisné knížky. Chvílemi mlčel a občas mi pokládal zvláštní otázky.

Zakřenil se a přišel s dalším dotazem: „Chtěla by ses někdy vypravit na cestu kolem světa?“ Zasmála jsem se.

„Ephraime, mám práci a musím se soustředit,“ odbyla jsem ho.

„Tak mi řekni aspoň jednu zemi, kterou bys chtěla navštívit,“ naléhal. „Nevím. Belgie…“ plácla jsem první, co mě napadlo a dál civěla do počítače. Zatvářil se přemýšlivě.

„Proč?“ zajímal se.

S pokrčením ramen jsem odpověděla: „Koupila bych si tam čokoládu. A teď už mě nech pracovat, za chvíli to bude hotové…“

Ephraim se začal houpat na židli a dívat se do stropu. Stačilo málo a býval by si začal i pískat, naštěstí jsem však práci dokončila dřív než to stačil udělat.

„Dobře, mám hotovo, můžeme jít!“ Protáhla jsem se a Ephraim se postavil a čekal na můj povel.

Posbírala jsem si věci, odhlásila se z počítače a oblékla si sako. „Je teprve pět. Do večeře máme ještě čas. Co bys chtěl dělat?“ zeptala jsem se ho.

„Já nevím, neznám to tu, ukaž mi třeba nějaké své oblíbené místo.“ Zarazila jsem se.

„Já vlastně žádné takové nemám,“ přiznala jsem.

„Každý přece nějaké má,“ nevěřil mi.

„Já ne!,“ kroutila jsem záporně hlavou.

„Tak ho půjdeme najít,“ řekl s úsměvem a otevřel mi dveře.

„Pro mě za mě,“ pokrčila jsem rameny a vyšla na ulici. Ephraim se zařadil vedle mě.

„Pořád ráda plaveš?“ položil mi další ze svých otázek.

„Cože?“

„To léto, které jsme trávili v Miami, jsi z vody kolikrát nevylezla ani na oběd,“ vysvětlil. „Ostatním dětem koukaly z vody hlavy, zatímco tobě jen nohy…“ Při té vzpomínce se zasmál. Měl moc hezký smích.

Zamyslela jsem se. Na to jsem úplně zapomněla. Vlastně jsem od té doby snad ani neplavala.

„Ne, už je to dávno,“ odpověděla jsem.

„Jo, je to dávno,“ potvrdil a pokýval hlavou se zvláštně zamyšleným výrazem. Jako by si vzpomněl ještě na něco dalšího…

Začínalo se smrákat a foukal chladný vítr. Neměla jsem žádnou šálu, a tak jsem se silně objala pažemi, abych se zahřála. Ephraim si toho všimnul a nabídl mi svoje sako. Odmítala jsem, ale on mi ho nakonec stejně oblékl. Zůstal jen v košili, ve které vynikala jeho široká ramena. Pohled na jeho hruď mě doslova vábil. Jen co jsem si ale uvědomila, že ještě včera jsem si podobným stylem prohlížela tu Damianovu, zastyděla jsem se a rychle vzhlédla do jeho tváře.

„Takhle ale nemůžeš zůstat, bude ti zima!“ Usmál a ujišťoval mě, že je v pohodě.

Jeho hruď se pod silou větru vypínala a přitahovala můj pohled doslova magnetickou silou. Marně jsem se snažila odtrhnout oči z jeho těla a nervózně jsem přešlapovala z jedné nohy na druhou.

„Tak jo,“ vzdala jsem to nakonec, „na večeři přijedeme o něco dřív, máma bude mít beztak radost,“ řekla jsem a zavolala taxík dřív, než stačil Ephraim cokoli namítnout.

Sedli jsme si na zadní sedadla a já mu vrátila sako. Když si ho oblékl, oddychla jsem si a cítila se zase o mnoho jistější.

Cestou jsme oba mlčeli. Opět jsem si vzpomněla na Damiana a píchlo mě u srdce. Dnes se mi podařilo se mu vyhnout. Věděla jsem ale, že dřív nebo později se s ním stejně budu muset potkat. Nemohla jsem přece do práce nechodit věčně.

Povzdychla jsem si a ještě než jsem si stačila uvědomit, že jsme zastavili, Ephraim už stál venku a otevíral mi dveře. Vytlačila jsem myšlenky na Damiana ze své hlavy a na Ephraima se usmála.

„Díky!“ hlesla jsem a vystoupila. Společně jsme se loudali k domu mých rodičů. Byla už skoro tma.

„Nepřipadá ti to zvláštní?“ zeptal se náhle.

„Co?“

„Nevím, to celé, že jsme tu spolu a jdeme na večeři k tvým rodičům. Jako bychom byli…“

„Pár?“ dokončila jsem prozíravě.

Ephraim se rozpačitě usmál a poškrábal se na čele.

„Máš pravdu, je to zvláštní, ale to musíme vysvětlit mé matce,“ zachichotala jsem se a v tu samou chvíli jsme zastavili u schodiště, lemovaného dřevěným zábradlím s balustrádami.

„To je vážně krásný dům,“ poznamenal, zvedl hlavu a uznale si dům prohlížel.

Moji rodiče bydleli v řadovém domě z 19. století, jenž byl pro Brooklyn typický. Měl kakaovou barvu fasády a dlouhá úzká okna, zdobená šambránami. Dveře byly o odstín tmavší než fasáda a zdobila je krásná zlatá koule.

„Ano, to je…“ vydechla jsem a vzhlédla po směru jeho pohledu. Díval se do okna, které kdysi patřilo mně. Usmála jsem se a shlédla zpátky dolů, přičemž se naše pohledy setkaly. Pohlíželi jsme na sebe s jakousi vážností a ani jeden z nás nedokázal přestat.

Nejednou se prudce otevřely vchodové dveře a vyběhla z nich má matka. Celá rozjařená nás začala vítat a popoháněla nás dovnitř. Ephraim mi věnoval poslední pohled a poté ji následoval. Oba zmizeli uvnitř a já zůstala venku. Rozhlédla jsem se po ztemnělé ulici, nadechla se a vydala se za nimi.

Přezula jsem se do plyšových papučí, které tu po mně zůstaly a vydala se do kuchyně. Byla hezky prohřátá a plná vůní. Nahlédla jsem pod pokličky hrnců na sporáku a z každého ochutnala.

V tom přišla máma. „Páni, ten Ephraim ale vyrostl. Je z něj opravdový muž,“ komentovala jej a já se usmála.

„Nezlobíš se, že jsem ho pozvala, viď?“ zeptala se mě spíše jen z předstírané slušnosti, na odpověď ani nečekala.

Stoupla jsem si na práh a zády se opřela o futro dveří tak, abych viděla do jídelny, kde Ephraim dřepěl na koberci. Opět byl jen v košili, rukávy měl vyhrnuté a láskyplně hladil Adora – našeho starého psa. Při tom pohledu jsem si uvědomila, že se na matku vůbec nezlobím a původní plán, že jí vynadám, ztroskotal už dávno.

„Tak povídej! Co ten tvůj nápadník?“

„Cože?“ zaskočila mne svou otázkou.

„No, ten mladík, do kterého jsi zamilovaná. Nebo je jich snad víc?“ Potutelně se usmála a povedla obočí.

Zatvářila jsem se dotčeně. „Samozřejmě, že ne!“ Přerývavě jsem se nadechla. „Vlastně už není žádný…“

Máma mi věnovala nechápavý pohled, zatímco  leštila příbory utěrkou. „Co tím myslíš?“

Smutně jsem pokrčila rameny a připadala si neuvěřitelně bezmocná. „Když to není Keira, je to nějaká jiná…“ pronesla jsem trpce.

Máma položila příbory na stůl a přešla ke mně. Něžně mě pohladila po vlasech a soucitně mi pohlédla do očí. „To je mi líto, Mio,“ zašeptala upřímně.

Přikývla jsem. „Mně taky!“

„Nesmíš ale na všechny muže zanevřít. Někdy se totiž mezi nimi skrývá poklad…“ řekla moudrým hlasem a zadívala se na Ephraima.

„Mami? Proč jsi Ephraima pozvala?“ vyptávala jsem se. Vyhnula se mému pátravému pohledu i mé otázce.

„Ahoj zlato!“ zavolal na mě táta, který k nám mířil z verandy, a připravil mě tak o možnost zeptat se znovu. Usmála jsem se na něj a nechala se obejmout.

„Ahoj tati,“ zadrmolila jsem do jeho ramene. Voněl čerstvým vzduchem a jeho oblečení bylo na dotek chladné.

„Co jsi dělal?“ zeptala jsem se ho.

„Shraboval jsem listí na zahradě,“ odpověděl a přešel k mámě, aby ji políbil na tvář. Usmála jsem se. Byli to nejen dokonalí rodiče, ale také dokonalý pár.

„Sluší jim to,“ poznamenal Ephraim, stojící těsně za mnou. Zaklonila jsem hlavu, abych na něj viděla. Sledoval mé rodiče s úsměvem, ale v očích se mu opět zračila bolest. Otočila jsem se k němu čelem.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se starostlivě. Shlédl ke mně a zakroutil hlavou.

Zkoumavě jsem mu pohlížela do očí, když v tom se nám mezi nohama propletl Ador a svým mohutným tělem mě připravil o rovnováhu. Dlaněmi jsem se opřela o Ephraimovu hruď, abych nespadla. Chtěla jsem Adora pokárat, ale nebylo za co, to my jsme stáli ve dveřích a zavazeli mu.

„Promiň,“ omluvila jsem se Ephraimovi a stáhla ruce pryč.

„To nic,“ usmál se. Byl naprosto klidný a vyrovnaný, čímž mě uváděl do ještě větších rozpaků.

„Půjdeme se najíst?“ zeptala se máma nás všech, ale odpovědi se jí dostalo pouze od táty. Ephraim se mi i nadále zhluboka díval do očí, čímž mě připravil o všechna slova. Pak ale zničehonic vzhlédl od mé tváře a nabídl mé matce pomoc. Začal na stůl nosit talíře a sklenice, jako by se nic nestalo. Já však už z něho nedokázala spustit oči, přitahoval můj pohled, stejně jako Adora stůl plný jídla. A bylo mi víc než jasné, že mi něco tají.

Po večeři jsem sklidila ze stolu a máma šla připravit dezert. Táta si zatím povídal s Ephraimem na pohovce. Ador jim poklidně ležel u nohou a očima koulel po místnosti.

Přesunula jsem se ke knihovně a bezděčně si prohlížela její obsah. Ukrývala v sobě romány s ohnutými rožky, ve kterých jsem si čítávala já i máma. Dále mnoho knih o umění a architektuře, několik kuchařek o francouzské a italské kuchyni a rodinná alba. Jedno z nich jsem vytáhla a začala si prohlížet fotografie. Byly z doby, kdy jsem byla ještě hodně malá. Téměř žádnou z fotografií jsem si nepamatovala. Jako bych na nich snad ani nebyla já. Po chvilce mě to přestalo bavit a chtěla jsem album vrátit na původní místo. Pak jsem si ale v mezeře, odkud jsem ho vytáhla, všimla tlusté obálky. Vytáhla jsem ji a nahlédla dovnitř. Byly v ní také fotografie. Namátkou jsem jednu z nich vytáhla a okamžitě mi připomněla léto v Miami. Usmála jsem se.

„Ephraime, podívej, co jsem našla,“ volala jsem nadšeně a došla až k němu, abych mu ukázala obrázek našich maminek. Obě se široce usmívaly a hlavy jim zdobily slaměné klobouky s barevnými stužkami. Náramně jim to slušelo a vypadaly šťastné…

Do dveří právě vcházela máma s tácem v rukou. Když spatřila, že držím obálku s fotografiemi, chtěla mě zadržet. „Počkej, to ne…“

To už jsem ale onu fotografii vložila Ephraimovi do rukou. Najednou nastalo ticho. Máma téměř bez dechu sledovala Ephraima, který s nečitelným výrazem vstal z pohovky a odešel. Slyšela jsem, jak se za ním zavřely dveře na verandu.

Nechápavě jsem pohlédla na mámu, která stále držela tác s kávou a sušenkami.

„Co jsem udělala?“ ptala jsem se zmateně. Máma pomalu přešla ke stolu a tác na něj položila.

„Nic, zlato,“ řekla a krátce mě objala. „Běž za ním, on ti to poví…“

Poslechla jsem ji a vydala se za ním. Přes prosklené dveře jsem viděla, jak sedí na schodech verandy a téměř neznatelně se mu chvějí ramena. Srdce se mi sevřelo, když jsem si uvědomila, že pláče.

Pomalu jsem otevřela dveře a přisedla si k němu.  Dlaněmi si utřel slzy z tváří, ale nesnažil se přede mnou skrýt, že plakal. Paradoxně to vypadalo mnohem víc chlapsky, než kdyby se snažil předstírat, že je v pohodě. Přes mokré řasy mžoural na fotografii.

„Co se stalo, Ephe?“ zeptala jsem se ho tichounce.

Scvakl čelisti a pak hlasem plným bolesti odpověděl: „Umřela.“

„Tvoje máma?“ vydechla jsem nevěřícně. Čekala bych všechno, ale tohle by mě ani ve snu nenapadlo.

Rozbušilo se mi srdce, když Ephraim přikývl.

„Panebože!“ V údivu jsem si dala ruku před pusu.

Ephraim začal opět plakat a já se jen stěží držela, abych nezačala s ním. Dala jsem mu ruku na rameno a on se ke mně mírně natočil, než mi padl kolem krku. Vší silou jsem ho objala.