Americký sen

Anotace: XV.díl Síla objetí

Konečně jsme se od sebe odtrhli, abychom popadli dech. Damian se usmál a zblízka si mě prohlížel. Byla to nádherná chvíle a já ji neměla v úmyslu kazit, ale prostě jsem se ho musela zeptat. „A co ta dívka ze včerejška?“

Damian spojil obočí k sobě a tvářil se jako by nerozuměl otázce.

„S dlouhými blonďatými vlasy…“ připomněla jsem mu.

„Aha, už chápu,“ řekl a jeho výraz se vyjasnil. „Neznám ji. Byla tu na konkurzu a zdála se být nervózní, tak jsem jí vyprávěl vtipy.“ Říkal to jakoby mimochodem a veškerou pozornost při tom soustředil na mě. Natáhl ruku k mému čelu a hladce mi zastrčil pramínek vlasů za ucho. Jeho dotek mě rozechvíval. V tu chvíli bych mu bývala byla schopná uvěřit naprosto cokoliv…

„Moc se mi líbíš,“ zašeptal.

Cítila jsem jak se mi po těle rozlévá radostné teplo. Usmála jsem se a nechala se od něj znovu políbit, už jen krátce, lehoučkým dotykem jeho rtů. Vnímala jsem při tom jeho vůni a lechtavý dotyk jeho vlasů na svém čele.

Uvědomovala jsem si, že si mě během jediné chvíle dokonale omotal kolem prstu, ale nedokázala jsem mu v tom vzdorovat.

 

Během dne jsme po sobě mezi prací pokukovali a posílali si letmé úsměvy. Damian na mě dokonce i párkrát zamrkal, srdce mi vždycky poskočilo. Užívala jsem si každé vteřiny. Byla jsem prostě zamilovaná a snad i trochu poblouzněná…

Večer – když jsem chtěla jít pěšky domů – mi Damian nabídl, že mě doprovodí.

Šli jsme mlčky vedle sebe a někdy na půli cesty mě Damian chytil za ruku. Opět mnou projelo to příjemné napětí. Podívala jsem se na Damiana, ale on dál pokračoval v cestě, jako by se nic nestalo, a něžně propletl prsty mezi mými.

Bylo to tak krásné, že mě mrzelo, když jsme došli před patrový dům, ve kterém jsem bydlela. Postavili jsme se naproti sobě a já se naklonila, abych mu dala malou pusu na rozloučenou. Už už jsem byla nakročená k odchodu, když si mě Damian přitáhl zpátky za ruku, s níž měl stále spletené prsty.

Náš ranní polibek se zdál být neskutečně vzdálený. Oba jsme toužili po dalším. Jen nerada jsem si uvědomovala, že jsme na ulici plné lidí a snažila se krotit projevy vášně jeho i mé. I když se nezdálo, že by to někomu nějak zvlášť vadilo. Dopřáli nám tu radost…

Nakonec jsem se od něj ale přeci jen odpoutala, naposledy mu zamávala a vběhla dovnitř. Obvykle jsem chodila po schodech, ale nyní jsem zvolila výtah. Kolena se mi podlamovala a já stále ještě nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Se zavřenýma očima jsem se opřela o stěnu uvnitř výtahu a nechala se vyvézt nahoru.

Po chviličce se dveře s cinknutím otevřely a před nimi se jako blesk z čistého nebe objevil Ephraim.

Překvapeně jsem zamrkala. „Ephe, co tady děláš?“

„Čekal jsem na tebe, chtěl jsem se rozloučit, ale dlouho jsi nešla, tak…“

„Odjíždíš?“ vyhrkla jsem téměř zděšeně. Nebyla jsem právě moc schopná přemýšlet, ale jedno jsem docela jistě věděla, nechtěla jsem, aby odjel. „Zůstaň, vždyť jsi sotva přijel…“ začala jsem ho přemlouvat a Ephraim se uculil.

„Nevracím se do LA. Jedu na chalupu tvých rodičů…“

Usmála jsem se a cvrnkla se do čela. „No jistě, máma mi o tom říkala.“

Ephraim přikývl. „Jsem jí za to moc vděčný.“

Dveře výtahu se začaly zavírat a já si uvědomila, že stojím stále uvnitř. Rychle jsem vyskočila a málem do Ephraima narazila. Jednou rukou mě zachytil na rameni, abych neupadla, a v druhé i nadále svíral svůj kufr. Usmál se a dlaň spustil po mé paži dolů, zdálo se to jako pohlazení. Potom se přese mě natáhl k červenému tlačítku a znovu si výtah přivolal. Srdce se mi pro ten okamžik rozbušilo poněkud zběsileji a stejně jako včera při našem objetí se mi zatajil dech.

„Doufám, že za mnou brzy přijedeš,“ řekl přátelsky a já přikývla.

Mezitím se dveře výtahu opět otevřely. Ephraim mě obešel a nastoupil. Otočila jsem se k němu a zvedla ruku na rozloučenou. I on mi zamával a pak se za ním dveře zavřely.

Pokud jsem se do této chvíle cítila šťastná díky Damanovi, najednou jsem byla úplně zmatená kvůli Ephraimovi.

Vylovila jsem klíče z kabelky a odemkla svůj byt. Vešla jsem a zavřela za sebou. Aniž bych se vyzula, přeběhla jsem byt a vyšla na balkón. Pevně jsem se chytla zábradlí a naklonila se přes něj. Srdce se mi opět prudce rozbušilo, když jsem zahlédla Ephraima, jak se vzdaluje ulicí. Pak zanikl ve tmě a já si zoufale povzdychla. „Co to proboha dělám?“ ptala jsem se sama sebe a kroutila nad sebou hlavou.

Vrátila jsem se dovnitř, v chodbě se vyzula a vytáhla z kabelky mobil. Potřebovala jsem si promluvit s kamarádkou, svěřit se.

„Audrey,“ představila se kamarádka, neboť jsem jí volala na pevnou linku. Úlevně jsem se usmála, když jsem uslyšela ten dobře známý hlas. Jak moc bych ji tu potřebovala…

„Ahoj, tady Mia.“

„Mio!“ vykřikla nadšeně. „Toby, pojď sem, Mia telefonuje!“ volala kamsi mimo sluchátko. Poté to v telefonu zachrastilo a najednou se ozval mužský hlas. „Ahoj, tak co, kdy přijedeš? Už se na tebe těšíme…“

Zasmála jsem se. „Snad brzy!“

„Snad brzy?“ vyjekla Audrey. „A já myslela, že už sis koupila letenku,“ řekla smutně.

Zoufale jsem si povzdechla. „Teď to bohužel nejde. Děje se toho tolik a já jsem hrozně zmatená…“

„Chápu! Toby, okamžitě zavěs ten telefon. Tohle je jen mezi děvčaty,“ poručila svému příteli přísně, avšak láskyplným tónem.

„Tak ahoj, Mio!“ rozloučil se se mnou.

„Měj se,“ řekla jsem s úsměvem a počkala až zavěsí.

„Tak co se děje?“ zajímala se Audrey.

„Damian mě políbil,“ pronesla jsem se smíšenými pocity, „a já jeho taky,“ dodala jsem a začala nervózně popocházet sem a tam.

Z druhého konce telefonu se nejprve ozvalo přemýšlivé: „Hmm“, než kamarádka konstatovala: „Zníš nějak divně. Neměla bys mít náhodou radost?“ ověřovala si a já si znovu povzdychla.

Když jsem teď nebyla pod Damianovým vlivem, začínala jsem být na pochybách. Rozum se k mým citům k Damanovi stavěl kriticky a nevěstil nic dobrého.

„Nejspíš, ale…“ nedokončila jsem myšlenku, neboť jsem na stole zahlédla kousek zvlněného papíru, který mi nepřipadal povědomě, vlastně jsem si byla docela jistá tím, že ho vidím poprvé. Přešla jsem k němu a zvedla jej.

„Ale co?“ dožadovala se Audrey pokračování.

Přestala jsem ji poslouchat a začetla se do vzkazu napsaného úhledným písmem s tak výrazným sklonem, že písmenka vypadala, jako by padala.

 

Děkuji za včerejší den a za tvé objetí.

Ephraim

 

Usmála jsem se.

„Mio, jsi tam?“

Probrala jsem se. „Ano, co jsi říkala?“

„Za vším vidíš ale…“ řekla lehce vyčítavě. „Dokonce i tam, kde žádné není!“

„Já vím, ale opravdu jsem zmatená. Damian je středem pozornosti každé ženy. A i když se ke mně chová opravdu hezky, nevím, jestli je správné mu… podlehnout.“ Ano, to je to správné slovo. Měla jsem pocit, že mu podléhám a to se mi moc nelíbilo…

„Měla by ses naučit lidem důvěřovat,“ radila mi. Kousla jsem se do rtu.

„Máš pravdu. Damian si to určitě zaslouží…“ opět jsem větu nedopověděla a znovu pohlédla na ta milá padající písmenka, která mi na tváři vyvolávala úsměv.

„Páni, takže ses s ním líbala,“ zvolala Audrey nadšeně a mně se vrátila původní radost, kterou jsem z toho měla.

„Pššt,“ krotila jsem ji s úsměvem, „nemusí to vědět i Toby.“

„Ale ne, právě na mě volá, že něco potřebuje, už budu muset jít,“ řekla trochu otráveně.

„Jasně, jen běž, stejně už tě zdržuju hrozně dlouho!“

„Díky, žes zavolala, ale příště už raději přijeď, jo?“

Usmála jsem se. „Dobře!“

Jakmile jsem hovor s Audrey ukončila, rozhostilo se v bytě nepříjemné ticho. Dřív mi takové nepřipadalo, měla jsem ticho ráda, ale najednou jsem ho nemohla snést.

Nalila jsem si sklenku vína a přesunula se na balkon. Jemně jsem sklenkou kroužila, aby se vůně vína rozvinula a pak jsem se napila. Dívala jsem se vysoko na měsíc a na mysli mi vyvstávala vzpomínka na včerejší objetí s Ephraimem. Bylo tak prosté a přece se zdálo, jako by v něm bylo obsaženo úplně všechno.