Americký sen

Anotace: XVI.díl Nejistá v citech

Neochotně jsem otevřela oči a uvědomila si, že nastal nový den. Velkoryse jsem se protáhla a pořádně si zívla. Nechtělo se mi z postele. Stále jsem byla na vážkách ohledně toho, co se v posledních dvou dnech přihodilo. Spánek byl příliš krátký na to, abych si pořádně odpočinula od svých myšlenek, které se – co si budu nalhávat – točily kolem těch dvou mužů, co mi vpadli do života.

Přetočila jsem se na břicho a zoufale zabořila hlavu do polštáře. Snad bych znovu upadla do spánku, kdyby mi nezačal zvonit mobil. Leknutím jsem sebou trhla a natáhla se pro něj, hlavu jsem při tom nechala v polštáři. Přiložila jsem si telefon k uchu a hovor přijala.

„Mio, jsi tam?“ promluvil ke mně mužský hlas. Okamžitě jsem se zvedla z polštáře a posadila se na kolena.

„Damiane?“ vyhrkla jsem  zaskočeně. Hlas mi zněl v uších zvláštně, jako by se také ještě nebyl připraven na vstávání.

Damian se zasmál. „Vzbudil jsem tě?“

„Ne, jistě že ne,“ zalhala jsem a vyskočila z postele.

„To je dobře, protože jsem na cestě k tobě.“

„Kde že jsi?“ ptala jsem se nevěřícně.

„Svezu tě do práce.“

Zhluboka jsem se nadechla a promnula si čelo. „To je od tebe milé, ale zvládnu se dopravit sama,“ odmítala jsem a snažila se o co nejmilejší a zároveň nejpřesvědčivější tón.

„Ale já bych to udělal rád,“ přemlouval mě.

Poraženecky jsem vydechla. „Tak tedy děkuju!“

„Za patnáct minut jsem u tebe. Těším se!“

„Já taky,“ řekla jsem tiše, ale na druhém konci už zřejmě nikdo nebyl.

           Začala jsem zběsile lítat po bytě ve snaze nachystat se do práce a vypadat báječně. Pohledem jsem zavadila o hodinky, zbývalo mi už jen pět minut. Dobře, stačilo by mi vypadat alespoň hezky, slevila jsem ze svých nároků.

Oblékla jsem si dlouhé modré pletené šaty bez rukávů a přes ně krátkou koženou bundičku karamelové barvy. Rozcuchané vlnité vlasy jsem během pár vteřin stočila do rafinovaného uzlu, za který by se nemusela stydět ani zkušená kadeřnice, a spokojeně se prohlédla v zrcadle. V rychlosti jsem ještě vypila půl sklenice vody, popadla věci a pádila z bytu. Přestože jsem schody brala po dvou, když jsem vyšla na ulici, Damian už se opíral o naleštěné auto, zaparkované u krajnice. Netušila jsem, kde ho sebral, ale jeho být nemohlo, když tu nebydlel. Měl na sobě perfektně padnoucí džíny a dokonale vyžehlený bleďounce žlutý svetr s vyhrnutými rukávy. Vypadal… no prostě jako Damian, přímo ukázkově. Jakmile mě spatřil, zářivě se na mě usmál a natáhl ke mně ruku. Došla jsem k ní a váhavě ji přijala.

„Ahoj!“ pípla jsem ostýchavě. Damian si mě prohlédl a pak si mě přitáhl blíž.

To gesto bylo důvěrné, jako bychom se znali a byli spolu podstatně déle než ve skutečnosti.

„Vypadáš báječně!“ řekl a políbil mě na přivítanou. Usmála jsem se a starostlivě se zeptala: „Doufám, že nečekáš příliš dlouho?“

Místo odpovědi mě znovu krátce políbil a otevřel mi spolujezdcovy dveře, abych mohla nastoupit.

Pozorovala jsem ho skrze přední sklo, jak obchází auto a nemohla uvěřit tomu, co se právě děje. Damian se posadil za volant a ještě než nastartoval, naklonil se ke mně s dalším polibkem.

Bylo toho na mě přespříliš. Dělo se to všechno hrozně rychle a já si stále nebyla ničím jistá. Byla jsem proto ráda, když se Damian konečně rozjel a já měla jistotu, že mě – alespoň, dokud nezastaví – nebude líbat. I tak jsem si ale nedokázala uchovat čistou mysl, všude kolem se vznášela jeho vůně a já se opět cítila bezbranně lapená jeho kouzlem.

          Jakmile jsme zastavili před studiem, Damian okamžitě vyskočil z auta, aby mi otevřel dveře. Byl to opravdový gentleman, to se musí nechat.

„Jdi napřed, musím auto zaparkovat,“ řekl a vlepil mi další pusu, čímž mě připravil o poslední kousek rozumu. Pak nasedl do auta a zmizel za rohem budovy.

Na schodech jsem spatřila Keiru. Stála zhruba uprostřed a s úsměvem mě pozorovala. Bylo mi jasné, že mě zahlédla s Damianem.

Když jsem k ní přišla, hned jsem se snažila tuhle ošemetnou situaci vysvětlit: „To není, jak to vypadá. Jen mě sem svezl…“

Keira se usmála a začala vyšlapávat zbylé schody. „Jen klid. Damian se mnou bydlí v hotelu. Vím, že přes noc nikde nebyl,“ ujistila mě.

Oddychla jsem si, s vědomím, že má pověst zůstane čistá.

„Takže spolu chodíte?“ zeptala se mě. Překvapeně jsem na ni pohlédla.

„Ne. Tedy ano. Já vlastně nevím,“ zakroutila jsem hlavou a vydechla. „Ještě včera jsme si vykali a zatím jsme spolu neměli ani rande…“ Zato mě stačil nesčetněkrát políbit, dodala jsem v duchu a pak si uvědomila, že nás pozoruje Bernard, což způsobilo, že se mi po tvářích rozlila červeň. Ostýchavě jsem se na něj usmála a co nejrychleji kolem něj proklouzla dovnitř.

Keira i já jsme se zapsaly do knihy příchodů a přesunuly se do jevištní místnosti, kde jsme se posadily do křesílek v hledišti. Byly jsme tam samy, a tak jsem se odhodlala pokračovat v započatém hovoru. „Je to hrozně rychlé a já jsem z toho zmatená…“ řekla jsem jí důvěřivě.

„Jasně, chápu! Každá žena ráda analyzuje svůj vztah do hloubky, dumá nad každým dotekem a pořád dokola přemýšlí nad větou, kterou jí muž posledně řekl, zkouší si představit společnou budoucnost, ale ty jsi nic z toho nestihla, takže máš pocit, že je to moc uspěchané, viď?“ Přikývla jsem.

Přesně tak to bylo. Ale snad ještě víc mě znepokojovalo, že objetí s Ephraimem jsem zanalyzovat stihla. To jsem jí ovšem říct nemohla, nejen kvůli tomu, že by nevěděla o koho se jedná, důvodů bylo víc.

Keira se na mě povzbudivě usmála. „Nemusíš nad vším dopodrobna přemýšlet, stačí, když poslechneš své srdce. V překladu to znamená, aby ses řídila tím, co cítíš…“

Kéž bych to věděla – pomyslela jsem si. Keira přátelsky uchopila moji ruku a jemně ji stiskla. „Neboj, myslím, že Damian tě má opravdu rád!“ řekla a zatvářila se, jako by mi právě prozradila obrovské tajemství. Její slova mě zahřála, ale ne tak, jako by je vyřkl Damian sám.

Usmála jsem se a Keira na mě mrkla. „A taky si myslím, že vám to spolu sluší…“

Začervenala jsem se. „Díky!“

Keira vyhopsla na pódium a začala si zkoušet kostýmy, zatímco já jsem se přesunula ke svému stolu a otevřela notebook. Stiskla jsem startovací tlačítko a počítač začal vydávat prapodivné zvuky. Byl už starý a zdálo se pouhou otázkou času, kdy zkolabuje nadobro.

Na pomyslný seznam svých požadavků jsem proto hned pod vlastní kancelář přidala položku nový počítač. A i když jsem si moc přála sebevědomě přijít za paní Parkerovou a s obsahem seznamu ji obeznámit, hořce jsem si uvědomovala, že to nikdy neudělám. Snad jsem nevěřila, že si to opravdu zasloužím, nebo jsem prostě jen neměla odvahu vyslovit svá přání nahlas.

          Po chvíli ke mně ze zadu přistoupil Damian a přitiskl mi tvář na tvář, když kolem mých ramen ovinul své paže. Usmála jsem se a prsty objala jeho zápěstí, kterým spočinul na mé hrudi. Zavřela jsem oči, vdechovala jeho vůni a vnímala dotek jeho hladce oholené pokožky. Bylo mi krásně.

Vtiskl mi pusu na tvář a posadil se na okraj stolu, jak měl v oblibě. Vzhlédla jsem k jeho tváři a dlouze se mu zadívala do očí. Snad jsem se v nich snažila najít to, co mi řekla Keira. Důkaz toho, že mě má opravdu rád.

Usmál se na mě. „Proč se na mě tak díváš? Mám někde něco?“ Nejistě se ošíval.

„Ne, jsi…“ Vztáhla jsem ruku k jeho tváři a něžně mu shrnula pramínky vlasů z čela. „…dokonalý.“ Snad až příliš, dodala jsem v duchu a skousla si ret.

Opět se usmál. Uchopil moji ruku, již jsem tiskla k jeho tváři, do obou dlaní a vytáhl mě za ni na nohy. Zaujal mé místo na židli a posadil si mě na klín. Rázem se naše pozice vystřídaly a nyní to byl Damian, kdo ke mně musel vzhlížet. Bylo to nepatrné gesto, ale dával mi jím najevo, jak moc jsem důležitá. Udělalo mi to radost a pokud jsem doposud měla nějaké pochyby, pomalinku se začínaly vytrácet. Zároveň jsem si však uvědomovala, že jsme v práci a přišlo mi nepatřičné sedět mu na klíně. Začala jsem se vrtět a prosit ho, aby mě pustil.

„Pustím tě,“ slíbil mi, „když přijmeš mé pozvání na rande,“ řekl podmínečně a sevřel mě v pase. Radostně jsem se usmála a prsty mu čechrala vlasy na temeni hlavy.           

„Strašně ráda,“ odpověděla jsem a měla pocit, jako by se mi břichem prohnala tlupa mravenečků.